Nový katechismus (1993)
Analýza P. Franze
Schmidbergera předložená 40 kněžím FSSPX na Výročním kněžském setkání 12. ledna
1993 ve Winoně v Minnesotě.
Toto je nový dokument,
který je naprosto odhalující a charakteristický ve svém celkovém vyjádření, že
jde o nový Katechismus katolické Církve. Pochopíte, že je to spíše Katechismus
koncilové Církve...
Tři funkce katolické
Církve jsou teď nakonec publikováním tohoto nového katechismu koncilovou Církví
„kodifikovány“. Pro posvěcování duší máme Novus Ordo Missae, pro vedení duší
máme nový Kodex kanonického práva, pro poučování duší máme nový katechismus.
Můžeme očekávat, že je tento katechismus ve stejné linii jako Druhý vatikánský
koncil. A to je.
Musím teď poznamenat, že
v katechismu jsou vynikající texty a některé výklady, například znovu se
zde mluví o reálné Přítomnosti, transsubstanciaci atd. Inu, udivující věci. Ale
tento katechismus především není katechismem ve formě otázek a odpovědí. Nedává
žádné definice. Popisuje, vykládá, udává zdroje, ale nejsou zde žádné definice,
což je naprosto charakteristické pro modernisty, kteří nechtějí jasné pojmy.
Oni nesnáší scholastický systém. To je první věc, která je velmi
charakteristická. Druhým bodem je, že v tomto katechismu nacházíme všechny
směrnice a ideály Druhého vatikánského koncilu. Tak například ekumenismus
(paragraf 819). Je řečeno, že text zde je převzat slovo od slova z koncilu
(Unitatis Redintegratio), kde se říká, že Kristův duch uznal za hodná jiná
církevní společenství jako nástroje spásy...téhož ducha naleznete, co se týče
smíšených manželství (paragraf 1634): „Rozdílné vyznání manželů není
nepřekonatelnou překážkou pro manželství, jestliže dokážou dát dohromady, co
každý z nich přijal ve vlastním náboženském společenství, a naučit se jeden od
druhého, jakým způsobem žije svou věrnost ke Kristu.“ Vidíte tedy ducha
relativismu.
Stejná otázka se
objevuje s ohledem na náboženskou svobodu (paragraf 2104), který je
převzat z Dignitatis Humanae, kde se říká, že člověk má přirozené právo,
aby se mu nebránilo při veřejném praktikováni falešného náboženství. To bylo
vyhlášeno Druhým vatikánským koncilem a znovu to nalézáme v novém
katechismu.
Tento katechismus má
humanistické aspekty, například důstojnost člověka. Nikdy předtím v žádném
katechismu jsem o tomhle nečetl žádnou kapitolu. V tomto katechismu také
na začátku první kapitoly čteme: „Člověk je způsobilý Boha.“ Jestliže se
podíváte na tradiční katechismus, bude začínat Vyznáním víry, to vysvětluje, co
je víra, a pak je to „Credo in unum Deum.“ Bůh je první. Ale nový katechismus
hovoří nejprve o psychologických a filozofických vlastnostech člověka. Prvním
aspektem je člověk, nikoliv Bůh.
Co se týče manželství,
katechismus odráží Gaudium et Spes z Druhého vatikánského koncilu.
Převrací vlastní cíle manželství, když cituje prvně vzájemnou lásku manželů,
pak teprve plození a výchovu, místo naopak.
Další udivující věcí je
nahlížení mše jako oběti uctívání, velebení a díkůvzdání, ale prakticky ani
slovo tu není o smírné oběti. A to je přesně ta dělící čára mezi katolíkem a
heretikem.
Je nový katechismus
neomylným výnosem řádného učitelského úřadu Církve? Inu, je to totéž jako
s Druhým vatikánským koncilem. Jestliže je to Magisterium Ordinarium
Církve, je neomylné, pokud je ve shodě s tradicí. A protože vidíme, že zde
jsou odchylky v nauce, musíme říct, že v těchto bodech není neomylný.
Musíme tedy kritizovat vnitřní povahu tohoto katechismu, stejně jako to činíme
u Druhého vatikánského koncilu. Je to přesně totéž. Magisterium Ordinarium je
neomylné potud, pokud je ve shodě s tradicí, a týká se tradiční nauky.
Existuje-li odchylka, nemůže být neomylné. A tak není neomylným výnosem řádného
učitelského úřadu Církve.
Jako doplnění uvádíme
v úplném znění bez jakýchkoliv úprav paragrafy nového katechismu zmíněné
v textu:
Paragraf 819: Kromě toho „některé prvky posvěcení a pravdy“ „mohou existovat mimo
viditelné hranice katolické církve ..: psané Boží slovo, život milosti, víra,
naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky“. Kristův
duch používá těchto církví a církevních společenství jako nástrojů spásy,
jejichž účinnost pochází z té plnosti milosti a pravdy, kterou Kristus dal
katolické církvi. Všechna tato dobra pocházejí od Krista a vedou k němu a
„vybízejí ke katolické jednotě“.
Paragraf 1634: Rozdílné vyznání manželů není nepřekonatelnou překážkou pro manželství,
jestliže dokážou dát dohromady, co každý z nich přijal ve vlastním náboženském
společenství, a naučit se jeden od druhého, jakým způsobem žije svou věrnost ke
Kristu. Avšak nesmějí se ani podceňovat obtíže smíšených manželství. Jsou
důsledkem skutečnosti, že rozdělení křesťanů není ještě překonáno. Manželé se
vydávají v nebezpečí, že budou prožívat drama rozdělení křesťanů u svého
vlastního rodinného krbu. Rozdílnost kultu může tyto potíže ještě zvýšit.
Rozpory týkající se víry, samo pojetí manželství, ale i rozdílná náboženská
mentalita mohou být zdrojem napětí v manželství, především ve výchově dětí. A
tu se může vynořit jedno pokušení: náboženská lhostejnost.
Paragraf 2104: „Všichni lidé ... mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho
církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“ Je to povinnost, která
vyplývá ze „samé přirozenosti“ lidí. Nestaví se proti „upřímné úctě“
k různým náboženstvím, která jsou „nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje
všechny lidi“, ani proti požadavku lásky, která má křesťany k tomu, aby
„laskavě, rozvážně a trpělivě jednali s lidmi žijícími v omylu nebo v neznalosti
víry“.
Zdroj: www.sspxasia.com
Překlad: D. Grof
