Liturgické hnutí

Liturgické hnutí

Jak byl víc než tisíc let starý tradiční katolický ritus zničen

Michael Davies

Během prvního zasedání Druhého vatikánského koncilu, při debatě o liturgické konstituci, se kardinál Ottaviani zeptal: „Plánují tito Otcové revoluci?“ Kardinál byl starý a částečně slepý. Mluvil z paměti bez písemné přípravy k tématu, kterým byl hluboce pohnutý, a pokračoval:

Chceme podnítit zázrak nebo možná skandál mezi křesťanským lidem zavedením změn v tak váženém ritu, který je uznáván po tolik staletí, a dnes je tak důvěrně známý? K ritu mše svaté bychom se neměli chovat jako by to byl kus oblečení, který se obměňuje podle vrtochu každé generace.

Tolik se zaobíral revolučním potenciálem té konstituce, a také protože neměl připravený žádný písemný text, že překročil desetiminutový limit pro jednoho řečníka. Na pokyn kardinála Alfrinka, který předsedal sezení, technik vypnul mikrofon a pokořený kardinál Ottaviani klopýtal zpět na své místo. (1)

Konciloví Otcové škodolibě tleskali a novináři, před jejichž diktaturou, jak tvrdil P. Louis Bouyer, koncil kapituloval, byli ještě škodolibější, když té noci psali své zprávy, a když psali své knihy na konci sezení. Když se smějeme, nepřemýšlíme, takže kdyby se nesmáli, mohli by se alespoň někteří biskupové zamyslet nad tím, zda třeba nemá kardinál Ottaviani pravdu.

A tu vskutku měl!

Plánovala se liturgická revoluce, taková, kterou by jen velmi málo z 3000 přítomných biskupů podpořilo, kdyby znali její pravou povahu. Revoluce se plánovala před koncilem a jejím manifestem bylo přípravné schéma k liturgii, pracovní verze dokumentu, o němž měli po diskuzi a doplnění hlasovat. Dokument může být příhodně nazván Bugniniho manifestem, protože to byla především práce kněze vincenciána P. Annibale Bugniniho. Podařilo se mu zajistit jeho odsouhlasení krátce před tím, než byl papežem Janem XXIII. zbaven funkce na postu sekretáře liturgické přípravné komise a svého místa na Lateránské univerzitě. (2)

Bugniniho spojenci, co se týče koncilové liturgické konstituce, kteří s ním pracovali na přípravě schématu, teď měli za úkol zajistit jeho bezpečné přijetí biskupy bez podstatných změn. To se jim podařilo v takovém stupni úspěšnosti, který jistě překonal naděje jejich nejdivočejších snů. (3) Předpokládali, že biskupové jsou parta užitečných idiotů, lidí, kteří se raději smějí než myslí. „Byla to vše skvělá legrace“, napsal arcibiskup R.J. Dwyer, jeden z nejerudovanějších amerických biskupů.  „A když došlo na hlasování, stejně jako moudrý Sir Joseph Porter, KCM jsme ´vždy na našich setkáních volili, nikdy jsme nepřemýšleli o tom, abychom mysleli sami za sebe.´ Tím způsobem si můžete ušetřit celou spoustu potíží.“ (4)

Zesnulého Msgr. Klause Gambera popsal kardinál Ratzinger jako „učence, který v armádě pseudoliturgiků skutečně reprezentuje liturgické myšlení středu Církve.“ Ohledně postoje koncilových Otců, který zastávali, co se týče změn, které nám byly vnuceny jménem Druhého vatikánského koncilu, nás Msgr. Gamber informuje ve své knize The Reform of the Roman Liturgy (Reforma římské liturgie): „Jedno prohlášení, které můžeme učinit s jistotou je, že nový mešní řád, který se teď objevil, by nebyl podpořen většinou koncilových Otců.“ (5)

Proč tedy tito biskupové podpořili konstituci o liturgii? Arcibiskup Lefébvre nám dává odpověď: „Na koncilu byly časované bomby.“ (6) Tyto „časované bomby“ samozřejmě byly víceznačné pasáže vložené do oficiálních dokumentů liberálními periti neboli experty. Odpovědí na otázku kardinála Ottavianiho, zda konciloví Otcové plánovali revoluci je, že většina Otců, 3000 biskupů, určitě ne, ale že někteří z nejvlivnějších periti, expertů, kteří doprovázeli biskupy do Říma, zcela jistě revoluci plánovali. Není žádným přeháněním tvrdit, že tito liberální periti ukradli koncil papeže Jana, což je skutečnost, kterou jsem velmi detailně dokumentoval ve své knize o Druhém vatikánském koncilu. (7)

Douglas Woodruff, jeden z vynikajících anglických katolických učenců, byl během koncilu vydavatelem tiskoviny The Tablet. V jedné ze svých zpráv o koncilu poznamenává: „V jistém smyslu je tento koncil koncilem periti, tichých v zasedací síni, ale tak efektivních v komisích a při našeptávání biskupům.“ (8)

To je výjimečně bystrý komentář a bylo by těžké překonat popis Druhého vatikánského koncilu v jedné frázi jinak než, že to byl „koncil expertů“. Biskup Lucey z Corku a Rossu (Irsko) svědčil, že periti byli mocnější než biskupové, ačkoliv neměli žádný hlas, „ protože měli uši kardinála nebo hlavy národní skupiny biskupů, a měli vliv při tvorbě přípravných koncilových dokumentů. Expert ... je osoba, která má moc.“ (9)

Způsob, jakým liberální periti položili základy pro svou revoluci během prvního sezení koncilu, byl přesně do detailu popsán kardinálem Johnem Heenanem z Westminsteru (Anglie):

Nejčastěji debatovaným tématem byla liturgická reforma. Přesnější by bylo říct, že biskupové měli dojem, že liturgie byla plně prodiskutována. Při pohledu zpět je jasné, že dostali možnost diskutovat jen o všeobecných principech. Následné změny byly radikálnější než ty zamýšlené papežem Janem a biskupy, kteří přijali dekret o liturgii. Kázání papeže Jana na konci prvního sezení ukazuje, že neměl podezření ohledně toho, co plánují liturgičtí experti.

Bůh nedopusť, varoval kardinál Heenan, aby periti převzali kontrolu nad komisemi ustavenými po koncilu, aby jej interpretovali světu. Ale to je přesně to, co se stalo. Liberálové vytvořili konstituci o liturgii jako zbraň, se kterou měli zahájit revoluci, a konciloví Otcové vložili tuto zbraň do rukou revolucionářů, kteří ji vykonali. Arcibiskup R.J. Dwyer si všimnul, při zpětném pohledu, že velkou chybou koncilových Otců bylo „dovolit, aby realizace konstituce připadla do rukou mužů, kteří byli buď bezskrupulózní, nebo neschopní. To je tzv. „liturgická instituce“ posvátná kráva, která jedná spíše jako bílý slon, když zašlapává úlomky roztříštěné liturgie s nemotornou bezstarostností.“ (10)

Co experti plánovali, se stalo jasným 24. října 1967 v Sixtinské kapli, kdy bylo před biskupskou synodou samotným P. Annibalem Bugninim, jakožto jejím hlavním architektem, celebrováno něco, co bylo popisováno jako Missa Normativa. Může se zdá neuvěřitelným, že byl po Druhém vatikánském koncilu jmenován sekretářem liturgické komise, a měl tak moc zorganizovat skladbu nového ritu mše, kterou představil ve schématu, jež připravil před svým odvoláním z funkce Janem XIII., a toto schéma bylo prakticky nezměněné přijato koncilními Otci. Proč papež Pavel VI. jmenoval do klíčové pozice člověka, kterého jeho předchůdce odvolal, je záhadou, která pravděpodobně nebude nikdy zodpovězena. Méně než polovina přítomných biskupů hlasovala pro Missu Normativu, ale byli ignorováni s lhostejností, která se měla stát nejcharakterističtější pro liturgickou instituci, u níž byli koncilní Otcové tak naivní, že jí svěřili realizaci liturgické konstituce. Missa Normativa byla katolíkům římského ritu vnucena v roce 1969 jako Novus Ordo Missae, s několika změnami, z nichž nejdůležitější bylo opětovné zavedení římského kánonu dle přímých instrukcí papeže Pavla VI. Čtenáři The Remnant jsou důvěrně obeznámeni s její strukturou a nedostatečnostmi, které jsou velmi detailně zdokumentovány v mé v knize Pope Paul´s New Mass (Nová mše papeže Pavla). Je ovocem Bugniniho schématu, a také je v podstatné části knihy přezkoumávána, což objasňuje, že Bugniniho schéma bylo ovocem liturgického hnutí, jehož pravdivá historie je nyní v angličtině úplně poprvé dostupná v knize P. D. Bonneterrea The Liturgical Movement – Guéranger to Beaudini to Bugnini (Liturgické hnutí - od Guérangera k Beaudinovi a Bugninimu).

Protože většina katolíků ví jen velmi málo o liturgickém hnutí, většina toho, co si přečtou v knize P. Bonneterrea, bude pro ně úplným překvapením. Ti, kdo nevědí nic o jeho historii, si uvědomí, že bylo podporováno papeži před Druhým vatikánským koncilem a možná budou překvapeni sílou kritiky P. Bonneterrea a jeho trváním na tom, že je kolébkou a původcem liturgické anarchie, která dnes vyprazdňuje naše kostely. Nevyhnutelným závěrem jeho knihy je, že hnutí, stejně jako Druhý vatikánský koncil, bylo ukradeno liberály.

Člověk nemusí být liturgickým odborníkem, aby věděl, že Dom Prosper Guéranger byl největším ze všech liturgiků a jeho poučky a dílo byly plně podpořeny Piem X. Jsou považovány za základy liturgického hnutí. Naznačuje spojení jeho jména s arcibiskupem Bugninim skrze Dom Beauduina v titulu této knihy, že musí nést nějakou odpovědnost za pokoncilovou reformu, kterou Monsignor Gamber shrnul do jedné zničující věty: „V tento kritický okamžik byl tradiční římský ritus, starý více než tisíc let, zničen.“? (11)

P. Bonneterre odmítá tuto doměnku v úvodu své knihy, a také objasňuje svůj důvod, proč ji napsal:

Spojitost nadhozená takovým názvem se může zdát našemu čtenáři dosti nadnesená, ale nejsme to my, kdo vidíme spojitost mezi autorem Institutions Liturgiques (Dom Guéranger) a „hrobníkem mše“ (Annibale Bugnini). Jsou to samy římské autority. Ve skutečnosti napsal 20. ledna 1975 papež Pavel VI. opatovi v Solesmes: „Uznávám poctivost a vliv díla Dom Guérangera, v němž dnešní liturgické hnutí vzdává poctu svému původci.“

Už předmluva Institutia Generalis nového misálu tvrdila, že současné reformy jsou pokračováním díla sv. Pia X. Závěr předmluvy prohlašuje, že „Druhý vatikánský koncil dokončil veškeré úsilí přivést věřící blíže liturgii, úsilí podniknuté během posledních čtyř století, a zvláště v poslední době, díky liturgickému zanícení prokázaném sv. Piem X. a jeho následníky.“  Proto, a můžeme podat nespočet příkladů, nejmodernističtější liturgici a sama „koncilová Církev“ prohlašují, že existuje kontinuita a dokonce „homogenní vývoj“ v liturgickém hnutí mezi Dom Guérangerem nebo dokonce sv. Piem X. a Annibalem Bugninim.

To je podvod, který nemůžeme přijmout! Proto jsme napsali tuto knihu o liturgickém hnutí. Budeme se snažit ukázat způsob, jakým bylo hnutí odkloněno ze svého směru. Jistěže historicky jsou Dom Guéranger a sv. Pius X. skutečně u zrodu liturgického hnutí, ale je mylné a škodlivé tvrdit, že toto hnutí, přinejmenším ve své současné formě, se odvozuje od jejich myšlenek a ještě hůře, že by to bylo pokračování jejich díla. Abychom objasnili tato tvrzení, musíme prostudovat historii liturgického hnutí, vzít na vědomí jeho nádherné plody, ale také stanovit z vnějších důkazů tento impozantní podnik, který mohl Církvi tolik přinést.

Je důležité zmínit skutečnost, že liturgické hnutí skutečně přineslo nádherné plody, ačkoliv zřídka v anglicky mluvících zemích. P. Bonneterre trvá na tom, že tato kniha nezamýšlí být čistě negativní:

Aniž bychom byli negativističtí, umožňuje nám taková studie rozpoznat, co musíme odmítnout, a co z liturgického hnutí musíme pečlivě uchovat. Je životně důležité, abychom především my, kdo pracujeme na tom, aby se udržela katolická liturgie, jsme se stali dědici a následníky díla Dom Guérangera a sv. Pia X. Ať jsou přání sv. Pia X. našimi vlastními.

P. Bonneterre souhlasí s definicí liturgického hnutí od Dom Olivera Rousseaua, OSB, jako „obnovou zápalu pro liturgii mezi duchovními a věřícími“. Tento rok je 100. výročím zvolení sv. Pia X. Tradicionalističtí katolíci by všude měli připravit vhodné oslavy: P. Bonneterre píše:

V roce 1903 osoba, která dala hnutí konkrétní podnět, sv. Pius X., vystoupala na Petrův Stolec. Protože byl obdařený ohromnou pastorační zkušeností, trpěl tento svatý papež strašně úpadkem liturgického života. Ale věděl, že se rozvíjí trend obnovy a rozhodl se udělat maximum, aby zajistil, že to přinese dobré plody. Proto 22. listopadu 1903 vydal své proslulé Motu Proprio „tra le Sollecitudini“ obnovující gregoriánský chorál. Do tohoto dokumentu vložil životně důležitou větu, která hrála určující roli ve vývoji liturgického hnutí:

Naší vroucí touhou je, aby křesťanský duch znovu vzkvétal, ať to stojí cokoliv, a aby se udržel mezi všemi věřícími... Považujeme za nutné zajistit před čímkoliv jiným posvátnost a důstojnost chrámu, v němž se věřící neshromažďují za žádným jiným cílem než tím, aby nabyli tohoto ducha z prvotního a nepostradatelného zdroje, kterým je aktivní účast na nejsvětějších tajemstvích a na veřejné a slavnostní modlitbě Církve. (Tra le Sollecitudini, 22. listopadu 1903.)

Pro sv. Pia X. stejně jako pro Dom Guérangera, píše P. Bonneterre, „je liturgie zásadně teocentrická, je k oslavení Boha spíše než pro učení věřících. Nicméně tento velký kněz zdůraznil důležitý aspekt liturgie  - poučuje nás o pravém křesťanském duchu. Ale musíme zdůraznit, že tato funkce liturgie je pouze druhotná.“ Tragédií liturgického hnutí bylo, že učinil tento druhotný aspekt liturgie aspektem prvořadým, jak se to dnes projevuje v jakékoliv typické farnosti při slavení nové mše. P. Bonneterre chválí počáteční fáze tohoto hnutí: „Hnutí, zrozené v genialitě Dom Guérangera a nezlomné energii sv. Pia X., v té době přineslo nádherné plody duchovní obnovy.“

Jestli v té knize existuje záporná postava, je to Dom Lambert Beauduin, ale P. Bonneterre neváhá projevit úctu k přínosu, který učinil pro hnutí v jeho počátečních letech:

Jádro pochopení všeho, co se dalo osvojit z učení sv. Pia X padá na Dom Lamberta Beauduina (1873-1960). Bohužel tento mnich nebyl schopen držet se této hierarchie závěrů liturgie po celý život, tj. bohoslužba jako první, nauka jako druhá, jak uvidíme dále v této studii. Ale nepředbíhejme.

Dom Lambert Beauduin byl nejprve knězem diecéze Liege, „misionářem dělníků“ za papeže Lva XIII. V roce 1906 ve věku 33 let vstoupil do opatství Mont Cesar, které bylo založeno mnichy v Maredsous v Lovani pár let předtím (1899). Kvůli jeho předešlé aktivitě mezi světským duchovenstvem se jeho myšlení často zabývalo problémy apoštolátu a pastorační práce, takže vnímal liturgii ve světle svých obvyklých starostí. Velmi rychle v liturgii „objevil“, a tím následoval sv. Pia X., skvělou metodu pro formování věřících v křesťanském životě. V roce 1909 spustil v Mont Cesar liturgické hnutí, které mělo okamžitý úspěch.

Je důležité zasadit liturgické hnutí do kontextu modernistické krize, která je dokumentována v mé knize Partisans of Error (Stoupenci omylu). P. Bonneterre píše:

Modernisté, potlačení sv. Piem X., pochopili, že nemohou proniknout Církev teologií, to jest přímým odkrytím svých nauk. Obrátili se k marxistickému pojetí praxe, když pochopili, že Církev se může stát modernistickou skrze akci, zvláště skrze posvátnou liturgickou akci. Revoluce vždy využívají životní energii organizmu samotného, postupně nad ní přebírají kontrolu a nakonec s jejím použitím zničí napadený orgán. To je známý proces trojského koně.

Liturgické hnutí Dom Guérangera, sv. Pia X a belgických klášterů bylo, přinejmenším původně, významnou silou v Církvi, úžasným prostředkem duchovního oživení, které navíc přinášelo dobré ovoce. Liturgické hnutí tak bylo ideálním trojským koněm pro modernistickou revoluci. Bylo pro všechny ty revolucionáře jednoduché skrýt se v břiše tohoto velikého koně. Kdo z katolické hierarchie se zabýval liturgií před encyklikou Mediator Dei? Jaká ostražitost se užívala při zjišťování této zvláště rafinované formy praktického modernismu?

Od dvacátých let dále se stalo jasným, že liturgické hnutí se odchyluje od svých obdivuhodných cílů:

Dom Beauduin především upřednostňoval přehnaným způsobem učitelský a kazatelský aspekt liturgie, a pak představil myšlenku, že by měla liturgie sloužit „ekumenickému hnutí“, čemuž se oddal tělem i duší. Dom Parsch svázal hnutí s biblickou obnovou. Dom Casel z něho učinil prostředek fanatické starověkosti a zcela osobního pojetí „křesťanského tajemství“. Tito první revolucionáři byli velkou měrou předstiženi generací nových liturgiků rozličných předkoncilových liturgických komisí.

P. Bonneterre tuto novou generaci popisuje jako „mladé vlky“. V jakékoliv revoluci je skoro pravidlem, že tito první umírnění revolucionáři jsou nahrazeni nebo dokonce zahubeni radikálnějšími revolucionáři, jak tomu bylo v případě ruské revoluce, kdy menševici (tvořící většinu) byli zapuzeni bolševiky (tvořícími menšinu).

Když musel Dom Beaudin čelit tomuto přemrštěnému zrychlení, vyděsil se... Zde jsme svědky prvního fenoménu „permanentního urychlování“, rysu všech revolucí – včerejší vůdcové jsou předstiženi dnešními agitátory, první revolucionáři jsou předstiženi dnešními agitátory.

Stejně jako nic nemohlo zabránit vzestupu k moci bolševikům, nic nemohlo zabránit vítězství mladých vlků:

Po druhé světové válce, se hnutí stalo silou, kterou nic nemohlo zastavit. Noví liturgici, chránění ze shora význačnými preláty, převzali postupně kontrolu Komise pro reformu liturgie založenou Piem XII., a ovlivnili reformy navržené touto komisí na konci pontifikátu Pia XII. a na začátku pontifikátu Jana XIII. Noví liturgici, kteří již díky papeži byli pány předkoncilních liturgických komisí, přiměli Otce na koncilu přijmout sobě odporující a víceznačné dokumenty, konstituci Sacrosanctum Concilium. Papež Pavel VI., kardinál Lercaro a P. Bugnini, sami velmi aktivní členové italského liturgického hnutí, směrovali úsilí konzilia, které vyvrcholilo ve vyhlášení nové mše.

Jak mohl papež Pius XII., Pastor Angelicus, nejučenější papež století, a ten, jehož pravověrnost nebylo možné zpochybnit, dovolit mladým vlkům liturgického hnutí, aby upevnili svou moc během jeho pontifikátu? P. Bonneterre objasňuje, že tento svatý papež si byl dobře vědom podvratných elementů v liturgickém hnutí. Ve své encyklice Mediator Dei, zřejmě v nejdokonalejším výkladu pravé povahy mše, který kdy byl napsán, papež Pius píše: „Všímáme si, že někteří lidé jsou příliš zaujatí novotami a schází na scestí od slibů pravé nauky a obezřetnosti... Pošpiňují tuto posvátnou věc omyly, omyly, které postihují katolickou víru a asketické učení.“ P. Bonneterre trvá na tom, že bohužel:

Papež Pius XII. neznal pravý stav liturgického hnutí. Jeho nejnebezpečnější vůdci byli podporováni a chráněni nejvyššími hodnostáři Církve. Jak mohl papež mít podezření, že „experti“, kteří byli tak vychvalováni kardinály Beou a Lercarem, byli ve skutečnosti nejnebezpečnějšími nepřáteli Církve?

P. Bonneterre truchlí nad skutečností, že: „Tak dal Pius XII. nejnevhodnější povzbuzení shromáždění v Assissi:

Liturgické hnutí je jako náznak záměrů Božské Prozřetelnosti pro současnost, jako vanutí Ducha Svatého Církví, přivádějící lidi blíže tajemstvím víry a pokladům milosti, které vyplývají z aktivní účasti věřících v životě liturgie.“

P. Bonneterre to komentuje: „ Toto prohlášení mohlo být pravdivé a příhodné před rokem 1920, v roce 1956 tomu tak již nebylo. V uplynulých letech liturgické hnutí zavrhlo své kořeny a opustilo principy ustanovené Dom Guérangerem a sv. Piem X.“

Nejvlivnějším z nových liturgiků, architektem liturgické revoluce po Druhém vatikánském koncilu, byl P. Annibale Bugnini. P. Bonneterre popisuje návštěvu P. Bugniniho na liturgickém kongresu konaném v Thieulin poblíž Chartres, na němž bylo přítomno čtyřicet církevních představených a rektorů seminářů, což objasňovalo rozsah vlivu liturgických bolševiků na církevní establishment ve Francii. Cituje P. Duployé, když prohlašuje:

Několik dní před setkáním v Thieulin mě navštívil italský lazarista P. Bugnini, který mě požádal, abych mu obstaral pozvání. Otec velmi pozorně poslouchal čtyři dny, aniž by řekl jediné slovo. Během naší zpáteční cesty do Paříže, když vlak míjel Švýcarské jezero u Versailles, mi řekl: „Obdivuji, co děláte, ale největší služba, kterou vám mohu prokázat, je neříct o tom všem, co jsem právě vyslechl, v Římě nikdy ani slovo.“

P. Bonneterre to komentuje:

Tento odhalující text nám ukazuje jedno z prvních vystoupení „hrobníka mše“, revolucionáře chytřejšího než ostatní, toho, který zabil katolickou liturgii předtím než zmizel z oficiální scény. Bylo to k tomuto datu, kdy „proticírkev“ zcela pronikla liturgické hnutí. Do té doby bylo obsazené modernisty a ekumenickými silami – po válce bylo natolik prohnilé, že zednáři převzali přímou kontrolu jeho útrob; satan se dostal do trojského koně.

Narážka na zednářství se zakládá na skutečnosti, že v roce 1975 papež Pavel VI. odstranil Bugniniho, v té době arcibiskupa, z jeho funkce sekretáře Posvátné kongregace pro bohoslužbu a svátosti, rozpustil celou kongregaci a v roce 1976 ho poslal do exilu jako nuncia v Íránu. Papež Pavel to učinil proto, že mu byla předána dokumentace, která ho přesvědčila, že arcibiskup je svobodným zednářem. Bugnini odmítnul, že by byl zednářem, ale přijal, že byl odvolán, protože papež věřil, že je členem tohoto bratrstva. Všechna relevantní dokumentace je obsažena v 24. kapitole mojí knihy Pope Paul´s New Mass (Nová mše papeže Pavla).

P. Bonneterre vysvětluje, že:

Ačkoliv reformy Pia XII. daly jistou satisfakci vůdcům hnutí, nesmiřitelná pravověrnost, kterou si papež udržel, jim nebyla po chuti. Volalo se po nových reformách, a ty potřebovaly papeže, který by chápal problém ekumenismu, a který by byl bezvýhradným stoupencem hnutí.

Tvrdí, že „zpráva o smrti Pia XII. byla odchýleným liturgickým hnutím přijata s takřka šílenou radostí“. Letitý Dom Lambert Beauduin neměl nejmenších pochyb, co se týkalo kardinála, o němž doufal, že bude zvolen a vyznal své naděje P. Bouyerovi:

„Jestliže zvolí Roncalliho,“ řekl, „vše bude zachráněno“. On bude schopen svolat koncil a kanonizovat ekumenismus...“ Rozhostilo se ticho, pak s návratem své staré škodolibosti a s planoucíma očima řekl: „Věřím, že máme dobrou šanci. Většina kardinálů si není jistá, co dělat. Jsou schopní ho zvolit.“

P. Bonneterre to komentuje:

Posvětit ekumenismus, ano skutečně, ale také posvětit liturgické hnutí, takový měl být úkol dlouho očekávaného koncilu. Více než čtyřicet let noví liturgici šířili své omyly, uspěli v tom, přesvědčit značnou část katolické hierarchie, a vymohli na Svatém stolci některé povzbudivé reformy. Všechna tato trpělivá podzemní práce měla přinést ovoce. Liturgičtí revolucionáři využili konstituce o liturgii, aby dosáhli přijetí svých myšlenek. Poté, když byli jmenováni členy konzilia, si jen museli vybrat nejextrémnější závěry z principů Druhého vatikánského koncilu.

P. Bonneterre trvá na tom, že:

Tento nový ritus pokračuje v naplňování všech omylů, které se objevily od počátku, kdy se hnutí odchýlilo. Tento ritus je ekumenický, starověký, založený na společenství, demokratický a takřka zcela desakralizovaný. Také odráží teologické úchylky modernistů a protestantů a zeslabuje smysl reálné Přítomnosti a snížení ústřední role kněžství, posvátného charakteru mše a zvláště její smírné povahy. Eucharistie se stává mnohem více společným svátkem lásky, nežli obnovou Oběti na kříži.

Je to tedy nová mše s níž liturgické hnutí, které začalo tak dobře, skončilo tak špatně. Liturgie protestantského Taizé z roku 1959 je přetištěna jako příloha knihy a ukazuje některé znepokojující podobnosti s novou mší. P. Bonneterre se však nezmiňuje o děsivém souladu změn, hlavně vynechávek, učiněných oproti mešním řádu misálu sv. Pia V. ve směsi mešního řádu misálu z roku 1970, a takřka identických vynechávek v sarumském misálu vytvořeném Thomasem Cranmerem ve směsi jeho „bohoslužby“ z roku 1549. Ty jsou podrobně zdokumentovány v mé knize Pope Paul´s New Mass (Nová mše papeže Pavla). Ani se nezmiňuje o stejně znepokojivém souladu mezi liturgickými principy prostupujícími mši Pavla VI., a těmi z pseudosynodu v Pistoi zavrženými papežem Piem VI. v jeho encyklice Auctorem Fidei z roku 1794 jako škodlivé. Také bych řekl, že se místy zdá, že se P. Bonneterre domnívá, že mešní ritus namíchaný konziliem P. Bugniniho reprezentuje to, co si vůdčí členové liturgického hnutí kladli za cíl. To může být pravda v případě „mladých vlků“, kteří ovládli hnutí, ale jistě to není pravda o kněžích jako jsou Beauduin, Casel, Parsch nebo Bouyer. Základním cílem těchto mužů bylo využít existující liturgii k dosažení svých pastoračních cílů, a nikoliv zavést radikální reformu, která liturgii jež znali, milovali a denně celebrovali změnila k nepoznání. Je třeba přiznat P. Bonnetereovi, že konstatuje, že vůdčí osobnosti původního hnutí byli vystrašení myšlením mladých vlků. Už jsem ho v této recenzi ohledně toho citoval. Bývalo by bylo užitečné, kdyby citoval reakci kněze jako je P. Louis Bouyer, kterého docela často cituje, ohledně skutečné reformy, kterou nám podstrčili. V roce 1969 řekl: „Musíme říct otevřeně: dnes v katolické Církvi prakticky neexistuje žádná liturgie hodná svého jména“ (12) a „Možná v žádné jiné oblasti neexistuje větší rozdíl (a dokonce formální protiklad) mezi tím, co koncil vymyslel, a tím, co skutečně máme“ (13), a že v praxi „ti, kdo na sebe převzali provedení koncilových směrnic se v tomto bodě záměrně obrátili zády k tomu, co Beauduin, Casel a Pius Parsch zamýšleli udělat, a k čemuž jsem se pokusil marně přidat svůj vlastní malý příspěvek.“ (14)

V roce 1975 P. Bouyer uvedl: „Katolická liturgie byla zničena pod záminkou, že se učiní přijatelnější sekularizovaným masám, ale ve skutečnosti, aby se přizpůsobila šaškárnám, které náboženské řády uměle vnutily ostatním duchovním, ať se jim to líbilo nebo ne. Nemusíme čekat na výsledky – náhlý pokles v náboženské praxi, pohybující se mezi dvaceti a čtyřiceti procenty mezi těmi, kdo byli praktikující katolíci... Ti, kteří nebyli praktikující, neprojevili ani špetku zájmu o pseudomisionářskou liturgii, zvláště ne mladí, o kterých sami sobě namluvili, že si je získají se svým šaškováním. (15)

Hodnota knihy P. Bonneterrea by se značně zvýšila, kdyby byl požádán, aby ji upravil a aktualizoval na základě prozkoumání bohaté publikované dokumentace, jelikož svou knihu napsal v roce 1980. Nejdůležitější položkou by v tomto ohledu byly paměti arcibiskupa Bugniniho, které skýtají nejcennější dostupný zdroj pro průzkum směsky nové mše papeže Pavla. (16) V této knize jsou četné odkazy na osoby zmiňované v knize P. Bonneterrea a na mnoho expertů, kteří tam nejsou zmiňováni. Jeden z nich, P. Joseph Gelineau, je arcibiskupem Bugninim popisován jako jeden z  „velkých mistrů mezinárodního liturgického světa“. (17) Tento „velký mistr“ nám říká s chvályhodnou poctivostí, ale bez kapky lítosti:

„Ať si ji ti, kdo jako já znali a zpívali latinskou slavnostní mši, pamatují, jestliže chtějí. Ať ji porovnají se mší, kterou máme teď. Nejen slova, nápěvy a některá gesta se liší. Po pravdě, je to jiná mešní liturgie. Toto je třeba říct jednoznačně: římský ritus, jak jsme jej znali, už neexistuje (le rite romain tel que nous l'avons connu n'existe plus). Byl zničen (il est détruit).” (18)

Přes tyto výhrady je kniha The Liturgical Movement – Guéranger to Beaudini to Bugnini (Liturgické hnutí - od Guérangera k Beaudinovi a Bugninimu) knihou, bez které si žádný katolík, stejně jako bez knihy Msgr. Gambera Reform of the Roma Rite (Reforma římského ritu), nemůže dovolit být, jestliže si přeje pochopit liturgickou revoluci pod Druhém vatikánském koncilu. Je hojně ilustrovaná a má vynikající rejstřík.

 

[1] M. Davies, Pope John’s Council (PJC), str. 93

[2] M. Davies, Pope Paul’s New Mass (PPNM), str. 499.

[3] PPNM, str. 500.

[4] PJC, str. 92-93.

[5] K. Gamber, The Reform of the Roman Liturgy (RRL), K. Gamber ( Harrison, N.Y.,1993),str. 61.

[6] Marcel Lefebvre, Un Leveque Parle (Paris 1974), str. 196.

[7] PJC, Kapitola 5.

[8] The Tablet, 27.listopadu 1965, str. 1318.

[9] Catholic Standard (Dublin), 17.října 1973.

[10] The Tidings, 9.července 1971.

[11] RRL, str. 99.

[12] L. Bouyer, The Decomposition of Catholicism (London, 1970), str. 99. S odkazem na DC v následných poznámkách.

[13] tamtéž

[14] tamtéž

[15] Religieux et clercs contre Dieu (Paris, 1975), str. 12.

[16] A. Bugnini, The Reform of the Liturgy: 1948-1975 (Collegeville, Minnesota, 1990).

[17] Bugnini, str. 221.

[18] J. Gelineau, Demain la liturgie (Paris, 1976), str. 9-10.

Zdroj: The Remnant

Překlad: D. Grof