Mimořádná forma? (2010)
Michael
J. Matt
E-mail
zaslaný vydavateli The Remnant 6. června 2010:
„Všiml
jsem si, že vy a vaši pisatelé používáte termín „tridentská“, když mluvíte o
latinské mši, spíše než termín „mimořádná forma“ (MF). Máte nějaký problém
s MF? - J. Loveland, Cincinnati, Ohio (USA).
Nu,
je těžké naučit staré psy novým kouskům. To je jedna věc. Ale myslím, že je
v tom něco víc. A jestli máme modernizovat náš slovník, abychom vyhověli
všem nováčkům v tradicionalistickém katolickém hnutí, pak říkám Deo
Gratias!
Přemýšlejte
o tom: Novus Ordo očividně chřadne, tradice se stává takřka hlavním proudem a
tradiční latinská mše se přeměňuje na mezinárodní mládežnické hnutí. Zrovna
jsem se vrátil z Francie, kde tisíce mladých katolíků absolvovalo třídenní
pěší pouť, na níž tradiční mše byla jedinou mší. Nyní vyrůstají celé
generace, které neznají žádnou jinou liturgii, než je tradiční římský ritus.
Není to mimořádné!?
Přesto
však existuje naléhavá potřeba chránit se před pocitem sebeuspokojení, zvláště
když se vezmou v potaz oběti, které vykonali tradicionalisté průkopníci
v těžkých dobách.
Mnozí
z nás si pamatují, když tradice byla mrtvým písmem a stará mše liturgickým
dinosaurem, kterými se obtěžovalo zabývat jenom pár „starých bláznů“. Bylo to
v době, kdy škapulíře, modlitební závoje a latina byly ozdobami pro
zasmání u „fanatiků na nebezpečné cestě ke schizmatu“.
Mít
v té době nálepku tradicionalisty znamenalo, že jste se stali ve své
farnosti něčím jako vyděděncem, protože jste tvrdošíjně odmítali nechat odejít
2000 let katolické tradice. Na druhou stranu světské tradice jako je tradiční
rituál při sedmé směně v baseballu nebo zpívání písně My Old Kentucky
Home při Kentucky derby zůstaly samozřejmě nedotknutelné a posvátné. Ale katolické
tradice byly nadšeně vršeny na progresivistickou pohřební hranici, jejíž
plameny osvěcovaly oblohu v oněch dnech temnoty.
Panis
Angelicus byl z módy a, Bůh nám pomáhej,
moderní byla píseň On Eagles Wings (v anglicky mluvícím prostředí
modernistický popěvek z roku 1979 – pozn. překl.). Římská roucha tlela
mezi naftalínovými kuličkami, zatímco kněží se promenádovali v barevných
tunikách v „bohoslužebném prostoru“ a oddávali se nejposlednějším liturgickým
novotám. Kázání ustupovala veselým „homiliím“ zatímco řeznické stoly zatlačily
do pozadí hlavní oltáře a hippie duchovní v euforii vyhlašovali kapitulaci
Církve před současným světem.
V tomto
klimatu sebenenávistné „reformy“ většina katolíků udělala jednu ze dvou věcí:
Opustili se znechucením Církev nebo prostě odpadli jako víra sama. Kostely se
vyprázdnily, jeptišky zmizely a ty relativně řídké případy katolických kněží,
kteří nezběhli, aby se oženili, se elegantně načesali a stali se režiséry
liturgické estrády.
Byla
to zřetelně Satanova práce.
Ale
někteří katolíci odmítli srazit podpatky před modernistickými velícími gaunery
v důstojnických holinách. Setrvali, aby bojovali, když takřka všichni
ostatní mávali vlajkou kapitulace. S pohrdavým opovržením byli
zesměšňováni jako tradicionalističtí „extrémisté“, kteří si „myslí, že jsou
papežštější než papež“.
Tito
muži a ženy obětovali vše pro základní kámen katolické víry, kterým tehdy byla
(a je i dnes) starobylá tridentská mše. Ano, vím, že se od nás očekává, že už
ji tak nebudeme nazývat. Teď je to „mimořádná forma“, což má zřejmě jakýsi
smysl, když vezmeme naprostou všednost nové mše. Ale proč tohle trvání na
„mimořádné formě“? Bůh ví. Možná bylo potřeba nové jméno pro starou mši –
takové, které nenaznačuje věrnost srozumitelnosti Tridentského koncilu oproti
nejednoznačnosti Druhého vatikánského koncilu. Možná předkládání dvou forem
jednoho ritu poskytlo krytí pro bizarní spektákl a náhlé selhání zcela nové
mše. Nevím.
Ať
je to cokoliv, pro mnoho z nás bude tradiční mše vždy tridentskou
mší. Je tomu tak z rozličných důvodů, z nichž nikoliv nejméně
důležitým je ten, že oni ji tak nazývali – raní tradicionalisté, kteří
stáli proti celému světu při obraně římského ritu slouženého ve starobylém
jazyce knězem, který stál čelem k oltáři Božímu, přesně jak to kněží vždy činili
po tisíciletí. Ritus byl kodifikován v Tridentě týmž svatým papežem, který
kodifikoval tradiční 15 desátkový růženec – sv. Piem V., duchovním vůdcem
v bitvě u Lepanta a velkým papežem, který zachránil Evropu před islámem i
protestantismem.
Mše,
pro kterou tradicionalisté průkopníci obětovali tolik, byla nedílnou součástí
Tridentského koncilu, který vytesal do kamene katolickou nauku a liturgii proti
velikému útoku na obojí ze strany protestantské revoluce. Tridentská mše byla
mší, kterou sv. Pius natrvalo předal katolíkům všech věků a zajisté to byla
mše, kterou tradicionalisté zamýšleli předat svým vlastním synům a dcerám.
„Je
to mše, na níž záleží!“ Znova a znova si připomínali, že „je to tridentská mše,
na níž záleží!“ Věděli čím je a čím není. Velmi dobře věděli, že její důležité
části o nějakých 1500 let předcházely Tridentu. Ale tím, že jí nazývali
„tridentskou mší“ se vázali ke stěžni katolické tradice – k dogmatickému
Tridentskému koncilu, ke Quo Primum a vlajkové lodi katolické flotily,
které uchovávali víru věků proti náporu novot, protestantismu a rozvíjejícímu
se Novus Ordo Seclorum.
V bouřlivých
pokoncilních mořích sledovali kurz nastavený katolíky v 16. století
v Anglii a v 18. století ve Francii během válek za oltář a trůn ve
Vendée. Trident byl jejich hvězdou udávající směr. Oni jen „neupřednostňovali“
tridentskou mši. Oni se pomocí ní vymezovali.
Arcibiskup
Lefébvre, v mnoha ohledech obětní beránek katolické kontrarevoluce, byl
pro svou tvrdošíjnou obranu všeho tridentského „exkomunikován“. Ale jeho
historicky významný postoj dal zrod celosvětovému hnutí katolické obnovy a nyní
je jeho záležitost probírána s Římem.
Skvělý
Michael Davies předčasně skonal kvůli pracovnímu nasazení při obraně tridentské
mše, stejně jako Hamish Fraser, William Marra, John Senior a tisíce vážených
mužů pro něž nic neznamenalo liturgické „smells and bells“ (kontroverzní
rituální praktiky – pozn. překl.).
Můj
vlastní otec se ve jménu tridentské věci vzdal všeho kromě víry a rodiny. Po
třiceti letech pracovního nasazení jako vydavatel The Wanderer
(katolický tradicionalistický magazín – pozn. překl.) za sebou nechal své
dědické právo prvorozeného kvůli práci pro úplnou obnovu tradice a tridentské
mše.
Tito
muži byli tradicionalisty dávno předtím než to začalo být módní. Dali svou
pověst, kariéru a finanční blahobyt k dispozici ve jménu katolické
kontrarevoluce.
V roce
1956 bránili mladí Maďaři svou vlast proti sovětským tankům s násadami od
košťat a s čímkoliv, co bylo po ruce. Byli rozdrceni a usmrceni komunisty,
ale historie je učinila nesmrtelnými.
V 70.
letech /20. století/ malá skupina věrných katolíků udělala něco podobného proti
modernistickým tankům, které se valily katolickým městem. Oni se rozhodli
zůstat tím, v co je vychovali jejich otcové – katolíky! A ve jménu
tridentské mše byli vyhnáni ze svých farností a kritizováni jako „schizmatici“.
Ale podrželi si víru. Historie musí teprve určit jakou roli přiřadí těmto
mužům, ale ti z nás, kteří některé znali, si pamatují tváře a jména
hrdinů, kteří drželi katolické pozice, které opustili dokonce i papežové a
kněží.
Mimořádná
forma? Jistě, ale jednoho dne to znovu bude jediná forma římského ritu, a pak
snad duše raných tradicionalistů budou odpočívat v pokoji. Vy říkáte
„mimořádná forma“, já říkám „tradiční latinská mše“ – ale kdyby nebylo jich,
říkali bychom všichni Novus Ordo Missae.
Překlad: D.
Grof
