Sedesvakantismus na vzestupu? (2005)
Pete Vere
4. 10. 2005
4. 10. 2005
Takřka před 15 lety jsem
se poprvé účastnil tridentské mše svaté. Bylo mi sedmnáct a mši celebroval
starý francouzskokanadský kněz, který vždy trval na velké mši. Latinský zpěv,
zlaté ornáty, vůně kadidla doprovázející naše modlitby k nebi – tato mše byla
nejuctivější, jakou jsem kdy sdílel. Od toho dne jsem byl tradičním katolíkem.
Ačkoliv to mnozí seznají
úsměvné, uplynul další rok než jsem objevil, že tradicionalistické hnutí
existuje také mezi anglicky mluvícími Kanaďany. Odsud jsem se dostal ke skvělým
zdrojům jako Kněžské bratrstvo sv. Petra (FSSP), společenství latinské
liturgie, a samozřejmě The Wanderer (týdeník přinášející katolické
zprávy z tradicionalistického pohledu – pozn. překl.). Také jsem objevil
tradicionalisty v anglicky mluvícím světě, stejně jako ve frankofonním světě
rozdělené podle ideologických linií.
Ne všichni
tradicionalisté se drží pozice Ecclesia Dei. Někteří tradicionalisté
vyjadřující obavy o pravověrnosti II. vatikánského koncilu a misálu z roku
1969 zveřejněném papežem Pavlem VI., věří, že posledních pět papežů nejsou
pravými nástupci sv. Petra. Těmto lidem se říká sedesvakantisté (v češtině jsou
možné i termíny sedevakantisté, sedivakantisté, sedisvakantisté – pozn. překl.).
Tento termín pochází z latinského výrazu sedes vacant, který znamená prázdný
stolec. Sedesvakantisté věří, že Petrův stolec je prázdný od smrti Pia XII.
Známými sedesvakantisty jsou: Hutton Gibson, biskup Antonio de Castro
Mayer (v určitém období) a P. Anthony Cekada.
Někteří tradicionalisté
se drží variace sedesvakantistické teorie nazvané sedeprivacionismus.
Sedeprivacionisté věří, že poslední čtyři nebo pět papežských uchazečů byli
materiálními papeži, nikoliv však formálními. Zatímco existuje určitá neshoda
ohledně Jana XXIII., sedeprivacionisté se shodují, že od Pavla VI. papeži měli
pozemskou autoritu náležející římskému Pontiffovi, ale ne duchovní autoritu,
která náleží tomu, kdo formálně drží Petrův úřad. P. Guerard des Lauriers,
známý dominikánský teolog a hlavní autor ´Ottavianiho intervence´, je
nejproslulejším propagátorem sedeprivacionismu (des Lauriers zemřel v roce
1988; hájil sedeprivacionismus, poté přešel na pozice sedesvakantismu, aby se
nakonec opět vrátil k sedeprivacionismu – pozn. překl.). Podle P. Cekady des
Lauriers pravděpodobně vytvořil termíny „sedesvakantista“ a
„sedeprivacionista“.
Ani sedesvakantismus,
ani sedeprivacionismus nezískal mnoho přívrženců v době, když jsem poprvé
přijal tridentskou liturgii. Proto Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (SSPX) mluvilo
o „koncilových dekretech, konstitucích a vyhlášeních obsahujících, více či méně
zjevné, některé věroučné omyly pro něž byli liberálové v minulosti zavrženi,“
(oficiální webové stránky SSPX US District, článek: „What are Catholics to
Think of Vatican II?“ /23. září 2005/) a mluvilo o Novus Ordo jako o vnitřně
špatném, ale členové SSPX veřejně nezpochybňovali platnost pokoncilních papežů.
Sedesvakantismus se stal hranicí, kterou se starší generace tradičních katolíků
neodvažovaly překročit.
Dnes se věci změnily.
Surfujte jak dlouho chcete po tradicionalistických stránkách a brzy objevíte,
že mladší tradicionalisté se neobávají sedesvakantismu. Na rostoucím seznamu
relativně mladých sedesvakantistických autorů jsou: John Lane, John S. Daly,
Mario Derksen, Griff Ruby a bratři Dimondovi. Mnoho dalších se potuluje po
individuálních blozích, chatových linkách, message boardech a emailových
diskuzních fórech. Z vlastní zkušenosti odborníka na kanonické právo /mohu
říci, že/ se nyní potýkám s více dotazy týkajícími se sedesvakantismu než s
jakýmikoliv ostatními aspekty tradicionalismu dohromady. Tyto otázky přicházejí
od ostatních odborníků na kanonické právo a dalších laiků. Jsou-li mé poslední
zkušenosti nějakým indikátorem, sedesvakantismus je na vzestupu.
Proto to bylo s velkým
zájmem, když jsem nedávno na internetu připadl na článek Christophera Ferrary „Opposing
the Sedevacantist Enterprise“ /Odpor k sedesvakantistickému počinu/. Šlo o
první díl třídílného seriálu v němž se advokát z New Jersey snaží dokázat
nesprávnost sedesvakantistického fenoménu. Protože oba se shodujeme, že papež
Benedikt XVI. je zákonným nástupcem sv. Petra, doufal jsem, že Ferrara
přinejmenším pošramotí sedesvakantistickou pozici.
Článek začal silně.
Ferrara definoval termín sedesvakantismus, připomněl čtenáři věčné trvání
Církve a poskytnul historické informace o minulých obdobích mezivládí. Pro ty,
kteří neví, Církev nikdy nebyla bez svrchovaného Pontiffa více než dva a půl
roku. Což je o hodně míň než 45 let, které nárokuje většina sedesvakantistů.
Po tomto silném startu
Ferrara přeřadil rychlost a začal popisovat sedesvakantismus jako „počin“. Ptám
se, jestli to bylo nejlepší užití Ferrarových legendárních schopností polemika.
Nejen, že to čtenářovu pozornost převádí od podstaty ke stylu, ale jako typický
technofil Generace X – a zdá se, že mnoho nových sedisvakantistů jsou
technofilové Generace X – to, co okamžitě přichází na mysl, je Star Trek.
Určitě nenaznačuje Ferrara, že sedisvakantisté odvážně putují někam, kam nikdo
před nimi? Ačkoliv možný odkaz na Star Trek se zdá triviální, když
sedesvakantismus má dopad na spásu duší, já jsem to nicméně shledal
rozptylujícím, když jsem pokračoval v četbě něčeho, co bylo v podstatě velmi
slušným pokusem shrnout některé argumenty vznesené proti sedesvakantismu. Jako
mnoho katolických tradicionalistických technofilů Generace X jsem přemýšlel
proč Ferrara evokuje obraz sedesvakantistů v podobě mých oblíbených televizních
hrdinů /ze Star Treku/.
Následně po prvním dílu
několik sedesvakantistů vyjádřilo rozhořčení. Obzvláště tři odpovědi kolovaly
internetem. První přišla od P. Martina Stépaniche. Byla vysoce emotivní, ale
nepodařilo se jí podle mě dostat k podstatě. Druhá, z Holy Family Monastery
(Kláštera Svaté rodiny), vyjadřovala velké zanícení, ale slabé uchopení
katolické metodologie, když bratr Peter Dimond vytrhnul množství papežských
citátů z původního kontextu. Žádný z těchto odmítavých pokusů si podle mě
nezasloužil odpověď od Ferrary.
Ale třetí odpověď se
lišila. Toto odmítnutí přišlo od P. Anthonyho Cekady, který je respektován
dokonce mnoha nesedesvakantisty pro svůj pronikavý intelekt a pro svůj zářný
smysl pro humor. Sedesvakantistický teolog systematicky tepal do Ferrary, jak
je patrné z tohoto úvodního odstavce:
„Pan Ferrara zastává v
podstatě stejnou pozici jako Nicholas Gruner z SSPX a bezpočet dalších.
Požadujete „uznat“ Pavla VI., Jan Pavla I., Jana Pavla II. a Benedikta XVI.
jako pravé papeže. Ve stejné chvíli VY rozhodujete, které papežské učení,
zákony, posvátné rity nebo příkazy jsou dobré, a které odmítnete, budete se jim
protivit nebo je veřejně odsoudíte.“
„V tomto systému už
papež na tomhle světě nevlastní svrchovanou autoritu „svázat nebo rozvázat“.
Advokát z New Jersey, Generální představený SSPX, CEO nebo Fatima Industry,
vydavatel Catholic Family News nebo, obecně řečeno, jakýkoliv tradiční katolík
udělá konečné přezkoumání za něj.“
„Nová mše? Svatokrádež,
vnitřně zlá, neboť ji papež vlastně správně nevyhlásil. Ekumenismus? Ne, díky,
papež se mýlí. Zasvěcení Ruska Neposkvrněnému srdci? Papež ho správně
neprovedl. Exkomunikace nebo suspendování? Neplatné, nezáleží na tom, co říká
papež nebo kurie. Vysvěcení biskupů proti papežově výslovné vůli? Nezbytnost,
nutná provést. A tak dále.“
„Kdo potřebuje
navštěvovat Petrův stolec? Vy zvednete palec vzhůru nebo ho skloníte dolů ze
své lehce dosažitelné židle.“
„Papež promlouvá. Vy
rozhodujete...“
„Tento systém si tropí
posměch z katolického učení, že papež vlastní nejen ´čestný primát´ (zarámované
obrazy ve vestibulech v kaplích tradicionalistických ´horkých hlav´,
například), ale také svrchovanou a úplnou jurisdikční moc nad univerzální
Církví, jak ve věcech víry, tak morálky, stejně jako ve věcech, které přísluší
k disciplíně a vládě v Církvi rozprostřené po celém světě´, moc, která je
´právoplatná a přímá nad úplně každou církví, stejně jako nad každým duchovním
a věřícím, nezávisle na jakékoliv lidské autoritě.´ (Vatikán I., Dogmatická
konstituce De Ecclesia Christi, DZ 1827; Kánon 218.)“
„Pan Ferrara napsal
knihu o nepořádku po II. vatikánském koncilu s názvem The Great Facade /Krásná
fasáda/. Není divu. Systém pana Ferrary vám dává ´lepenkového papeže´ - ´jen
pro potřebu předvádění´.“
Poté, co odpověděl na
několik argumentů předkládaných Ferrarou, došel sedesvakantistický kněz k
závěru, že Ferrara je „mluvka“. Co se týče písemného, na to Ferrara musí ještě
veřejně odpovědět písemně. Nicméně Ferrara následně přednášel o sedesvakantismu
ve farnosti SSPX v Cincinnati. Cekada byl náhodou v publiku a oba se slovně
utkali v diskuzní části, která následovala po Ferrarově přednášce.
Ferrara, jak hlásí
zpravodajové, vyzval P. Cekadu, aby vyjmenoval jakékoliv nové doktríny, které
se učí po II. vatikánském koncilu. Jak poznamenali někteří tradicionalističtí
komentátoři, zdá se, že tato Ferrarova výzva reprezentovala rozchod s pozicí
SSPX týkající se koncilu. Když jsem Ferraru požádal, aby veřejně vyjasnil svou
pozici, odpověděl emailem:
„Tradicionalisté (oproti
sedesvakantistům) neříkají, že II. vatikánský koncil byl „nelegitimní“. Byl to
ekumenický koncil. Ale II. vatikánský koncil nepředstavil – a skutečně nemohl –
žádné nové doktríny, protože jak I. vatikánský koncil deklaroval: „Duch svatý
nebyl přislíben nástupcům sv. Petra tak, že Jeho zjevením mohou odhalovat novou
věrouku... “
„Z toho důvodu
´konzervativní´ katolíci chybují, když říkají, že se tradicionalističtí
katolíci neshodují s II. vatikánským koncilem. ´Koncil nežádal, aby katolíci
věřili čemukoliv novému. Proto neexistuje žádná koncilová doktrína od níž by se
dalo ´odchýlit´ (Nekonečná debata o tom, zda Dignitatis Humanae změnila
katolickou věrouku to jen demonstruje.)“
„Ze stejného důvodu
sedesvakantisté chybují, když útočí na tradicionalisty pro „nepřijetí“ důsledků
II. vatikánského koncilu jako „mylného koncilu“, který učí „mylnou věrouku“.
Protože II. vatikánský koncil nepředstavil novou věrouku, mohl jen těžko
představit falešnou věrouku.“
„Čemu tradicionalisté
opravdu odporují není věrouka jako taková, ale dvojznačnosti umožňující různou
interpretaci, nerozumné ´otevření se světu´ obhajované v Gaudium et Spes,
pastorační iniciativy jako jsou ´dialog´, ´mezináboženský dialog´ a
ekumenismus´, katastrofální ´liturgická reforma´ a nespočítatelná pohoršlivá
prohlášení a činy ve jménu novot.“
„Dokonce i ti, co nejsou
tradicionalisty, uznávají klíčové body tradicionalistů:
Msgr. George A. Kelly
vypozoroval, že ´Koncilové dokumenty obsahují dost základních dvojznačností na
to, aby byly pokoncilní těžkosti pochopitelné.´
Pak P. Ratzinger
´opakovaně´ kritizoval Gaudium et Spes a nazýval ho ´nedostatečným´ a říkal, že
´není vůbec připraveno tak, aby z hříchu učinilo střed teologické stavby´
(reportáž CNS 2. května 2005). Prof. James Hitchcock, píšící o 36 let později,
kritizoval koncil za pokus uvalit ´na katolíky povinný optimismus´ a za
´selhání přiznat celou moc zla na tomto světě... ´ (Catholic World Report,
květen 2003).
Nikdo menší než Jan
Pavel II. ve své encyklice Redemptor Hominis připustil, že ´je to asi
dobrá věc, že katolíci vyjadřují své obavy, že ekumenické snahy jsou škodlivé
věci evangelia, vedou k hlubší roztržce v Církvi, způsobují zmatení idejí v
otázkách víry a morálky a končí specifickým druhem indiferentismu.´
Bývalý kardinál
Ratzinger sám připustil, že ´Církev ve své historii nikdy nezrušila nebo
nezakázala pravověrné liturgické formy, což by bylo zcela cizí Duchu Církve ...
Proto koncil... nezakázal bývalé /liturgické/ knihy... ´ (Projev 24. října
1998)
Ve zkratce:
tradicionalisté se staví proti nedoktrinálním novotám, které se maskují jako
doktrína. Přeji si, aby tohle kritici na obou stranách konečně pochopili.“
Může Ferrara přesvědčit
průměrného přívržence SSPX a s nimi stejně smýšlející, aby sdíleli jeho pozici
tváří v tvář II. vatikánskému koncilu? Doufám. Toto přinejmenším částečně
naočkuje mladší tradicionalisty proti sedesvakantismu. Jestliže odpověď je
„ne“, přenechává Ferrara hojné následovníky Cekadovi a sedesvakantistům. Konec
konců, jak Cekada prohlašuje ve svém populárním sedesvakantistickém pamfletu ´Traditionalists,
Infallibility and the Pope“ /Tradicionalisté, neomylnost a papež/, „jedním
ze základních vlastnictví Církve je její věčné trvání. To znamená, kromě
jiného, že její učení je ´nezměnitelné a vždy zůstává stejné.´ (sv. Ignác
Antiochijský) Není pro ní možné, aby odporovala svému vlastnímu učení.“
Debata mezi Ferrarou a
Cekadou zůstala nevyřešená a já jsem kontaktoval Vina Lewise, aby se postavil
sedesvakantismu. Vin je populární katolický apologeta mezi katolickými
tradicionalisty – zvlášť mezi těmi, kteří následují P. Feeneye. (Váhám použít
termín „feeneyisté“, protože P. Feeney umřel v plném společenství s Římem a
většina jeho následovníků následně regularizovala svou kanonickou situaci.
Proto je velká většina „feeneyitů“ katolíky.) Vin je známý svou přísnou
logikou, svou tvrdou čestností a svým silným používáním sokratovské metody.
Vin nesledoval debatu
mezi Ferrarou a Cekadou, když jsem se ho dotazoval. Nicméně vyjádřil zklamání z
dřívější debaty s dvěma významnými sedesvakantistickými apologety. „Strávil
jsem půl hodiny tím, abych je přiměl k odpovědi na jednu otázku,“ poznamenal
Vin. „Jestliže papež ztratí papežství kvůli herezi, ujme se znova papežství,
pokud vykoná dobrou zpověď?“ Vin se pak zeptal na podobnou otázku o
hereticky zvoleném papeži: „Dojde papežství tím, že vykoná dobrou zpověď?“
Zatímco Vinova otázka mě
zpočátku zasáhla jako příliš zjednodušující, její opravdová genialita se stala
zřejmou, jak naše diskuze pokračovala. Jen Bůh může číst v srdci kajícníka.
Navíc pečeť zpovědi je nedotknutelná – i když je kajícník papežským uchazečem.
Jak tedy člověk může vědět, že heretický papež není usmířen s Církví skrz
dobrou zpověď?
Navíc Církev tradičně
vybírala papeže jednou ze tří metod: tajnou volbou, kompromisem, aklamací.
Přestože uplynulo několik století od chvíle, kdy Církev vybírala římského
Pontiffa jednou z posledních dvou jmenovaných metod, zůstávají legitimním
prostředkem papežského výběru. Jestliže papež ztratí papežství kvůli herezi,
nebo je-li zvolenému papeži zabráněno převzít papežství kvůli herezi, je přijat
za papeže po vykonání dobré zpovědi, jestliže kolegium kardinálů, kolegium
biskupů a velká většina věřících ho dál bude uznávat za papeže?
„Sedesvakantisté
zapomínají, že katolicismus, na rozdíl od protestantismu, je uskutečnitelné
náboženství“, vysvětlil Vin. „Katolicismus je hmatatelné náboženství. Svátosti
jsou viditelné symboly Boží milosti. Eucharistie je Kristova REÁLNÁ přítomnost.
Sv. Petr a jeho nástupci jsou viditelnou hlavou Kristovy Církve. Kristus by nás
neopustil jako sirotky. Jestliže papež už není papežem, většina katolíků si to
musí uvědomovat.“
Zdroj: freerepublic.com
Překlad: D. Grof
