Obětování stále žijící v Kristově srdci (1939)
P. Garrigou-Lagrange
O.P.
Jak to říká svatý
Augustin, duší vnějšího apoštolátu je vnitřní obětování, vnuknuté láskou
k Bohu; je zároveň klaněním, prosbou a díkůčiněním. Jako myšlenka je duší
vyjádřeného slova, jako láska je duší vydávaného svědectví, tak vnitřní
obětování je duší oběti vnější, která bez něho by neměla naprosto žádnou cenu
mravní ani náboženskou. Bez něho by byla jako oběť Kainova: mrtvolou Božího
kultu. To je ráz modlitby farizejské. Připomeňme si, co oduševňovalo oběť
Kříže, abychom lépe pochopili oběť mše svaté. Nesmíme jistě přehlédnouti
vnitřní úkon celebrujícího kněze, ale především nechť se naše myšlenky obrátí
ke knězi Nejvyššímu.
Duch oběti kříže.
Pán Ježíš řekl (Jan X.
11-18): Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř dává život za ovce své.... Proto
miluje mne Otec, že dávám život svůj, abych jej zase přijal. Nikdo neodnímá
ho ode mne, nýbrž já jej dávám sám od sebe. Mám moc jej dáti a mám moc jej zase
vzíti. Příkaz tento dostal jsem od Otce svého.“
Totéž lze číst u svatého
Matouše, XX, 28 a u svatého Marka, X, 45: Syn člověka nepřišel, aby mu bylo
slouženo, nýbrž aby sloužil a dal život svůj na vykoupení za mnohé.“
Obětování, sebedarování
je duší oběti při poslední večeři: „Toto jest tělo mé...toto jest krev
má...která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů. (Mat. XXVI. 26-35, rovněž
Mark a Luk.)
Modlitba
v getsemanské zahradě a oběť na kříži jsou nejvyšším vyjádřením lásky
k Bohu a k duším. „Větší lásky nemá nikdo nad tu, aby kdo položil život
svůj za své přátele. (Jan XV., 13) Ježíš dává svůj život i za nepřátele a za
své katy a ještě se za ně modlí. Jen kvůli nim zcela se vydává na utrpení,
kterému jinak mohl zabránit, a umírá se slovy: „Otče, v ruce tvé poroučím
ducha svého. Dokonáno jest!“ Hle, co znamená obětování na kříži!
Duch oběti kříže je
vyjádřen svatým Pavlem. (Ef. V, 2) Buďte tedy následovníky Božími, jako dítky
milé a žijte v lásce, jakož i Kristus miloval nás a vydal sebe sama za nás
v dar a oběť krvavou Bohu k vůni líbezné.
Též svatý Tomáš
vyjadřuje tuto myšlenku, když mluví o tajemství Vykoupení (III, q. 48,2): ten
dostičiní za urážku, kdo podává uraženému věc, již ten stejně nebo více miluje,
než nenávidí urážku. Kristus pak, když trpěl z lásky a poslušnosti, podal
Bohu něco většího, než toho vůbec vyžadovala náhrada za urážku celého lidstva.
A tak utrpení Kristovo bylo nejen dostatečnou, nýbrž nadměrnou náhradou za
hříchy celého lidstva, podle toho I. Jan II. 2.: On jest obětí smírnou za
hříchy naše, ale nejen za hříchy naše, nýbrž i za hříchy celého světa.
Duší oběti na kříži je
láska, která vnukla Kristu, aby se obětoval! Tato láska byla zároveň úkonem
vůle lidské, která z nestvořené Osoby Slova čerpala nekonečnou cenu pro
své úkony a zasloužila nám tak spásnou milost. Byl to úkon theandrický, božský
zároveň i lidský. Lidský, poněvadž vycházel z lidské vůle Ježíšovy.
Božský, poněvadž zároveň vycházel z osoby Boží. Byl to dobrovolný čin
vtěleného Božího slova, dokonalé sebedarování, nejvyšší celopal, jaký lze si
vůbec představiti.
Boholidský úkon lásky,
který oduševňoval celý pozemský život Ježíše Krista, byl až do chvíle smrti záslužný.
Dokud Ježíš nedospěl k cíli svého pozemského života, pokud byl poutníkem,
viator et comprehensor, potud nám získával zásluhy. Po smrti skončilo pro něho
období zásluh, jako jednou pro nás skončí s posledním naším dechem.
Zmizela však z duše Ježíše Krista láska k hříšníkům, jakmile zemřel?
Přestalo klanění? Přestalo díkůčinění? Nemodlí se již více? Není již Veleknězem
oběti mše svaté?
Duch oběti mše svaté.
Nikdy neztratíme
s mysli tu velkou pravdu, že Ježíš je sám hlavním obětníkem a knězem při
oběti mše svaté, právě tak, jako je obětí, skutečně přítomnou na oltáři.
Tridentský koncil, přirovnávaje mši svatou k oběti kříže, praví: „Jedna a
táž je zde oběť, týž kněz je to, který se obětuje na kříži a který se obětuje
na oltáři skrze své služebníky. Pouze vnější způsob obětování jest odlišný.“
Často byla tato nauka potvrzena vnitřním hlasem, který zaslechli služebníci
Boží.
Ve středověku i nyní
jsou ještě někteří theologové, kteří jsou toho názoru, že Kristus se zde
obětuje ne novou přítomnou obětí (actualiter), nýbrž v síle oběti prvé
(virtualiter), pokud totiž ustanovil mši svatou, přikázav, aby se oběť
vykonávala až do konce světa. – Tento názor drží to minimum, které je nutné,
aby člověk právě neupadl do herese. (Je to mínění P. de la Taille, Mysterium
Fidei, vysvětl. 9, str. 103, vysv. 23, str. 295. Téhož názoru byl Skotus,
skotisté a Amicus.)
Jestliže však někdo
nechce připustit jen to minimum, zdá se, že povážlivě zmenšuje skutečnou
velikost Kristova vlivu na nás, a to se zdá naprosto odporovati skutečnosti.
Dávejme dobrý pozor na slova, která kněz při mši svaté pronáší, a uvidíme, že
je říká ne ve svém jménu, ani přesně řečeno jménu Církve, nýbrž ve jménu
samotného Krista, jehož je služebníkem, nástrojem, jehož hlasem sám mluví. Při
proměňování neříká: Toto je tělo Ježíše Krista, nýbrž: Toto je tělo mé. Hoc est
enim corpus meum. To Kristus mluví ústy svého sluhy. Kněz nepřednáší pouze
událost, jak se sběhla při poslední večeři; on skutečně v této chvíli
slouží Kristu, který obětuje tuto oběť.
Je jisto, že náš
spasitel chce dáti proměňujícím slovům transsubstanciační moc ve chvíli, kdy je
kněz pronáší, moc a sílu, kterou se mění podstata chleba v podstatu těla a
podstata vína v podstatu jeho drahocenné Krve. Svaté Kristovo člověčenství
je vědomým nástrojem, spojeným s božstvím k provedení přepodstatnění,
ke skutečnému zpřítomnění Kristovu v obětních darech a k rozlití
milostí z Eucharistie.
Zároveň pokračuje Ježíš
jako člověk a kněz na věky ve svátostném sebeobětování, aby nám bylo připočteno
zadostiučinění a zásluhy jeho utrpení. Chce nyní skutečně pokračovati
v sebeobětování a ve sdílení svého života našim duším. Naše víra to
potvrzuje: Je-li celebrující kněz roztržit ve chvíli proměňování nebo kdykoliv
při posvátném obřadu, Kristus roztržitý není. On, jako nejvyšší kněz, proniká
svojí svatou duší všechny chvilky obřadu mešního a dává vyzařovati do
netušených důsledků veliké účinnosti své svaté Oběti. Dokonce i když kněz je
služebníkem nehodným, chce-li sloužiti mši svatou tak, jak ji Kristus Pán
ustanovil, mše svatá je platná a má nekonečnou cenu, která pochází
z obětovaného Beránka a z velikosti obětujícího Velekněze.
Když sv. Otec Pius XI.
ve své encyklice o Kristu Králi píše: Christus sacerdos se pro peccatis hostiam
obtulit perpetuoque se offert, vyjadřuje jen obecné církevní přesvědčení, podle
kterého Kristus pokračuje v sebeobětování v Eucharistii, aby nám byly
připočteny dřívější zásluhy jeho utrpení. (Cf. Dz. 2195.)
Jeho sebeobětování
pokračuje i ve svatostánku. Mimo mši svatou však toto obětování je čistě
vnitřní, stále hoří v Kristově srdci, není však obětí ve vlastním slova
smyslu. K tomu je nutno, aby bylo doprovázeno svátostným obětováním, které
je vnějším úkonem, podaným na oltáři ve chvíli proměňování.
Někteří theologové
zdůrazňují více vnitřní Kristovo obětování, jiní zase vynášejí hlavně stránku
vnější. Je nutno sjednotit obojí, vnitřní skutečnost i vnější znamení, aby zde
stála v plném slova smyslu oběť skutečná, která musí býti zároveň vnější i
vnitřní, musí býti jediným úkonem veřejného kultu.
Tak bude oběť mše svaté
přinášena Kristem Veleknězem až do skonání světa. A až poslední mše svatá bude
skončena, nebude již v nebi oběti ve vlastním slova smyslu, neboť nebude
zapotřebí znamení, skrývající skutečnost tam, kde celá skutečnost Boží bude
zjevena. Bude však věčně dokonávána tato oběť v blaženosti vyvolených,
kteří budou žíti s Vykupitelem. Věčně trvající kult bude obsahovat klanění
a díkůčinění, jak již ve mši svaté je naznačeno v jásavém Sanctus, Sanctus,
Sanctus, zpívaném ke cti Trojjediného Boha. Po skončení světa nebude již oběť
prosebná a smírná, nýbrž klanění a díkůčinění věčně budou zníti. V tomto
smyslu nikdy nepřestane živé obětování v Kristově Srdci, navždy bude se
projevovati, právě tak, jako jeho svatá duše stále bude nazírati
v blaženém patření, bude v ní stále horoucí láska k Bohu i
k duším blaženým! Tyto úkony jeho duše nelze měřit časem, nýbrž jedinou
skutečností věčnosti. Jak napsal svatý Tomáš: Mensurantur aeternitate
participata. (I, 4. 10, 0. 3 a 5.)
Jak Kristus v nebi
stále se za nás modlí až do konce časů?
Svatý Pavel nám říká:
Kristus je vždycky živ, aby za nás orodoval. (Žid. VII. 25.) Jak se tomu má
rozumět?
Jisté je, že v nebi
již Kristus nezískává zásluh a nepřináší za nás bolestné dostiučinění. Došel
k cíli svého poslání, není již poutníkem na cestě k věčnosti. Utrpení
i možnost získávati zásluhy ustoupily vznešenějšímu jeho postavení na pravici
Otcově.
Ale přestal se též
modliti za nás? Jisté je, že nejsvětější Panna a svatí, kteří jsou
v blaženosti, nezískávají zásluh a přece za nás prosí; modlí se, aby
zásluhy Ježíše Krista byly nám přičteny a na nás v určitém okamžiku
uplatněny. Prosíme o to denně ve Zdrávas Maria a v Loretských litaniích.
Modlitba v nebi není ovšem toho druhu, jako slzami doprovázené prosby
pozemšťanů, jako modlitby Krista v Getsemanské zahradě, ale přesto je
modlitbou opravdovou. Proto se odporučujeme do modliteb Marie Panny a svatých.
Někteří theologové
řekli, že Kristus v nebi neprosí za nás, nýbrž poukazuje Otci svoje
člověčenství a oslavené rány, jako znamení minulých zásluh.
Mnoho ostatních
theologů, kteří se opírají o svatého Augustina a svatého Tomáše, vidí
v tomto způsobu nazírání velmi ztenčené chápání a ochuzené porozumění
slovům svatého Pavla, který praví: „Kristus stále žijící, nepřestává se
přimlouvati za nás.“ Říká to dále i v ep. k Řím. VIII. 34, a
k Žid. VII, 25: Kristus Ježíš to jest, jenž za nás umřel, ano i
z mrtvých vstal, jenž je na pravici Boží, jenž se též přimlouvá za nás.“ –
Řekl to i sám Kristus Pán (Jan XIV, 16.): A já budu prositi Otce a
jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstával na věky.
Je to opravdová
modlitba. Kristus přimlouvá se za nás, aby jeho minulé zásluhy byly připočteny
a uplatněny někomu z lidí, zvláště umírajícím, dokud neztratili plně
vědomí. Tato modlitba je jen novým výrazem jeho nekonečné lásky.
Tak to chápe Církev, tak
to vyjádřil svaty Tomáš ve svém výkladu v epišt. k Žid. VII, 25:
„Kristus v nebesích prosí za nás jako náš přímluvce, když ukazuje Otci
svoje člověčenství, které přijal, aby nás spasil, a ve kterém za nás trpěl;
přimlouvá se tak za nás, vyjadřuje Otci svoji touhu po naší spáse.
Dále v ep.
k Řím. VIII, 34, praví svatý Tomáš: Nynější jeho přimlouvání za nás je
vůle, kterou má k naší spáse.“
„Otče, chci, aby, kde
jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal.“ (Jan XVII, 24.)
Andělský učitel píše
ještě v Theol. Summě II, II, č. 83, 0. II. Modlitba za druhé vychází
z lásky. Svatí ve vlasti, čím mají dokonalejší lásku, tím více se modlí za
živé, kterým lze modlitbami pomoci. A čím úžeji s Bohem jsou spojeni, tím
účinnější jsou jejich modlitby. Je v řádě Boží Prozřetelnosti, že
vynikající vlastnosti vyšších, splývají na nižší, jako jasnost slunce do
ovzduší. Proto se praví o Kristu (Žid. VII., 25.): Proto také může dokonale
spasit ty, kteří přistupují k Bohu skrze něho, jsa vždycky živ, aby za ně
orodoval.
Ježíš Kristus
v nebesích, v eucharistii a zvláště ve mši svaté prosí za nás, ne že
by musel, nýbrž z nadměrné plnosti svého oslavení a z nejněžnější synovské
úcty k Otci, kterému tím vzdává pocty.
Svatý Ambrož říká:
Zmrtvýchvstalý Kristus stále hájí před svým Otcem naši při; a svatý Řehoř
Velký: Kristus po všechny dny prosí za svoji Církev. A dále svatý Ambrož:
Kristus jako kněz, modlí se za nás i pokud je naší hlavou; jako Bůh pak nás
vyslyší!
Kristus v nebi tedy
nemodlí se se slzami, zničen a stráven bolestí a smutkem, jako
v Getsemani. Dokonalé spálení oběti již bylo vykonáno. Stále však od té
doby prosí, aby plody jeho oběti nám byly připočteny ve vhodném okamžiku,
zvláště v hodině smrti.
Vnitřní oběť, kterou
stále přináší svatá duše Kristova, jest obětí klanění, prosby a díkůčinění.
Nelze je již měřiti pomíjejícím měřítkem času. Je to oběť věčné hodnoty,
účastná věčnosti. Není v ní vnitřní přerušení, ani obnovování, je trvalá,
stále je v duši Ježíšově, jako je tam blažené patření a láska k Bohu
a k duším, která z tohoto pohledu plyne.
Tento vnitřní úkon
oběti, stále žijící v srdci Ježíšově, je duší oběti mše svaté. Podstatně
je to tatáž oběť, jako oběť kříže, jako je stále totéž Kristovo člověčenství,
které trvá na věky, třebas nyní není již podrobeno bolestem a ani smrti.
Tato pravda je
povznesena nade všechny theologické diskuse. Jest to pravda, která spadá do
svrchovaného oboru víry, pravda, podle které podstata oběti mše svaté je ve
svátostném, skutečném a přítomném obětování, které přináší Kristus Velekněz.
Považme, že Kristus,
když se takto denně při každé mši svaté Bohu přináší v oběť, spolu i naše
obětování přináší před tvář Boží a rozmnožuje tak naše klanění, prosby, smír a
díkůčinění Otci.
Shromážděme se pod tuto
velikou modlitbu Kristovu, která vyzdvihuje i prosby naše. A jestliže
v našich modlitbách není sdostatek pokory, zbožnosti a důvěry, prosme
Spasitele, který je naší hlavou, aby doplnil, co chybí nedokonalosti naší, a
dal z našeho srdce vytrysknouti modlitbě čistší, modlitbě za nás, za
zemřelé, za uklidnění nešťastného světa. Prosme často i o milost šťastné hodiny
smrti, sjednocujíce se se všemi obětmi mše svaté, které se právě na celém světě
konají. Pomůže nám to v poslední chvíli obnoviti oběť vlastního našeho
života ve sjednocení se mší svatou, která prostřednictvím tolika kněží bude
sloužena ve chvíli našeho odchodu za světa. Tak zůstaneme sjednoceni
s naším Veleknězem na věky. Podle slov svatého Pavla: Vše mohu v tom,
jenž mne posiluje. Nikdo jiný mimo Krista nemůže nás spasit a zachránit, nemůže
obrátit toho, kdo je ve stavu smrtelného hříchu, a nemůže spravedlivému
zajistit vytrvalost a konečné vítězství. Je-li dílem velikého milosrdenství
náprava hříšníka, není menší ta dobrota, která spravedlivého chrání a opatruje
jej od nákazy zla pro věčnou blaženost.
Zdroj: NA HLUBINU ročník XIV. číslo 4 (1939)
Zpracoval: D. Grof
