Papež a hereze

Papež a hereze

D. Grof

Tématem, kterým se dnes chci zabývat, je problém hereze s ohledem na papeže. Může se papež stát heretikem? A pokud ano, co se stane? Jak se k otázce stavěli známí teologové katolické Církve?

Předem podotýkám, že jde o téma tak citlivé, že pro některé katolíky je už jen sama představa, že by se papež mohl stát heretikem, nepřijatelná, a samo uvažování nad tímto tématem jim připadá hříšné. Teologicky promýšlet tuto věc je však naprosto legitimní, jak dále uvidíme.

***

Pojem hereze

Dříve než začneme řešit otázku hereze papeže, je nutné si krátce vyjasnit sám pojem hereze, neboť zjišťuji, že v tomto pojmu nemá průměrný katolík příliš jasno, a dokonce i mezi tradičními katolíky je někdy možné  setkat se  se značnou  nevyjasněností.

Co je tedy hereze?

Slovníkové heslo (Merell J., Malý bohovědný slovník) herezi definuje následovně: Hereze je dobrovolně a zatvrzele zastávaný názor křesťana, který je v rozporu s jednou nebo více pravdami, jimž je nutno věřit vírou božskou a katolickou. To znamená, že jde o názor, který odporuje článku víry. Samo slovo hereze, pocházející z řečtiny, lze přeložit jako „výběr“, „volbu“.

Hereze může být veřejná, tj. daný křesťan ji zastává a projevuje na veřejnosti, nebo skrytá, taková, kterou její nositel projevuje jen v úzkém okruhu a může tak zůstat veřejnosti utajená.

Jiným způsobem se dá hereze dělit na vnitřní a vnější. Vnitřní hereze není navenek projevovaná a existuje pouze v mysli jejího nositele. Naopak vnější hereze je projevována slovy nebo jinou vnější formou.

Zlo hereze spočívá v zarputilém, tvrdošíjném lpění na vlastním úsudku (vlastní „volbě“), kterým se heretik povyšuje nad učitelský úřad Církve a sám se činí rozhodčím nad články víry.

S ohledem na téma tohoto článku – papež a hereze – je podstatným faktem, že může existovat hereze materiální a hereze formální. Morální teologie totiž vždy rozlišovala mezi objektivním hříchem, neboli hříchem materiálním a mezi hříchem formálním.

Hereze materiální nemůže být hříchem, neboť materiální heretik si není vědom své hereze, svého bludu. Pokud je navíc ochoten podrobit se soudu Církve, uznává tím neomylnou autoritu.

Hereze formální, tj. hereze vědomá a vnějškově projevená, je hříchem těžkým a zakládá církevní trest, kterým je exkomunikace, vyloučení z Církve.

***

Papežská neomylnost a materiální hereze

Podívejme se nyní na možnost, že by papež mohl být materiálním heretikem. Zde si dovolím na úvod poněkud odbočit. Papež, byť se od něj zcela pochopitelně očekávají jisté morální kvality, je člověk jako každý jiný. Tím se říká, že papež jako soukromá osoba, může chybovat jako jakákoliv jiná osoba. Tato věc zůstala mnoha lidem mimo katolickou Církev (a dokonce i v ní) po vyhlášení dogmatu papežské neomylnosti na Prvním vatikánském koncilu v roce 1870 nejasná. Papežská neomylnost se velmi úzce vztahuje na výroky týkající se víry a mravů za podmínky, že je papež vyhlašuje ex cathedra (tj. z Petrova stolce). V praxi to znamená, že papež:

• Musí mluvit jako pastýř a učitel všech křesťanů, nikoliv pouze jako soukromá osoba či biskup své diecéze.
• Nauka se musí týkat víry a mravů.
• Musí mluvit ze své nejvyšší apoštolské autority, tzn. mít úmysl s konečnou platností nauku vyhlásit.
• Nauka musí být závazná pro všechny věřící. Tento úmysl musí být zřejmý z formulace či okolností.

Samo dogma říká:

„Kážeme a určujeme za Bohem vyjevené dogma, že rozhodne-li římský pontifex ex cathedra, to jest, využije-li své hodnosti pastýře a učitele všech křesťanů, dané jeho apoštolskými povinnostmi, vymezí doktrínu víry a morálky závaznou pro veškerou církev, s pomocí Boží, přislíbenou mu blahoslaveným Petrem, vládne neomylností, již svatý Spasitel s potěchou udělil církvi vymezením doktríny o víře a morálce, a tudíž taková rozhodnutí římského pontifika jsou nezměnitelná ve své podstatě a jsou rozhodnutím církve.“

V takovémto případě Duch Svatý zaručuje, že se papež nemůže mýlit. Je nutné dodat, že užívání papežské neomylnosti je tak řídká a specifická záležitost, že většina papežů ji nikdy během své vlády neuplatnila a od doby bl. Pia IX. nebyla užita často.

Když tedy vezmeme v potaz dogma o papežské neomylnosti a jeho vymezení a zároveň výše uvedenou definici hereze, dojdeme k závěru, že ve věcech, které papež nevyhlašuje ex cathedra, může i on z nevědomosti, mylného chápání nebo špatným výkonem vlády říci nebo učinit věci, které se jeví jako heretické a představují materiální herezi. Tudíž i papež může být materiálním heretikem, tj. nevědomým heretikem. Tato nevědomá forma hereze nezakládá hřích.

***

Papež a formální hereze

Když jsme stručně probrali otázku papeže ve vztahu k materiální herezi, stojíme před problémem, který je nepoměrně složitější. Otázka tedy zní: může být papež heretikem formálním?

Tato oblast je sama o sobě velmi choulostivá. Objektivně potvrzené případy liturgických zneužití, dokonce i otevřeně a vědomě hlásaná hereze ze strany některých duchovních, a těmto podobné případy představují pro některé katolíky jasný signál a východisko pro jejich smýšlení ohledně pokoncilních papežů. Krajní skupiny viní papeže nejen z hereze materiální, ale i formální. Na základě toho nepovažují pokoncilní papeže, počínaje obvykle Janem XXIII., za skutečné papeže a tvrdí, že místo papeže není obsazené, tj. že nastal stav sedes vacant.

Otázku formální hereze papeže diskutovali mnozí velcí teologové Církve. Jedním z nich byl svatý Robert Bellarmin (1542-1621), na nějž se některé výše zmíněné krajní skupiny s oblibou odvolávají. Ovšem sám sv. Robert Bellarmin osobně nevěřil, že může taková situace nastat. Přesto, s ohledem na většinový, převládající názor, že se papež formálním heretikem může stát,  byl ochoten tuto věc jako hypotézu promýšlet. Sám k tomu řekl: Názor, že by se papež nemohl stát heretikem „je pravděpodobný a snadno obhajitelný...Nicméně s ohledem na skutečnost, že to není jisté, a že běžnější názor je opačný, je užitečné prozkoumat řešení této otázky v rámci hypotézy, že papež může být heretikem.

Taktéž další z velkých teologů, který se problémem zabýval, totiž Francisco Suárez (1548-1617), byl přesvědčen, že by boží Prozřetelnost nedopustila, aby papež upadl do hereze, ale i on byl ochoten hypotézu papeže heretika zkoumat, protože několik „všeobecných koncilů připustilo dotyčnou hypotézu“.

Do třetice také sv. Alfons Liguori (1696-1787) tvrdil: „Právem bychom měli mít za to, jak to tvrdí kardinál Bellarmin, že Bůh nikdy nedopustí, aby se římský papež, dokonce ani jako soukromá osoba, stal veřejným heretikem nebo skrytým heretikem.“

Přesto teologové tuto otázku promýšleli. Obecně sdílený závěr, ke kterému všichni dospěli, se dá shrnout větou sv. Roberta Bellarmina: „Zcela zjevně heretický papež přestává per se být papežem a hlavou, protože přestává per se být křesťanem a členem Církve...“. Problém je však mnohem komplexnější, jak uvidíme vzápětí.

Podíváme-li se na dějiny Církve, nikdy neexistoval papež, který by byl jednoznačně a nezpochybnitelně formálním heretikem. Stát se totiž formálním heretikem znamená, že by dotyčný papež (stejně jako obecně jakýkoliv katolík) musel tvrdošíjně odmítat nebo zpochybňovat jednu nebo více pravd, jimž je nutno věřit božskou a katolickou vírou (de fide divina et catholica). Alespoň tak to učí starý i nový Kodex kanonického práva. Takto věřit se musí

• vše, co je obsaženo v psaném slově Božím,
• vše, co je obsaženo v tradici, tj. v pokladu víry svěřeném Církvi a předkládané jako Bohem zjevené učitelským úřadem Církve.

Tím se říká, že se výše zmíněné nevztahuje na jakoukoliv pravdu, ale pouze na pravdu de fide divina et catholica, která jako taková byla Církví vyhlášená.

Aby se papež stal formálním heretikem, musel by tvrdošíjně popírat takovouto de fide pravdu a jeho hereze by musela být „naprosto zřejmá“, jak to vyjádřil sv. Robert Bellarmin. To znamená, že by musela být známá a veřejná (notorium et palam divulgata) a to nikoliv jen dle mínění několika, ale zjevná zcela všeobecně. Zjevné porušení zákona by bylo takové, u nějž je důkaz tak jistý, že nemůže být toto porušení žádným způsobem utajeno nebo omluveno.

Byť existuje teoretická možnost, že by takový stav někdy mohl nastat, je vysoce nepravděpodobné, že se to skutečně stane. Tvrdí-li někdo, že je papež formálním heretikem, tj. přestal být katolíkem a z toho důvodu ztratil svůj úřad, pak by musel nade všechnu pochybnost prokázat, které de fide divina et catholica pravdy tvrdošíjně odmítá. Tím se neříká, že by neexistovaly sporné oblasti a výroky, ale buď nespadají do této kategorie, nebo nejde o vědomé, zcela zjevné a tvrdošíjně zastávané, tj. formálně heretické postoje.

Pokud nauka není de fide divina et catholica, osoba, která ji odmítá nebo zpochybňuje, není heretikem, ačkoliv takové odmítání nebo zpochybnění může být těžkým hříchem.

Jestliže by však teoretická možnost, že papež pozbude svůj úřad na základě formální hereze, přece jen nastala, je otázkou, jak by se to věřící dozvěděli a co by se stalo dál.

Mezi několika teology se objevil názor, že by všeobecný koncil případně kolegium kardinálů, za předpokladu, že předtím papeže na jeho omyl upozornili nejvyšší preláti (stejně jako sv. Pavel napomínal sv. Petra), mohl oznámit, že je papež formálním heretikem, a tudíž jako zjevný heretik přestal být katolíkem a s ohledem na tuto skutečnost i papežem. Tento názor je ale ojedinělý a není logický. I biskup, dokud jej nesesadí vyšší autorita (papež), drží svůj úřad i přesto, že by se na něj vztahovala ipso facto exkomunikace. Tu by totiž musel deklarovat papež.

S ohledem na to je nutné konstatovat, že nikdo v Církvi, a to včetně všeobecného koncilu, nemá autoritu a právo soudit papeže. Koncil, který by teoreticky oznámil, že papež je formálním heretikem, by jej nemohl soudit, natožpak zbavit funkce. Takový papež by mohl být souzen jedině některým svým nástupcem (jak se stalo v případě papeže Honoria I.)

Významný tradiční katolický autor Michael Davies ve známém díle The Second Vatican Council and Religious Liberty uvádí následující: „...neexistuje naprosto žádný případ pro to, abychom tvrdili, že kterýkoliv z pokoncilních papežů ztratil svůj úřad v důsledku hereze. Kdokoliv, kdo by chtěl zpochybňovat toto tvrzení, musel by uvést nauky de fide divina et catholica, jež kterýkoliv z těchto papežů údajně tvrdošíjně odmítl. Neexistuje ani jeden případ, který by i vzdáleně spadal do této kategorie.“ Nejbližším případem, který by se této kategorii blížil, může být rozpor mezi předkoncilním a pokoncilním učení ve věci náboženské svobody.

Ani předkoncilní učení, ani učení koncilu o náboženské svobodě však nespadá do kategorie de fide divina et catholica, a tak nenastává otázka formální hereze. Nicméně se tím neříká, že učitelský úřad Církev nebude muset jednoho dne předložit buď opravu, nebo alespoň vyjasnit učení Druhého vatikánského koncilu v této věci. To ale není předmětem tohoto článku.

***

Závěr

Po zběžném prozkoumání problému papeže a hereze můžeme konstatovat, že papež se nikdy nemůže mýlit, když mluví ex cathedra, tj. z moci svého úřadu. Případ užití této pravomoci je ale v Církvi velmi řídký. Papež se může mýlit jako soukromá osoba a může být materiálním heretikem. Teoreticky může být papež i heretikem formálním, tuto možnost však největší teologové Církve promýšleli spíše jen jako hypotézu, u níž nevěřili, že by mohla nastat. Pokud by přece jen taková situace nastala, neexistuje v Církvi autorita, která by papeže mohla soudit a sesadit, a ten by tudíž nemohl ztratit svůj papežský úřad.

***

Použité zdroje:

Merell J., Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963.
Davies M., A Heretical Pope?, článek na Our Lady of the Rosary Library, www.olrl.org
Davies M., The Second Vatican Council and Religious Liberty (The Neumann Press, Minnesota, 1992)
Wikipedia.cz – heslo „První vatikánský koncil“
NewAdvent.org – heslo „Heresy“

Poznámka:

Pokud není uvedeno jinak, byly citáty použité v tomto článku převzaty z článku M. Daviese „A Heretical Pope?“ (překlad do češtiny autor článku).