Sv. Atanáš
svátek
2. května
Prof. Plinio Corręa de Oliveira
Právě jsem dočetl výtah ze života sv. Atanáše (296 –
373), který byl jedním z největších světců Církve. Některé aspekty jeho
života, které jsem neznal, přitáhly mou pozornost, a zdá se patřičné, abych je
dnes okomentoval.
Víte, že sv. Atanáš žil v době císaře Konstantina
a jeho nástupců. To znamená v době, kdy Církev opouštěla katakomby a
organizovala se v „denním světle“. Když pronásledování prosazované pohany
ochablo, Církve trpěla další pohromou, zajisté horší než pohanské
pronásledování, pohromou herezí a vnitřních rozdělení, které známe velmi dobře,
neboť jsme teď s progresivismem v Církvi svědky něčeho podobného.
Jedna z nehanebnějších herezí v dějinách se
rozšířila přesně v době sv. Atanáše a Konstantina. Byla to hereze
arianismu. Příznivci Aria prohlašovali, že Náš Pán Ježíš Kristus měl pouze lidskou
přirozenost a nebyl Bohem. Připouštěli, že byl mimořádným člověkem, ale ne
Bohem. Tato hereze, jak vidíte, vyjadřovala negaci celého katolického
náboženství, protože zredukovat Našeho Pána na pouhého člověka znamená
odmítnout takřka všechna dogmata katolické Církve.
Ariáni byli velmi mocní. Rychle se rozšířili
z oblasti Středozemního moře a s pomocí intrik a pomluv, v nichž
vynikali, si získali značný vliv u císařského dvora a přetáhli ohromné množství
věřících, kněží a biskupů k sobě. O něco později sv. Jeroným, když
komentoval, jak rychle se tato hereze rozšířila, prohlásil, že jednoho dne se
celý svět probudí a uvědomí si, že se stal ariánským. Hereze dobyla vše a všude
rychlostí světla.
V boji proti arianismu byl ohromným velikánem sv.
Atanáš. Byl arcibiskupem Alexandrie, jednoho z nejdůležitějších
episkopálních stolců té doby. Kvůli ariánským spiknutím proti němu byl přinucen
pětkrát uprchnout z města a strávil 17 ze 46 let svého episkopátu
v exilu. Některá z těchto vyhnanství byla zapříčiněna císařskými
výnosy proti němu kvůli ariánským intrikám u dvora. Byl nejen pronásledován,
ale také mu vyhrožovali smrtí v onom velikém boji, do nějž byl zapojen.
Některé epizody z tohoto boje nejsou dostatečně známé.
Víme o jeho věroučných sporech s ariány. Méně
víme o epizodách některých pronásledování a stíhání v jeho bitvě proti
nim. O životě tohoto velkého světce je užitečné znát i malé příběhy,
abychom si mohli uvědomit, jak moc pozice odporu proti herezi vyžaduje.
Při jednom svém úniku byl přinucen strávit šest let na
dně prázdné studně. Jeden věrný katolík k ní každý den přicházel a
přinášel mu vše, co potřeboval k holé obživě. Nevím, zda si uvědomujete,
co to znamená. Nemohl opustit studnu během dne. Musel zůstat uvězněný ve velmi
malém prostoru po dlouhou dobu. Jistě se modlil a rozjímal o slávě Boží, takže
během těch šesti let Bůh z oněch hlubin té studny obdržel dokonalé uctění.
Atanáš vždy důvěřoval Božské Prozřetelnosti, vždy připravený k boji, vždy
neochvějný ve svých pravověrných úmyslech. Jeho přítel ho informoval, když se
perzekuce umenšila a on opustil studnu a vrátil se do boje proti arianismu.
Další trápení bylo méně obtížné, ale také působivé.
Musel uprchnout skrze egyptskou poušť a jediným bezpečným místem, kde mohl
najít úkryt, byl hrob jeho otce. Strávil zde čtyři měsíce. To je morbidní.
Citlivost každého člověka je zděšená z takové vyhlídky. Byl velkým
světcem, překonal tento odpor. Abychom ocenili jeho utrpení, musíme si uvědomit
sebeovládání, které to znamenalo. Na konci těch čtyř měsíců se vrátil do bitvy.
Jeho základní boj proti arianismu spočíval
v kázáních. Jeho slova byla zapisována, opisována a šířena po Římské říši.
Při jiné příležitosti byl povolán, aby se objevil před
koncilem ariánských biskupů ve městě Tyru. Prohlásil, že nepůjde, protože
biskupové jsou heretici. Nepovažoval tyto heretiky za katolíky a netoužil po
žádném společenství s nimi. Obdržel však příkaz od císaře ve formě výnosu,
který mu nakazoval jít tam a bránit se proti obviněním heretiků. Byl donucen
jít, nikoliv proto, že akceptoval toto shromáždění za legitimní, ale protože ho
k tomu donutila císařská autorita. Šel tedy a bojoval proti tomuto
pseudokoncilu, tomuto shromáždění heretiků.
Bylo přítomno více než 100 biskupů, což byl tehdy
veliký počet. V té době se náboženské koncily konaly v majestátné
ceremoniální atmosféře dokonce i mezi heretiky. Když vstoupil do sálu
následován věrným knězem, byli zde usazení biskupové ve svých slavnostních
rouchách. Zůstal stát uprostřed místnosti a nikdo mu nenabídnul místo. Diskuze
začala. Brzy si všimnul, že heretici nechtějí diskutovat o nauce, což je pro
heretiky obvyklé. Obvykle spustí osobní útoky a pomluvy.
Na tomto setkání byla proti světci vznesena různá
křivá obvinění a hlučná nenávist proti němu vzrostla. Když bylo zjednáno ticho,
byla jako svědek přivedena prostitutka, která shromáždění řekla, že se stala
bohatou díky platbám od sv. Atanáše za své ohavné služby. Také prohlašovala, že
byla s ním během jeho dlouhých nepřítomností v Alexandrii a svědčila
o všech druzích sexuálních deprivací, které spáchal. Jak mluvila, ariánští
biskupové začali ještě hlasitěji žádat, aby byl zbaven funkce a uvězněn. Zde
vidíme, jak vždy heretici předstírají horlivost v dobrých mravech, aby
mohli pronásledovat pravé katolíky.
Když musel čelit pronikavé bouři obvinění, podal sv.
Atanáš důkaz své vysoké inteligence a neřekl nic. Zůstal nevzrušený a nechal
všechny kolem sebe pokračovat v pokřiku. Něco pošeptal do ucha kněze,
který ho doprovázel, a ten se pohnul blíže prostitutce. Když se odmlčela ve
svém očerňování, kněz jí hlasitě oslovil a předstíral, že je sv. Atanáš: „Jsi
si jistá, že jsi byla opravdu se mnou při té a oné příležitosti, a že jsem
činil to a ono?“ Žena, která samozřejmě neznala ani kněze, ani sv. Atanáše,
padla do pasti a odpověděla: „Ano, jsem si jistá, že jsi tohle dělal se mnou a
jsem si jistá, že jsi to byl ty, Atanáš.“
„Přísaháš na to?“
„Ano, přísahám na to!“
Podvod té ženy se stal tak nehorázným, že shromáždění
reagovalo tak, jak byste reagovali všichni z vás – propuklo v smích.
Tato obvinění se stala tak směšnými, že většina biskupů chtěla rozpustit
koncil. Ale někteří z fanatičtějších heretiků přesvědčili ostatní, aby
zůstali a vyslechli si více obvinění sv. Atanáše. Teď vidíme, jak daleko zašla
zlá víra těchto heretiků. Nemyslete si, že tohle byl jednotlivý případ
v minulosti – progresivisté dneška mají tutéž zlou víru proti pravým
katolíkům.
Každý čestný člověk si musí být vědom toho, že poté,
co hodnověrnost žalobců byla zničena lžemi prostitutky, cokoliv dalšího by
biskupové řekli, by bylo nespolehlivé. Ale protože nebyli čestnými lidmi ale
heretiky, pokračovali.
Jeden z ariánských biskupů se postavil, vzal
z krabice, kterou nesl, scvrklou ruku mrtvého muže a řekl shromáždění: „
Zde je ruka meleciánského biskupa X (melecianismus byla další hereze
s podobnostmi k arianismu). Byl zavražděn Atanášem, který ho našel
v poušti a zabil.“ Šlo o stejnou poušť, kde se Atanáš skrýval.
Atanáš znovu zůstal nevzrušený a všimnul si biskupa ve
shromáždění, který seděl na druhořadém místě se skrytou tváří. Pak poznal toho
muže – něco, co bylo možné jen s Boží pomocí. Popošel na místo blíže tomu
biskupovi a zeptal se žalobce:
„Takže říkáte, že biskup X mrtvý?“
„Je“, byla odpověď.
Poté sv. Atanáš stáhnul kápi kryjící hlavu onoho muže
poblíž něj a řekl: „Zde je biskup X, dokonale živý.“ Obrátil se na shromáždění
a oslovil jej: „Bůh nám dal jen dvě ruce. Mohli byste, prosím, požádat biskupa
X, aby nám ukázal své ruce?“
Biskup vyhověl a ukázal obě své ruce. Pak sv. Atanáš
řekl shromáždění: „Takže protože má obě své ruce, musíte se rozhodnout, kam na
jeho tělo byste umístili jeho třetí ruku...“ Bylo to druhé skvělé vítězství.
Myslíte, že to heretiky zastavilo? Ne, pokračovali se
svým hanobením sv. Atanáše. Navzdory tomu se koncil stal tak demoralizovaným,
že byl skončen.
Jindy císařské oddíly zkřížily sv. Atanášovi cestu,
když kráčel po poušti. Velitel se ho zeptal: „Znáš Atanáše?“
Odpověděl: „Ano, znám.“
Velitel: „Víš, kde je?“
Světec: „Ano, není daleko odsud.“
Když oddíly začaly oblast prohledávat, schoval se. Sv.
Atanáš, který byl světcem, velkým učitelem Církve, měl hrůzu ze lži. V tomhle
případě nelhal. Co udělal bylo, že neřekl celou pravdu, což může učinit každý
ve své legitimní obraně. Řekl polopravdu, která ho zachránila od uvěznění. Ta
událost znovu ukazuje jeho bystrost a duchapřítomnost a ilustruje bohatost jeho
osobnosti.
Konstantin Veliký, tentýž císař, který osvobodil
Církev svým Ediktem milánským v roce 313, se později ve svém životě
zapletl do Ariových intrik. V rozporu se svou dřívější podporou vystoupil
proti sv. Atanášovi a poslal ho do vyhnanství do Galie. Sv. Atanáš mu řekl:
„Zakázal jsi mi návrat na můj biskupský stolec a podporuješ heretika. Brzy
z toho budeš skládat účet Bohu.“
Odešel do Galie, nějaký čas zde zůstal, a pak
odcestoval do Říma, aby se obhájil před papežem, který mu dal plnou podporu.
Novinka o Konstantinově smrti ho brzy dostihla.
Než umřel, jmenoval Konstantin Aria patriarchou
Konstantinopole. Zorganizovalo se majestátní slavnostní procesí pro inaugurační
obřad. Když Arius slavnostně procházel v průvodu městem, byl náhle stižen
žaludeční bolestí doprovázenou násilným uvolněním střev. Přerušil pochod a
poodešel do ústraní na příhodné místo za Konstantinovým fórem. Když tam přišel,
vyhřezla mu střeva a následovalo hojné krvácení a jeho střeva spadla na zem.
Říká se, že totéž se stalo zrádci Jidášovi, když se oběsil na fíkovníku. Arius
zemřel a Konstantin umřel brzy poté. Odešel před Boha složit účty ze svých
posledních činů, jak sv. Atanáš předpovídal.
Když byli jeho úhlavní nepřítel a ten, kdo ho chránil,
mrtví, vrátil se sv. Atanáš do Alexandrie. Ale neměl poklidný život. Začala
nová pronásledování a pokračovala takřka po celý jeho život. Lid alexandrijský
ho miloval, ale zkažené církevní vůdčí osobnosti ho nenáviděly. Byl velmi dobře
přijímán lidem, tak dobře přijímán, že se stala pořekadlem slova: „Být vítán
jako Atanáš.“ Zkažené církevní hlavy však nikdy nepřestaly šířit falešná
obvinění a pomluvy proti němu. Brzy po jeho návratu do Alexandrie odpadli
takřka všichni biskupové a přijali semiariánství a věrnost Církvi byla
zachovávána obyčejným lidem. Toto přijímání sv. Atanáše bylo příznačné pro
duchovní zdraví církevních představených i prostých lidí.
Tyto příběhy ze života sv. Atanáše by nás měly
povzbudit, abychom vzdorovali všem druhům hereze, které tvoří součást velké
hereze progresivismu. Arianismus byl v mnoha způsobech předobrazem progresivismu,
stejně jako je náš boj odrazem boje vedeného sv. Atanášem. Věrnost prostého
lidu, když většina biskupů sešla na scestí, by měla posilovat naše přesvědčení
pokračovat v obraně stejné pravověrnosti, jak ji vždy Církev učila.
Podobnost povolání by nás měla vést ke zvláštní úctě ke sv. Atanášovi a měli
bychom ho prosit, aby nám pomohl, chránil nás a osvěcoval nás při plnění našeho
antiprogresivistického poslání.
Překlad: D. Grof
