Mariánský visionář české gotiky (1935)
Vilém Bitnar
Takto psal krátce před vyjitím z tohoto světa
všem věrným služebníkům Církve svaté v Čechách pan Arnošt
z Pardubic, arcibiskup Pražský:
Nechť zvědí všichni,
kdo list tento čísti neb poslouchati budou, že já Arnošt, svatého
kostela Pražského první arcibiskup, hříšník velký, nikoli v noci, nýbrž ve
dne, nikoli v soukromí neb úkrytě, nýbrž stoje s jinými na veřejném
místě, nikoli bez sebe neb v blouznění, nýbrž jsa zdravého rozumu, nikoliv
ve spánku, nýbrž ve stavu úplné bdělosti, uzřel jsem zázrak níže
vypsaný, hrozný a mně velmi trpký, který se udál celkem takto:
Když jsem byl v Kladsku, chodě do školy při faře,
kterou řídí špitálníci Svatého Jana Jeruzalémští, přihodilo se jednoho dne,
tuším v sobotu, když jsem byl na nešporách, stoje mezi jinými žáky a
hochy, na konci nešpor při Magnificat, aneb právě po nešporách, když se
zpívala jistá antifona, tuším Salve Regina, ale do jista se nepamatuju která,
že pohlédl jsem na obraz, který tam byl nad hlavním oltářem blahoslavené Marie
Neposkvrněné Panny.
A ihned náhle a velmi rychle odvrátila se tvář na
obraze ctihodné Panny a Matky Boží Marie velmi mrzutě a hněvivě ode mne a
Bohorodička obrátila se ke mně zády. I polekán velmi a změněn ostal jsem bez
sebe jako hromem omráčený. Než netrvalo to dlouho, přišel jsem poněkud
k sobě, ale velice jsem se bál pozříti na onen rub postavy, který se mi
zdál špinavý, mechem porostlý a roztrhaný jistým způsobem, který nejsem
s to náležitými slovy vyjádřiti.
Dívaje se na to smutně a trpce, jal jsem se
v duchu prositi blahoslavenou Pannu, aby ráčila smilovati se nade mnou a
tvář svou ke mně obrátiti. Když jsem se tak ve smutku a úzkosti modlil, pohlédl
jsem se na syna, jejž držela na klíně aneb na rukou, chtěje viděti, zdali jest
se také ode mne odvrátil. I uzřel jsem, že se ode mne maličko odvrátil,
tak jako by se na mne jeho svatá milost ohlédla. I padla mi do srdce jakás
útěcha a pokračoval jsem v modlitbě svrchu zmíněné k blahoslavené
Panně, aby také ráčila tvář svou ke mně obrátiti.
A když jsem v té modlitbě dlouhou trval chvíli,
pomalu a poněkud mrzutě, jak by nebyla spokojena se mnou, tvář svou ke mně
obracela v onu polohu, kterou jsem byl viděl před odvrácením a
rozhněváním. To když se stalo, vzdechl jsem k Pánu Bohu a poděkoval jsem
blahoslavené Panně Kristově. A když s jinými žáky po skončeném zpěvu do
škol jsem vešel, nikomu jsem nehlesl o onom zázraku, boje se o dobrou pověst,
abych se nezdál tak veliký hříšník. Neboť jsem se stavěl hodným zevně, ale
uvnitř v myšlenkách a skrytých skutcích byl jsem velký hříšník od oné doby
až podnes.
Když bylo konečně po vidění onoho zázraku několik
měsíců uplynulo, odebral jsem se z Kladska do Broumova, vzdáleného od
Kladska tři míle. Tam zůstal jsem dlouhý čas a potom, nevzav odpuštění a
neučiniv poklonu řečenému obrazu a v něm Svaté Marii Panně, Rodičce Boží,
odešel jsem do Prahy. Později odebral jsem se na některá místa na učení a ke
dvoru římskému. A tak ani před svým povýšením ano po dosažení posvěcení a úřadů
církevních až po dnes nestaral jsem se, já prostopášný a lehkomyslný, o tento
tak velmi hrozný zázrak, maje se k němu dosti lehkovážně po mnohá léta.
Uvažuje toto často v duchu svém, myslil jsem, že
by bylo nebezpečno, abych tak velký zázrak zatajil, jelikož věřícím poskytne
velké poučení, velikost hříchů mých jasně odkryje a zasloužené všech lidí
odřeknutí se mne co smrdutého psa v sobě zavírá. I uzavřel jsem svrchu
vypsaný hrozný zázrak vám všem tímto listem sděliti, pro milosrdenství boží a
skrze prolití krve Pána Ježíše Krista, prose a zapřísahaje vás, abyste byli
prostředníky za mne u Boží Panny Marie, skrze kterou ve víře katolické byl jsem
utvrzen, aby odvrátila ode mne hněv svůj a Syna svého. Což sám dáti račiž
požehnaný na věky věkův amen.
A poněvadž, jak Písmo svaté svědčí, čestno jest
objevovati a vyznávati skutky boží, napomínám a prosím vás, abyste událost
svrchu vypsanou v chrámě Pražském a ve všech chrámech jak klášterních, tak
světských duchovenstvu i lidu věrně ohlásili, aby všichni jasně poznali, kterak
jest Svatá Maria obzvláštní ochranitelkyně a slitovnice hříšníků, kteří ve víře
kolísají a ve skutcích lásky bloudí, a milostí její tím nábožněji se poroučeli.
K tomu udělujeme všem, kteří budou zázrak tento čísti, slyšeti neb jiným
vypravovati, čtyřicet dní odpustků. Psáno ode mne, Arnošta,
svatého kostela Pražského arcibiskupa, biskupa nehodného, vlastní rukou, krví
hříchů poskvrněnou!
Čteme-li dnes, po více nežli šesti staletích, tento
podivuhodný a pokorný list velikého českého syna Církve katolické, chápeme
mnohem hlouběji, než kdykoliv předtím, všechny skutky tohoto svatého muže.
Neboť víme, že nebylo v jeho životě volné chvíle, které by nevěnoval
pokorné službě nebeské Královny. Bohorodička byla takřka výhradním předmětem jeho
rozjímání, a obraz Panny Marie, který choval ve své oratoři, brával
s sebou i na cesty, aby před ním meditoval. Teprve nyní lze nám pochopiti
dosah okolnosti, že na všech obrazech mariánských, které dával malovati na skle
i na dřevě, vidíme v rozích jeho malou postavičku, pokorně klečící, any
odznaky arcibiskupské hodnosti leží u jeho nohou, jako by jimi z lásky
k Panně Marii opovrhoval. Chápeme, proč tak vášnivě rád stavěl mariánské
chrámy, proč dával k poctě Bohorodičky psáti tolik nových knih, proč k její
poctivosti ustanovil sloužení mší „matur“ před východem slunce, proč
k její oslavě podporoval hudbu a zpěv chrámový.
Bylo to v těsné souvislosti s viděním, že
arcibiskup nosil na hrdle zavěšenou kopii mariánského obrazu kladského, že
chrám v Kladsku dal ozdobiti překrásnými stavbami a ozdobil oltáře
v něm drahocennými dary. K poctě Kladské Madony založil nadaci
k dennímu sloužení mše svaté před obrazem, který mu dal onu výstrahu, a
k doprovodu hudebnímu, při němž se mělo zazpívati SalveRegina... Nelze,
než skloniti se hluboce před tímto skvělým zjevem dávné minulosti, nám ubohým,
kteří jsme slábi následovati jeho pokorně heroického gesta.
Zdroj:NA HLUBINU ročník X. číslo 9 (1935)
Zpracoval: D.
Grof
