Svatý Pius V.
Dokument uchovaný v tajných archívech Vatikánu
podává zprávu o názoru jednoho kardinála z konkláve, které se konalo od
20. prosince 1565 do 7. ledna 1566: „Tato volba /byla/ nejkanoničtější a
nejlegitimnější, která se za posledních mnoho let konala ... osvobozená od
vnějších tlaků víc, než kterákoliv v paměti člověka,“ píše Pastor ve
své monumentální Historii papežů. Bylo to něco neobvyklého? Podle kronik, které
sesbíral, byla jiná konkláve poznamenána velkým množstvím slibů přízně, hrozeb,
politického veta katolických monarchů, vydírání. Toto konkláve však uzřelo
volbu papeže Michela Ghisleriho. „Když se ho kardinál Pisani zeptal, zda
volební výsledek přijímá, Ghisleri na moment zůstal zticha, zatímco kardinál
trval na odpovědi. Nakonec odpověděl jednoduchými slovy: „ Jsem /k tomu/
ochotný“ (Pastor). Později přiznal, že důvod pro zaváhání byl, že pokud by
odmítl, mohlo by to znamenat volbu „někoho jiného, k větší újmě tohoto
Svatého stolce.“
Ale proč – ptá se Pastor – „byla volba překvapením pro
všechny?“ Protože Ghisleri neměl za sebou žádný katolický národ – když se císař
Maxmilián doslechl, že byl zvolen mnich „měl z toho legraci“. Protože
neuzavřel s nikým dohody, neučinil žádné sliby, nedělal kampaň, neměl
žádný dvůr nebo bohatství. Navíc žil dobrým křesťanským životem. Pastor je
lapidární: „Nikoliv skrze rodinu, náklonnost princů nebo intriky, ale jen skrze
svůj zápal ve službě Církvi se tento přísný člen náboženského řádu pozvedl, aby
se stal převorem, inkvizitorem, biskupem, kardinálem a nakonec papežem“. Docela
překvapivý případ. Michele Ghisleri se narodil 17. ledna 1504 do velmi chudé
rodiny na venkově v Alessandrii poblíž Turína v severní Itálii, kde
strávil své dětství jako pasáček ovcí. Ve věku 14 let vstoupil do
dominikánského kláštera ve Vogheře. Stal se knězem a pak doktorem teologie.
Poté, co Pavel III. ustavil Římskou inkvizici v roce 1542, byl povolán do
služby Svatého oficia mezi lety 1555 – 1558. V těch třech letech samotných
ho Pavel VI. učinil biskupem, kardinálem a hlavním inkvizitorem; všechno
jmenování, o která neusiloval. O tomto dominikánovi – kterého nazývali „mnich
velkábota“, protože dále žil jako mnich – řekl papež: „Budeme mu muset nechat
nasadit železné střevíce, abychom mu zabránili v návratu do kláštera“. Ale
jak se tento muž, tak věrný nauce, choval jako „Velký inkvizitor“? „Již při
soudních procesech Pavla IV. proti heretickým knihám kardinál Ghisleri ...
opakovaně odrazoval podřízené orgány od příliš drsného a unáhleného postupu.“
Měl lásku k pravdě, ale také křesťanskou lásku, tvrdost spolu
s prozíravostí a soucitem.
Ghisleri je vynikajícím historickým příkladem a je
stále svatým patronem Kongregace pro nauku víry. Inkvizice byla ve skutečnosti
vedena takovýmito muži, muži velké vzdělanosti, dokonce světci spíše více než
méně osvícenými. Dnes historici za „temnou legendou o inkvizici“ objevují
překvapivou pravdu: byla to asi první skutečná soudní instituce, která
poskytovala dostatečnou záruku práv obžalovaných.
Ale rychlé rozšíření protestantismu a dalších
nakažlivých herezí vytvořilo v Římě napětí a paniku. Kdokoliv mohl
upadnout do podezření. Ghisleri se musel zabývat některými nepříjemnými
případy, jako například případem kardinála Morona, který byl obviněn
z hereze bez kousku seriózního důkazu a později osvobozen nebo případem
BartolomeaCarranza, arcibiskupa Toleda, který by ve Španělsku dokonce uvězněn.
Ghisleri, moudrý a věrný strážce katolické nauky, se dokonce sám dostal do
podezření ze strany papeže Pavla IV. „jehož mysl /byla/ stále temnější a
násilnější“ (Pastor). Počátkem srpna 1559 poskytnul ubytování Carranzovu poslu
a z tohoto jediného důvodu strávil Pavel IV. během zasedání konzistoře půl
hodiny chrlením nadávek na něj. K rozpakům přítomných ho papež zhanobil,
prohlásil ho za nehodného sboru kardinálů a pohrozil, že ho uvězní na Andělském
hradě. Ghisleri v tichosti poslouchal pokořující atak. Už při dřívější
příležitosti ho papež nazval „luteránem“ a „knězem zbaveným kněžského stavu“,
zvláštní tvrdá zkouška pro člověka, který se měl stát svatým patronem Svatého
oficia. Věci se však měly ještě zhoršit s novým papežem
Gianangelemde´Medicim zvoleným jako Pius IV. v lednu 1560. Nejenže byl
Ghisleri kvůli vzájemným rozporům vyhozen z postu Velkého inkvizitora, ale
byl také připraven o své bydliště ve Vatikánu. Jen proto, že onemocněl nemocí,
která ho trápila po zbytek jeho života, zůstal v Římě. Jaké byly ty
rozpory? „Více než jedenkrát“, říká nám Pastor, „kardinál statečně tvrdým
způsobem vzdoroval Piovi IV., zvláště při příležitosti, kdy na začátku roku
1563 měli být do kolegia kardinálů jmenování dva malí princové.“
Proto byli lidé překvapeni volbou po smrti Pia IV.
Záznam Mikuláše Kusánského říká: „Na konkláve nebyl žádný kardinál, který byl
víc opovrhovaný a znevážený od Pia IV. než Ghislieri“. Přesto byl přesně tím,
kdo měl být zvolen. A ještě bylo další překvapení. Osobou nejvíce odpovědnou za
volbu byl milánský kardinál sv. Karel Boromejský, synovec zesnulého papeže a –
co je důležitější – přirozený kandidát na Petrův stolec, pro svou proslulost
duchovního, svou svatost a věhlas.
Na konkláve byl tlak ze strany Španělů, Florenťanů a
Francouzů; kardinálové Crispi, Ricci, Franese a Morone měli šanci jako
kandidáti. „Španělský velvyslanec – který vetoval volbu Karla Boromejského – a
prohnaní Florenťané neměli vysoké mínění o zkušenostech Karla Boromejského
v chytrých úskocích a jeho zpovědník Bascape vyjadřoval stejný názor.“
(Pastor) Nicméně milánský kardinál volil Ghislieriho a nový papež pak přijal jméno
Pius V. jako známku své úcty pro svatého biskupa, kterého by býval měl rád
v Římě na své straně.
Nový papež vypadal asi takhle: bylo mu 62 let, byl
plešatý a měl dlouhý bílý vous. „Působil dojmem starého muže“, říká Pastor. Byl
průměrného vzrůstu, měl malé oči, ale pronikavý pohled, orlí nos, čistou a
zdravou pleť, ostře řezané rysy. Celkový dojem asketika, který, jak napsal
velvyslanec, byl celý kost a kůže.“
El Greco: Papež Pius V.
Kvůli svému vzhledu a nemocem, které ho postihovaly,
mnoho lidí věřilo, že nepřežije zimu, zvláště pod tíhou papežství. Pius V.
cítil svůj úřad jako „překážku své věčné spáse“, těžký kříž, pod nímž, jak se
obával, by mohl padnout. Byl hluboce ustaraný ohledně „účtu, který jednoho dne
bude muset skládat Všemohoucímu Bohu“ a následkem toho „často přemýšlel o
rezignaci“. Bylo to však přesně jeho vědomí, že se bude muset zodpovídat pouze
Bohu a ne žádné pozemské moci a „jeho pevná víra v pomoc Všemohoucího“,
které učinily z tohoto mnicha velkého papeže.
Ti, kteří věřili, že starý muž, který vždy pod ornátem
nosil hrubý mnišský hábit žebravých mnichů, půjde brzo z cesty, se měli
tvrdě probudit, stejně jako členové jeho rodiny. U papežů bylo zvykem štědře
rozdávat tituly a bohatství svým příbuzným. Pius V. na místo toho poslal pryč
s prázdnýma rukama každého příbuzného, který se objevil v Římě. Ani
neučinil žádnou vzájemnou dohodu s kurií. Podle příkladu kardinála
Boromejského se zbavil velkého množství papežských dvořanů (asi 150,
s armádou sluhů a koní), následovaných úředníky a doktory. Ročních
ušetřených 5000 scudi šlo na kláštery a náboženské instituce.
To byl Řím sv. Filipa Neriho, pro nějž měl papež velký
respekt. Římská chudina, z níž Filip shromažďoval následovníky vytvářející
nové formy křesťanského života, se nehodila k přepychovému způsobu života
kurie. V Římě bylo v té době, než je v roce 1566 Pius V.
vykázal, tolik prostitutek, že každý prohlašoval, že město zůstane prázdné.
Výnos dokonce způsobil krach ekonomiky města a stal se státní záležitostí.
Velvyslanci Španělska, Portugalska a Florencie prezentovali „psaný protest“.
Pius V. jej zahodil do koše. Mnoho dalších důležitějších věcí než tohle se
samozřejmě událo během pontifikátu, který skončil 1. května 1572 ničím menším,
než vítězstvím u Lepanta, které zachránilo Evropu před Turky. Jméno Pia V. je
však obvykle nejvíce spojováno s vydáním Římského katechismu (1566) a
Římského misálu (1570), kterými zhmotnil Tridentský koncil. Pius V. si byl
vědom svého nedostatku politické zkušenosti a neměl v tomto směru žádné
ambice. Jak to píše Pastor: „měl na srdci jen jednu věc – duše“.
Jeho osobní vnímavost a jeho úkol jakožto Petrova
nástupce byly vyjádřeny v jeho obraně deposita fidei předávaného
neporušeně apoštolskou tradicí a jemu svěřenou; obrana, ke které se zavázal při plném
uvědomění si svého úřadu, jistě ne pro své intelektuální sklony. Jak o tom
svědčí jedno svědectví: „Papež doktory nebral příliš na zřetel.“ A když byla
v jistém dokumentu z roku 1566 učiněna zmínka, že s ním
teologové souhlasí, Pius V. poznamenal, že „mnoho teologů a kanonistů jsou
pochlebovači papežů“. Naproti tomu měl potěšení ve vzpomínce na pokoru sv.
Tomáše a byl to on, kterého prohlásil za Učitele Církve. Katolicismus měl tudíž
pomoci farním kněžím v podávání solidního poučení křesťanského lidu
v katolické víře a vyzbrojit je proti útokům protestantismu.
Co se týče misálu, byl si Pius V. vědom, že apoštolská
víra, které Církev vždy a všude věřila (lex orandi, lex credendi) je
vyjádřena v liturgii, a že Luterova zamýšlená demolice pravé víry spoléhá
na jeho odpor vůči eucharistické oběti a liturgii, „která jde zpětně až
k apoštolu Petrovi“.
Monsignor Klaus Gamber – původně z Papežské
liturgické akademie v Římě – vyvrací myšlenku nového OrdoMissae
v případě Pia V. „Tridentský koncil rozhodnul o vydání vzorového a
jednotného misálu pro všechny. Co udělal Pius V.? Vzal misál kurie používaný
v Římě a na mnoha jiných místech a jako vzorový jej rozšířil na celou
Církev, ale zachoval rity, které byly více než 200 let staré. Nic nového tedy
nebylo reformou Pia V. zavedeno. Misál byl jednotně upraven a při té
příležitosti se zbavil jistých inovací, které se tam vloudily během století.“
V podstatě tedy „neexistuje žádná tridentská mše
v přesném smyslu, protože nový OrdoMissae nebyl nikdy vyhlášen
v návaznosti na Tridentský koncil“. Byla to záležitost rozšíření „toho
mešního ritu, který všichni papežové vždy sloužili a vyhlašovali, že se datuje
k apoštolské tradici“ na univerzální Církev. Sv. Pius V. tudíž nic
„nevynalezl“.
Odsouzení nebezpečného učení Michele Baia ohledně
přirozenosti a milosti bylo také dílem sv. Pia V. v jeho bule Ex omnibus
afflictionibus. Další jeho přímá intervence ve prospěch věrouky přišla, jak
nám Pastor říká, 1. října 1568, kdy obnovil zavržení nového italského
protestantismu Leila a Fausta Sociniho, kteří „popřeli Svatou Trojici a božství
Ježíše Krista, Jeho zázračné početí a vykupitelskou hodnotu Jeho smrti a
panenství Jeho matky, čímž zbavili křesťanství takřka úplně jeho nadpřirozené
povahy“.
Překlad: D. Grof
