Druhý vatikánský koncil – netypický koncil (2002)

Druhý vatikánský koncil – netypický koncil (2002)

Původně otištěno v magazínu Si Si No No č. 46, květen 2002

Podle Dictionnaire de Théologie Catholique bylo v dějinách katolické Církve do roku 1962 celkem 19 ekumenických koncilů. Denzinger přidává Kostnický koncil (1414), čímž stanovuje celkový počet na 20. Měl by být Druhý vatikánský koncil spolu s těmito ostatními počítán za koncil ekumenický?

Dictionnaire de Théologie Catholique definuje ekumenický (univerzální) koncil jako:

• slavnostní shromáždění biskupů celého světa, svolané a vedené z autority římského pontifika, aby se společně zabývalo věcmi týkajícími se celého křesťanstva a přijímalo zákony.

Lepší je asi definice, kterou podává Rahnerův Teologický slovník, který jasněji uvádí vnější kritéria regulérnosti:

• Koncily (nebo synody) jsou shromážděními složenými v prvé řadě z biskupů (narážka na koncily v minulosti, jichž se účastnili také vladaři a křesťanští panovníci – pozn. redakce). Tato shromáždění se konají, aby projednala církevní záležitosti, přijala rozhodnutí a vydala výnosy... Shromáždění zástupců celé Církve svolané regulérním způsobem (svolané, řízené a potvrzené papežem) je nazýváno ekumenickým koncilem. Podle katolické věrouky a kanonického práva (Kodex kanonického práva z roku 1917, kánon 228) biskupové, kteří shromážděni na ekumenickém koncilu rozvažují a přijímají rozhodnutí s papežem a pod jeho vedením, požívají v Církvi svrchované moci. Nadto se těší neomylnosti ve věcech víry, když koncil přijímá formální definice. To se také týká toho, když uplatňují řádný učitelský úřad Církve a oznamují jej v celosvětovém rozsahu.

Aby tedy šlo o ekumenický koncil, platí pro něj následující podmínky: musí být svolán papežem, jeho práci musí řídit papež (osobně nebo skrze osoby jím pověřené) a jeho nařízení musí být stvrzeny papežem. Takové stvrzení může být předcházející (když papež uloží své instrukce předem) nebo průběžné (když se účastní koncilní práce) nebo následné (když následně stvrdí koncilní výnosy konečným, definitivním schválením). Papežské potvrzení dává rozhodnutím koncilu univerzální právní hodnotu (7577 Kodex kanonického práva, kánon 227). Toto jsou vnější kritéria pro regulérnost a existenci koncilu. Samozřejmě musíme k těmto třem vnějším kritériím přidat kritérium vnitřní, jmenovitě záležitosti, kterými se má koncil zabývat, a které jsou nutně záležitostmi církevními, tj. jde o věci, které se týkají pouze víry a morálky a jsou s nimi důvěrně spjaté. Všechny ostatní záležitosti, které nespadají do kompetence Církve, musí být vyloučeny. (Posledně uvedené je tak evidentní, že to některá teologická pojednání ani nezmiňují.)

Regulérnost není neomylnost

Skutečnost, že ekumenický koncil vykazuje vnější znaky formální regulérnosti, však neznamená, že jeho deklarace požívají jistotu neomylnosti a mohou být jako takové vztaženy na víru a přijaty věřícími. Ekumenicita se nesmí plést s neomylností.

To nás staví tváří v tvář komplexní a někdy obtížné otázce (obtížné i pro teology) o doktrinálním významu koncilních rozhodnutí, protože na tomto významu závisí přijetí takových rozhodnutí ze strany věřících.V potaz by se měly vzít tři teologické principy (srovnej Dictionnaire de Théologie Catholique, sv. 5, „Concile“, odst. 666):

1. Nejdůležitější věc: rámec definice a význam se poměřuje úmyslem autora, proto je v první řadě důležité prozkoumat tento úmysl.
2. Mimoto může, s ohledem na konkrétní pravdu, Církev učit tuto pravdu jako „pravdu víry“, nebo jen jako „určitou pravdu“, „obvyklou pravdu“, „pravděpodobnou pravdu“ atd. Stejně tak omyl může být odsouzen jako „heretický“ ale také jen jako „chybný“, „neuvážený“ nebo za použití nějakého jiného, méně významného teologického odsouzení. Ve všech těchto případech je definitivní soud svrchované autority neomylný a vyžaduje si naprostý souhlas ze strany věřících, ale nevynucuje si jej stejně silně a ne pod stejným trestem. Například, je-li pravda předkládána jako „pravda víry“, musíme se jí držet, jako by ji vyjevil Bůh a to pod trestem hereze. Předkládá-li se pouze jako „určitá pravda“, člověk se ji musí přidržovat pod trestem hříchu. Odsouzení výroku jako „heretického“ je stejné, jako když se potvrdí, že přesně opačné tvrzení je „pravověrné“. Žádné jiné odsouzení ale nemá za následek totéž, jako když jde o herezi.
3. Třetí princip bychom neměli pouštět ze zřetele: v každé definici je to substance sama o sobě, která spadá pod výsadní právo na neomylnost.

Koncily ... a Druhý vatikánský koncil

Není obtížné aplikovat tyto tři principy na 20 koncilů, které předcházely Druhému vatikánskému koncilu, protože všechny z nich s výjimkou čtvrtého ekumenického koncilu (Chalcedonský koncil v roce 451) a třináctého (Lyonský koncil v roce 1245) vykazují klasické rozdělení na dvě části: doktrinální část, nazvanou „kapitola“, která objasňuje pravou katolickou nauku, která má být chráněna proti útokům, a druhou, obrannou část, nazvanou „kánon“, která obsahuje ve stručné a zhuštěné formě odsouzení omylů doplněné o rozličné sankce: anathemu, odsouzení, reprobaci, označení za herezi , atd...a stejně tak i disciplinární tresty, které si daný případ může vyžadovat.

Co se týká vnějších kritérií, dvacet koncilů, které předcházely Druhému vatikánskému koncilu, jsou všechny „ekumenické“ a svou formou regulérní. Navíc se všechny zabývaly disciplinárními nebo administrativními otázkami bez toho, že by opustily oblast církevních záležitostí, které jsou křesťanstvu vlastní.

Když člověk naproti tomu zkoumá dokumenty Druhého vatikánského koncilu ve světle zde vzpomenutých teologických principů, je nepřetržitě udivován tím, co nalézá.

Prvním důvodem údivu je přítomnost stovek „pozorovatelů“, reprezentujících prakticky všechny nekatolické sekty, které se účastnily práce na omlazení Církve. Když papež Pius IX. svolával První vatikánský koncil, adresoval všem protestantům a nekatolíkům apel, v němž je vyzval (lam Vos Omnes, 13. září 1868), aby se sami sebe zeptali, zda následují cestu předepsanou Naším Pánem Ježíšem Kristem a nabádal je k návratu do katolické Církve, do níž „jejich předkové náleželi“, aby zde nalezli „dobrou pastvu pro život“. Když se jej však odpadlíci dotázali, zda by mohli na nastávajícím koncilu přednést své argumenty, Pius IX. (Per Ephemerides Acceptimum, 4. září 1869) odpověděl, že „Církev nemůže připustit obnovenou diskuzi o omylech, které již byly pečlivě přezkoumány, posouzeny a zavrženy.“  Poté papež v dalším dokumentu, týkajícím se dané věci, připustil možnost, aby protestanti a katolíci přednesli své problémy v komisi katolických teologů, ale mimo koncil.

V porovnání s tím se na Druhém vatikánském koncilu tzv. „pozorovatelé“ (heretici a schizmatici) aktivně nepřímo či dokonce přímo účastnili koncilní práce, jak jeden z nich, R. McAfee Brown, dosvědčuje ve své knize Observer in Rome (Pozorovatelem v Římě): (1)

• „Ačkoliv jsme na půdě koncilu neměli žádný přímý „hlas“, měli jsme ve skutečnosti nepřímý hlas díky mnoha kontaktům, které byly možné s otci a jejich nepostradatelnou silnou pravou rukou, s periti (poradci – pozn. překl.).“

Tentýž McAfee Brown říká, že v případě schématu o ekumenismus heretičtí a schizmatičtí „pozorovatelé“ předkládali písemně své názory a ty byly začleněny do písemných intervencí některých biskupů. (2) Druhý vatikánský koncil tak nebyl ekumenickým koncilem, ale dalo by se říci „superekumenickým“ koncilem. Ale byl ještě katolický?

Druhý důvod údivu: množství koncilních dokumentů. Je skutečně udivující vidět, jak se všechny ty texty (konstituce, dekrety, deklarace a poselství) nastřádaly až na ne méně než 1 012 stran ve čtyři centimetry tlustém svazku. Srovnejte to s Denzingerem (Tím se myslí významné dílo Enchiridion Symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum, které se zkráceně pojmenovává dle svého autora a je sbírkou věroučných pramenů, především výnosů papežů a církevních sněmů. – pozn. překl.), který obsahuje všechny definice a deklarace týkající se víry a morálky všech koncilů (nejen ekumenických koncilů, ale i místních koncilů a také množství deklarací Svatého stolce od Klementa I., třetího nástupce sv. Petra, až do roku 1937, kdy byl Denzinger poprvé publikován) a má 700 stran ve svazku silném 2,5 centimetru.

Co to znamená? Patrně nic, ale rozsah písemné rozpravy často jde ruku v ruce s nedostatkem důslednosti uvažování a nedostatek přesnosti myšlení umožňuje, aby byla rozprava interpretována, jak si kdo přeje. To následně činí koncilní texty nepoužitelnými jako materiál, na nějž se má nauka odvolávat, zatímco když konzultujete ve věci nauky Denzingera, vždy vám dá jednu jasnou, přesnou a definitivní odpověď. Přesnost a určitost byly na Druhém vatikánském koncilu záměrně vyloučeny. To je zvláště patrné z proslovu papeže Jana XXIII. při otevření koncilu 11. října 1962:

• „Nejde o otázku odsuzování a opakování nauky, kterou každý zná, nesmíme věnovat žádnou pozornost předpovědím proroků zkázy. Církev musí kráčet vpřed... atd.“

Zvláštní návrh, který by mohl být interpretován tak, že aby Církev kráčela vpřed, musí opustit nauku, kterou každý zná. Protiklad je jasný: před/po, vpřed/vzad. Je snadné předvídat námitky proti tomuto stylu interpretace. Ale zcela mimo polemiku, cožpak tohle není realita této situace? Cožpak to nebije do očí? Mají „koncilní pánové“ stále „nauku, kterou každý zná“?  Ano, ale pouze ve svých starých teologických knihách, které zavřeli a možná i prodali před 30 lety.

Třetím důvodem údivu je další prohlášení papeže Jana XXIII. v jeho inauguračním proslovu: „ Nauka je jedna věc – formulace nauky druhá. Může se změnit.“ Ale protože nauku nejde předávat bez jejího formulování, formulování chrání pravověrnost nauky. Dějiny koncilů nám ukazují, že zastánci katolické pravověrnosti často bojovali o jediné slovo, a když takováto definitivní formulace byla nalezena, vždy se podržela jako neměnná.

Pokud však člověk půjde cestou, jakou naznačil papež Jan XXIII., snadno dojde na pozici, která je v rozporu s nezměnitelnými rozhodnutími Prvního vatikánského koncilu (kap. IV, 31. sezení), která jako pravidlo víry stanovují, že dogmata musí být chápána „eodem sensu eademque sentential“, tj. vždy ve stejném smyslu, jak byla chápána. Papež Pius X. připomíná tento princip ve své encyklice proti modernismu, když se zabývá Syllabem papeže Pia IX. a jeho encyklikou Qui Pluribus (1846). (3) Prohlášení papeže Jana XXIII. je jednou ze známek modernistické mentality mezi mnoha jinými. Signalizuje ochotu rozejít se s tradicí.

Čtvrtý (nikoliv nejméně důležitý) důvod údivu: zatímco všechny předešlé koncily (kromě dvou – Chalcedonského a Lyonského koncilu) vykazují přísnou formu výkladu přesné nauky, která je následována odsouzením omylů, Druhý vatikánský koncil sám sebe představuje jako sbírku proslovů, po kterých následují doporučení, pobídky a určení směrování, vše bez přílišné přesnosti. To umožnilo překroucení dokumentů tak či onak dle libosti.

Mansuetus

(1) Methuen, 1964, str.227-228.
(2) Observer in Rome, str. 173
(3) Srovnej Pascendi Dominici Gregis, 8. září 1907.

Zdroj: SSPX District of Asia

Překlad: D. Grof