sobota 25. října 2014

Znovu oživená reforma reformy?


Znovu oživená reforma reformy?

Michael J. Matt

V čísle francouzského časopisu Présent z 22. listopadu 2005 se objevil rozhovor s Jorgem Arturem Augustinem kardinálem Medinou Estevezem emeritním prefektem Kongregace pro bohoslužbu a svátosti a dlouholetým přítelem papeže Benedikta XVI. Čtenáři si vzpomenou, že to byl kardinál Medina, kterému byla dána zvláštní čest oznámit z balkónu nad Svatopeterským náměstím celému světu, že kardinál Joseph Ratzinger byl zvolen papežem.

Čtenáři rozhovoru v Présent rozpoznají jistá vyjádření sympatií s tradicionalisty, která jsou dle našeho názoru upřímná. Jeho Eminence sdílí mnoho našich obav ohledně vzestupu para-katolíků (parazitů jako jsou kupříkladu katolíci za svobodnou volbu /myšleno za potrat – pozn. překl./, kteří ztratili víru a přesto ve své nevědomosti a pýše usilují o to přinutit Církev, aby učinila totéž), ačkoliv nepodporuje náš naléhavé volání, aby současný Vatikán opustil katastrofální Druhý vatikánský koncil.

Rozhovor s kardinálem Medinou je zajímavý z několika důvodů, z nichž není nejbezvýznamnější ten, kdy je Jeho Eminence připravena připustit, že kardinál Ratzinger byl dlouho spolčen s avantgardními progresivistickými teology jako jsou kardinál Henri de Lubac a Urs von Balthasar. Jistě to není žádná novinka, ale je důležité vidět, že to připustil nejen někdo ze strany tradicionalistů, ale i prominentní kardinál.
Toto by nemělo být pro nikoho překvapením. 7. října 2005 vydal papež Benedikt v době 100. výročí narození von Balthasara prohlášení, v němž nešetřil papežskou chválou lidského díla kardinála de Lubaca, který je od té doby nazýván „nejkulturnějším člověkem našeho století“. Vliv von Balthasara, jehož mistrovským dílem bylo „Pouze láska je věrohodná“, lze vysledovat i v první Benediktově encyklice „Bůh je láska“.
Nastínění těchto vazeb pomáhá zjednodušit snahu lépe pochopit myšlení papeže Benedikta. On, stejně jako Lubac, se ani nepokouší skrýt svou touhu smísit staré s novým, tradiční s novotářským. Říká mnoho dobrých věcí a bohužel i mnoho matoucích věcí. Jako de Lubac sebe sama považuje za progresivního „reformátora“, ne liberála, což je důvod proč je sklon ho zařazovat (přinejmenším ze strany liberálů) jako konzervativce. 

V jistém smyslu je to pochopitelné, protože si tito lidé udrželi určité zdání staré víry, i když ji po desetiletí marinovali ve svém modernismu. V mnoha ohledech jsou chodícími rozpory, jejichž uznání pro aspekty staré Církve, ale stejně tak i touha zrealizovat nové církevní směřování, se zdají být upřímné v obou ohledech (což je důvod, proč jim tolik centristických neotradicionalistů věří, že jsou zcela „na naší straně“).

Mimochodem nezapomeňme, kvůli všem těm pověstem z poslední doby o tom, že Vatikán sejme omezení ohledně staré mše (text byl napsán před vydáním Motu propria z roku 2007 – pozn. překl.), že jsme právě pod pontifikátem muže, který než se stal papežem, byl zastáncem tzv. hnutí „reforma reformy“ (ROR) – to jest, liturgické reformy nikoliv nové mše, ale tradiční mše, tzv. tridentské mše.

ROR má za svůj deklarovaný cíl rozvoj určitého druhu hybridní mše, která by kombinovala to nejlepší ze starého s tím „nejlepším“ z nového. Zdá se nám, že taková mše by vystupovala celkem dobře jako liturgická opora papežovy nové kampaně při snaze dostat džina zpátky do láhve při interpretování Druhého vatikánského koncilu „ve světle tradice“. Dal by Církvi novou mši založenou na staré (v protikladu k úplnému nahrazení staré mše, jak se o to pokusil Missale Romanum v dubnu 1969). Byl by to Novus Ordo osvícený, chcete-li, „světlem tradice“ (tj. podržel by si některé zpěvy, něco latiny, nějaké pozůstatky tradičních rubrik atd., nicméně by to byla nová mše). 

Zdá se nám logické, že první krok v tomto procesu „reformy reformy“ může zahrnovat vrácení tridentské mše do provozu, abych tak řekl, snětím omezení vůči ní a jejím znovuzačleněním do Církve tak, aby mohla být postupně podrobena všeobecnému procesu „reformace“. Před zavržením takové hypotézy by se mělo poznamenat, že jak se zdá, něco podobného se už událo v mnoha tradicionalistických klášterech ve Francii, kde misál z roku 1965 skutečně nahradil misál z roku 1962.

Jaký lepší způsob na jedné straně by pro papeže byl, aby zachránil tvář koncilu, a na druhé straně, vytlačil to, co dokonce i on musí považovat za obrovskou potíž – onu příšerně zmutovanou verzi nové mše papeže Pavla VI., která se stala terčem posměchu, a která ničí víru v katolickém světě.

Souhlasíme my zde v The Remnant s touto „reformou reformy“? Stěží!  A v každém případě úplně poslední věcí, kterou dnes Církev podle nás potřebuje je to, aby se tridentská mše stala hračkou sestry Glorie Steinam a P. Eltona Johna (ironická narážka – Glorie Steinam je americká feministka, novinářka a politická aktivistka, která v 60. a 70. letech 20. stol. vedla „ženské osvobozenecké hnutí“, Elton John je extravagantní britský homosexuální zpěvák – pozn. překl.). Až do teď se historickým společnostem Ecclesia Dei a stejně tak i Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. podařilo z větší části udržet starou mši mimo dosah liturgických barbarů. Sejměte v tomto bodě ona omezení, a kdo ví, jaký druh frankensteinovského monstra se může vyploužit z domu hrůzy Novus Ordo.

Jestliže nějaká iniciativa ve stylu ROR má hrát roli v údajném „osvobození staré mše“, pak by se mohlo stát, že stejní lidé, kteří zničili římský ritus, mohou na prvním místě zaujmout pozice, aby podnikli další útok proti němu. 

V každém případě, následující /výňatek/ může pomoci uvést toto do souvislostí. Tento překlad z francouzského originálu je můj vlastní a nebyl ze strany Présent schválen.  

Michael J. Matt

Otázka: Vzpomínal jste na vaše velmi dlouhé přátelství s kardinálem Ratzingerem...který byl vnímán jako reformátor. Dnes je považován za konzervativce. Došlo k vývoji...?

Kardinál Medina: V době Druhého vatikánského koncilu existovala všeobecná naděje na jisté změny v Církvi, přiměřené a oprávněné změny, dle mého názoru. Především byly vyjádřeny v dogmatické konstituci o Církvi, v dogmatické konstituci o Božím zjevení, v konstituci o liturgii a v pastorační konstituci o Církvi v dnešním světě. Tyto čtyři dokumenty tvoří konstrukci koncilu – ústředním dokumentem je Lumen Gentium – odrážející nezávadnou touhu včlenit do Církve onen vývoj v myšlení, který otevíral širší horizonty, ale byl dokonale pravověrný.

Pokud bych mohl dát příklad jedné osoby, která podle mého názoru nejlépe reprezentuje smysl tohoto kladného vývoje – je jí kardinál Henri de Lubac. Znal jsem ho osobně, považoval mě za přítele, ačkoliv mezi ním a mnou byl věkový rozdíl. Vracel jsem se ho navštívit tak často, jak to bylo možné. Lubac byl naprosto pravověrný.

A teď k těm, co vznesli podezření vůči jeho pravověrnosti. Ta byla uznána skvělým způsobem, když ho papež učinil kardinálem.

Věřím, že kardinál Ratzinger reprezentuje přesně stejnou pozici, jakou sdílel kardinál Lubac. Mezi díly kardinála de Lubaca je jedno skutečně pozoruhodné – Meditace o Církvi, to je skutečné mistrovské dílo. A já věřím, že Meditace o Církvi představuje přesně ten způsob myšlení kardinála Ratzingera. Stejně jako to představuje onen způsob myšlení kardinála  –  byť nezískal klobouk – Urse von Balthasara. (Narážka na skutečnost, že jej Jan Pavel II. jmenoval na sklonku života kardinálem, von Balthasar však zemřel pouhé dva dny před převzetím kardinálského klobouku – pozn. překl.)

Proto po koncilu existovali ti, kdo s odvoláváním se na duch koncilu zašli daleko za koncil a navrhovali nepřijatelné věci. Tito lidé nejsou prodloužením myšlení kardinála Ratzingera, jsou to lidé, kteří se od něj odchýlili. To je případ extrémní linie teologie osvobození, těch, kteří jsou pro svěcení žen, těch, kteří by od shora dolů změnili morální učení Církve atd. Dle mého názoru musí být celý katolicismus konzervativní, protože je nutné konzervovat poklad víry...  Když někdo nechce chránit poklad víry, není už víc katolíkem.

Zdroj: The Remnant
Překlad: D. Grof