Znovu oživená reforma reformy?
Michael
J. Matt
V čísle
francouzského časopisu Présent z 22. listopadu 2005 se objevil
rozhovor s Jorgem Arturem Augustinem kardinálem Medinou Estevezem
emeritním prefektem Kongregace pro bohoslužbu a svátosti a dlouholetým přítelem
papeže Benedikta XVI. Čtenáři si vzpomenou, že to byl kardinál Medina, kterému
byla dána zvláštní čest oznámit z balkónu nad Svatopeterským náměstím
celému světu, že kardinál Joseph Ratzinger byl zvolen papežem.
Čtenáři
rozhovoru v Présent rozpoznají jistá vyjádření sympatií
s tradicionalisty, která jsou dle našeho názoru upřímná. Jeho Eminence
sdílí mnoho našich obav ohledně vzestupu para-katolíků (parazitů jako jsou
kupříkladu katolíci za svobodnou volbu /myšleno za potrat – pozn. překl./, kteří
ztratili víru a přesto ve své nevědomosti a pýše usilují o to přinutit Církev,
aby učinila totéž), ačkoliv nepodporuje náš naléhavé volání, aby současný
Vatikán opustil katastrofální Druhý vatikánský koncil.
Rozhovor
s kardinálem Medinou je zajímavý z několika důvodů, z nichž není
nejbezvýznamnější ten, kdy je Jeho Eminence připravena připustit, že kardinál
Ratzinger byl dlouho spolčen s avantgardními progresivistickými teology
jako jsou kardinál Henri de Lubac a Urs von Balthasar. Jistě to není žádná
novinka, ale je důležité vidět, že to připustil nejen někdo ze strany
tradicionalistů, ale i prominentní kardinál.
Toto
by nemělo být pro nikoho překvapením. 7. října 2005 vydal papež Benedikt
v době 100. výročí narození von Balthasara prohlášení, v němž
nešetřil papežskou chválou lidského díla kardinála de Lubaca, který je od té
doby nazýván „nejkulturnějším člověkem našeho století“. Vliv von Balthasara,
jehož mistrovským dílem bylo „Pouze láska je věrohodná“, lze vysledovat i
v první Benediktově encyklice „Bůh je láska“.
Nastínění
těchto vazeb pomáhá zjednodušit snahu lépe pochopit myšlení papeže Benedikta.
On, stejně jako Lubac, se ani nepokouší skrýt svou touhu smísit staré
s novým, tradiční s novotářským. Říká mnoho dobrých věcí a bohužel i
mnoho matoucích věcí. Jako de Lubac sebe sama považuje za progresivního
„reformátora“, ne liberála, což je důvod proč je sklon ho zařazovat
(přinejmenším ze strany liberálů) jako konzervativce.
V jistém
smyslu je to pochopitelné, protože si tito lidé udrželi určité zdání staré
víry, i když ji po desetiletí marinovali ve svém modernismu. V mnoha
ohledech jsou chodícími rozpory, jejichž uznání pro aspekty staré Církve, ale
stejně tak i touha zrealizovat nové církevní směřování, se zdají být upřímné
v obou ohledech (což je důvod, proč jim tolik centristických
neotradicionalistů věří, že jsou zcela „na naší straně“).
Mimochodem
nezapomeňme, kvůli všem těm pověstem z poslední doby o tom, že Vatikán
sejme omezení ohledně staré mše (text byl napsán před vydáním Motu propria
z roku 2007 – pozn. překl.), že jsme právě pod pontifikátem muže, který
než se stal papežem, byl zastáncem tzv. hnutí „reforma reformy“ (ROR) – to
jest, liturgické reformy nikoliv nové mše, ale tradiční mše, tzv. tridentské
mše.
ROR
má za svůj deklarovaný cíl rozvoj určitého druhu hybridní mše, která by
kombinovala to nejlepší ze starého s tím „nejlepším“ z nového. Zdá se
nám, že taková mše by vystupovala celkem dobře jako liturgická opora papežovy
nové kampaně při snaze dostat džina zpátky do láhve při interpretování Druhého
vatikánského koncilu „ve světle tradice“. Dal by Církvi novou mši založenou na
staré (v protikladu k úplnému nahrazení staré mše, jak se o to pokusil
Missale Romanum v dubnu 1969). Byl by to Novus Ordo osvícený, chcete-li,
„světlem tradice“ (tj. podržel by si některé zpěvy, něco latiny, nějaké
pozůstatky tradičních rubrik atd., nicméně by to byla nová mše).
Zdá
se nám logické, že první krok v tomto procesu „reformy reformy“ může
zahrnovat vrácení tridentské mše do provozu, abych tak řekl, snětím omezení
vůči ní a jejím znovuzačleněním do Církve tak, aby mohla být postupně podrobena
všeobecnému procesu „reformace“. Před zavržením takové hypotézy by se mělo
poznamenat, že jak se zdá, něco podobného se už událo v mnoha
tradicionalistických klášterech ve Francii, kde misál z roku 1965 skutečně
nahradil misál z roku 1962.
Jaký
lepší způsob na jedné straně by pro papeže byl, aby zachránil tvář koncilu, a
na druhé straně, vytlačil to, co dokonce i on musí považovat za obrovskou potíž
– onu příšerně zmutovanou verzi nové mše papeže Pavla VI., která se stala
terčem posměchu, a která ničí víru v katolickém světě.
Souhlasíme
my zde v The Remnant s touto „reformou reformy“? Stěží!
A v každém případě úplně poslední věcí, kterou dnes Církev podle nás
potřebuje je to, aby se tridentská mše stala hračkou sestry Glorie Steinam a P.
Eltona Johna (ironická narážka – Glorie Steinam je americká feministka,
novinářka a politická aktivistka, která v 60. a 70. letech 20. stol. vedla
„ženské osvobozenecké hnutí“, Elton John je extravagantní britský homosexuální
zpěvák – pozn. překl.). Až do teď se historickým společnostem Ecclesia Dei a
stejně tak i Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. podařilo z větší části udržet
starou mši mimo dosah liturgických barbarů. Sejměte v tomto bodě ona
omezení, a kdo ví, jaký druh frankensteinovského monstra se může vyploužit
z domu hrůzy Novus Ordo.
Jestliže
nějaká iniciativa ve stylu ROR má hrát roli v údajném „osvobození staré
mše“, pak by se mohlo stát, že stejní lidé, kteří zničili římský ritus, mohou
na prvním místě zaujmout pozice, aby podnikli další útok proti němu.
V každém
případě, následující /výňatek/ může pomoci uvést toto do souvislostí. Tento
překlad z francouzského originálu je můj vlastní a nebyl ze strany Présent
schválen.
Michael
J. Matt
Otázka: Vzpomínal jste na vaše velmi dlouhé přátelství
s kardinálem Ratzingerem...který byl vnímán jako reformátor. Dnes je
považován za konzervativce. Došlo k vývoji...?
Kardinál
Medina: V době Druhého
vatikánského koncilu existovala všeobecná naděje na jisté změny v Církvi,
přiměřené a oprávněné změny, dle mého názoru. Především byly vyjádřeny
v dogmatické konstituci o Církvi, v dogmatické konstituci o Božím
zjevení, v konstituci o liturgii a v pastorační konstituci o Církvi
v dnešním světě. Tyto čtyři dokumenty tvoří konstrukci koncilu – ústředním
dokumentem je Lumen Gentium – odrážející nezávadnou touhu včlenit do Církve
onen vývoj v myšlení, který otevíral širší horizonty, ale byl dokonale
pravověrný.
Pokud
bych mohl dát příklad jedné osoby, která podle mého názoru nejlépe reprezentuje
smysl tohoto kladného vývoje – je jí kardinál Henri de Lubac. Znal jsem ho
osobně, považoval mě za přítele, ačkoliv mezi ním a mnou byl věkový rozdíl.
Vracel jsem se ho navštívit tak často, jak to bylo možné. Lubac byl naprosto
pravověrný.
A
teď k těm, co vznesli podezření vůči jeho pravověrnosti. Ta byla uznána skvělým
způsobem, když ho papež učinil kardinálem.
Věřím,
že kardinál Ratzinger reprezentuje přesně stejnou pozici, jakou sdílel kardinál
Lubac. Mezi díly kardinála de Lubaca je jedno skutečně pozoruhodné – Meditace o
Církvi, to je skutečné mistrovské dílo. A já věřím, že Meditace o Církvi
představuje přesně ten způsob myšlení kardinála Ratzingera. Stejně jako to
představuje onen způsob myšlení kardinála – byť nezískal klobouk –
Urse von Balthasara. (Narážka na skutečnost, že jej Jan Pavel II. jmenoval na
sklonku života kardinálem, von Balthasar však zemřel pouhé dva dny před
převzetím kardinálského klobouku – pozn. překl.)
Proto
po koncilu existovali ti, kdo s odvoláváním se na duch koncilu zašli
daleko za koncil a navrhovali nepřijatelné věci. Tito lidé nejsou prodloužením
myšlení kardinála Ratzingera, jsou to lidé, kteří se od něj odchýlili. To je
případ extrémní linie teologie osvobození, těch, kteří jsou pro svěcení žen,
těch, kteří by od shora dolů změnili morální učení Církve atd. Dle mého názoru
musí být celý katolicismus konzervativní, protože je nutné konzervovat poklad
víry... Když někdo nechce chránit poklad víry, není už víc katolíkem.
Překlad: D.
Grof
