sobota 25. října 2014

Vliv Panny Marie na duchovní život I




Vliv Panny Marie na duchovní život I
P. dr. Reginald DacíkO.P.
Není pochyby, že Panna Maria je důležitým činitelem na cestě katolické zbožnosti. Ať sledujeme dějiny svatosti Církve nebo jednotlivých duší, setkáme se s ní na každém kroku. Nelze si představit katolického světce bez veliké lásky k Marii, takže otázka poměru duchovního člověka k Marii v katolické zbožnosti je současně otázkou jeho pokroku na cestě svatosti. Jak v katolické theologii, tak v katolické mystice zaujímá Maria zcela zvláštní místo: Společnice Kristova v díle vykoupení je společnicí vykoupených poutníků věčnosti v díle posvěcení. A tak jako skrze ni přišel Bůh k člověku, tak jen skrze ni se může člověk dostat k Bohu. Velikost jejího významu v díle Božím -  a svatost je jistě dílo Boží par excellence – je patrna nejlépe z toho, že Církev vztahuje na ni slova knihy Přísloví, řečená o Boží moudrosti:
Pán měl mě na počátku díla svého, prve než byl co učinil, od pradávna. Od věčnosti ustanovena jsem, od věků, prve nežli země byla... Nyní tedy, děti, poslyšte mne! Blahoslavení, kteří dbají cest mých! Blaze člověku, který poslouchá mne, který u dveří mých každý den bdí, pozor dává u veřejí bran mých. Neboť kdo mne najde, nalezne život a dojde požehnání od Hospodina.
VIII. 22-35.
Maria byla od věčnosti v myšlence Boží jako cesta, kterou půjde nesmírně mnoho duší k svému Bohu. Dílem věčného úradku ji nazval svatý Bernard. (1)  Měl jistě na mysli její tajemný vliv na vytváření Krista v duších vykoupených, pohlížel na ji jako Bohem daný prostředek k dosažení úzkého spojení s ním, prostředek, jehož uchopení znamená jistý pokrok, netečnost k němu však jistou smrt.
Úcta a láska k Marii není proto jakýmkoliv prostředkem na cestě k Bohu, jehož člověk může použít nebo může také nepoužít. Maria je prostředkem nutným, takže bez ní dojíti nelze. Byl to jistě krutý omyl protestantismu, když se zbavil úcty mariánské. V té chvíli, kdy zamítl Marii, počal pozvolna zamítat i Krista-Boha, a z celého křesťanství mu zbylo trochu strohé mravouky, založené na principech zcela laických. Nelze beztrestně odmítat úctu té, kterou zahrnul úctou a láskou sám Bůh. – Je to však také krutý omyl katolíků, když se buď bojí dát Marii, co jí náleží, aby snad neukřivdili Kristu, nebo z nedostatku hlubšího pochopení pravého postavení Panny Marie v díle spásy člověka vytvářejí ze svého poměru k ní jakýsi stav nezdravé náboženské citovosti, zavánějící mnohdy pověrou. (2) Jedni i druzí musejí pochopit především velikost svaté Panny a její úlohu v díle našeho nadpřirozeného posvěcení, aby k ní zaujali náležitý poměr, který by byl vedoucím motivem na cestě jejich osobní svatosti.  
I. VÝCHODISKO NAŠEHO POMĚRU K MARII
Východiskem našeho poměru k Marii jest víra v její úzký vztah k vykoupení a spáse člověka. Celá křesťanská tradice nazývá svatou Pannu prostřednicí mezi Bohem a člověkem. Až do příchodu protestantismu nikdo se nad tímto titulem nepohoršoval, věřícím se jevil jako zcela přirozený, samozřejmý po tom, co učinil Bůh Marii a co dala Maria nám.
Titul prostřednice rozvádějí jiná dvě slova: spoluvykupitelka neboli společnice Kristova v díle vykoupení a rozdavatelka všech milostí. Právě tato dvě slova určují vztah svaté Panny k nám, ale také náš poměr k ní. Čím více kdo pochopí tato dvě slova, tím hlubší bude míti podklad pro vytvoření náležitého poměru k Marii. Pojem spoluvykupitelka má na mysli získání milosti, která je základem spásy, titul rozdavatelky uvažuje místo, jaké má Maria dnes v záležitostech spásy všech vyvolených.
Spoluvykupitelka. – „Jeden zajisté jest Bůh, jeden též prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Ježíš Kristus, jenž dal sebe sama ve výkupné za všechny,“ psal svatý Pavel. (II. Tim. II., 5.) „Neboť Bůh skrze Krista smířil svět se sebou“ (II. KOr. V. 19), takže jedině Kristus je pravým a skutečným prostředníkem mezi Bohem a člověkem a proto mohl o sobě říci, že je Cestou, po které lze přijíti k Otci. Nikdo nepřichází k Otci, leč skrze něho (Jan XIV. 6) a proto nikdo se nestává svatým a nikdo nepokračuje na cestě svatosti, nejde-li s ním a skrze něho. Ježíš Kristus vše vykupující a posvěcující obětí zjednal mír mezi Bohem a člověkem a stal se jediným mostem, on velekněz Nového Zákona, po němž lze vystoupiti k nebi přes propast bídy lidského hříchu. V jeho milosti je pramen svatosti všech svatých, a jen ti, kdo se zrodili z krve jeho otevřeného boku, smějí se nazývat dětmi Božími.
Je-li však Kristus jediným prostředníkem v plném významu slova, neznamená to, že nemohou býti jiní prostředníci, pokud pomáhají, spolupracují na vytvoření dokonalého spojení člověka s Bohem. „Nic nepřekáží, aby se z části někteří jiní mohli zváti prostředníky mezi Bohem a lidmi, pokud totiž spolupracují ke spojení lidí s Bohem přípravně nebo služebně,“ praví svatý Tomáš. (3) To jsou prostředníci druhotní, podřízení jedinému prostředníku mezi nebem a zemí, Ježíši Kristu. Spolupracují s ním, v jeho moci, s jeho posláním, k cílům, pro které pracoval on. Mezi těmito druhotnými prostředníky, proroky a kněžími Starého a Nového Zákona vyniká jistě Maria, která byla, jak praví svatý Albert Veliký, vyvolena Bohem nejen k tomu, aby byla služebnicí, nýbrž aby byla zcela zvláštním způsobem přidružena k dílu vykoupení a aby pomáhala k jeho uskutečnění. (4) Maria, dcera lidská, která se dotýká svým Božím mateřstvím hranic samého božství, sjednotila se v myšlení a v životě, v práci a utrpení s Ježíšem Kristem tak dokonale, že ji smíme zcela právem nazývat společnicí v jeho díle vykoupení lidstva neboli spoluvykupitelkou. Tak se stává prostřednicí v získání všech milostí, které jsou východiskem našeho posvěcení.
V tajemné chvíli zvěstování vstupuje Maria svým odevzdaným Staň se jako spolupracovnice Boží a společnice Kristova na cestu, která povede na Kalvarii bolestí a utrpením, ale také na horu slávy, ze které bude těžit veškeré lidstvo. Vyjednávání svaté Panny s andělem, na jehož výsledek čekala země i nebe, je nejzávažnějším okamžikem v životě Mariině. Dříve než se vtělí Syn Boží a začne dílo záchrany lidstva, je třeba Mariina souhlasu. Anděl jde pro tento souhlas, na nějž čeká Bůh. A v tomto souhlasu k početí Syna Božího přijímá Maria všechna utrpení a všechny bolesti, které s sebou ponese vykupitelské dílo jejího Syna, V tom okamžiku, kdy říká své fiat, přijímá už napřed ony chvíle, které budou zaplaceny krví jejího srdce a slzami jejích očí. V souhlase stát se matkou Boží, přijímá však Maria také hodnost Kristovy spolupracovnice a spoluvykupitelky, neboť matka Hlavy tajemného těla je také duchovní matkou všech údů.
Právě tuto myšlenku zdůrazňují často svatí Otcové, když rozvádějí srovnání Krista s Adamem a Marie s Evou. Mělo-li lidstvo dostat v Kristu, novém Adamovi, původce nového života milosti, mělo dostat v Marii novou matku. Maria se nazývá novou Evou, to jest matkou všech lidí, protože to, co znamená Eva pro život lidstva podle těla, znamená Maria pro život duše. Dárkyně Syna Božího je dárkyní života duše veškerého lidstva. A svatí Otcové upozorňují i na mnohé jiné podobnosti mezi Evou, matkou všech živých podle těla, a Marií, matkou všech živých podle duše. Eva, svedena padlým andělem v podobě hada, odvrací se od Boha a táhne za sebou všechny své potomky, Maria přijímá slova dobrého anděla a vrací lidstvu milost, ztracenou v ráji. První žena zaprodává člověka peklu, druhá žena ho vysvobozuje z těsných pout satana. (5)
Odhodlána přijmouti všechny důsledky, plynoucí z poslání Matky Boží, stává se Maria společnicí Kristovou a účastní se jeho poslání vykupitelského. Pojem vykoupení je totožný s pojmem osvobození, a to zaplacením požadované ceny. Kristus Vykupitel zaplatil svou vlastní krví odvěký dluh prvního hříchu a všech hříchů, které následovaly po něm. Bolestným utrpením a obětí na kříži podal dostatečnou náhradu Boží spravedlnosti a proto otevřel člověku nebe, uzavřené hříchem, a v milosti, získané svou obětí, dal mu možnost nového života v Bohu.
Účastnila se Maria i této stránky Kristova poslání? Zajisté. A právě tato okolnost jí dává plné právo na titul spoluvykupitelky.
Už tím, že svolila stát se matkou Vykupitelovou, pečovala o něj, sloužila mu a stala se společnicí jeho pozemského života, si zasloužila alespoň v širším smyslu tohoto titulu. Není však pochyby, že Maria se účastnila přímo v samém díle vykoupení, to jest přispěla sama k zaplacení dluhu za hřích a proto byla společnicí svého Syna i v jeho nejvlastnějším úkonu vykoupení lidstva. Tak smýšlí celá křesťanská tradice, kterou vyjadřuje jedinečným způsobem papež Benedikt XV., když učí, že blahoslavená Panna spolutrpěla a téměř umřela se svým Synem, když pod křížem se zřekla mateřských práv na něho, aby přispěla k usmíření Boží spravedlnosti. Obětovala svého Syna, podala jej umírajícího jako výkupnou cenu Bohu a proto můžeme právem říci, že s Kristem vykoupila lidské pokolení. (6)
Můžeme však jít ještě dále a tvrdit, že svatá Panna podala Bohu výkupnou oběť nejen svého Syna, nýbrž i své vlastní bolesti a ochotu třebas i umřít spolu s ním. Nikdo nemiloval nikdy Boha tak, jako Maria. A právě tak nikdo neměl po Bohu tolik lásky k člověku, jako svatá Panna. Její čistá duše chápala tajemství hříchu a potřebu náhrady, a její láska k Bohu a člověku toužila se jí účastnit. A tak pod křížem, kde obětuje Bohu bolesti svého Syna, obětuje i bolesti své, klade je na oltář kříže, na němž obětuje její Syn, a zasluhuje nám spásu spolu s ním. „Poněvadž převyšuje všechny svatosti a spojením s Kristem,“ psal papež Pius X., „přidružena k dílu lidské spásy zasloužila nám, jak praví, podle poslušnosti (de congruo), co nám Kristus zasloužil podle přesnosti (de condigno), a je hlavní rozdavatelkou milostí.“ (7) Milovala nás spolu s Kristem, trpěla za nás spolu sním a proto také zasluhovala za nás, získávala nám milosti, pomocí nichž se vzdáváme hříchu a nastupujeme cestu k Bohu.
Rozdavatelka. – Prostřednictví Panny v získání milostí je jedno hledisko otázky jejího vlivu na náš duchovní život, který vychází z nadpřirozené milosti. Skutečnost účasti svaté Panny v díle vykoupení by stačilo samo o sobě, aby náš poměr k ní byl co nejvřelejší. Uvážíme-li nad to její vliv na rozdílení milostí, promyslíme-li si nauku, která je v křesťanské tradici vyjádřena větou: všech milostí se nám dostává rukama Panny Marie, pak chápeme, co znamená pro nás svatá Panna na cestě duchovního života. „Podle vůle Boží ničeho se nám nedostává leč skrze Marii,“ psal papež Lev XIII., „takže jako nemůže přijíti nikdo k nebeskému Otci leč skrze Syna, podobně nemůže nikdo přijíti ke Kristu leč skrze Marii.“ (8)
To jsou slova velmi jasná. A sledujeme-li křesťanskou tradici, nabudeme přesvědčení, že nejsou čímsi novým, výplodem poslední doby. Nový je svátek Panny Marie Prostřednice všech milostí, nové jsou kněžské hodinky na tento svátek, ale všimneme-li si jich blíže, shledáme, že jsou složeny z textů, které pamatují mnohá staletí. Stačí upozornit na překrásné čtení z řeči sv. Efrema Syrského, církevního učitele ze IV. století, v němž se praví: „Tys odstranila všechny slzy s povrchu země, tys naplnila tvorstvo veškerým dobrodiním, nebešťanům jsi přinesla radost, pozemské jsi zachránila. Skrze tebe máme nejjistější záruku svého zmrtvýchvstání, skrze tebe doufáme, že dosáhneme nebeského království. Skrze tebe přicházela, přichází a bude přicházet veškerá sláva, čest a svatost od prvního Adama až do skonání světa apoštolům, prorokům, spravedlivým a pokorným srdcem...“
Je možno pochybovat o víře nejstarší Církve v prostřednictví svaté Panny v rozdílení všech milostí? A stejně mluví další věky křesťanských dějin. Svatí Otcové a církevní učitelé zdůrazňují, že Maria je milostiplna nejen pro sebe, nýbrž i pro nás. „Je totiž jistá plnost milosti,“ praví sv. Albert Veliký, „která přijímá a nepodržuje si, a to je plnost průtoku. Takto je nejblahoslavenější Panna Maria plná všech milostí do jedné a ty všechny do jedné procházejí jejíma rukama.“ (9) Stejně mluví sv. Bernard, když zdůrazňuje, že Bůh chtěl, abychom měli všechno skrze Marii.
Není tedy milosti, dané člověku, která by neprocházela rukama Mariinýma. Taková je obecná nauka Církve. Ovšem, milost je něco zcela nehmotného a proto jde o metaforu, když pravíme, že prochází rukama Mariinýma. Obsahem této metafory je přesvědčení, že Maria spolupůsobí v rozdílení všech milostí, kterých se nám dostává jakýmkoliv způsobem a kteroukoliv cestou od Boha. Přesné vymezení, v čem spočívá toto spolupůsobení svaté Panny v rozdílení milostí, je úkolem theologie. Dosavadní výsledky jejího zkoumání můžeme krátce shrnout takto:
Všech milostí se nám dostává skrze Pannu Marii, na její přímluvu. To znamená, že podle rozhodnutí Boží prozřetelnosti, nikomu se nedostane žádné milosti, na jejímž udělení by nebyla zúčastněna svatá Panna. Nejde pouze o milost posvěcující nebo pomáhající, nýbrž prostě o všechny milosti nadpřirozeného řádu (nikoliv milosti řádu přirozeného), vlité ctnosti, dary Ducha svatého, jakož i milosti setrvání v dobrém až do konce. Ano, můžeme říci, že i časná dobra nebo odvrácení zlého jsou v moci Panny Marie, pokud tyto věci přispívají k naší spáse.
Tento úkol byl Marii svěřen zvláštním rozhodnutím Boží prozřetelnosti. Tak učí křesťanská tradice. Od chvíle jejího nanebevzetí se nikomu nedostalo ani jediné milosti bez jejího prostřednictví. Dante to vyjádřil velmi krásně v Božské komedii:
Tys velká, vše tvé zmůže pokynutí,
že milost kdo bez tebe v světě žádá,
si přeje lítati však bez perutí. (10)
Jakým způsobem však Maria vykonává tento úkol, je velmi těžko stanovit. Není pochyby, že tak činí svou láskyplnou přímluvou, z níž není nikdo vyňat. Stejně musíme připustit, že má účast v rozdílení milostí svými zásluhami, které spojuje se zásluhami svého Syna. Pravíme-li, že se nám nedostane žádné milosti, v jejíž udělení by nebyla zúčastněna svatá Panna, nechceme tím tvrdit, že se nikomu nedostane milosti, kdo napřed Marii nevzýval. Vždyť i Bůh uděluje milosti těm, kdo k němu nevolali, jako na příklad dětem. Odmítá-li však někdo obrátit se v nouzi o pomoc k Marii, stává se jistě nehodným jejího pohledu, který je vždy milostiplný. Proto můžeme tvrdit, že čím se kdo důvěryplněji obrátí k Marii, tím větší nadějí na vyslyšení může naplnit svou duši, tak jako tím více je člověk hlazen paprsky slunce, čím víc se vystaví jejich dopadu.
Uvědomí-li si člověk postavení svaté Panny v plánech Boží prozřetelnosti, jimiž je určována spása a její stupeň všech jednotlivců, pochopí snadno, jak závažné místo musí míti Maria v duchovním životě. Vědomě odmítat Marii by znamenalo uzavřít si cestu k milosti a proto cestu k Bohu vůbec. Netečnost k ní může být jen příčinou duchovního živoření. Vědomí jejího vlivu na náš duchovní život musí nutně vyvolat v duši city hluboké vděčnosti za všechna dobrodiní dnů minulých a city upřímné lásky, která ji ctí a zároveň prosí ve všech potřebách vzhledem k budoucnosti. Vděčnost dovede naklonit vždy k novým darům dobrotivého dárce a láska je poutem, které trhá pouze nenávist, odvracející se od toho, kdo byl dříve milován. Láska však je poutem dokonalosti. I láska k Marii, neboť nelze si představit toho, kdo by miloval Marii a nemiloval Ježíše. Jde nyní o to, jaké podoby a jakých stupňů má dosáhnouti naše láska k Marii vzhledem k tomu, že je naší prostřednicí jak v získávání, tak v rozdělování nadpřirozených milostí, na nichž je vystavěna budova duchovního života.
***
[1] Opus aeterniconsilii. Sermo 2. de Pentec.
[2] Církev katolická trpí v tomto ohledu velmi mnoho; neznamená to však, že vždy souhlasí s takovouto nezdravou sentimentální zbožností, která je velmi daleka pravého poměru k Panně Marii. Netřeba zde uvádět konkrétní případy; jsou dosti časté a dosti známé. Víme velmi dobře, že lidová zbožnost nevědomých jednotlivců i z řad katolíků nebývá mnohdy daleka skutečné pověry. I nejkrásnější dílo dovede člověk pokazit a zbavit jeho pravé krásy a velikosti.
[3] Theol. summa, III. ot. 26 čl. 1
[4] Non estassumpta in ministerium a Domino, sed in consortium et adjutorium. Mariale, q. 42.
[5] Srov. na př. Sv. Irenej, Adv. haer. V. 19, 1; Sv. Albert Vel., Mariale, q. 29, S. 3; Sv. Bernard, Sermo 34. in Assumpt. B. M. V.
[6] 22. III. 1918, Acta Ap. Sed. tom. X. 1918, p. 182, Denz. 3034. Stejně dávno předtím psal sv. Albert Veliký: „Samého Syna svého a Syna Božího svým dobrovolným souhlasem při jeho utrpení za nás všechny obětovala.“ Mariale, q. 51.
[7] Encykl. „Ad diemillum“ 2. II. 1904, Denz. 3034. Conf. Bittremieux, De meditationeuniversali B. M. V. quoadgratias, Brugis 1926, p. 47 s.
[8] Mense Octobri, 22. Sept. 1891, Denz. 3033. – Lev XIII. zřejmě navazuje na sv. Bernarda, jenž už dávno před ním řekl: Sic estvoluntaseius, qui totum nos haberevoluit per Mariam. Sermo de aquaeductu, n. 4.
[9] Mariale q. 164.
[10] Ráj, XXXIII, 13. – Velmi výstižný je v tomto ohledu titul, který dávají mnohdy Otcové Panně Marii, když ji nazývají hrdlem mystického těla Církve. Sv. Robert Bellarmin rozvádí toto přirovnání do všech podrobností, když píše: „Kristus je hlavou Církve a Maria jej jejím hrdlem. Všechny dary, všechny milosti, všechny nebeské vlivy přicházejí z Krista jako z hlavy, ale všechny přecházejí do těla skrze Marii, tak jako v lidském ústrojí oživuje hlava údy prostřednictvím krku. Na těle člověka jsou ruce, ramena, nohy, ale je pouze jedna hlava a jeden krk. Tak i v Církvi vidím více apoštolů, více mučedníků, více vyznavačů, více panen, ale jen jeden Syn Boží a jedna Matka Boží... Tak jako úd, který by chtěl přijímati vlivy hlavy, ale odmítal by je mít prostřednictvím krku, uschl by a odumřel; tak i bludaři, kteří očekávají od Krista milost a život, ale nechtějí je přijímat prostřednictvím Královny nebes, zůstávají a zůstanou na věky vyprahlí.“ Concio XLIII, De nativitate B. M. Virginis.
Zdroj:NA HLUBINU ročník XVIII. číslo 7 (září 1943)
Zpracoval: D. Grof