Vliv Panny Marie na duchovní život II (1943)

Vliv Panny Marie na duchovní život II (1943)

II. TŘI STUPNĚ LÁSKY K PANNĚ MARII

Má-li Panna Maria skutečně úkol prostřednice, pak nemůže nic jiného než přivádět nás k Ježíši Kristu, uvádět nás v jeho tajemství, v jeho blízkost. Všechny obavy, že by láska k Marii mohla být překážkou duchovního vzestupu, jsou zcela bezdůvodné a neoprávněné. Ale stejně tak jsou velmi málo podstatné naděje, že by kdo mohl dospět daleko na cestě svatosti bez pomoci svaté Panny. Je jistě možno bez ní dosáhnout jistých stupňů v morálním snažení, ale tyto stupně jsou velmi daleko od skutečné svatosti, která spočívá v láskyplném objetí Boha. Smrtelný chlad vychází z každého poměru k Bohu, který není proniknut vroucí láskou k Marii.

Nikdo nevyvodil tak dokonale a do všech podrobností důsledky obecného učení Církve o Marii prostřednici u Prostředníka, jako bl. Ludvík Grignion z Montfortu. Jeho knížky O pravé pobožnosti k Panně Marii a Tajemství Mariino jsou klasickým rozvedením nauky o Marii, prostřednici všech milostí, a ukazují jedinečným způsobem, jaký vliv má mít svatá Panna na náš duchovní život. Jejich vznik v době, kdy jisté nezdravé a kacířské proudy jak v Církvi, tak zvláště mimo Církev útočily na samu podstatu církevního učení o Panně Marii a o jejím významu v úsilí o křesťanskou svatost, je jistě důkazem, jak Bůh pečuje o slávu té, kterou naplnil všemi milostmi. Chtěl-li Bůh ve své moudré prozřetelnosti, aby se nám dostalo všech milostí, tedy i duchovního pokroku prostřednictvím Mariiným, jak zdůrazňoval svatý Bernard, pak jsou zcela logické vývody, ke kterým dospívá bl. Ludvík ve své nauce o našem poměru k svaté Panně. Jen skrze ni přišel Ježíš Kristus k nám a proto jen skrze ni máme právo doufat, že přijdeme my k němu, dosáhneme hlubokého spojení s jeho božstvím.

Bl. Ludvík rozlišuje tři stupně v našem poměru k Panně Marii. Svou povahou se podobají trojímu období v duchovním životě, jak jsme zvyklí je chápat ve smyslu tradičním: období očišťování z hříchů, období osvícení a upevňování v milosti a konečně období sjednocení s Bohem. Jest třeba upozornit hned na počátku, že světec klade důraz na to, aby náš vztah k Panně Marii, úcta k ní a pobožnost jakožto výraz této úcty byla čímsi zcela vnitřním. Nejde jen o určité pobožnosti, které zůstávají na povrchu; jde o vnitřní přetvoření člověka podle vzoru Mariina ve vědomí, že ona je branou, kterou se vchází do srdce Ježíšova, k pramenům čirého božství. „Pravá zbožnost k svaté Panně jest vnitřní, to jest vychází z ducha a ze srdce; vyvěrá z úcty, kterou máme k svaté Panně, ze vznešeného pojetí, které jsme si učinili o jejích velikostech, a z lásky, kterou ji milujeme.“ (11)

Tuto vlastnost pravé pobožnosti k svaté Panně musíme mít na mysli, když čteme o jejích stupních, obdobných stupňům duchovního života. Pak nám bude také jasné, že pokrok v úctě k Panně Marii bude zároveň pokrokem křesťanské svatosti vůbec. A poněvadž jít na této cestě s Marií a skrze Marii je jistě bezpečnější a jistější a také snadnější než jít bez ní, chápeme velmi dobře ty, kdo nedůvěřujíce sobě, své slabosti a ubohosti, dali se vésti Marií.

První stupeň našeho poměru v svaté Panně, jak píše světec, „spočívá v plnění křesťanských povinností, vystříhání se hříchu smrtelného. Pracujeme více z lásky než ze strachu a modlíváme se čas od času k Panně Marii, ctíce ji jako Matku Boží bez nějaké zvláštní úcty k ní.“ (12)

To je cesta očistná za doprovodu Panny Marie. Jistěže i ta má mnoho stupňů od vlažné snahy žít v milosti a občasné modlitby k svaté Panně až k upřímnému a vytrvalému boji za čistotu duše a vroucí modlitby k Neposkvrněné zvláště ve chvílích, kdy tělo, svět a ďábel útočí. Na tomto stupni, kdy duše začátečníka je ještě příliš poutána k tomuto světu, často nerozhodná v boji, kdy nechápe ještě propastné hlubiny Božích tajemství, je také jejich úcta k Marii dosti vratká a povrchní.
Druhý stupeň našeho poměru k Marii podle bl. Ludvíka „spočívá v tom, že máme k svaté Panně city dokonalejší úcty, lásky, důvěry a vážnosti. Dáváme se do jejich bratrstev, modlíme se třetinu nebo celý růženec, ctíme obrazy nebo oltáře Mariiny, vzdáváme jí veřejně chválu, vstupujeme do jejích družin“. – Na první pohled by se snad zdálo, že jde jen o cosi vnějšího. Nezapomeňme však, že niternost je podle bl. Ludvíka nutným předpokladem každé pravé pobožnosti k Panně Marii. Úkony, které jmenuje, předpokládají hlubší pochopení velikosti svaté Panny a z něho vycházející vroucnější lásku. Je to pochopení a láska pokročilých v duchovním životě. Proto odpovídá tento stupeň úcty k Panně Marii druhému období v duchovním životě, v němž proniká duše hlouběji v tajemství života Božího, je hojněji osvěcována a posilována milostí a proto schopna skutků, které voní blízkostí Boží.

Třetí stupeň pravé pobožnosti k Panně Marii, odpovídající období dokonalosti, sjednocení s Bohem v duchovním životě, spočívá v tom, „že se zcela úplně dáváme přesvaté Panně, abychom zcela úplně náleželi Ježíši Kristu... Pak konáme všechny věci s Marií, v Marii, skrze Marii a pro Marii, abychom je konali dokonaleji s Ježíšem, v Ježíši, skrze Ježíše a pro Ježíše, svůj poslední cíl.“ (13)

Taková je cesta dokonalého sjednocení s Bohem prostřednictvím Panny Marie. Světec ujišťuje, že není jiné pobožnosti k svaté Panně, „která by vymáhala na duši více obětí pro Boha, která by ji více zbavovala jí samé a její samolásky, která by ji věrněji uchovávala v milosti a milosti v ní, která by ji dokonaleji a snáze sjednocovala s Ježíšem Kristem a konečně která by více oslavovala Boha, více posvěcovala duši a byla prospěšnější bližnímu“. (14)

Dát se takovým způsobem Marii znamená jít k Bohu touže cestou, kterou on přichází k nám, a spojovat se s ním pomocí onoho prostředku, kterého on používá, když se spojuje s námi. Nauka bl. Ludvíka o úplném odevzdání sebe a všeho svého svaté Panně a skrze ni Ježíši Kristu je samozřejmým důsledkem nauky o Marii jako rozdavatelce všech milostí a proto rozdavatelce Boha. Jestliže Maria nás spojuje milostí s Bohem, pak je samozřejmé, že chceme jít k němu skrze ni.

Není každému dáno poznat tuto cestu ke spojení s Bohem skrze Marii, a není každému dáno ji pochopit.  Poznat a pochopit není totéž, protože mnozí ji poznali, ale nepochopili a proto nepochopili a proto nepřijali. Světec sám praví, že „je možno dojíti spojení s Bohem cestami jinými, ale skrze mnohem více křížů a hrozných trýzní a s mnohem četnějšími nesnázemi, které překonáme jen velmi krušně... Cestou Mariinou však jdeme volně a klidněji. Jest na ní, pravda, sváděti kruté boje a přemáhati veliké nesnáze, ale tato dobrá Matka a Velitelka bývá tak blízká a přítomna svým služebníkům, by jim svítila v jejich temnotách a v jejich pochybnostech, že opravdu tato panenská cesta, kterou hodláme nalézti Ježíše Krista, je cestou růží a medu ve srovnání s jinými cestami“. (15)

Pochopení této cesty není jistě věc malá a rozum lidský sám by nestačil, kdyby nepřispěla milost Boží, udělená Marií. Bl. Ludvík zcela právem vidí tento poměr k Marii v třetím období duchovního života, na cestě spojení duše s Bohem a po předchozí očistě se strany duše a osvícení se strany Boží. Nelze proto očekávat pochopení tohoto tajemství Mariina od začátečníků a nebylo by ani radno, aby někdo začínal svůj duchovní život pěstováním třetího stupně pobožnosti k Panně Marii. Stavěl by budovu od střechy. Neboť neprošel-li úsilím o zničení hříchů a upřímnou snahou o vypěstování ctností, není ještě uschopněn, aby chápal tajemství cesty spojení s Bohem skrze Marii. Ani zde nesmí člověk předbíhat, nechce-li bloudit. Všichni jsou sice pozváni k vysokým stupňům duchovního života, ale jen málo jedinců uposlechne hlasu milosti a dospěje stavu, o němž možno užít slov sv. Pavla: Nežiji už já, nýbrž žije ve mně Kristus. Tak jako by nebylo radno uvádět začátečníky do stavu vlitého nazírání, tak nelze začínat duchovní život, potřebující pevných základů věroučných a morálních, pravou pobožností k Panně Marii, jak jí učí bl. Ludvík. Je třeba jisté duchovní zralosti, duchovní vyspělosti, aby mohl člověk chápat tajemství Mariino a aby zařídil svůj duchovní život v jeho světle. Jinak by se mohlo stát, co se stává téměř v každém případě předbíhání v duchovním životě, že člověk brzy zanechá toho, co chtěl v nemístné horlivosti konat dříve, než byl schopen příslušnou věc chápat. A odtud pocházejí velké škody, které bývají nezřídka nenapravitelné.

Jestliže však duše opravdu pokračuje v duchovním životě, pak má pokračovat i její láska k Marii a bude pro duši jistě velkým štěstím, když se její vztahy k svaté Panně pozvolna dostanou na cestu naznačenou jejími světci, zvláště bl. Ludvíkem Grignionem. Je to cesta jistě velmi bezpečná, neboť je to cesta s tou, která je prostřednicí milosti a proto prostřednicí duchovního pokroku jakož i oněch stavů vnitřního života, které uvádějí duši v nejtěsnější styk s Bohem na cestě sjednocení. (16)  

***

[11] O pravé pobožnosti, část I. hl. II. 2.

[12] Tajemství Mariino II. str. 18.

[13] O pravé pobožnosti, část II. hl. 1., Tajemství Mariino, III. str. 19.

[14] O pravé pobožnosti, část II. úvod.

[15] O pravé pobožnosti, část II. hl. II.

[16] Jistě není pobožnost k svaté Panně, jak jí učí bl. Ludvík, nutná ke spáse. Nevím však, zda dojde opravdové svatosti, zda vystoupí na horu spojení s Bohem duše, jež odmítne tuto cestu, kterou Bůh přichází k nám.

Zdroj:NA HLUBINU ročník XVIII. číslo 8 (říjen 1943)

Překlad: D. Grof