Otec chudých - Duchovní život sv. Pia X.

Otec chudých - Duchovní život sv. Pia X.

Mark Fellows

„Narodil jsem se chudý, žil jsem v chudobě, přeji si umřít jako chudý.“
Poslední vůle a závěť papeže sv. Pia X.

Byl celý po matce, takové pocity se prohlubovaly v mladém Giuseppe Sartovi. Hned by se smál, hned pral, byl stejně ochoten se spřátelit, jako se poprat. Jeho otec chtěl, aby se energie a svaly jeho druhorozeného syna využívaly doma ve prospěch Sartovic chudé, početné, katolické rodiny. Ale Giuseppe se už rozhodl stát se knězem.

Protože by inteligentní a zbožný, poslali jej jako chlapce do nižšího semináře v Castelfranco. Platit ubytování a stravu stálo moc peněz, takže Giuseppe vstával za úsvitu na svou 15 km dlouhou cestu do školy. Sbalil si trochu jídla, svázal tkaničky bot k sobě a boty si přehodil přes rameno, aby si je neopotřeboval. Obvykle chodil do školy bosý a při nočním návratu se učil latinu.

Když byly jeho roky v Castelfranco u konce, skládal spolu s tuctem dalších chlapců zkoušky v diecézním semináři v Trevisu. Sarto byl nejlepší v každém předmětu a získal stipendium na semináři v Padově. První pololetí zakončil jako nejlepší mezi 56 studenty. V průběhu studií v semináři obdržel následující pochvalu: Disciplinaeneminisecundus – ingenii maximi – memoriae sum – mae – speimaximae. („V disciplíně není nikdo lepší, /je/ nanejvýš schopný, požehnaný velmi velkou pamětí a /je/ nanejvýš slibný.“) (1)

Ale pro Sarta existovalo víc než jen studium knih. Během let v semináři se spřátelil s chudým rolníkem, sdílel s ním skromné jídlo a staral se o toho muže až do jeho smrti. V roce 1858, v předvečer svého vysvěcení na kněze, napsal 24 letý Sarto svému bratranci: „Nemám slib chudoby, ale přesto nemám žádné peníze.“ Den po svém vysvěcení sloužil svou první mši ve svém rodném městě Riese. Jeho otec, který se smířil s Giuseppeho duchovním povoláním, se nemohl zúčastnit na první synově mši. Zemřel několik dní předtím, v den, kdy jeho žena porodila jejich poslední dítě.

Zbožnost a odříkání, které prožívala jeho rodina, zůstalo s otcem Sartem po zbytek života. Jako pomocný kněz v Tombolo se vytrénoval tak, aby si vystačil se 4 hodinami spánku, aby mohl studovat Písmo, kanonické právo a církevní Otce. Oddal se službě svým farníkům, někdy dával své vlastní jídlo potřebným. „Byl střídmý, ale upravený , co se týče oblékání“, jak si všimnul životopisec. „Jedl, jen co musel, aby se udržel na živu, zbytek rozdal chudým.“ (2)

„Všichni se opírají o můj příjem“, smál se, „což je šest benátských lir denně.“  Jeho štědrost o tolik převyšovala jeho příjem, že řekl svému bratranci: „Po sedmi letech kněžství mám dluh jen o něco méně než tisíc litr.“ (3)

Jeho první služební zařazení předznamenalo to, co mělo přijít. „Je tak horlivý“, poznamenal Don Constantini, děkan v Tombolo, „tak plný dobrých citů a dalších vzácných vloh, že já se od něj mohu mnoho učit.“ (4). Předpovídal pro otce Sarta biskupskou mitru.

To, čeho si Don Constantini všimnul, byly schopnosti budoucího papeže Pia X. zářící jako paprsky světla do všech směrů. Pracoval každou minutu po probuzení a neustále zapomínal sám na sebe ve službě druhým. Jako administrátor byl organizovaný, praktický a výkonný, udržoval svůj rozpočet vyrovnaný do posledního haléře. Založil třídy pro vyučování katechismu, pěvecké zkoušky gregoriánského chorálu a trávil dlouhé hodiny ve zpovědnici. V noci spal málo, aby mohl studovat, rozjímat a modlit se. Přesto byl vždy klidný a milý, a zdálo se, že nikdy není ve špatné náladě. Jeho dovednosti byly různorodé a vynikající. Už v mladém věku se Sarto stal dokonale vyladěným nástrojem, který vložil do vůle Stvořitele.
To, že skrýval všechny své vlohy, bylo to, čemu se dnes říká „nedostatek sebeúcty“, to jest pokora. „Jsem jen chudý venkovský kněz,“ říkal, aby zlehčil pochvalu. Jeho pokora byla často uvedena do rozpaků při povýšení, ale brzy se vzpamatovala. Když byl Sarto ustanoven patriarchou Benátek, stále trval na tom, že „jsem jen chudý venkovský kardinál“.

Později si Merrydel Val povšimnul:

„Opravdu hluboká a nestrojená pokora byla, myslím si, nejhlavnějším rysem Svatého otce. Jevilo se mi to tak naprosto vynikajícím rysem celé jeho povahy, jako by se stala jeho druhou přirozeností. Být skromný ho nestálo žádné úsilí, kvůli nízké představě sebe sama. A zakořeněné přesvědčení, že dlužíme všechnu naši moc Bohu samotnému, mu usnadňovalo obdivovat dary, které rozpoznával v druhých spíše než by je objevoval u sebe..“

„Působil na mě dojmem, že ve svém soukromém životě to vyžadovalo skutečnou snahu a opravdové úsilí, aby si uvědomoval, že je svrchovaným pontiffem, obdařeným všemi těmi výsadami vysokého úřadu. Zpravidla to vypadalo, že se považuje za stejného pokorného kněze jako před lety, nebo za jednoho z mnoha biskupů, bez požadavku na zvláštní pocty. A přesto, co se týče uplatňování svrchovanosti a vedení, nikdo ho nemohl předčít ve státnickosti jeho vystupování nebo v síle jeho příkazu.“ (5)

Zrcadlo Giuseppe Sarta zahrnovalo odraz Všemohoucího. Přes všechna svá povýšení a všechny své vlohy si uchoval chudobu; ne jen materiální chudobu, ale ještě něco cennějšího – duchovní chudobu.

Biskup a kardinál

Byl knězem 25 let, když obdržel papežskou zprávu se jmenováním za biskupa diecéze Mantova. Otec Sarto skryl tváře do svých dlaní a rozplakal se. Pak zkoušel všechny přesvědčit, že zpráva je omyl, protože je naprosto neschopný pro takovou odpovědnost. Dokonce napsal papeži Lvu XIII., který, jak se zdá, ten dopis ignoroval. Když všechny cesty dovolávání se byly vyčerpány, nový biskup se vzdal, rozesmál se a řekl: „Opravdu, můj Pane, tohle je poslední kapka!“ (6)

Ve svém prvním pastoračním dopise biskup Sarto slíbil:

„Pro dobro duší nebudu šetřit dřinou, dohledem ani únavou a nic nebude bližšího mému srdci než vaše spása. Někteří možná budou přemýšlet nad tím, co je základem pro takový můj slib. Je to naděje, jejíž symbol, kotvu, jsem si vystavil na svůj biskupský znak; jak říká Písmo (Zd 6:19), naděje je bezpečné a pevné zakotvení duše; naděje je výhradním společníkem mého života, největší podporou v nejistotě, nejsilnější silou ve chvílích slabosti.“

„Naděje, ano, ale ne lidská naděje, kterou si představujeme jako zdroj největšího štěstí i v největším neštěstí, ale Kristova naděje, která dosahuje vrcholu v nebeských slibech a dokáže posílit nejslabšího člověka velikostí duše a pomocí Boží ... Vím, že pro spásu svých oveček budu muset vybojovat bitvy, postavit se nebezpečí, přijímat urážky, přetrpět bouře, bojovat proti nákaze, která napadá morálku, ale mé stádo ... mé stádo mě vždy nalezne mírného, laskavého a plného křesťanské lásky,“ (7)

Biskup Sarto byl stejně dobrý jako jeho slova. Když byly jeho zdroje vyčerpané štědrostí k chudým, „nebylo pro něj neobvyklé dát do zástavy svůj biskupský prsten.“ (8) Chudí byli jeho „drazí přátelé“, jeho „oblíbenci“. Během liturgie na Zelený čtvrtek biskup Sarto poklekl a umyl nohy skupině chudých. Životopisec poznamenává:

„Obyvatelé Mantovy byli zajedno v tvrzení, že křesťanská láska k chudým byla nejcharakterističtějším rysem episkopátu msgr. Sarta. Jeho motto bylo: ´Málo pro sebe a vše pro chudé´, a toto přenášel do praxe s nevyčerpatelnou štědrostí, která nevylučovala nikoho, dokonce ani jeho protivníky nebo nepřátele Církve...“(9)

Jako Alcibiadeho Moneta, mantovského socialistu, který publikoval anonymní pamflety obsahující ničemné pomluvy biskupa Sarta. Jeho identita se stala Sartovi známou a bylo na něj naléháno, aby ho nechal soudně stíhat. Místo toho se za Moneta, který neměl štěstí, modlil. Zbankrotovaný a pronásledován dlužníky se Monet ocitl bez pomoci, když obdržel anonymní finanční pomoc, která ho zbavila dluhů. Nikdy se nedozvěděl, že jeho zachráncem byl biskup Sarto. (10)

Sarto reformoval mantovský seminář a zdokonalil diecézní katechetické programy. Protože nebyl spokojen, zahájil druhou pastorační vizitaci, aby prozkoumal náboženskou výuku ve své farnosti. Prohlásil: „Nepopírám, že to pro mě a pro vás bude únavná práce, ale uvědomte si, že jsme nepřijali kněžství, abychom našli pohodlný život. Musíme pracovat! To je naše povinnost. Být zavázán neustále tvrdě pracovat a být knězem je jedno a totéž.“ Připomínal sv. Karla Boromejského, který, když mu říkali, že přijde o zdraví kvůli přepracování, odpovídal: „K čemu je mé zdraví, když bych nepracoval?“ (11)

Během pontifikátu papeže Lva měl liberální katolicismus neblahý vliv v Církvi, což zapříčinilo, že biskup Sarto varoval své kněze:

„Žádný typ není nebezpečnější než tento a být o tom přesvědčen, k tomu stačí si uvědomit zatvrzelost, se kterou se tzv. „liberální katolíci“ drží své falešné nauky a pokouší se navnadit Církev samu, aby přemýšlela jako oni. Kněží musí dávat pozor na tu licoměrnost, která se pokouší obejmout Krista kázajícího křesťanskou lásku a prozíravost, jako by to byla láska, která nechá vlka roztrhat ovce na kusy nebo mravnost, která praktikuje tu prozíravost těla, kterou kárá Bůh ... Kněží musí dávat pozor, protože víra je ohrožena, méně otevřeným odmítnutím než rafinovaností a klamem  těch proradných liberálních katolíků, kteří sotva zastavili na pokraji zavrženého omylu a nalézají svou sílu pod zevnějškem čisté věrouky.

„Ať kněží dávají pozor, aby nepřijímali od liberálů jakékoliv ideje, které, pod maskou dobra, předstírají, že přivedou do souladu spravedlnost a hanebnost. Liberální katolíci jsou vlci v rouše beránčím. Kněz musí lidu odhalovat jejich proradné spiknutí, jejich hanebný plán. Budete nazýváni papeženci, klerikály, zpátečníky, netolerantními, ale nedbejte jejich výsměchu a posmívání zlomyslných. Mějte odvahu, nesmíte nikdy ustoupit, ani není žádná nutnost ustupovat. Musíte jít do boje nadšeně, ne tajně, ale veřejně, ne za zatlučenými dveřmi, ale otevřeně, na dohled všem.“ (12)

Sám Sarto šel příkladem, když se postavil představitelům Mantovy ohledně zvyku při oslavách narozenin krále Umberta. Aby zdůraznili onen okamžik, oficiální představitelé navštívili, v průvodu a s trumpetami, nejprve mantovskou katedrálu a pak synagogu. Při přijetí řekl biskup Sarto představitelům: „ Musí to být buď katedrála, nebo synagoga, biskup nebo rabín.“  Prezident městské rady, nevrlý starý zednář jménem Crispi, štěkl zpátky: „Ani katedrála, ani synagoga.“ Tak byla odstraněna představa rovnoprávnosti Církve a synagogy. To ilustruje Sartovu diplomacii, kterou shrnul takto: „Být smířlivý, ale bez stínu slabosti.“

Piova hlavní slabost, jestli se to tak dá nazvat, bylo naučit se žít s úspěchem. Když ho papež Lev jmenoval kardinálem v Benátkách, Pius přiznal, že byl „úzkostlivý, vystrašený a pokořený“ povýšením. Je příznačné, že napsal Lvovi protestní dopis: „předkládám každou myslitelnou pohnutku v naději, že pohnu Svatého otce, aby mě zprostil cti římského purpuru.“ (13). Teprve když mu řekli, že by jeho odmítnutí velmi zarmoutilo papeže, který si ho váží, ustoupil.

Ukázalo se, že ani italská vláda nechce Sarta za patriarchu Benátek a bránila jeho jmenování po mnoho měsíců. Mezitím Sarto zůstával v Mantově jako úřadující biskup a nový kardinál, (14). Přijal vůli papeže Lva, ale zůstal překvapený svým služebním postupem. Když umíral volnomyšlenkářský mantovský profesor, požádal Sarto, zda ho může navštívit. Odpověď „ano“ přišla velmi pozdě v noci a kardinál kráčel sám temnými ulicemi, aby posloužil ztracené ovci, podal viatikum (Svaté přijímání před smrtí – pozn. překl.) a uvedl jeho duši do věčnosti. (15)

Časně ráno jednoho dne přišel ke kardinálu Sartovi na návštěvu jistý monsignor. Kardinál nabídnul svému hostu kávu, ale nenašel žádnou hospodyni, která by ji připravila. Sarto si navlékl zástěru a spolu v kuchyni připravili snídani. Později ten monsignor  na onu epizodu s láskou vzpomínal, když se stal papežem Piem XI.

Jiným Sartovým hostem byl jeho starý profesor ze semináře, msgr. Agnoletti. Jednoho dne časně zrána Agnoletti přišel do biskupovy kaple, aby sloužil mši a nalezl jen kardinála Sarta. „Kdo bude sloužit?“, zeptal se Agnoletti. „Samozřejmě, že já“, odpověděl Sarto, který utnul Agnolettiho námitky s úsměvem a tichým: „Nemyslíte, že prelát v mém postavení je schopný sloužit jednoduchou tichou mši?“

Mantované byli rádi, že mají svého biskupa zpátky, i když jen na chvíli. Zdálo se, že i mantovští Židé mají biskupa Sarta v úctě. „Když míjel jejich obchody, učinili svou radostnou povinností pozdravit ho s velkou úctou a říkali: ´Kéž my bychom měli takové kněze´.“ (17) Jiný záznam říká, že vůdčí židovské rodiny v Mantově přispívaly diecézi, aby Pius zachovával svou stálou dobročinnost. Během své církevní dráhy měl Sarto pracovní vztahy s (konzervativními) židovskými politiky. Byl to jeden z těchto politiků, Leone Romanin Jacur, kdo intervenoval za Sarta, aby přesvědčil italskou vládu, aby ustoupila a nechala Sarta vstoupit do Benátek a zahájit kardinálskou dráhu. (18).

Ve svém prvním kázání z kazatelny katedrály sv. Marka v Benátkách kardinál Sarto slíbil:

„Je mým nejupřímnějším přáním projevit svou lásku k vám ve všem, co na sebe beru v tomto patriarchátu , a mou největší útěchou bude vědět, že budete vracet tu lásku a uvědomíte si, že váš duchovní nemá žádné jiné ambice, než je obrana pravdy a blaha svého stáda.“

„A mělo-li by se jednoho dne stát, že zklamu v tomto slibu, který teď slavnostně činím, modlím se, ať mě Bůh nechá raději zemřít. Jak se chvěju při pomyšlení, že duše mohou být potrestány na celou věčnost kvůli nedbalosti svého duchovního, že nevinní lidé mohou být svedeni z cesty pravdy, protože slova Zjeveného Písma jim nikdy nikdo nekázal, a že duch světa, a naší doby zvláště, by se mohl vlít do špatně poučených myslí pro nedostatek pevné ruky, která by ten příliv zadržela. Mám svatou povinnost otevřeně bránit pravdu, protože Bůh mi vystaví účet za všechny ty duše, které sešly na cestu věčného zatracení, i když mě nenávidí jako biskupa a duchovního, jejich osud je mou odpovědností.“ (19)

Ale byla to víc než jen planoucí slova, která učinila ze Sarta oblíbence benátských katolíků.

„Kráčel ulicemi, jednu kapsu naplněnou mincemi, druhou sladkostmi. Když k němu přiběhly děti, chudé mezi nimi dostaly peníze, lépe oblečené dostaly sladkosti. V brzké době se kolem něj shromáždili rodiče těch dětí a on jim s trpělivostí a zájmem naslouchal, tu a tam je přerušil otázkami a radou. Zvláště chudí ho poznali jako ochotného posluchače svých potíží, ale všichni v něm nalezli osobního přítele a on jednal se všemi, které už potkal, jako se starými známými a přáteli. Své společenské návštěvy konal mezi všemi třídami lidí, od šlechty a ž po chudé.“ (20)

Ulicemi Benátek chodil v obyčejné černé sutaně cestou do různých chudinských chatrčí nebo k laguně, kde se smál a vtipkoval s rybáři a dával jim almužny pod záminkou, že koupí ryby. Neustálý proud chudých a utlačovaných Benátčanů přijímal ve svém paláci a říká se, že nikdo neodešel s prázdnýma rukama. Mezi Benátčany se stal známým jako „nejchudší z chudých v Benátkách“. Bylo to někdy v té době, když řekl svému synovci knězi: „Giovannim až umřu, nic nenajdeš.“ (21)

Papežství

Papež Lev umřel v roce 1903, takřka přesně deset let poté, co učinil Sarta patriarchou Benátek. Ačkoliv Lev v roce 1898 soukromě předpověděl, že Sarto bude jeho nástupcem, (22) patriarcha Benátek zřejmě nikdy neuvažoval o této možnosti, protože lístek, který si Sarto koupil na cestu na konkláve, byl zpáteční.

Kardinál Mathieu z Paříže vzpomínal, jak Sarta potkal na konkláve:

„Když jsem poprvé potkal patriarchu z Benátek v konkláve, zeptal jsem se ho francouzsky, jestli je italským kardinálem, na kteroužto otázku jsem obdržel odpověď v italštině: ´Promiňte, nemluvím francouzsky.´ ´Nu, to se nikdy nestanete papežem!´, odpověděl jsem v latině. Na což kardinál Sarto zdvořile odpověděl:´Deogratias, nikdy se nestanu papežem´.“ (23)

To se jevilo jako pravda během úvodní tajné volby, která dostala kardinála Rampollu, Lvova státního sekretáře, zpočátku do vedení. Pak přišla známá intervence krakovského kardinála Puzyna jménem rakouského císaře (24) proti zvolení Rampolly. Nezdařené veto se setkalo s pobouřením kardinálů a Rampollova nejlepší šance stát se papežem se projevila během následující volby, kdy v reakci na rakouský krok obdržel Rampolla dokonce ještě víc hlasů.

Potom Rampolla klesnul a Sarto vystoupal. Ačkoliv většina záznamů z konkláve od životopisců Pia X. hovoří o důstojnosti s jakou Rampolla zvládnul situaci, Yves Chiron poznamenává, že Rampolla se také rozhodnul blokovat Sartovo zvolení a trval na tom i proti radě několika kardinálů z konkláve, kteří se s Rampollou privátně setkali, aby ho přesvědčili. (25)

Sarto se jevil stejně rozhodnutý jako Rampolla zablokovat svou vlastní volbu. Jak se hlasy v konkláve zhouply k benátskému patriarchovi, vyhlásil, že nebyl stvořen pro papežství. Když další tajná volba potvrdila, že je vedoucím kandidátem na papeže, Sarto znova vyhlásil, že je nehodný a prosil své kolegy kardinály, aby zvolili za papeže někoho jiného.

O půlnoci se neochotný papabile nalézal klečící „na mramorové podlaze blízko oltáře“ ve „ztichlé, potemnělé kapli“. Jistý mladý monsignor ho diskrétně navštívil. Sarto byl uslzený a pevně rozhodnutý nestát se papežem. „Corragio, Eminenza!“ – „Odvahu, Eminence, Pán vám pomůže!“ zašeptal mladý monsignor. Bylo to první setkání mezi GiuseppemSartem a Rafaelem Merrydel Val.

Příštího rána byl Sarto zvolen papežem, „jeho oči byly plné slz, kapky potu byly jako perly na jeho lících a zdál se blízko omdlení“. Zeptali se ho, jaké jméno ponese a on odpověděl: „Pius Decimus“, na počest „svatých pontiffů, kteří nesli toto jméno, a těch, kdo byli v nedávných dobách pronásledováni kvůli Církvi“. (26) O měsíc později si vybral kardinála Merryhodel Val jako svého státního sekretáře.

Na Pia X. a Merryhodel Val se nejprve nahlíželo se skepsí. Předpokládalo se, že Pius byl zvolen, protože je prostý a zbožný a nejspíš nebude tak politicky zapleten do záležitostí Evropy jako byl Lev. Del Val byl odmítán jako příliš mladý a jistě zaskočený svou novou pozicí. Když se však ta dvojice dala do práce, obvyklý obecný názor letěl oknem. Jedna z prvních Piových papežských audiencí byla se skupinou diplomatů. Po audienci francouzský státník Emilio Olivier napsal:

„Nový papež nemá majestátní vystupování Lva XIII., ale místo toho neodolatelnou laskavost a přívětivost chování. Jeho fantastické rozumové nadání, horlivost jeho intelektu, jasnost a přesnost jeho myšlení na mě zanechaly hluboký dojem. Je vynikajícím posluchačem a dokáže ihned zaznamenat všechny důležité body hovoru. Jeho odpovědi jsou krátké, v několika přesvědčivých slovech umí oživit situaci. Má všechny kvality velkého státníka, má značnou předvídavost možného a nemožného. Svým klidným, odvážným vystupováním někoho jen pomalu odsoudí, ale když se jednou rozhodne, je neústupný. Myslím, že ukáže to nejlepší, až vyvstanou těžkosti – pak se projeví jako hrdina a světec.“ (27)

Byla to prorocká slova. Pius překvapil mnohé svým prozíravým politickým smyslem. Vybíral své bitvy pečlivě a bojoval tvrdě proti zednářským pokusům odloučit Církev a stát ve Francii a Portugalsku. Merrydel Val vzpomínal:

„Prince z Bulow měl k Piovi X. nezměrný obdiv. Papež překvapil tohoto státníka jasností, s jakou chápal každou situaci a svou předvídavostí a jasným soudem o lidech a věcech ... státník mi řekl: ´Mám známé mezi mnoha vládci a princi, ale zřídka kdy jsem v kterémkoliv z nich nalezl tak jasnou a všezahrnující znalost lidské přirozenosti jako u Jeho Svatosti.´“

Piova odpověď na takovou chválu se dá v této době odhadnout: „Jsem jen chudý venkovský kněz,“ řekl papež, „a mám jen jediné stanovisko – krucifix.“ (28)

Bylo to tohle stanovisko, které vedlo Pia k odsouzení modernismu ve dvou encyklikách – Lamentabili Sane a Pascendidominicigregis, které odhalily lstivé a umělé vytvořené delikátnosti modernistického myšlení a lidské vady (zvědavost a pýchu), které stále činí modernismus přitažlivým pro jisté intelektuály. Přinejmenším jeden modernista měl čest připustit, že encyklika Pascendi trefila přímo do černého. Anglický jezuita George Tyrrell nazval autora Pascendi „jemným scholastickým teologem skvěle obeznámeným se svým předmětem“ a prohlásil:

„Žádný modernista nemá právo být překvapený touto encyklikou, ačkoliv může žasnout nad odvahou a nezvyklou prostotou s jakou, nechávaje stranou diplomacii a obvyklé vytáčky, představuje nebojácně  před očima udiveného světa všechny logické důsledky, praktické stejně jako spekulativní, scholastické teologie...“(29)

Ztraceny v pokřiku nad perzekucí modernistů ze strany zlého Pia X. zůstaly jeho výtky vůči příliš horlivým lovcům modernistů, aby postupovali s křesťanskou láskou, a jeho rada diecéznímu biskupovi exkomunikovaného modernisty Alfreda Loisyho: „Budete biskupem otce Loisyho. Máte-li tu možnost, chovejte se k němu laskavě, a jestliže udělá jeden krok proti vám, udělejte dva proti němu.“(30)

Otec chudých

Motto Piova pontifikátu – Instaurare Omnia in Christo – obnovit vše v Kristu, vztáhnul především sám na sebe. „O jeho chybách nám bylo řečeno jen to, že ve svém mládí byl vznětlivý a snadno se rozzlobil“, napsal příznivec Piovi kanonizace. „Jestli je to pravda, pak se musel naučit zcela ovládat, protože byl neobvykle mírný a trpělivý...“(31)

Životopisec píše:

„Mnozí svědci si všímají, že jeho život byl neustálým bojem, aby získal úplné sebeovládání a žádné tělesné umrtvování by nebylo větší než tohle. Nenarodil se s velkým štědrým srdcem – byl to výsledek modlitby a sebeodříkání. Svou přirozeností měl ohnivý temperament, ale jeho vynikající síla vůle ho proměnila na jednoho z nejpokornějších lidí. Jeden z jeho soukromých sekretářů se ho zeptal, jak je schopen kontrolovat se tváří v tvář tak vážnému nebezpečí a těžkostem. ´Jen se sebeovládáním, které se získá léty praxe,´ přišla jednoduchá odpověď. (32)

Jeden francouzský politik poznamenal: „On je člověk přitažlivé povahy a skvělého vystupování, s otevřenou tváří, z níž vyzařuje rozhodnost a pevnost, ale na druhou stranu mírnost jeho očí zjemňuje všechnu přísnost. Každý projev důstojnosti je protikladný jeho povaze, ale není v něm nic podlézavého, jeho způsoby jsou dokonalé, jsou to způsoby někoho, kdo se cele ovládá.“(33)

Podle Merryhodel Val:

„Nikdy jsem si na něm nepovšimnul nekontrolovaného pohnutí, dokonce ani ve věcech, které mu způsobovaly největší vnitřní bolest. I když byl přinucen kárat, vždy se zcela ovládal a vyjadřoval svůj zármutek a nelibost s klidem, mírností a otcovskou péčí. Projevoval spravedlivý vztek pouze, když byla v nebezpečí práva Církve nebo se někdo rouhal Bohu.“ (34)

Přesto trpěl. Jeho zármutek nad první světovou válkou ho zabil, a to předtím znal smutek a samotu. Když ho příliš pronikaly, šeptal slova Isaiáše: „De gentibus non est vir mecum – A z pohanů není ani jeden člověk se mnou.“ (35)

V noci předtím než odsoudil francouzskou zednářskou vládu za odluku Církve od státu, hodiny se modlil ležící tváří k zemi v Bazilice sv. Petra před hrobkou prvního papeže. Později řekl: „Nikdo si neumí představit, jak moc jsem trpěl a modlil se, ale Pán mě posílil a osvítil mě.“ (36)

Když portugalská zednářská vláda provedla odluku Církve a státu, přijela do Říma delegace portugalských katolíků. Pius se zeptal, jak by mohl pomoci a bylo mu řečeno, že je potřeba 100 000 dolarů. Řekl, že ty peníze nemá, ale požádal delegaci, aby se vrátila příštího dne. Další den krátce navštívil Svatého otce jistý cizí člověk. Pius odešel ze setkání s úsměvem. Cizí člověk mu dal přesně sumu, o kterou požádala portugalská delegace. „Jedněmi dveřmi to přijde a druhými odejde,“ zasmál se papež. (37)

Merrydel Val řekl, že Pius „se nikdy nepřestal dohadovat o to, co dal na charitu a dával neustále.“  Také si všimnul, že:

„Jako papež vytrvale odmítal schvalovat jakékoliv výdaje, které se jevily jako, že jsou zamýšleny pro jeho pohodlí; jeho jediným osobním majetkem byl jeho rodný dům v Riese, kterého se odmítnul zbavit z jednoduchého důvodu, že chtěl zajistit své sestry ... o střechu nad jejich hlavou je nemělo nic připravit. Po celý jeho život si ti, jimž šlo o jeho materiální potřeby, stěžovali, že jeho charita nezná hranic. Jeho sestry schovávaly jeho /ložní/ prádlo ze strachu, že by se ho zbavil.“ (38)

Je-li to ještě možné, charitativní dílo Giuseppe Sarta se ještě zvýšilo, když se stal papežem. Když Itálii v roce 1909 postihlo zemětřesení, Pius vybral 7 milionů franků na pomoc obětem a na obnovu kostelů a škol. Zvláště věnoval pozornost tomu, že sirotčince jsou také obnovovány. Stal se známým jako „otec chudých“ – titul, který byl posílen jeho otcovskou blahosklonností při snížení věku dětí, které mohly obdržet první Svaté přijímání.

Duchovní a přítel si vzpomněl:

„Od 16. září 1885 až do jeho smrti jsem byl neustále s ním a mohu přinést svědectví, že byl vždy oddán povinnosti, práci, sebeobětování, bez ztráty čehokoliv ze svého klidu a příjemnosti, bez toho, že by ukázal nejmenší znamení únavy nebo se choval jako, že on sám je nějak důležitý.“ (39)

Málo se mluví o zázračných uzdraveních, která vykonal za svého života, ale všichni potvrzují auru nadpřirozena, která z Pia X. vyzařovala. Jeden člen Francouzské akademie dosvědčil: „Nebylo možné přijít do kontaktu s Piem X. bez toho, že byste byli hluboce pohnuti jeho přívětivostí a šlechetností. Poutníci ze všech částí světa se vyjadřovali o jeho laskavosti. Na veřejných audiencích se projevoval se vším majestátem Vikáře Kristova, zatímco jeho oči se zdály hledět do věčnosti.“ (40)

Argentinský velvyslanec řekl: „První dojem, který na mě služebník Boží učinil, byl ten, že zde je člověk, z nějž zbožnost vyzařuje. Nemohl jsem zadržet slzy – pocit, který jsem nikdy předtím nezažil. Ze všech papežů, se kterými jsem měl čest se seznámit, na mě žádný neučinil hlubší dojem než Pius X.“ (41)

Kardinál Baudrillart o Piovi X. řekl: „jeho vystupování, jeho slova a jeho povaha dávaly najevo šlechetnost, pevnost a víru – šlechetnost odhalovala muže, pevnost vůdce a víra kněze, papeže, člověka Božího. Bylo těžké si představit duchovnějšího člověka.“

Pius X. umřel 20. srpna 1914 žalem, jak se říká, kvůli válce, která byla na spadnutí. Na lůžku řekl svému otci zpovědníkovi: „Nabízím můj život Bohu za životy Jeho a mých dítek.“ (42) Jeho doktor řekl, že nikdy nikoho neviděl odejít s takovým klidem. Pius odmítl nechat své tělo k nabalzamování a přikázal pohřeb v jednoduché nenákladné hrobce. Dvacátého dne každého měsíce Merrydel Val sloužil soukromou mši poblíž hrobky svého papeže a spolubojovníka.

Piova štědrost k chudým pokračovala i po jeho smrti ve formě uzdravení a zázraků. Další zázrak se objevil, když jeho tělo bylo nalezeno neporušené během beatifikačního procesu. To se stalo v roce 1944, kdy se vedla druhá světová válka. Pozorovatelé zaznamenali „klidný výraz“ na tváři Pia X. „27. června 1944 bylo tělo Pia X., dobře zachované a vykazující velkou ohebnost údů, oblečeno do kněžského roucha, daru Jeho Svatosti Pia XII.“ (43)

***

„Otec chudých“ je titul Ducha svatého. Je to také příznačný titul pro světce, který byl pozemským otcem chudých a byl naplněn dary a ovocem Ducha svatého. „Ovoce Ducha,“ říkal sv. Pavel Galaťanům, „jsou láska, radost, klid, trpělivost, vlídnost, dobrota, sebeovládání, mírnost, víra, skromnost, zdrženlivost a cudnost.“ Papež sv. Pius X. strávil svůj život projevováním a rozdáváním ovoce Ducha svatého. Máme věřit, že přestal nyní, když si užívá blažené patření /na Boha/? Sv. Giuseppe Sarto, otče chudých, modli se za chudé. Modli se za nás.

***

Poznámky:

1. Otec Hieronymo Dal-Gal, Pius X, TheLife Story OfTheBeatus, Dublin, M. H. Gill And Son Ltd., 1954, str. 8.
2. A Symposium On TheLife And WorkOf Pope Pius X (Sympózium o životě a díle papeže Pia X.), Připravené pod záštitou Episkopálního výboru Bratrského společenství křesťanské věrouky, publikováno Bratrským společenstvím křesťanské věrouky, Washington, D.C., 1946, str.. 275.
3. tamtéž., str. 4.
4. GiordaniTobin, Pius X, BrucePublishingCompany, 1954, str. 17.
5. CardinalMerrydel Val, Memoriesof Pope Pius X, London, Burns, Oates and Washbourne, 1939, str. 62-63.
6. ReneBazin, Pius X, St. Louis, B. Herder BookCompany, str. 68.
7. Jak cituje Yves Chiron, St. Pius X, RestoreroftheChurch, AngelusPress, 2002, str. 54.
8. Symposium, str. 275.
9. Dal Gal, str.. 92-93.
10. Bazin, str. 92-93. Pius pověřil starší katolickou dámu, aby předala peníze Monetově ženě a instruoval ji: „Především ať se nedozvědí, že jsem to byl já kdo peníze poslal. Pokud budou velmi naléhat, můžete jim říct, že osoba, která ty peníze sehnala, je nejmilosrdnější ke všem ženám – Naše Paní Ustavičné pomoci.“
11. Dal Gal, op. cit., str. 67-68.
12. tamtéž., str. 73-74.
13. tamtéž., str.. 94-95.
14. Když došlo ke zdržení v Sartově odjezdu do Benátek, Lev ho jmenoval kardinálem před tímto přestěhováním s tím, že Sartovo povýšení nebylo pouze kvůli jeho přeložení do Benátek..
15. Don BenedettoPierami, TheLifeoftheServantofGod, Pius X, Turin, CasaEditriceMarietti, 1928, str. 66.
16. Dal Gal, op. cit., str. 100-101.
17. Pierami, op. cit., str. 65.
18. Andrew M. Canepa, "Pius X And TheJews: A Reappraisal," publikováno v  JournalChurchHistory. Děkuji MattuAngerovi, že mi tento článek poskytnul.
19. Dal Gal, op. cit., str. 107. Kéž by dal Bůh a naši preláti by činili takový slib..
20. Symposium on theLife and Works of Pius X, op. cit., str. 276-277.
21. Dal Gal, op. cit., str. 127.
22. Chiron, op. cit.,str. 115, fn 4.
23. Symposium on theLife and Works of Pius X, op. cit., str. 15.
24. Rakousko rozštěpilo část Polska, která zahrnovala Krakov.
25. Chiron, op. cit., str. 126. Záměrně se vyhýbám dalšímu hledisku rakouské intervence, tj. že přišla kvůli tomu, že kardinál Rampolla je zednář.
26. tamtéž., str. 127.
27. Dal Gal, op. cit., str. 143.
28. tamtéž, str. 187.
29. Bazin, op. cit., str. 245-246.
30. Chiron, op. cit., str. 238.
31. Symposium, op. cit., EssayRev. John S. Mix s názvem  The Cause of Pius X.
32. Dal Gal, op. cit., str. 185.
33. tamtéž., str. 129.
34. CardinalMerrydel Val, op. cit.
35. Isaiáš 53:3.
36. Dal Gal, op. cit., str. 205-206.
37. tamtéž., str. 204.
38. Symposium, op. cit., str. 275.
39. Bazin, op. Cit., str. 265.
40. Dal Gal, op. cit., str. 180.
41. tamtéž., str. 180.
42. Symposium, op. cit., str. 40.
43. tamtéž., p. 283

Zdroj:CatholicFamilyNews

Překlad: D. Grof