Biskupové hovoří – Alfonso de
Galarreta (1998)
S desetiletým
odstupem od svěcení (článek byl napsán v roce 1998 – pozn. překl.) bych
rád nabídl jednoduchou intimní vzpomínku na ony dny tak životně důležité pro
Církev; několik neutříděných vzpomínek, v nichž velké otázky a prosté
záležitosti jsou vylíčeny pospolu, v nichž se mísí chvilkové dojmy a utříděné
obrazy.
Vím,
že věřící jsou ohledně tohoto velmi citliví, protože nás opravdově milují, a
proto je asi čas poodhalit závoj zdrženlivosti, který pokrývá ony dny. Abych
dal příklad, co tím myslím, já stále ještě nevím, jak se ostatní biskupové
dozvěděli o své nominaci, nebo jak prožívali ty dny. Nikdy jsme mezi sebou o
těch věcech nemluvili!
Samozřejmě
nejdůležitější a nejsilnější vzpomínkou, kterou si uchovávám, je ta na
neporovnatelnou osobnost Jeho Milosti arcibiskupa Marcela Lefébvra. Jednou
z výhod svěcení pro nás bezpochyby bylo moci s ním blízce sdílet tyto
důležité události a moci s ním důvěrně hovořit o tom, co bylo
nejdůležitějším okamžikem v jeho životě. Bývá to za takových událostí, kdy
se pravé kvality člověka ukážou, a tak jsme mohli vidět svrchovaný majestát a
zároveň prostotu jeho duše: věrnost víře, Církvi, své povinnosti jako
katolického biskupa a duchovního, s moudrostí, klidem, prozíravostí, silou
a šlechetností. Byl schopen obstát v závažnosti a rozsahu té události.
Navíc jsme měli prospěch z jeho praktikování skrytých hodnot každodenního
života: pokory, prostoty, dobroty, otcovské lásky. Bylo okouzlující vidět, jaký
klid a radost vyzařoval uprostřed těchto událostí. Krátce řečeno, arcibiskup se
ukázal jako hrdina víry a milující otec.
Telefonní
hovor
V první
červnový pátek roku 1988 jsem měl telefonní hovor od Jeho Milosti. Po výměně
pozdravů se mě zeptal, jestli zamýšlím přijet do Ecône na svěcení plánovaná na
29. června. V zásadě jsem to zamýšlel. „Můžete přijet o chvilku dřív?“,
požádal mě. Připomněl jsem mu, že většina kněží je tou dobou uprostřed
třicetidenních ignaciánských exercicií v semináři v La Reja, takže
mám povinnost být schopen pokrýt jejich závazky, což bude obtížné. Ale
samozřejmě, je-li to nezbytné, nějak to jistě zařídím. „Pak to tedy zařiďte,“
řekl, „abyste tu byl do 12. června. Někdo vám dá vědět, pokud byste musel
přijet dříve.“
Samozřejmě
jsem byl tímto telefonátem velmi překvapen. Protože jsem neměl mnoho nových
zpráv ohledně vývoje hovorů s Římem, říkal jsem si, že jde nepochybně o
schůzku představených k prostudování případných návrhů, kterou mohou
přijít z Vatikánu. Ale proč mi pak volala Jeho Milost osobně?
Ještě
téhož dne jsem si zamluvil let na následující pátek. Ve středu mě Swissair
(Swissair je velmi seriózní) kontaktoval, abych potvrdil rezervaci. Protože
jsem neobdržel žádnou zprávu od arcibiskupa, zrušil jsem ji. Ve čtvrtek
v sedm ráno jsem obdržel hovor od P. Loranse, který telefonoval, abych
potvrdil, že budu v Ecône nejpozději do neděle... Aerolinkám se podařilo
nalézt pro mě místo na další den a v sobotu v poledne jsem přijel do
Ecône, právě když se vraceli z refektáře. Když mě míjel, P. Le Boulch mě
pozdravil a pak mi pogratuloval, ale nechápal jsem proč. Pak mi hned poté
pogratuloval P. Fauere a tehdy jsem pochopil. Myšlenka, která mi vytanula na
mysli a promptně jsem ji zamítl jako absurdní během dlouhého nepohodlného letu,
začala převažovat, protože P. Fauere byl v našich odhadech
nejpravděpodobnější španělsky mluvící kandidát. Byl jsem pozván na kávu
s profesory, jak je o sobotách zvykem, a dozvěděl jsem se, že rozhovory
s Římem byly přerušeny, a že arcibiskup Lefébvre se rozhodl vysvětit čtyři
biskupy. Mí spolubratří, kteří viděli, že nejsem informován, se neodvážili mi
říci, že jsem jedním z nich. Ale brzy poté jsem se potkal s P.
Fauerem, který to potvrdil.
Příštího
rána jsem se setkal s Jeho Milostí, která se vrátila v noci
z Flavigny, aniž bych ji viděl. „Předpokládám, že chápete, proč jste
zde?“, řekl. Vysvětlil mi, proč se rozhodl vysvětit biskupy. Když jsem mu řekl,
že snad byli jiní španělsky hovořící kandidáti, odpověděl: „Ach, ano, ale my
jsme mysleli na vás.“ A se smíchem dodal: „Doufám, že přijmete.“ Řekl jsem mu,
že přijmu, jestliže si je svou volbou jistý.
Zde
musím říci, že ode dne, kdy arcibiskup vznesl tu otázku, souhlasil jsem se
svěceními, s povolením Říma nebo bez něj. V sázce bylo samo trvání
Církve. Jak by mohla existovat Církev bez biskupů věrných katolické víře?
Taktika Říma byla „muerto el perro se acabo la rabia“ (pes je mrtev,
žádná vzteklina). Pokud by arcibiskup Lefébvre umřel bez nástupce, „problém“
Vatikánu by umřel spolu s ním. Vatikánští duchovní jasně ukazovali, že
usilují o smrt tradice. Arcibiskup Lefébvre neměl právo kráčet bezstarostně ke
své smrti bez toho, že by zanechal Církvi věrné biskupy. Protože jsem
v zásadě souhlasil, cítil jsem se povinován přijmout, jako voják, kterého
jeho velitel volá na frontu.
Toho
večera přijeli další kandidáti. Vždy si budu pamatovat naše setkání, pokyvování
hlavou, povzdechy biskupa Williamsona, usměvavé mlčení biskupa Fellaye, vážné
mlčení biskupa Tissiera. První dojem pominul a propukla radostná, uvolněná
atmosféra, když jsme si zkoušeli prsteny, sutany atd.
Takových
je několik osobních vzpomínek na svěcení. Ničeho nelituji. Co mě nejvíce dojalo
během oněch deseti let, byla náklonnost věřících a jejich kněží. Mým jediným
strachem je, že bych nebyl roven svěřenému úkolu a tolika svatým předchůdcům.
Překlad: D. Grof
