Svatý Wojtyła? Ne tak rychle… (2009)
Poté, co italská média oznámila zrychlení
beatifikačního procesu Karola Wojtyly (La Stampa, 21. března 2009), na
světlo vyšly další překážky. Nyní se říká, že proces zpomalil (La Stampa,
1. června 2009).
Milánské noviny Il Giornale (23. května 2009)
zdůrazňují, že proces není dostatečně seriózní, protože bylo analyzováno jen
několik dokumentů, počet, který je v nepoměru k mnoha listinám
vydaným během pontifikátu Jana Pavla II. Andrea Tornielli z Il Giornale
také kritizoval „slabost“ oficiálního pozičního dokumentu připraveného Kongregací
pro záležitostisvatých ohledně Karola Wojtyly a poukázal na rozpory ve
svědectvích.
Dobře informovaný římský měsíčník Adista
přinesl zprávu o dalších bodech, které není snadné rozřešit, například
Marcinkusův bankovní skandál, finanční podpora polského hnutí Solidarita,
jmenování morálně slabých biskupů, políbení Koránu a ochrana poskytnutá P. MarcialuMacielimu (Adista,
6. června 2009, str. 3-4). Noviny La Stampa přidávají další záležitost,
která by mohla oddálit beatifikační proces - náboženský relativismus
manifestovaný na ekumenických setkáních
v Assisi (1. června
2009).
Marcinkusův skandál: podvod a zamaskování
Nechte mě předložit některé údaje alespoň o jednom
z těchto bodů, abych ukázal, jak těžké je učinit Jana Pavla II. požehnaným
nebo svatým. Čtenář si možná vzpomene, že Jan Pavel II. jmenoval arcibiskupa
Paula Marcinkuse za hlavu IOR (italská zkratka pro Institut pro náboženské
dílo). Tato organizace poskytuje bezpečné uložení a řízení kapitálu a zdrojů
mnoha církevních řádů, kongregací a spolků. Operuje tedy jako banka investující
svůj kapitál, aby měla užitek z fiskálních výhod, které Vatikán jako
suverénní stát dává.
Marcinkus investoval některé z těchto peněz
v bance Ambrosiano a stal se podílníkem této velké italské finanční
instituce velmi blízké Vatikánu.
Na začátku osmdesátých let banka Ambrosiano
zbankrotovala a její prezident Roberto Calvi byl obviněn a shledán vinným
z korupce a praní špinavých peněz. Z účtů, rozptýlených mezi stínové
finanční organizace po celém světě, se ztratila více než miliarda dolarů. Calvi
se proti rozsudku odvolal. Zatímco se toto odvolání projednávalo, Calvi byl
nalezen oběšený na mostě Black Friars na Temži v Londýně.
Arcibiskup Marcinkus byl do případu zapleten jako
spoluobžalovaný. V Itálii byl obviněn jako spoluvinník bankrotu a byl na
něj vydán zatykač. Uprchnul však do bezpečí, do vatikánského státu, kde italský
zákon nemá žádnou jurisdikci. Jan Pavel II. samozřejmě shledal prozíravějším
neodhalit tajné finanční operace vykonané Marcinkusem a Calvim zjevně se
schválením Vatikánu.
Marcinkus zůstal ve Vatikánu po mnoho let až do
chvíle, kdy byla dosažena dohoda, že obdrží diplomatickou imunitu a nemůže být
souzen italskými soudy. V roce 1990 Marcinkus bez rizika následného soudního
procesu opustil Vatikán a vrátil se nejdřív do Chicaga, a pak na klidný
odpočinek v Sun City v Arizoně, kde v roce 2006 zemřel.
Po všechen ten čas se Marcinkus stejně jako Vatikán
prohlašoval za nevinného. Nikdo jiný však nevěřil v tak klamný závěr. Krátce
řečeno, Jan Pavel II. byl osobně zapleten v tomto skandálu tím, že
zamaskoval finanční pochybení arcibiskupa Marcinkuse a tím, že jej chránil před
italskou justicí. Taková spoluvina na zločinu v mafiánském stylu je docela
odlišná od chování, které katolík očekává od světce.
Opus Dei a svatokupectví
Objevil se vedlejší produkt tohoto skandálu, týkající
se miliardy dolarů ztracených z fondů, což IOR musel objasnit. Ve
skutečnosti mezinárodní soudní dvůr pro banky ve Švýcarsku vyhlásil, že Vatikán
by měl zaplatit kolem 250 milionů dolarů jako důkaz dobré vůle k věřitelům
banky Ambrosiano, aby se zprostil viny za svou odpovědnost v případu.
Protože Vatikán neměl takovou sumu, na záchranu přišel Opus Dei a „půjčil“ mu
tu sumu, aby dostal Vatikán ze šlamastyky.
Šek Opus Dei jistě „očistil“ Vatikán před jeho
věřiteli, ale zatáhnul jej do další delikátní aféry. Skutečně aby „zaplatil“ za
tu včasnou pomoc, předal Jan Pavel II. organizaci kontrolu nad vatikánským
rádiem, nad novinami L'Osservatore Romano, svou vlastní univerzitou v Římě
a zaručil jednomu z členů organizace úřad papežského mluvčího. Finančnicky
řečeno, Opus Dei od té chvíle nejspíš získal rozhodující hlas v IOR a jeho
budoucích investicích.
Poslední věc, ale neméně důležitá, organizace „žádala“
beatifikaci/svatořečení svého ne tak svatého zakladatele José Marii Escrivá.
Aby se o to postaral, zapojil Jan Pavel II. do práce svou „továrnu na světce“ a
brzy se objevily nějaké „zázraky“ – karmelitánská sestra s údajnou
rakovinou plic se uzdravila. Dokonce i když neexistoval žádný nezpochybnitelný
důkaz, že sestra skutečně měla rakovinu, bylo to uznáno za zázrak. Dítě
s vysokým tlakem se uzdravilo poté, co si vzalo léky – to bylo také uznáno
za zázrak. Chirurg s rakovinnými lézemi na svých rukou způsobených
používáním rentgenu bez rukavic se vyléčil poté, co to přestal dělat – další
zázrak. Aby byl tedy Jan Pavel II. spokojený, byly tyto tři „zázraky“ přijaty a
Kongregace prohlásila Escrivu za blahoslaveného a pak za svatého...
Krátce řečeno, Jan Pavel II. byl zapleten do procesu
„prodeje“ těchto duchovních a materiálních výhod. Morálně bezectný prodej poct
a privilegií za peníze, jako je ten zde popsaný, je to, čemu církevní jazyk
říká svatokupectví. Máme tedy budoucího světce Wojtylu podezřelého také ze svatokupectví.
Mohu se mýlit v některých detailech těchto
případů (Marcinkus – Escrivá), protože píšu z paměti bez ověření ve své
kartotéce, ale myslím si, že tohle je objektivní všeobecný přehled. Zdůrazňuji,
že „Marcinkusův skandál“ je jen jedním z celého řetězce problémů, které
musí být zameteny pod koberec než bude Jan Pavel II. pokládán za svatého.
Mezitím Kongregace pro záležitostisvatých dělá co může, aby odstranila
jakýkoliv důkaz, který by mohl kompromitovat Jana Pavla II. Velkého.
Aféra Poltawská: romantismus a nepotismus
Jak se ubozí členové té Kongregace mohou přetrhnout,
aby vyplnili příkaz Benedikta XVI. – Santo subito: Musí být svatý teď! –
na jejich hlavy však padá ještě další soubor problémů.
Paní Wanda Poltawská, polsko - židovská psychiatryně a
přítelkyně Wojtyly po více než 55 let, publikovala knihu s názvem Beskidzkierekolekcije
(Vzpomínky na Beskydy). V ní nás seznamuje s nočními výlety
s Karolem Wojtylou v polských horách a zařazuje /do knihy/ osobní
dopisy duchovního vedení. Kardinál SaraviaMartins, z Kongregace pro
záležitostisvatých, ji požádal, aby mu poslala celou korespondenci do Říma
k přezkoumání. Nespecifikuje přesný počet dopisů, ale zmiňuje se o
„nezměrné dokumentaci“ doktorky Poltawské (La Stampa, 1. června 2009).
V knize se Wanda prezentuje jako „důvěrná
přítelkyně“ Wojtyly. Jeho dopisy jí obvykle začínají CarissimaDusia
(nejdražší Dusio) a důvěrnost mezi dvěma přáteli je msgr. Adamem Bonieckim,
starým známým Wojtyly a po 11 let šéfredaktorem polského vydání týdeníku L´Osservatore
Romano, kvalifikována jako „nanejvýš osobní“. V jednom dopise Wojtyła
píše, že to byla Boží Prozřetelnost, která mu přivedla Wandu. Boniecki
připouští, že „v tónu dopisu se Wanda zdá zamilovaná /innamorata/. Svým
způsobem je to láska, taková láska je tou nenádhernější věcí“ (La Stampa,
2. června 2009).
Při pokusu ospravedlnit Wojtylovo nekanonické
přátelství s Wandou si Boniecki vybavuje, že jeho důvěrnost se nevztahoval
jen na ní, ale bylo to něco, co sdílel s mnoha jinými mladými dámami a
několik jich jmenuje. Končí slovy: „V poválečné době by byl kněz, který by
kráčel po ulici blízko ženy, suspendován a divinis (od vysluhování
svátostí). On /Wojtyła/ byl vždy oproštěn od takové represivní atmosféry“ (La
Stampa, 2. června 2009).
Poltawská se také po tom, co byl zvolen papežem,
přestěhovala do Říma a byla s ním během mnoha rozhodujících momentů jeho
pontifikátu. Aby ji Jan Pavel II. potěšil, jmenoval ji členkou Papežské
Lateránské univerzity, konzultantkou Papežské rady pro rodinu, členkou Papežské
rady pro pastoraci pro zdravotníky a čestnou členkou Papežské akademie pro
život (Adista, 13. června 2009, str. 4).
Možná by se tato zvláštní náklonnost ke staré
přítelkyni – nezávisle na jakémkoliv romantismu předpokládaném z dopisů –
dala nazvat nepotismem (z latinského nepotis, synovci), velmi známou
neřestí biskupů a papežů, která spočívá v předávání nepřiměřených privilegií
a výhod svým vlastním příbuzným nebo oblíbencům.
Můžeme jen čekat, abychom viděli, jaké akrobatické
výmluvy Vatikán učiní, aby prokázal, že Wojtylova provinění nebyla ničím víc
než manifestací největší možné svatosti.
Zdroj:Tradition In Action
Překlad: D.
Grof
