sobota 25. října 2014

Svatý Wojtyła? Ne tak rychle… (2009)




Svatý Wojtyła? Ne tak rychle… (2009)
Poté, co italská média oznámila zrychlení beatifikačního procesu Karola Wojtyly (La Stampa, 21. března 2009), na světlo vyšly další překážky. Nyní se říká, že proces zpomalil (La Stampa, 1. června 2009).
Milánské noviny Il Giornale (23. května 2009) zdůrazňují, že proces není dostatečně seriózní, protože bylo analyzováno jen několik dokumentů, počet, který je v nepoměru k mnoha listinám vydaným během pontifikátu Jana Pavla II. Andrea Tornielli z Il Giornale také kritizoval „slabost“ oficiálního pozičního dokumentu připraveného Kongregací pro záležitostisvatých ohledně Karola Wojtyly a poukázal na rozpory ve svědectvích.
Dobře informovaný římský měsíčník Adista přinesl zprávu o dalších bodech, které není snadné rozřešit, například Marcinkusův bankovní skandál, finanční podpora polského hnutí Solidarita, jmenování morálně slabých biskupů, políbení Koránu a ochrana poskytnutá P. MarcialuMacielimu (Adista, 6. června 2009, str. 3-4). Noviny La Stampa přidávají další záležitost, která by mohla oddálit beatifikační proces - náboženský relativismus manifestovaný na ekumenických setkáních v Assisi (1. června 2009). 
Marcinkusův skandál: podvod a zamaskování
Nechte mě předložit některé údaje alespoň o jednom z těchto bodů, abych ukázal, jak těžké je učinit Jana Pavla II. požehnaným nebo svatým. Čtenář si možná vzpomene, že Jan Pavel II. jmenoval arcibiskupa Paula Marcinkuse za hlavu IOR (italská zkratka pro Institut pro náboženské dílo). Tato organizace poskytuje bezpečné uložení a řízení kapitálu a zdrojů mnoha církevních řádů, kongregací a spolků. Operuje tedy jako banka investující svůj kapitál, aby měla užitek z fiskálních výhod, které Vatikán jako suverénní stát dává.
Marcinkus investoval některé z těchto peněz v bance Ambrosiano a stal se podílníkem této velké italské finanční instituce velmi blízké Vatikánu.
Na začátku osmdesátých let banka Ambrosiano zbankrotovala a její prezident Roberto Calvi byl obviněn a shledán vinným z korupce a praní špinavých peněz. Z účtů, rozptýlených mezi stínové finanční organizace po celém světě, se ztratila více než miliarda dolarů. Calvi se proti rozsudku odvolal. Zatímco se toto odvolání projednávalo, Calvi byl nalezen oběšený na mostě Black Friars na Temži v Londýně.
Arcibiskup Marcinkus byl do případu zapleten jako spoluobžalovaný. V Itálii byl obviněn jako spoluvinník bankrotu a byl na něj vydán zatykač. Uprchnul však do bezpečí, do vatikánského státu, kde italský zákon nemá žádnou jurisdikci. Jan Pavel II. samozřejmě shledal prozíravějším neodhalit tajné finanční operace vykonané Marcinkusem a Calvim zjevně se schválením Vatikánu.
Marcinkus zůstal ve Vatikánu po mnoho let až do chvíle, kdy byla dosažena dohoda, že obdrží diplomatickou imunitu a nemůže být souzen italskými soudy. V roce 1990 Marcinkus bez rizika následného soudního procesu opustil Vatikán a vrátil se nejdřív do Chicaga, a pak na klidný odpočinek v Sun City v Arizoně, kde v roce 2006 zemřel.
Po všechen ten čas se Marcinkus stejně jako Vatikán prohlašoval za nevinného. Nikdo jiný však nevěřil v tak klamný závěr. Krátce řečeno, Jan Pavel II. byl osobně zapleten v tomto skandálu tím, že zamaskoval finanční pochybení arcibiskupa Marcinkuse a tím, že jej chránil před italskou justicí. Taková spoluvina na zločinu v mafiánském stylu je docela odlišná od chování, které katolík očekává od světce.
Opus Dei a svatokupectví
Objevil se vedlejší produkt tohoto skandálu, týkající se miliardy dolarů ztracených z fondů, což IOR musel objasnit. Ve skutečnosti mezinárodní soudní dvůr pro banky ve Švýcarsku vyhlásil, že Vatikán by měl zaplatit kolem 250 milionů dolarů jako důkaz dobré vůle k věřitelům banky Ambrosiano, aby se zprostil viny za svou odpovědnost v případu. Protože Vatikán neměl takovou sumu, na záchranu přišel Opus Dei a „půjčil“ mu tu sumu, aby dostal Vatikán ze šlamastyky.
Šek Opus Dei jistě „očistil“ Vatikán před jeho věřiteli, ale zatáhnul jej do další delikátní aféry. Skutečně aby „zaplatil“ za tu včasnou pomoc, předal Jan Pavel II. organizaci kontrolu nad vatikánským rádiem, nad novinami L'Osservatore Romano, svou vlastní univerzitou v Římě a zaručil jednomu z členů organizace úřad papežského mluvčího. Finančnicky řečeno, Opus Dei od té chvíle nejspíš získal rozhodující hlas v IOR a jeho budoucích investicích.
Poslední věc, ale neméně důležitá, organizace „žádala“ beatifikaci/svatořečení svého ne tak svatého zakladatele José Marii Escrivá. Aby se o to postaral, zapojil Jan Pavel II. do práce svou „továrnu na světce“ a brzy se objevily nějaké „zázraky“ – karmelitánská sestra s údajnou rakovinou plic se uzdravila. Dokonce i když neexistoval žádný nezpochybnitelný důkaz, že sestra skutečně měla rakovinu, bylo to uznáno za zázrak. Dítě s vysokým tlakem se uzdravilo poté, co si vzalo léky – to bylo také uznáno za zázrak. Chirurg s rakovinnými lézemi na svých rukou způsobených používáním rentgenu bez rukavic se vyléčil poté, co to přestal dělat – další zázrak. Aby byl tedy Jan Pavel II. spokojený, byly tyto tři „zázraky“ přijaty a Kongregace prohlásila Escrivu za blahoslaveného a pak za svatého...
Krátce řečeno, Jan Pavel II. byl zapleten do procesu „prodeje“ těchto duchovních a materiálních výhod. Morálně bezectný prodej poct a privilegií za peníze, jako je ten zde popsaný, je to, čemu církevní jazyk říká svatokupectví. Máme tedy budoucího světce Wojtylu podezřelého také ze svatokupectví.
Mohu se mýlit v některých detailech těchto případů (Marcinkus – Escrivá), protože píšu z paměti bez ověření ve své kartotéce, ale myslím si, že tohle je objektivní všeobecný přehled. Zdůrazňuji, že „Marcinkusův skandál“ je jen jedním z celého řetězce problémů, které musí být zameteny pod koberec než bude Jan Pavel II. pokládán za svatého. Mezitím Kongregace pro záležitostisvatých dělá co může, aby odstranila jakýkoliv důkaz, který by mohl kompromitovat Jana Pavla II. Velkého.
Aféra Poltawská: romantismus a nepotismus
Jak se ubozí členové té Kongregace mohou přetrhnout, aby vyplnili příkaz Benedikta XVI. – Santo subito: Musí být svatý teď! – na jejich hlavy však padá ještě další soubor problémů.
Paní Wanda Poltawská, polsko - židovská psychiatryně a přítelkyně Wojtyly po více než 55 let, publikovala knihu s názvem Beskidzkierekolekcije (Vzpomínky na Beskydy). V ní nás seznamuje s nočními výlety s Karolem Wojtylou v polských horách a zařazuje /do knihy/ osobní dopisy duchovního vedení. Kardinál SaraviaMartins, z Kongregace pro záležitostisvatých, ji požádal, aby mu poslala celou korespondenci do Říma k přezkoumání. Nespecifikuje přesný počet dopisů, ale zmiňuje se o „nezměrné dokumentaci“ doktorky Poltawské (La Stampa, 1. června 2009).
V knize se Wanda prezentuje jako „důvěrná přítelkyně“ Wojtyly. Jeho dopisy jí obvykle začínají CarissimaDusia (nejdražší Dusio) a důvěrnost mezi dvěma přáteli je msgr. Adamem Bonieckim, starým známým Wojtyly a po 11 let šéfredaktorem polského vydání týdeníku L´Osservatore Romano, kvalifikována jako „nanejvýš osobní“. V jednom dopise Wojtyła píše, že to byla Boží Prozřetelnost, která mu přivedla Wandu. Boniecki připouští, že „v tónu dopisu se Wanda zdá zamilovaná /innamorata/. Svým způsobem je to láska, taková láska je tou nenádhernější věcí“ (La Stampa, 2. června 2009).

Při pokusu ospravedlnit Wojtylovo nekanonické přátelství s Wandou si Boniecki vybavuje, že jeho důvěrnost se nevztahoval jen na ní, ale bylo to něco, co sdílel s mnoha jinými mladými dámami a několik jich jmenuje. Končí slovy: „V poválečné době by byl kněz, který by kráčel po ulici blízko ženy, suspendován a divinis (od vysluhování svátostí). On /Wojtyła/ byl vždy oproštěn od takové represivní atmosféry“ (La Stampa, 2. června 2009).
Poltawská se také po tom, co byl zvolen papežem, přestěhovala do Říma a byla s ním během mnoha rozhodujících momentů jeho pontifikátu. Aby ji Jan Pavel II. potěšil, jmenoval ji členkou Papežské Lateránské univerzity, konzultantkou Papežské rady pro rodinu, členkou Papežské rady pro pastoraci pro zdravotníky a čestnou členkou Papežské akademie pro život (Adista, 13. června 2009, str. 4).
Možná by se tato zvláštní náklonnost ke staré přítelkyni – nezávisle na jakémkoliv romantismu předpokládaném z dopisů –  dala nazvat nepotismem (z latinského nepotis, synovci), velmi známou neřestí biskupů a papežů, která spočívá v předávání nepřiměřených privilegií a výhod svým vlastním příbuzným nebo oblíbencům.
Můžeme jen čekat, abychom viděli, jaké akrobatické výmluvy Vatikán učiní, aby prokázal, že Wojtylova provinění nebyla ničím víc než manifestací největší možné svatosti.
Překlad: D. Grof