Sedm stupňů pokory
Ctihodný Arnošt z Pardubic
První stupeň
jest: poznati, že jsem opovržení hoden. Pokora jest totiž, jak praví Bernardus,
ctnost, jíž někdo sám sebe z opravdového sebepoznání zlehčí; a to jest
první stupeň. Jsou však mnozí, kteří sice své viny a nedostatky rozumem
poznávají, ale v citu nemají žádný nebo jen nepatrný pocit bolesti nad
tím;
a proto druhý stupeň jest; srdcem zkroušeným a
pokorným pociťovati bolest nad svou nepravostí (ta vlastně činí člověka
opovržení hodným).
Z toho vyplývá stupeň třetí: neboť kdo je
opravdu zkroušený a zlo má v nenávisti a ošklivosti, ten spěchá, aby je
rychle vyvrhl a sebezpovědí očistil. Ale jsou mnozí, kteří sice své poklesky
v skrytu vyznávají, ale na veřejnosti tají;
proto čtvrtý stupeň jest: před jinými
vystupovati a chovati se tak, jak sebe vnitřně hodnotím. Ale zase jsou někteří,
kteří přede všemi často říkají, že jsou ubozí a opravdu opovržení hodní, že
jsou k ničemu; ale kdyby se jim řeklo: „to máte pravdu“, byli by uraženi
na smrt;
pátý
stupeň tedy jest: trpělivě vyslechnouti, jak jsem nazýván špatným. Neboť
opravdu, jak praví Bernardus, pokora jest vznešená věc, jíž se i sama pýcha
přikrývá, a tak se snaží, aby nebyla zlehčována; vždyť někteří svoje hříchy
rádi vyznávají a trpělivě vyslýchají, jen aby pro tu pokoru došli větší cti.
Podivuhodné bláznovství: nemůžeš být považován za svatého, leč když se ukážeš
zločiným;
proto šestý stupeň jest: trpělivě snésti, když
tebou pohrdají.
Stupeň sedmý však jest: když nejen trpělivě
snáší, ale i s láskou touží, aby byl za opovržení hodného považován.
To jest dokonalá pokora srdce. To jest pravá chudoba
duchem.
Ctihodný arcibiskup Arnošt z Pardubic, který je
ve starých listinách a knihách nazýván blahoslaveným nebo někde dokonce i
svatým, na jehož kanonisaci se ve století XVIII. vážně pomýšlelo, a který byl
považován vždy za jednu ze světeckých postav Čech (Bohuslav Balbín praví, že
v jedné vsi viděl na oltáři obraz svatých patronů českých, mezi nimiž stál
i Arnošt z Pardubic) – byl opravdu vynikající zjev na pražském biskupském
stolci.
To, co o způsobu jeho života víme, dokazuje, že jeho
zbožnost byla opravdu příkladná a obdivuhodná. ani jeho učenost nebyla všední
(dlouholetá studia v cizině, přátelské styky s Petrarcou a jinými
slavnými muži té doby...). Ale Čechové už téměř zapomněli, že Arnošt
z Pardubic byl i spisovatelem. Arnošt napsal knihu modliteb a rozjímání
(stálo by za to aspoň něco z toho přeložit a vydat). Kniha je věnována
hlavně Panně Marii, neboť Arnošt byl vroucím ctitelem mariánským a má titul:
Liber Marialis. Na jedné rytině ze století XVII. je znázorněn Arnošt, klečící
před oltářem, na jehož stupních leží jeho plášť a odznaky arcibiskupské. Arnošt
hledí upřeně na sochu P. Marie s Ježíškem, z níž jde k němu
jakási zář; v ruce drží rozevřenou knihu, na níž jest nápis: Liber
Marialis. Tuto rytinu s několika jinými uveřejnil Balbín, který napsal
dosud nejdůkladnější životopis Arnošta z Pardubic: „Vita
VenerabilisArnesti“ (450 stran, vyšlo v Praze r. 1664), v němž něco z Arnoštovy
knihy cituje a odkud jsou vzaty i ony řádky o pokoře (str. 337). – K. Otýpka.
Zdroj:NA HLUBINU ročník XV. číslo 9 (1940)
Zpracoval: D. Grof
