Církev a vzdělanost II

Církev a vzdělanost II

Dva poslední pastýřské listy biskupa perugijského JOACHIMA KARDINÁLA PECCIHO,
později slavně panujícího papeže Lva XIII.

Druhý z listů.

Přeložil Vojtěch Kameš (1901).
Vendée děkuje panu Zdeňkovi K. za zprostředkování elektronické podoby tohoto textu.

***

K vysvětlení úvodu a zakončení pastýřského listu druhého jest potřebí pověděti o důležitém obratu v životě Joachima Pecciho. (1») Poslední camerlengo římské církve, t.j. nejvyšší komoří panujícího papeže Pia IX, kardinál de Angelis zemřel 8. července 1877: Důstojnost camerlengova stala se velmi důležitou, neboť náležela mu nejen péče o časné záležitosti  papežovy, ale také vládní správa papežského státu (nyní administrace statků papežské Stolice). Zvláště v době uprázdnění papežského Stolce má camerlengo se třemi v úřadě nejstaršími kardinály, z řady kardinálů  a biskupů, kněží a jáhnů, převzíti vládu a zaříditi vše, čeho k řádnému odbývání konklave, t.j. shromáždění kardinálů k volbě nového papeže jest potřebí.

V polovici měsíce září roznesla se v Perugii  pověst, že kardinál Pecci má se státi camerlengem římské církve a že bude mu po delší čas bydliti v Římě. A vskutku listem Sv. Otce vyzván kardinál Pecci, aby přesídlil do Říma a správu diecese aby odevzdal Msgru Laurenzimu. V tajné konsistoři 21. září 1877 jmenoval Pius IX. kardinála Pecci kardinálem komořím. Ač churav  již několik měsíců, přišel kardinál Pecci do Říma a ubytoval se v paláci Falconieri. Když přijal odznak úřadu svého, ve dvě zlatá jablka vybíhající hůl, ukázalo se brzy, že pevnější a obratnější ruce nemohl býti úřad tento svěřen. Takový byl jednomyslný úsudek všech kardinálů.

Kardinál Pecci mínil z jara navrátiti se do Perugie, když by úřad jeho trvalé přítomnosti v Římě nevyžadoval, což jen za mimořádných okolností mohlo se státi. Vzetím Říma (20. září 1870) způsobeno Apoštolské Stolici postavení těžké, že naskytovala se vážná otázka, zda bude možno příští konklave v Římě odbývati.

Poradami, které o tom konal na rozkaz Pia IX. kardinál státní sekretář  Simeoni s camerlengem a ustanovenými k tomu kardinály, studium otázky této se týkajících apoštolských nařízení, neúnavnou prací a obeznamováním se s poměry, míjel rychle čas. Kardinál Pecci přicházel též pravidelně do sezení kongregací, jejichž byl členem, a tak získal si všude patřičný rozhled.

Počátkem listopadu 1877 zhoršil se zdravotní stav Pia IX. a oči celého světa upíraly se k Vatikánu. Co se stane, zemře-li papež? tak se každý tázal; ale Pius IX počátkem prosince opět se zotavil.

Válka rusko-turecká a pád Plevna (10. prosince 1877) odvrátily na okamžik oči diplomatův od Vatikánu a Italie.

Poměry utvářely se v Itálii stále více nepřátelsky proti papežství. Když tu náhlá smrt Victora Emmanuele, 9. ledna 1878, na něhož nepřátele papežství tak velice  spoléhali, způsobila jinou starost, totiž o udržení novoitalské vlády v Kvirinále: U večer před sv. Třemi Králi (5. ledna) podepsal král výnos o pohřbu Pia IX., ale již 9. ledna při nastoupení Humberta krále musily pro rejdy republikánské padnouti revoluční záměry proti papežství a církvi. Musili se spokojiti s takovým „držením se garančních zákonů“, které dle výpovědi Crispiho „mělo dokázati Evropě, jak veliká svoboda církvi v Itálii propůjčena jest.“

Kardinál Pecci nezapomněl v proudu událostí na své stádce v Perugii. Jakož po 32 léta činil, připravoval i nyní postní pastýřský svůj list, který také 10.února 1878 ze Říma poslal. Druhý tento list o církvi a vzdělanosti líčí s hlubokou učeností Augustinovou a dojemnou výmluvností Zlatoústce nejprve hlavní rozdíly mezi starou dobou
pohanskou a novou křesťanskou.“ (Dr. J. Galland.) Kdežto první jednal o poměru církve ku vzdělanosti hmotné, jedná tento druhý o poměru církve ku vzdělanosti mravní.

Ještě nebyl tento pastýřský list dokončen (viz X. odstavec) když dne 7. února 1878 povolán byl papež Pius IX.., ve stáří 86 let, po dlouhém, namáhavém díle k věčnému  odpočinku.

Kardinál Pecci slavil s ním ještě Hromnice a 75letou památku jeho prvního sv. přijímání, a již časně z  rána 7. února stál u mrtvoly sv. Otce!

Za nejtěžších okolností přešla na něho, jako na camerlenga, správa církve. A  k tomu vztahují se slova posledního odstavce pastýřského listu, jejž kardinál Pecci dokončil 10 února.

A nyní nechť následuje doslovné znění tohoto pastýřského listu.

***

I.

„Spojeni s vámi po dlouhou řadu let svatou páskou  pastýřského úřadu i něžně pěstovanými styky, cítíme, nejdražší, celou tíhu odloučení, které nepřestává přece pro nás býti velmi bolestným proto, že nejdůležitější důvody nám je ukládají. Snadno tedy pochopíte, s jakým uspokojením viděli jsme blížiti se posvátnou dobu postní, při jejímž počátku dle úřadu svého mlčení přerušiti a své slovo pastýřské k vám promluviti máme. – Ježto nám právě není dopřáno, bychom osobně do středu vašeho se navrátili, činíme tak písemně, abychom k vám promluvili a abychom s vámi společnou věrou potěšeni byli.(2») – Neboť to jest útěchou, kterou podává Bůh biskupům, aby jim náhradu zároveň dal za jejich mnohé nepříjemnosti a trpkosti. – Neboť což by mohlo nám býti příjemnějším, než rozmlouvati se svým stádcem, jež naší radostí a naší korunou jest, – než mluviti s ním o Bohu, o jeho Pomazaném, o svaté církvi, o našich náboženských povinnostech, o nadějích nesmrtelných, – než opakovati mu s apoštolem: „Stůjte tedy pevně v Pánu, nejmilejší.“(3») Jest to zároveň pro nás vhodnou příležitostí, bychom vzdálili se z toho mocného shluku a víru myšlenek, z toho záhubného vichru marných nedovolených přání, jakož i neplodných a neužitečných snah, které zraňují nynější dobu. Ale i tohoto, k našemu zotavení sloužícího oddechu není nám dopřáno, ježto nutí nás  zkažená a zkázu šířící doba,  v nížto žijeme, abychom nespokojili se s docela pokojnou a více jako domácí výměnou zbožných citů; neboť když se chystáme znovu obživiti a upevniti v srdcích vašich zásady víry a povinnosti, jež ona nám ukládá, nemůžeme pustiti se zřetele, že tato víra sama jest ohrožena, a že nepřátelé Boha i jeho svaté církve  všemožnou dávají si práci, aby ji ze srdcí vašich  vyrvali. Z toho vzrůstá pro nás povinnost, udržovati vaši pozornost, aby nás nestihla výtka, která v písmě svatém se činí oněm pastýřům, kteří nestřeží dobře stáda, když blíží se vlci, aby je zničili. (4»)

II.

„ Tato úvaha, nejdražší, přiměla nás v minulém roce k tomu, bychom promluvili k vám o vzdělanosti, neboť ona bývá nejskvělejší zbraní v rukou nepřátel sv. církve naší v boji proti ní, – bychom objasnili vám, že k jejímu povznesení v pravdě potřebí nebylo, pozdvihnouti křížové tažení proti nám, kteří přece jen přáteli a šiřiteli vzdělanosti pravé býti můžeme.  Poněvadž však široký rozsah předmětu by nám byl nedovolil, abychom jej v nejhlavnějších bodech vysvětlili, nedím, vyčerpali, pojednali jsme proto jen o vzdělanosti, pokud se týká fysického blahobytu lidí, kteří ve společnosti žijí a odložili jsme ku vhodné příležitosti uvažovati o vzdělanosti se stanoviska druhého. Volíme  i tentokráte z obou zbývajících stanovisek jen jedno, abychom pastýřského listu svého přes příliš neprotáhli.

Z těchto dvou zbývajících stanovisek příslušelo by vlastně první místo tomu, které uvažuje pokračující zdokonalování člověka, pokud jest bytostí rozumnou. Nedržíce se však tohoto pořádku, obmezíme se na pozorování vzdělanosti, pokud jest zdokonalením těch vztahů, které mají lidé mezi sebou jako bytosti mravní. – Důvod našeho jednání spočívá v tom, že nepřináleží psáti učené knihy a pojednání biskupovi, když mluví ke svému stádu, nýbrž bludu vstříc se postaviti všude, kde se nás nejvíce dotýká a nejvážnější zmatky způsobiti hrozí. Mluvili jsme k vám nejprve o vzdělanosti, pokud hmotný blahobyt jest jejím předmětem; neboť, bohužel, jest příliš všeobecným stanovisko toto, a našemu hmotařskému století nejvíce na srdci leží. Nyní však chceme rozhovořiti se o vzdělanosti, pokud její účelem jest, poměry lidí jako bytostí mravných povznésti a zdokonaliti, -ježto bod tento jest nejvznešenější a denně platnosti dochází.“

III.

„ Kdož by chtěl popírati, nejmilejší, že podstatným ovocem vzdělanosti pravé býti musí zlepšení mravů, zušlechtění a vytříbení myslí, lidskost v obcování vzájemném, jakož i jistá umírněnost a šlechetnost v pěstování soukromých,domácích, politických i občanských styků? Jistě nikdo, kdo zároveň popírati nechtěl, že člověk vůbec jakého zdokonalení jest schopen, a že také cítí se mocně  býti puzeným, aby ve svém zdokonalování stále ku předu se snažil, a kdo by neměl k tomu odvahy, aby upíral pokroky, které již lidstvo na této cestě učinilo. V tom souhlasí, myslíme, všickni, neshoda počíná teprve tehdy, když se strany druhé pokládáno bývá toto pokračující zlepšování za nespojitelné s křesťanstvím, anebo, což  jest totéž, s učitelským úřadem a působením církve, takže se považuje za nutné podniknouti  boj, aby ona jako kámen úrazu a překážka žádoucího pokroku z cesty odstraněna byla. – Tu zdá se mi, moji drazí, že najevo přicházejí nejžalostnější následky, jež nenávist zplozuje, která každého, kdo se jí dá uchvátiti, tak velice zaslepuje, že nevidí světla před očima svýma a popírá fakta nejjistější. –  Můj Bože! Proto tedy bojuje se proti naší svaté církvi v jejím učení, v její viditelné hlavě, v její hierarchii, v jejích řádech, v jejich zřízeních, že nemají více žádné síly k šíření mravního pokroku, ano že proti pokračujícímu zušlechtění mravů docela rušivě a až na smrt nepřátelsky se staví! – Opravdu? A přece hlásáním evangelia a trvalým působením katolické hierarchie položen byl ve světě základ ku vzdělanosti, která jednou pro vždy jméno křesťanské nese. A toto jméno jest se vzdělaností tak nerozlučně spojeno, že se nepodaří ani nejnovějším, násilným snahám je od ní odtrhnouti. Ano, když se nyní vůbec o vzdělanosti mluví, rozumí se tím vždy vzdělanost křesťanská. (5») Když tedy nemůže se pochybovati o tom, že církev jest zakladatelkou oné vzdělanosti, která pro devatenáct v dějinách lidstva slavných stoletích postačila, – co nového náhle nastalo, že jest najednou považována za neschopnou pokračovati v díle krásném, a že jest obviňována, jakoby překážela vyplnění těch podmínek, kterými se člověk v oboru mravním zdokonaluje? – Stala se úloha církve snad těžší, anebo nastaly snad zatím překážky, kteréž ona přemoci nemůže anebo nedovede? – Jsme toho dojista daleci, abychom chybovali příliš velkou mírností vzhledem k tomuto století, o němž  nejednou nejpřísnější rozsudek jsme  vyřkli; nicméně  však, jak nesmírná vzdálenost dělí nás od pohanské zkázy mravů, která druhdy panovala!

Novým popisováním již tisíckráte vylíčeného pohanského světa nebudeme se zde zdržovati, ale spíše omezíme se na to, bychom vám zcela krátce poukázali na hlavní rozdíly mezi starou a novou dobou. Nemáme již smrtelné rány otroctví, která dvě třetiny všech lidí odsuzovala k životu plnému útrap a nevýslovných strastí; církev ji zhojila svou rovněž tak velkou obezřetností jako vytrvalostí. – Nemáme již oněch krvavých her, při nichž bývalo na sta nešťastníků zabíjeno anebo dravé zvěři  vydáno, aby zahalečům připravena byla zábava, aneb aby jejich krvežíznivost tím mocněji roznícena byla, – hanyplná stránka dějin lidstva, které krev křesťanského mučeníka učinila konec! – Nemáme již toho nelidského pohrdání chudými, jež náboženství svatozáří Ježíše Krista ozdobilo. – Nemáme již toho divého práva válečného, které dobře vypočítaným vražděním vyhlazovalo celé národy. A blížíme-li se výstřednostmi a nemravností zase ponenáhlu oněm zkaženým věkům, dáváme přece nepravosti aspoň jméno, které jí přísluší, a nezalidňujeme, což by ještě horší bylo, Olymp bohy, kteří by vlastním příkladem nepravost posvěcovali a pláštěm svým přikrývali. – Není již té lehkosti v rozvazování manželství, ani neobmezené moci mužů a zákonitého snižování žen.- Nedovedeme si ani ve snu  jako možnými představiti ohavné zjevy caesarů, kterým „jejich výnos dovolenými činil jejich chtíče.“ – To vše jasným světlem Církve bylo odsouzeno a zapuzeno. A stěžujeme-li si nyní trpce do odkřesťanštění vlád, které nositelkami jsou moci občanské, nikterak nepopíráme, že za tímto úředním, zkaženým a bezbožným světem nalézá se jiný svět skutečný, v němž nikterak není nedostatek značného počtu šlechetně smýšlejících srdcí, pevných charakterů a čistých vznešených duší.

Z toho vysvítá, že obtíže, jež nyní církev přemáhati má, jsou o to menšími, oč méně obtížným jest něco již stávajícího zdokonalovati a zušlechťovati, než něco docela nového utvořiti. Proč by měla tedy nyní ztráceti právo, aby dílo vzdělanosti naplňovala svým duchem; proč má býti prohlašována za neschopnou k vedení duchů v jejich snaze po pokračujícím zdokonalování v rozmanitých vzájemných stycích? Ztratily se snad církvi ony síly a ona plnost mladistvého života, jejichž prouděním v život občanský vykonala v něm dobrodiní, o nichž vypravuje dějepis a na něž vlastníma očima patříme?

Nebudiž vám obtížným, když o tom několik krátkých poznámek učiníme. Nepřihlížíme-li k milosti vniterné, jsou  dva prameny, z nichž stálý tento pokrok plyne: učení, ve svatých knihách obsažené, dozoru a výkladu Církve svěřené – a nevýslovně vábný, protože božský vzor, Ježíš Kristus, jak jej v Církvi nalézáme a jak ona jej v celé jeho kráse hlásá a zrovna před oči staví. Církev však tohoto učeni svého a tohoto vzoru svého nikterak nezapřela ani neztratila, aby vhledem ku vzdělanosti nemohla takových výsledků se  dodělati jakých druhdy docílila. Naopak, jak učení tak i vzor v ní stále zůstávají, aby tak uschopněna byla vždy nové služby prokazovati přátelům pravého a blahodárného pokroku.“

IV.

„A tu, nejmilejší, rozvíjí se před očima našima takové množství látky, že nemožno jest, v úzký rámec pastýřského listu ji vtěsnati. Proto jen zcela krátce uvedeme body hlavní, abyste pochopiti mohli, jak pošetilým jest tvrzení, že církev již není schopnou, naše století ku předu dovésti a jako nositelka praporu jemu v čele kráčeti. Žádné stanovisko, se kterého možno na člověka pohlížeti, buď jak na člověka o sobě anebo jako na člena rozličných společenských útvarů, nezůstalo nepovšimnuto; pro každé to stanovisko chová v sobě učení Církve zárodky stálého a nade vše cenného zdokonalování.     

Sv. apoštol Jan (6») podotýká, že vše, co na světě jest zlého a záhubného, není nic jiného, něž oheň tělesné žádosti, žádostivost očí a bezuzdná pýcha. Ti, kdož bojují proti křesťanství a bez něho vzdělanost založiti chtějí, nemohou popírati skutečnost těchto  záhubných náruživostí, ježto nejvnitřnější zkušenost jednoho každého jako nejlepší výklad Zjevení Božího pro to svědčí . Kterou pak cestu nastupuje však církev, držíc se mravouky Kristem hlásané, aby pravý řád v člověku zavedla? Otevřete, kde chcete, svaté knihy anebo i výborný výtah z nich, katechismus, a naleznete tam naučení, která jsou s to, aby i v časných věcech oblažila společnost, kdyby jen lidé dle nich v životě svém se řídili. Ony poučují je, pokud smyslné požitky dovoleny jsou, a stanoví ostře meze, za nimiž i pohled i myšlenka zakázány jsou. (7») Plňme přikázání toto a s nevázanými mravy zmizí také slabá a vysílená těla, která jsou bytem zkažených duší, duší bez křídel, které vzhůru povznésti se nemohou, na jejich místo nastoupí kvetoucí pokolení, která jsou pevnou hradbou občanstva – duše čisté, kterým vábení těla nepřekáží, by snoubily se svazkem radostným s pravdou, by se v ní pohroužily a jejím leskem oděny hojně šířily světlo mezi bratry svými. Člověku, jejž žízeň po penězích souží, rovněž se praví, že lakota je otroctvím a že nelze zároveň Bohu sloužiti i mamonu. Rozhodně bojuje se proti té nezkrocené žádosti po vezdejších statcích, která rozum zaslepuje a cestu ke zločinům razí. (8») Učiňte, aby sláva tato v srdcích půdu dobře připravenou nalezla, a společnost nebude v řadách svých čítati lidi tak ukrutné, aby samy sebe za středobod všeho ostatní ho vydávali, a přestane olupování, podvody, nepoctivé úpadky a žalostné katastrofy. Pyšnému konečně poroučí se, aby nadutosti své se odřekl a prostotu dítěte si osvojil, aby do království nebeského vejíti mohl; (9») praví se mu také, že jen pod tou podmínkou v onom království bude povýšen, když zde na zemi bude se ponižovati. Slova zlatá, kterýmž kdyby se dobře porozumělo, odstranila by ze středu našeho onoho ducha odporu, který nechce strpěti žádného práva; ono stálé tupení a ono houževnaté držení se vlastního, často převráceného a pošetilého mínění, čímž často trpká zklamání, i hrozné katastrofy vyvolány bývají. Dovedli by nepřátelé církve nalézti vhodnějších prostředků proti zkaženým náklonnostem, které jsou v nás a které pokrokům pravé vzdělanosti jako překážka věčná v cestě státi budou?“

V.

„Nejmilejší, pokračujme ještě trochu v úvaze započaté; později, a to příliš dlouho budeme se obírati velečiny moderních vzdělavatelů a jejich moudrými vynálezy. Když totiž jednotlivec jako člověk znovu jest uspořádán, záhubné náruživosti, tyto příčiny všech zmatků,  z jeho srdce zapuzeny, tu přechází církev, ani o vlas od učení Kristova se neuchylujíc, k uspořádání stávajících vzájemných poměrů mezi lidmi. Při tom především jest si povšimnouti toho tak pevného základu, který ona klade, aby poměry tyto k nepopíratelnému prospěchu vzdělanosti udržela a trvalými učinila.

Základem tímto jest láska k bližnímu, která mimo křesťanství ani dle jména není známa, anebo jen v tom smyslu, který naprosto se liší od onoho, jejž  my s těmi slovy spojujeme. Bychom přesně se vyjádřili, žádná společnost nemůže trvati, a také vskutku žádná netrvala, bez lásky, která všechny údy spojuje a působí, že svorně po cestách sobě vytknutých kráčejí. Nicméně však jest láska, která kdysi zahřívala pohany a podnes všecky ty zahřívá, kteří vlivu církve unikají, docela jiná láska, kterou křesťanství vlévá a milost Ježíše Krista srdce naplňuje. I nejšlechetnější láska, kterou mimo křesťanství nalézti lze, vždy jistým sobectvím jest provázena a mívá na zřeteli více prospěch vlastní, než bližního. Ostatně bývá i v oboru svém velmi omezena  a ustupuje, odpočítáme-li některé velmi řídké případy, před každou větší obětí. Přátelé bývali milováni buď pro jejich vnitřní vlastnosti jako: vynikající vlohy,  chytrost a učenost, anebo pro zevnější, jako: bohatství, milování hodnou veselost, anebo jemné chování; ale mezi rozličnými vrstvami společnosti zela nepřekročitelná propast, která zabraňovala každou výměnu náklonnosti, a vůbec proti každému, kdo nenáležel k témuž občanstvu neb k témuž národu, chována tajná zášť a zlobná touha, co nejdříve jej ujařmiti.    

Víte, moji drazí, jak mravoukou křesťanskou celá tato theorie o vzájemných vztazích lidí mezi sebou  zrovna převrácena byla. Láska byla v daleko žhavějším ohnisku v plamen rozdmýchána a lidé, navzájem sobě se přibližujíce nečinili již těch krutých rozdílů mezi sebou; počali se vzájemně dle Božského vzoru svého milovati.(10») Vždyť jest Bůh dle zjevení naplněn láskyplnou péčí o všecky tvory bez rozdílu, ano i o tvory nerozumné, počínajíc od nejvznešenějších až dolů k nejnižším, jež všecky On zachovává a dle nejmoudřejších zákonů řídí. Rozumné tvory však objímá takovou něžností, že i milovaného Syna svého dal k jejich vykoupení.(11») A On nemiluje jenom těch, kteří jej uznávají jemu se klanějí a jemu tribut poslušnosti přinášejí, nýbrž i ty, kteří tak nevěrni jsou, že proti němu se bouří a svatá jeho práva nohama šlapou.(12») A z této lásky, kterou Bůh v sobě ke všem tvorům chová, nehledá pro sebe žádného prospěchu, neboť i On jest neobmezeným Pánem a Tvůrcem všech věcí.(13») Ano, s tak velkomyslnou láskou  ještě nespokojen, přináší také ony neskončené oběti, které mají nás, za cenu přehořké smrti a bolestného prolití jeho nejdražší krve, očistiti ode vší nepravosti a učiniti z nás lid jemu milý a následovný dobrých skutků. (14»)

Toť, nejmilejší, jest základ, jejž ku vzájemným poměrům lidí klade nevěstou Ježíše Krista hlásaná mravouka. Ponechávám vašemu zdravému rozumu, byste posoudili, zdaž veřejná umravněnost touto mravoukou podivuhodným způsobem jest zvýšena a zdaž nade vše sladké plody, které z tohoto božského kořene denně vyrůstají,  také každodenně nemusí příjemnější se stávati. – Víme, jaký prospěch vyplynul světu a plyne doposud z této školy nevýslovné lásky. Neboť až i úcta i k chudým i z nízké a druhdy i v opovržení stojící třídy lidí; lehké a upřímné upokojení mysli po utrpení těžkého, i krvavého bezpráví; úplné odstranění pomsty aneb aspoň po ten stupeň, že nemůže ji  člověk vykonati, by od vlastního svědomí i od svých bližních přísně odsouzen nebyl; až k odstranění dřívějších, v právu zakořeněných  tvrdostí dospívající smysl pro spravedlnost, radostné snášení námahy i nedostatků, aby osud chudých, poctivých dělníků, sirotku a lidí starých byl oslazen; toť vše jsou věci skutečné, které téměř rukama chápati možno, které do očí bijí, a kterých pramenem, jak nepatrná úvaha dostatečně dokazuje, patrně nic jiného není, než církví hlásaná mravouka Ježíše Krista.

Přinesli, moji drazí, podobný prospěch světu v oboru mravouky ti, kteří sní o vzdělanosti bez křesťanství, která zavedena býti má místo té, jež námahami a potem církve vzrostla až k této nevýstižné výši? Posuďte, nejmilejší, na jedné straně slova a spisy, které přece nic nestojí aneb jen velmi málo, a na druhé straně činy, na nichž v případě našem konečně vše záleží; a uvidíte, jak vzdělanost jde nazpět, místo aby pokračovala, a jak mnoho ztrácí z toho, co od křesťanů  poznenáhlu získala. Anebo, nejmilejší, jest snad znamením zušlechtěných mravů ta nepřízeň a závist, které denně víc a více přibývá a která v srdci chudých a těch, kteří hmotnými statky požehnáni nejsou, vůči bohatým se zakořeňuje? Jest snad důkazem bratrských a přátelských citů ta tygří zuřivost, to vyhrožování požáry a vražděním, jež doléhá k našemu sluchu? Poskytují snad příjemný a vzdělávací pohled nyní, Bohu žel, hojně se opakující souboje, při nichž člověk z důvodů marných a často i ničemných a nectných ozbrojuje ruku svou zločinnou ocelí, a nápravu skutečného neb domnělého bezpráví svěřuje nikoliv ctihodné službě veřejné spravedlnosti, nýbrž chladnokrevnosti, dovednosti, obratnosti údů anebo náhodě? Nepočínáme zase barbary se stávati my, kteří s jakousi zuřivostí máváme zbraní pro vzdělanost ?“

VI.

„Než odvraťme oči své od těchto známek opět povstávajícího barbarství, a obraťme je k radosti naší a, dejtež nebesa! i ku prospěchu našich duší na blahodárný vliv, jejž vykonává křesťanská mravouka ku posvěcení a oblažení rozličných společenských svazků.

Prvním z těchto svazků jest manželství, z něhož předně povstává rodina, a z něhož za druhé společnost občanská v údech svých se neustále obnovuje. Jest nade vši pochybnost jisto, že mimo dosah blahodárného světla, jež Ježíš Kristus a jeho církev na svazek manželský vylévá, los jeho stále byl trudný a neblahý, kdežto v církvi vždy byl radostný a šťastný. Manželství bylo v Evangeliu ku své původní důstojnosti navráceno a jemu úkol ustanoven, aby se utvářilo dle vzoru onoho svazku, který v ráji rukou samého Boha byl utvořen; zároveň bylo povýšeno na svátost, majíc býti živým obrazem slavného zasnoubení  Kristova s jeho církví. Tak objevilo se manželství po dlouho trvajícím ponížení s ozdobou diadému  královského.(15») Manželství takto přetvořené musilo  vzhledem ke svému vysokému určení nutně o to se snažiti, aby obrážela se v něm vznešenost, která ozařuje mystické zasnoubení Syna Božího s jeho církví, a tak aby stalo se pro vzdělanost pramenem nejskvělejších prospěchů. Ač prospěchy tyto na první pohled snadno poznati nelze, nemůžeme si, nejmilejší, přece odepříti zcela krátké jejich vylíčení; tak vábivé i příjemné jest je pozorovati.

Ježíš Kristus totiž zasnoubil se s člověčenstvím nikoliv z nepředložené náklonnosti, ale s tím úmyslem, aby je od země pozdvihnul, do lepšího stavu uvedl a je oblažil onou blažeností, která plyne z konání ctnosti. Rovněž tak nesmí snoubenci  prchavými požitky smyslnými anebo klamným  leskem zlata dáti se uchvátiti, nýbrž musí při svém spojení zraku více vzhůru povznášeti, a v ctnosti, pevnost i stálé štěstí svazku svého hledati.

Lidstvo, povoláno jsouc ke spojení s nebeským ženichem, má se mu zcela a bez výhrady odevzdati, a aby k němu přilnulo, starých náklonností a zděděných pošetilostí má se úplně odříci. Tak také nevěsta křesťanská nesmí cizím náklonnostem v srdci svém dopřáti místa, nýbrž musí vstoupiti ve spojení toto zcela bez výhrady, a přinésti v ně nerozdělené srdce své  i lásku svou,  by je vzájemnému štěstí zasvětila. Nevidíte-li, jak tam, kde vzoru tohoto se následuje, vzkvétají nejkrásnější květy manželské věrnosti  a manželského štěstí – a naproti tomu úplně mimo zůstávají zlovolný svár a nevěra, jimiž čistota rodiny pokažena a pochodeň nesmířitelné nenávisti  roznícena bývá?

Církev během století vždy pokoušeli ničemní a chytří záletníci, aby věrnost nebeskému Ženichu svému porušila, bludy se poskvrnila anebo rozkolem od něho se odtrhla. Ale když o díle svůdnickém nejhorlivěji  bylo pracováno, počal s nevýslovnou mírností mluviti k ní Ježíš Kristus, připomínal jí svatost její  přísahy i množství prokázaných jí dobrodiní a ukazoval jí zlé úmysly svůdců. A církev, dojata touto láskyplnou péčí, zapudila od sebe nestoudníky a přidržela se pevně ji objímajícího ramene ženicha svého, a poslouchajíc jeho hlasu, tak své panenské čelo vždy novým a stále skvělejším půvabem ozdobovala. Jakým štěstím pro vzdělanost, kdyby řídíli se horlivostí touto manželé, v nebezpečenstvích vzájemně si pomáhajíce a v dobrém se utvrzujíce! Zajisté právem želíme toho, že nyní manželství mnohonásobně znesvěcováno bývá nepravostmi, které se dále šíří a z rodiny na společnost se přenášejí. Avšak nebyl by toho pravý opak, netěšili bychom se z veliké mravní obnovy, kdyby mezi manžely ta krásná horlivost vzplanula, kteréž tak vznešený příklad v Kristu a v církvi před oči nám se staví?

Kristus  konečně proto církvi své ruku podal, aby z jejího mateřského lůna vycházela krásná a čistá pokolení, která by krásné i vznešené rysy otce svého měla, byla jeho věrným obrazem ve slovech i skutcích, a jej skrz víru chovala v srdcích svých Církev pak dítky z tohoto sňatku zrozené jako drahou jí svěřenou zástavu do náruče své vzala, a je nejen od hříchu očistila, živila a posvěcovala, ale také hned od prvních ranních červánků jejich života nepřestávala je učením svým vzdělávati, napomínáním svým je v dobrém utvrzovati, káráním svým od zlého je odvraceti, aby nikdy na vznešený duchovní původ svůj nezapomněly, ale nebeskému Otci svému náležitou úctu vzdávaly. Ó vy všickni, kteříž o osud vzdělanosti se třesete, a před proudem, kterým vždy výše stále kalnější voda se valí, na mysli klesajíce, hlavu svou skláníte; nechápete, kdyby v manželství bylo následováno tohoto vzoru, jak církev si přeje a doporoučí, že by obavy vaše staly se planými a váš nyní ovšem odůvodněný strach že by před světlem radostnějších nadějí zmizel? Dejte nám manžely, kteří jednak pečují, aby záměrům Kristovým vyhověli, a na druhé straně úřad svůj s mateřskou láskou církve vykonávají, a zájmy vzdělanosti jsou zabezpečeny! Synové, kteří z takových rodin vycházeti budou, aby zalidnili zemi, budou nositi v srdcích svých hluboko vštípené zásady spravedlnosti, kteréž jsou stěžejemi veřejného života; moudrým cvičením budou uvyklí příslušnou podřízenost zachovávati, vrchnost ctíti a spravedlivých zákonů poslouchati. V rukou takových rodičů budou tvořiti se silné a pevné charaktery, které větrem rozličného a cizího učení ani svésti ani strhnouti se nedají.(16») Do těchto, věrou a dobrým příkladem rodičů posvěcených domů přinášeti budou šťastné dítky:  šlechetnost v smýšlení,  poctivost v jednání a věrnost danému slovu. Mravní znovuzrození bude  bez hluku, ale s podivuhodnou silou vykonáno.

A přece, nejmilejší, byli a jsou ještě mnozí,  kteří spojení manželské k žalostné úloze pouze občanské smlouvy snížiti chtějí, a kteří  proti Syllabu zuří,(17») poněvadž odsuzuje mínění těch, kteří praví: za žádnou cenu nesmí býti trpěno učení Církve, že Kristus manželství povýšil k důstojenství svátosti. Tací lidé, nejdražší, stávají se vinnými nejen popíráním náboženské pravdy, ale i zločinem proti vzdělanosti. Či nevztahuje se skutečně ruka na život vzdělanosti, když dvéře dokořán se otvírají manželským rozvodům, kteréž jsou nutným výsledkem znesvěcení manželství? Neotravuje-li se vzdělanost, když manželství, zbavené svého nadpřirozeného lesku a náboženské veleby, jest vydáno rukám nemravných katů, kteří nestálost a svobodu lidské přirozenosti předstírajíce, mluví o manželství s nestoudným kynismem jako o spojení pomíjejícím, aneb všecken stud odloživše, jako o hříčce bezuzdných měnivých vášní? Nebývají-li tím něžní maličcí vydáni nebezpečí, že před časem uvadnou jako kvítka, která nejsou živena paprskem mateřského oka? Anebo nebudou-li vyrůstati bez bezpečného vedení, bez pevného k rodině a  skrze rodinu ku vlasti vížícího pouta oddanosti? Aby nám takový druh vzdělanosti nadělili, podnikli nepřátelé církve svůj slavný boj!“

VII.

„Než pokračujme, nejmilejší, neboť cesta, kterou ještě uraziti máme, není krátká. Když  jste poznali, jak manželským svazkem v církvi o zájmy vzdělanosti velemoudře jest postaráno, připravte se nyní na divadlo daleko velkolepější, jehož požívati budete, i když pozorovati budete prospěchy, které vyrůstají vzdělanosti z učení, dle něhož církev spořádala vztahy lidí ve společnosti daleko širší, totiž ve společnosti občanské. V této pozorujeme na jedné straně poddané, kteří zároveň jsou látkou, která pořádána býti má, – na druhé straně pak, vrchnostenskou moc, kteráž jest principem poddané pořádajícím a k jejich cíli je vedoucím. Vzhledem k oběma stanoví Církev, svaté knihy věrně vykládajíc, takové učení, že plnění jeho jest nade vše mocným popudem a zároveň účinným prostředkem k šíření pravé vzdělanosti.

„Není mocnosti,“ tak praví, „leč od Boha.“ (18») Když však moc od Boha pochází, musí také v sobě obrážeti božskou velebnost, aby vzbuzovala úctu, a božskou dobrotu, aby příjemnou a lehkou byla těm, kdož jí poddáni jsou. Protož  ten, kdo otěže vlády do rukou bere, nechť jest osoba jednotlivá nebo sbor, nechť se to stává mocí volby, nebo právem rodu, ať se jedná o republiku nebo o monarchii, nesmí u vykonávání jejím hledati ukojení své ctižádosti anebo marné záliby, aby  nad jinými panoval, nýbrž musí spíše považovati ji za prostředek, aby svým bratřím sloužil, podobně jako Syn Boží, jenž nepřišel, aby si sloužiti dal, ale aby jiným sloužil.(19») – Krátké věty, nejmilejší, ale věty, v nichž nejvznešenější a nejblahodárnější pojem moci světské jest obsažen, jaký jen mysliti si možno!

 Pohanští panovníci a králové moci své nejhanebněji zneužívali.(20») Náruživosti jejich neznaly žádných mezí; výplodu a ovoce cizího potu užívali k jejich ukojení.   Nejpodivuhodnější nápady jejich libovůle stávaly se zákony, a běda těm, kdo se opovážili přestoupiti je. – Nespokojujíce se tím, činili nároky na nejpyšnější názvy, názvy,které s jejich činy porovnány, zněly jejich poddaným jako nejkrutější ironie.- Jinak však jest to s mocí, jak se z učení křesťanského vyvozuje; jest mírnou, činnou, pamětlivou, by dobro šířila, a jest krocena bázní před nevyhnutelnými tresty, které na soudě Božím stihnou ty, kdož moci své zneužívají a špatně vládnou. Jest nemožno, moji drazí, toho neviděti; rozšiřuje se srdce naše při tomto tak vznešenému pohledu na moc světskou. Poslušnost, kterou potřeba spořádaného trvání společnosti jako nevyhnutelnou povinnost ukládá, ztrácí všecku trpkost a stává se lehkou i sladkou.

Učení,  které o moci světské podáno bylo, odpovídají naučení, která platí poddaným. – Když totiž  moc základ svého bytí, svou velebnost a svou povinnost šířiti dobro, od Boha má, nemůže vzpoura proti ní považována býti za dovolenou, poněvadž byla by vzpourou proti Bohu samému. Poslušnost poddaných musí býti upřímnou a loyální, musí  vycházeti ze vnitřního přesvědčení, ne však z otrocké bázně  před hrozícími tresty, musí to býti poslušnost, která zavrhování zakázaného činu v sobě obsahuje a tak daleko jde, že ochotna jest ke každé oběti, kterou ten, jenž moc v rukou má, bude žádati, by úřad svůj vyplnil.

Bylo vám, nejmilejší, asi více než jednou slyšeti ostrá obvinění proti církvi, jakoby byla nepřítelkyní svobody, a jakoby se s příliš velikou horlivostí zastávala těch, kteří sedí na trůnech. Podle toho, co jsem vám posud řekl, můžete snadno rozsouditi, jsou-li spravedlivými obžaloby tyto. Církev ovšem neschvaluje jednání těch, kdož vzbouření vyvolávají a podporují a ze zásady jsou nepřáteli autority; ale poslušnost, kterou ona doporoučí bohatě jest vyvážena přetvořením moci světské, jež křesťanství provedlo, tak že moc tato zbavena byvši zneužívání, které za dob starého pohanství s jakousi nutností na ní lpělo, více ráz moci otcovské na sebe vzala a ve spravedlnosti hráz rozkazů svých nalézá. – Když však tuto jí vytčenou hráz překročuje  a práv svědomí se dotýká, naráží na rozhodný odpor u křesťana, jenž jí právem odpovídá slovy apoštolů: „Více sluší poslouchati Boha nežli lidi.“ (21») Moji drazí, církev v lůně svém nevychová zbabělých a lichou bázní chvějících se poddaných; nikoliv, tací mimo její lůno se nalézají ve společnostech, kde mimo hrubou moc není žádného práva.

Svého času již Tertullian (22») poznamenal, že křesťané dávky tak věrně platili jako věrně zachovávali přikázání nekrásti. – Ale tito ctnostní lidé neznali toho tak zobecnělého umění, podrobovati se nespravedlivým rozkazům caesarův;  před nimi, před  kterými králové zbledli,  neměnil barvy své obličej křesťanův, a zatím, co jiní skláněli svá kolena, dovedli tito státi přímo, a umírati za nezadatelná práva svého svědomí. Jest nadmíru bolestno, synové nejmilejší, slyšeti tak často opakování oněch obviňování, když přece vskutku  oprávněná a  mravná svoboda jest jako květina, která  sama od sebe se daří v každém státě, kde vane duch  katolické Církve. – A v pravdě, když ruka těch, kdož panují, těžce spočívá na jejich poddaných, když práva přirozená nanejvýš jsou ohrožována a svobodný pohyb člověka obmezen, když stále více moci  nabývající bezbožnost svatá pouta náboženství trhá, když svědomí náruživostmi přehlušené od pravdy a dobra se odvrací a zločiny se množí, tu vidí se moc světská ve své existenci ohroženou, a nemajíc více žádné opory v ctnosti svých podřízených, hledá ji ve zbraních, ve vojsku a v policii. Mohl bych vás vyzývati, abyste pravdu tohoto tvrzení téměř rukama chápali, porovnávajíce nyní ve světě panující poměry s minulostí ne příliš vzdálenou, na niž by snad přece mnozí z vás upamatovati se nemohli; ale místo toho raději připojím některá svědectví, která nemohou ze stranictví býti podezřívána ani od těch, kteří myslí, že mravní poměry společnosti a její občanské vztahy mohou povznésti tím, že učitelského úřadu církve dbáti nebudou.

Jest tu Benjamin Franklin, který na konci svého života, stráveného v úřadech veřejných a bohatého zkušenostmi, z Filadelfie psal takto: „Národ nemůže v pravdě býti svobodným, není-li ctnostným; a čím více národové se kazí, tím většího počtu vládců nad sebou potřebují.“ (23») A jiný spisovatel, jehož jméno u příznivců tak zvaného kulturního boje dobrý má zvuk, na to svého času kladl důraz, „že nechtějí náboženství zničiti; neboť národ bez náboženství propadá velmi brzy úplně vládě vojenské.“ (24») A měl právo mluviti takto; neboť viděl, jak na výstřednosti a pošetilosti francouzské republiky brzy následovala vláda, jež s vojenskou přísností panovala nad lidmi, kteří vzbouřili se proti Bohu a kteří vše dle svého mínění chtěli upravovati: vědy, umění, školy, ano i svědomí, kdyby opovážlivost jejich nebyla zlomila stálost křesťanského kněžstva.

Pozastavme se nyní na okamžik, nejmilejší; pohlédněme ještě jednou nazpět na cestu, kterou jsme urazili. – Vidouce rozhořčený boj, který ve jménu vzdělanosti proti křesťanské církvi jest veden, předsevzali jsme si pátrati, zdaž církev, utrpěvši nějakou ztrátu, stala se snad neschopnou přispívati ku mravnímu zdokonalení člověka a tím tedy také k rozvoji vzdělanosti, anebo zdaž  také nyní jest s to, aby způsobila ony podivuhodné účinky, které druhdy provedla. A pátrání toto, ač jen takové bylo, jaké obmezené hranice pastýřského listu dovolují, postačilo, bychom se přesvědčili, že učení církve chová v sobě nejdrahocennější símě vzdělanosti, a že následování jeho vedlo by na každý způsob k největší mravní dokonalosti, jaká jen zde na zemi očekávati se dá.“

VIII.

„Ale svaté učení, které církev dítkám svým podává, svou zvláštní působivost by dojista jen z polovice ukazovalo, kdyby se mělo jen v oboru pouhých theorií pohybovati. – Má-li tohoto působení úplně býti dosaženo, jest potřeba, aby učení jaksi se ztělesňovalo v nějakém živém vzoru, na nějž pohlížejíce přesvědčovali by se lidé, že toto učeni není pouhou myšlenkou (ideí), na niž asi s takovým zlíbením hledíme jako na pěknou malbu nebo na krásnou krajinu, nýbrž že jsou to praktické pravdy, pravdy, které rozhodně skutkem musí býti provedeny. – To chápali i pohané, kteří správně soudili, že i nejvznešenější zásady a nejmoudřejší učení zůstávají pouhou mrtvou písmenou a  nemohou svět přetvořiti a lepším učiniti, neobdrží-li v živém nějakém vzoru jaksi formu a osobní postavu. – Plato, jenž dílem rozenou bystrostí svého rozumu, dílem horlivým bádáním ve starých podáních tak vznešené a důležité pravdy objevil,  jsa pevně přesvědčen o tom, že pouze napsané nebo pronesené slovo nemůže přinésti cenného a trvalého užitku, přeje si s vroucí touhou, aby nejvyšší Pravda sama na sebe vzala tělo a oku všech viditelně se objevila. (25»)

Cicero, jenž nebyl jen velikým řečníkem, ale také velikým filosofem a důstojným zástupcem této vědy mezi pohany, týmiž důvody byl pohnut k vyslovení téhož přání (26»)  – A Seneka, který, nechť byl soukromý jeho život jakýkoli, často psal téměř dle křesťanského názoru a patrně dechem křesťanství nedotknut nezůstal, napsal list Luciliovi o nutnosti, aby měl člověk po ruce veliký a vznešený vzor, jenž by všem mohl za příklad sloužiti, by dle něho život svůj uspořádali. Poněvadž však pro nedostatek takových vzorů nic lepšího mu nenapadalo, radil vzíti za vzor méně ohyzdný příklad, jako na př. Katónův. (27»)

Této potřebě živoucího a dokonalého vzoru, kterou nejvznešenější duchové pohanského starověku uznávali, jest u věřícího úplně vyhověno. Vzor, po němž oni marně volali a toužili, odhaluje nám Církev, stavíc nám před oči život Ježíše Krista, vtěleného věčného Slova Otcova a spolupodstatného odlesku jeho neskonalé dobroty. – Jak  krásný, moji drazí, jest vznešený tento vzor, jejž nám Církev dala, a jehož hájila proti útokům Gnostiků, Arianů a všech jiných bludařů až po naše moderní nevěrce, kteří nejrozmanitějšími způsoby se pokoušeli uloupiti mu korunu božského světla, která kolem jeho majestátného čela září! – Ježíš není jenom člověkem, ale také Bohem, a proto jest také neobmezenou i absolutní ctností a dokonalostí.“ – Jest tomu nyní téměř devatenácté století, co jednotlivci, družstva i národové se snaží jeho obraz v sobě ukazovati, a přece zbývá ještě tak mnoho od něho k naučení a vzhledem ku zdokonalování mravů od něho k upotřebení, jako kdyby teprve včera byli počali jeho následovati. – Ježíš mimo to, že jako vzor božský jest nejdokonalejším, jest zároveň i nejobsáhlejším; neboť představuje se jako učitel pro všecky poměry života. – Největší díl lidstva se stává z chudých, z dělníku, kteří v potu tváři se lopotí o vezdejší chléb, a kterým prací jejich rukou sotva se podaří, jeho pro sebe a svou rodinu skrovně a dostatečně vydělati. Poměrům jejich  úplně shodně, narodil se Ježíš chudý a vedl chudý život v dílně pěstouna svého, zaměstnávaje se hrubou prací tesařskou.       

Ó moji drazí spolupracovníci v úřadě duchovním, vy jste denně svědky mnohých utrpení a strádání, kterých nezná svět, anebo, lépe řečeno, před nimiž oči své zavírá, by si nepokazil svých marných radostí. – Vy, kteří často s chudými svým vlastním potřebám skoupě vyměřený chléb sdílíte a touhou planete, byste ještě více pro ně učiniti mohli, povznášejte často jak možno, očí svých k božskému Spasiteli, byste pohledem na něho zase síly a odvahy nabyli. – Nechte své pomlouvače jen mluviti, že oni jiným způsobem vzdělanost šíří; vy, vlévajíce do duší balsám náboženské útěchy, zároveň také zájmy vzdělanosti způsobem nejvýš vynikajícím podporovati budete; vy budete dusiti zuřivost, která by jinak jednoho dne, snad od nás nemnoho vzdáleného dne, mohla se proměniti v násilné a surové činy; vy budete zdvihati osoby, které by jinak chudoba v jejich vlastních očích i v očích jiných zneuctila a snížila – ale takto, cítíce se v Ježíši Kristu poctěnými, poznají královskou důstojnost, která jim byla získána, a zároveň nabudou odvahy by si ji konáním ctnosti  a poctivým životem zachovali.

Když však Ježíš Kristus z této stránky tak dokonalým vzorem chudých se jeví, nepřestává proto býti stejně dokonalým vzorem velikých i králů tohoto světa. Ježíš Kristus jest králem a svou moc královskou projevuje neobmezeným panstvím, jež vykonává nad celou přírodou i nad dušemi rozumných tvorů. Příroda podrobuje se jeho pokynu, On božskou plností moci a svobody vládne nad zákony přírodními. Umlkají větrové, uklidňují se vlny, množí se v jeho rukou předložené chleby. Nejzatvrzelejší a nejzkaženější duše jsou přemoženy jeho slovem a všemohoucím kouzlem, jež září z jeho očí a z jeho obličeje. – Ale této královské moci, jakou v plné míře vládne, používá jenom ku blahu lidí a vykonává ji, jen aby jejich potřebám vyhověl. Používá ji, aby léčil nemoci rozličné, jimiž jsou lidé trápeni, aby z železného spánku smrti opět budil je k životu, aby osvobozoval je z útisků satanových, který je opanoval a mučil, používá jí konečně také, aby zlomil daleko tvrdší a nebezpečnější  tyranství špatných vášní, které je uchvátily, a nepravosti, kterou se poskvrnili. – Ach, moji nejmilejší, kéž by nám bylo dáno způsobiti, aby všichni, kteří žezlo i otěže moci v rukou drží, přiblížili se k Ježíšovi, by jeho obraz na se vzali  a svůj život dle jeho života zařídili! Tu by ve společnosti lidské zase vykvétali nejen velicí světci, ale také pro vznešené činy památky hodní králové, jako byl Jindřich v Německu, Štěpán v Uhrách a Ludvík ve Francii.

Ježíš jest otcem, ale nikoliv mocí tělesného plození, nýbrž mocí toho plození, kterým k životu ducha   zrozeni býváme, a které nekonečně vznešenějším tělesného jest. – Není-liž však toto tak vznešené otcovství s to, aby lidi pokažené přirozeností v duchovně znovuzrozené přetvořilo? – S jakou nevýslovnou péčí Ježíš o to pečoval, aby k novému člověku v duchu přivedl a zdokonalil ony nevzdělané učedníky, které kolem sebe shromáždil a k apoštolátu povolal! Jak se sklání k jejich nedokonalostem; s jakou opatrností podpírá jejich slabost a je sílí, když se víra jejich viklati zdá.– A když již má se dle těla od nich odloučiti, by se vrátil tam, odkud přišel, jak něžnými slovy doporoučí je svému i jejich nebeskému Otci! Ó vy rodičové, kdyby zapadla do srdcí vašich jenom jiskra toho ohně, kterým proniknuta byla řeč Ježíšova, kterou nám sv. evangelista Jan (28») vypravuje, jak mnoho získaly by tím vaše dítky, a jak mnoho jimi získala by také občanská společnost na zdokonalení mravním!

Ježíš, jako osoba božská, nebyl závislým na nikom; a přece chtěl své matce, která jej dle těla zrodila, i svému pěstounu býti poddán, aby stal se dětem učitelem láskyplné poddanosti těm, jimž za své bytí děkují, kteří jak jméno tak i práv otcovství od Boba dosáhli. A kdyby jinoši hodně pohlíželi na tento vzor a jeho pro sebe používali, nebyl-li by připraven účinný lék na nejkrvavější ránu, kterou trpí doba naše, totiž na nevázanost mládeže, která nenávidí každé uzdy i každého zákona? – A když by otcovský dům opouštěly takové, dle příkladu Ježíšova otcovské moci slušné dítky a na kázeň uvyklé, zdaž  by nebyly nakloněny poslouchati spravedlivých rozkazů těch, kdož nad nimi stojí a ve svém úřadě zástupci Božími jsou?
Působí nám, nejmilejší, obzvláštní radost mluviti o krásách tohoto božského vzoru, a velmi, bychom pokračovali, bychom vám poklady v něm skryté blíže vylíčili a poukázali na nepopíratelný poměr mezi ním a pokrokem vzdělanosti, kdyby pomyšlení, že jsme již mnoho napsali, nenapomínalo nás, abychom šetřili slov. Ostatně můžete, moji drazí, snadno sami dále vésti tento důkaz, když budete pozorovati Ježíše: jako přítele, jako posilu slabých, jako neohroženého obhájce pravdy, která vždy málo přátel mívá – jako toho, jenž velkých a hrdinných obětí se nehrozí atd. A tak stojí tu Ježíš v pravdě jako pramen života, který všem k němu se přibližujícím krásné a spasitelné učení, které hlásal, v sobě samém ztělesněné ukazuje. Touto úvahou veden napsal Athanasius Veliký: „Ježíš Kristus, věčně nezměnitelný, přišel k nám, aby měli lidé v nezměnitelné spravedlnosti Slova vzor života a trvalý princip spravedlnosti.“ (29») A sv. Augustin tutéž myšlenku, ač jinými slovy, vyjadřuje takto: „V celém životě Kristově, jejž vedl uprostřed lidí, jejichž přirozenost přijal, svrchované pravidlo mravů jest vyjádřeno.“ (30»)

Že otcové církevní takové výroky učinili, tomu nepotřebujeme se pranic diviti, neboť tytéž věty téměř doslovně proneseny byly také od těch, kteří  uprostřed nás povstali, aby božství Ježíšovo popírali. Nechť postačí nám, ze mnohých, které bychom uvésti mohli, opakovati slova jen jednoho nejsmělejšího z nich, který právě pro tuto svou zvláštní opovážlivost známým  se stal. Donucen leskem, kterým Ježíš jest ozářen, nemůže jinak, než brzy uznávati v něm takovou naprosto jedinou osobnost, která všecky ostatní lidi daleko převyšuje a i dnes  ještě osudy lidstva ovládá, (31») – brzy však ve chvalořečení propukne volati k němu: „Ty budeš z lůna božského pokoje patřiti na nezměrné následky, které činy tvými založeny jsou… Tisíce let bude svět v tobě hledati vzor, na němž, bude chtíti zakládati život svůj, nedbaje našeho odporu. Ty budeš praporem, pod nímž nejrozhořčenější bitvy bojovány budou – tisíckráte více živý a milovaný po své smrti, než jsi kdy byl po čas svého putování na zemi, staneš se tak úhelným kamenem lidstva, že jedno a totéž bude jméno tvé násilně ze světa odstraňovati a světem v jeho základech otřásati.“ (32»)

IX.

„Shrňme nyní několika slovy to, co jsme v pastýřském listě tomto obšírněji vyložili. Když hlásá Církev učení, které prováděno a v život uvedeno, dítky její nepopíratelně k podivuhodné mravní dokonalosti povznáší, jim mírnost, čistotu mravů, šlechetnost smýšlení a vzájemnou lásku vlévá; když ona tedy skutečně následuje toho, po čem mudrcové pohanští marně toužili, totiž nejvyššího a  nejdokonalejšího i všecky ctnosti a šlechetné úmysly v  sobě obsahujícího vzoru, a když nikdy nedopustila, aby učení její nějak bylo porušeno, vlastního lesku svými rouhavými tvrzeními anebo zločinnými, nepřátelskými útoky zbaveno;  když konečné učení od ní hlásané i vzor, od ní nám k následování předvedený, postačily ke způsobení úžasných a patrně nadlidských účinků: jest jasno, že nemůže býti pražádného opodstatněného důvodu  k pobuřování světa, aby odňal vzdělanost blahodárným vlivům církve a vydal ji rukám, které jí, bohužel, jen příliš nemilosrdné otroctví a ukrutnou porážku mohou připraviti.“

X.

„Jaké pak, nejmilejší, jsou plody, které veřejná mravouka sklízí v tomto neblahém boji, jenž podniknut byl pod lesklou záminkou, přivésti vzdělanost k novému a vyššímu rozkvětu; jaké prospěchy z toho vyrůstají pro vzájemné vztahy lidí mezi sebou? Můžeme jen poukázati na ty daleko sahající trosky, z kterých kouří se před očima našima; ale již pouhé poukázání také postačí, bychom je dle jejich ceny posoudili. Když mravouku rukám církve vyrvali a úskočně ji jejích náboženských základů zbavili, zůstala jaksi viseti ve vzduchu a přestala býti závazným pravidlem lidského jednání, stala se spíše hříčkou a míčem lidských náruživostí. Vynalezli mravouku pro rozdílná století i pro rozdílná podnebí; ano vložila se do ruky jednotlivce moc, aby si utvořil mravouku sám dle svého vkusu. „Člověk,“ tak napsal jeden z moderních nevěrců, „posvěcuje to, čemu věří, a zdobí květy obrazotvornosti vše, co miluje.“ (33») To je však vskutku stanovisko, s něhož, jak někteří zastáncové těchto theorií dokazují svým příkladem, člověk snadno dá se tak daleko strhnouti, že i nepravost obhajuje, požitek smyslný božským nazývá a žádných zákonu studu drze nedbá, když se nějakým způsobem o to jedná, aby dosáhl nějaké pozemské krásy, která přec jako stín prchá a každým způsobem jenom ten účel má, aby ducha našeho k Bohu, k nejvyššímu prameni všeho cenného a krásného, jako po nějakém řebříku povznášela. (34») Zde vidíte ovoce, které se sklízí jako mzda té nesmírné vzpoury, která ve světě proti církvi propukla. Ovoce toto však, nejmilejší, neslibuje, jak snadno nahlédnete, touženého pokroku vzdělanosti; nikoliv, spíše působí onu hrůzu, kterou nutně musí pocítiti člověk, když vidí blížiti se nejhorší způsob barbarství, totiž to, které z pokažené vzdělanosti povstává. Tyto rušivé účinky měly by vlastně působiti na méně dosud pozorné pozorovatele časových proudů, by se tak převráceného učení odřekli a pevnou i nerozlučitelnou páskou s Církví se sjednotili. Ale, bohužel, vidíme, že pravý toho opak se děje, a že štěstí spíše na svůdce se usmívá. Když pátráme, starostlivi o spásu vašich duší, jak jest naší povinností, po příčině tohoto zjevu, myslíme, moji drazí, že ji nalézáme dílem v úkladech ďábelských ke zmatení duchů, ale dílem také v lesku, kterým jest ozářena čestná věc i samo jméno vzdělanosti, kterou šířiti předstírají. – Vzdělanost jest slovo, které v každém uchu má dobrý zvuk, a ježto mnozí u pouhého slova státi zůstávají, nezkoumajíce dále, o jaké vzdělanosti jest řeč, jakými prostředky má se šířiti a kam nás dovésti má, tak se stává, že mnozí za pravé zlato mají to, co není ničím jiným, leč bezcenným pozlátkem.

Na vás jest, nejmilejší spolupracovníci v úřadě duchovním, abyste duchovním dětem svým otevírali oči, by poznaly, že pravá a oprávněná vzdělanost nikterak není od papeže, od biskupů a ode všech, kdož stojí v poslušnosti církve, potírána a potlačována, naopak, že v nich a v jejich snahách nalézá nejsilnější podporu a nejmocnější prostředek, aby kupředu postupovala.  A poněvadž protivníci naši, když se jim nedostává lepších důkazů, ke klamání se obracejí, musíte je krok za krokem sledovati a proti jejich lži a jejich ničemnému pokrytectví stavěti světlo pádných důvodů a nezvratné důkazy skutečných událostí. – Pán požehná vašemu namáhání, a když od ducha dítek svých zapudíte předsudky, bude vám snažší  přivésti je, by otevřely srdce své a přijaly símě božského slova a rosu milosti, kteráž z něho nejsladší plody života vyvodí. – Pokusy svůdců množí se se všech stran; jako tyto, tak stejnou měrou růsti musí naše namáhání, bychom krví Ježíše Krista vykoupené duše od jisté záhuby zachránili.

A zde, nejmilejší, když k tomuto bodu jsme dospěli, puká nám srdce převelikou bolestí (viz úvod), ježto musíme vám připomenouti tu tak krutou ránu, která nejhlubším zármutkem naplnila celý katolický svět, a právě té doby padla, kdy tím jen rozmnoženy mohou býti těžkosti v nichžto se Církev nalézá. – Ach, když počali jsme tato pastýřská slova diktovati, bylo nás daleko tušiti, že nám tak rychle slavný papež, láskyplný Otec by mohl býti odňat! Spíše jsme doufali, že jej brzy zase v lepším stavu zdravotním spatříme a že si budeme moci vyprositi od něho pro vás apoštolské požehnání, od vás pak v odplatu za to dětinné modlitby za vrchní hlavu milovanou. – Bůh v úradách svých jinak ustanovil. Chtěl pro něho uspíšiti odměnu, na kterou mohl činiti nárok pro své dlouholeté, vzácné služby naší společné matce církvi prokázané, pro své nesmrtelné činy a také pro svá utrpení, která s tak velikou stálosti a důstojností i apoštolskou pevností snášel. Ó důstojní spolupracovníci, nezapomínejte  při svaté oběti doporoučeti Bohu onu duši, do níž tak vznešeným způsobem obraz svůj byl vtiskl; mluvte před dítkami svými o jeho zásluhách a povězte jim, jak mnoho veliký papež Pius IX. Vykonal nejen pro církev a pro duše, ale také pro rozšíření vzdělanosti. –  Na vás jest dále, nejmilejší bratři a nejdražší diecesáni,  byste prosili Boha, aby ráčil církvi brzy zase dáti nejvyšší hlavu, a aby ji kryl štítem své moci, by se jí podařilo, mystickou lodičku církve zuřivě bouřícími vlnami dovésti do touženého přístavu. –  Buďte také nás pamětlivi na modlitbách; a my udělujeme vám s láskou vrchnopastýřské požehnání.

V Římě, před branou flaminskou, 10. února 1878.
Joachim, kardinál-biskup.

***

Tak mluvil ten, jenž již za deset dní po té měl státi se nástupcem velikého Pia. Netušil, že slova tato budou slovy rozloučení s milovanými diecesány. Již dne 20. února, zvolen více jak dvoutřetinovou většinou ze šedesáti kardinálů, vstoupil na Stolici Petrovu jako Lev XIII.

***

Poznámky:

(1) Dle díla: Dr. Joh. Weinand: „Leo XII., seine Zeit etc.“
(2) Řím 1,12.
(3) Filip. 4, 1.
(4) Isaiáš 56, 10.
(5) Donoso Cortes tvrdí právem: „Dějiny vzdělanosti jsou dějinami křesťanství: Kdo tyto píše, píše i ony.“
(6) 1. Jan 2, 16
(7) Mt 5, 27
(8) Mat. 6, 24. sl.
(9) Mat. 18, 3, 4.
(10) Jan 13, 34.
(11) Jan 3,16.
(12) Luk. ?, 27, 29.
(13) Žalm 15, 2.
(14) Tit. 2, 14.
(15) Mat. 19. 6, Efes. 5, 32.
(16) Žid. 13, 9.
(17) 65. věta Syllabu.
(18) Řím. 13, 2. sl.
(19) Mat., 20, 28.
(20) Mat., 20, 25.
(21) Sk. Ap 5, 29.
(22) Apolog. C 42.
(23) List Thalutovi.
(24) Ugo Foscolo, Fram. della storia del reg. ital.
(25) De republ. IX.
(26) De fin. V. 2
(27) Ep. IX, 9.
(28) Jan 17.
(29) Cont. Arian. III. 13
(30) De vera relig. XVI.
(31) Rénan, Vie de J. Chr., p. 46.
(32) Tamtéž p. 426.
(33) Rénan, Revue des deux mondes, Oct. 1862.
(34) Tamtéž Etud. d´hist, rel. p. 429.