pátek 24. října 2014

Ecclesia Catholica



Ecclesia Catholica
Instrukce Nejvyšší kongregace Sv. Officia z 20. 12. 1949 o „ekumenickém“ hnutí (Pius XII.)
Soukromý český překlad podle církevně schváleného německého překladu ve vídeňském diecésním listu roč. 88, Nr. 3, 1. 3. 1950, podle přetisku edice „Freude an der Wahrheit“ Nr. 87, K. Haselböck, Wien 1986.

Za zprostředkování děkujeme panu B. Š.
***
I když se katolická Církev neúčastní na „ekumenických“ kongresech a jiných shromážděních, přesto nikdy neopomíjela, jak vyplývá z četných papežských dokumentů, a také nikdy v budoucnu neupustí od toho, aby podpořila s největším zájmem a ustavičnou modlitbou všechny pokusy, které se snaží dosáhnou toho, co Kristu leželo na srdci, totiž aby všichni, kteří v Něj věří, „jedno byli“ (Jan 17, 23).
Objímá totiž vpravdě s mateřkou láskou všechny ty, kteří se k ní vrací jako jediné pravé Církvi Kristově. Proto nemůže být nikdy dostačující schvalovat a podporovat všechny plány a opatření minulosti a přítomnosti, která mají ve shodě s církevní autoritou na zřeteli správné poučování ve víře u očekávaných konvertitů nebo její prohlubování u obrácených.
Nyní se ale v mnoha částech světa v důsledku vnějších událostí a změn v duchovním zaměření, jakož i především díky společné modlitbě věřících, samozřejmě z podnětu milosti Ducha Svatého, stále více a více oživovalo v srdcích mnohých nekatolíků přání, navrátit se k jednotě všech, kteří věří v Krista Pána. To je zajisté pro syny pravé Církve důvodem ke svaté radosti v Pánu a zároveň pobídkou přijíti na pomoc všem čestným hledačům pravdy tím, že jim vroucnou modlitbou vyprosí u Boha světlo a sílu.
Dosavadní pokusy, které byly různě podniknuty jednotlivými osobami jakož i společenstvími, aby smířily odloučené křesťany s katolickou Církví, jsou sice prodchnuty výtečnými úmysly, ale neopírají se vždy o správné zásady; a dokonce je-li tomu tak, nedá se přesto zabránit určitému nebezpečí, jak již ukázaly zkušenosti. Proto považuje tato Nejvyšší kongregace Sv. Officia, které přísluší pečovat o to, aby poklad víry byl neporušeně zachován a chráněn, za záhodné, aby připomenula a nařídila následující body:
1. Jelikož výše uvedené znovusjednocení je především úlohou a povinností Církve, musí se toho s obzvláštní pečlivostí ujmouti biskupové, neboť „je Duch Sv. ustanovil, aby řídili Církev Boží“ (Skut. 20, 28). Je proto jejich povinností, nejen pečlivě a účinně na toto celé hnutí dohlížet, ale také je s rozhledem podpořit a řídit: jednak aby byli nápomocni těm, kteří hledají pravdu a pravou Církev, a za druhé, aby uchránili věřící před nebezpečími, která snadno z tohoto hnutí vznikají.
Proto se musí především důkladně seznámit se vším, s čím se tímto hnutím v jejich biskupstvích započalo a co se děje. K tomu účelu označí schopné kněze, kteří podle nauky víry a směrnic, vydaných Svatou Stolicí – např. v encyklikách „Satis cognitu (Lev XIII., z 29. 6. 1896), „Mortalium animos“ (Pius XI., z 6. 1. 1928) a „Mystici Corporis Christi“ (Pius XII., z 29. 6. 1943) – budou pozorně sledovat, co stojí v souvislosti s tímto hnutím, a kteří jim potom podle předpisu o tom a ve stanovených lhůtách podají zprávu.
S obzvláštní pečlivostí budou sledovat katolické veřejné projevy všeho druhu k tomuto předmětu a naléhat na dodržování kánonů (Církevního zákoníku CIC) „O předběžné censuře knih a jejich zákazu“ (CIC, can. 1384 nn.). Neopominou rovněž nic v této věci ohledně publikací nekatolíků, pokud by měly být katolíky vydávány, citovány nebo rozšiřovány.
Stejně si dají záležet na tom, aby nekatolíkům, kteří se chtějí seznámit s katolickou naukou, opatřili k tomu účelu vhodné pomůcky, jakož i označili pověřence a informační místa, na které by se mohli nekatolíci obrátit o radu. Tím spíše se postarají o to, aby těm, kteří již konvertovali, byly k disposici všechny pomůcky k získání přesnější znalostí katolické víry a k účinné podpoře jejich náboženského života, jmenovitě shromážděními a sdruženími, odpovídajícími tomuto účelu, duchovními exerciciemi a jiným cvičením zbožnosti.
2. Ohledně pracovní metody, jež by měla být sledována, určí biskupové, co se má dělat a od čeho upustit, a přesvědčí se, že každý postupuje podle těchto jejich předpisů. Dále budou bdít nad tím, aby nebyl pod falešnou záminkou – že se musí spíše dbát toho, co nás spojuje, než toho, co nás rozděluje – podporován nebezpečný indiferentismus (pozn. něm. vyd. K. H.: rovnost všech náboženství, srov. encykl. Řehoře XVI. „Mirari vos“ z 15. 8. 1832) zvláštně u těch, kteří jsou v theologických požadavcích méně zkušení a jejichž náboženská prakse je spíše slabá. Neboť musíme se chránit toho, abychom nepřizpůsobovali v duchu, který se dnes nazývá „irenický“ (pozn. něm. vyd. K. H.: usilovat o mír na úkor pravdy), katolické pravdy, ať již dogmata nebo s nimi související nauky, sbližovacími studiemi a marnou snahou o postupné přizpůsobení různých náboženských vyznání naukám odloučených tak, že tím utrpí čistota nauky katolické nebo se zatemní její pravý a jisty obsah.
Budou také zavrhovat onen nebezpečný způsob vyjadřování, z něhož vznikají falešná pojetí a klamné naděje, které nemohou být nikdy naplněny; tak např. když se tvrdí, že to, co se učí o návratu odloučených k Církvi, k ústavě Církve a o Mystickém těle Kristově, nemusí se oceňovat v přehnané míře, když přece není vše předpisem víry; nebo, co je ještě horší, že v dogmatických požadavcích katolická Církev nikdy neměla plnost Kristovu, nýbrž může v tom být ještě zdokonalena jinými. Budou s úzkostlivou starostlivostí a s největším důrazem vystupovat proti tomu, aby v představování reformace a případů reformátorů nebyly chyby katolíků takovou měrou přeháněny a vina reformátorů natolik zastírána nebo nebylo to, co je vedlejší, přespříliš strháváno do popředí, aby oproti tomu nebyla téměř nezpozorována a zvážena hlavní věc, totiž odpad od katolické víry.
Konečně budou bdít nad tím, aby přehnanou a falešnou vnější horlivostí nebo nemoudrým a sensaci budícím vystupováním se neuškodilo víc než prospělo žádoucímu cíli.
Musí tedy být přednášena a vykládána celá nezkrácená katolická nauka. V žádném případě nesmí se přejít mlčením nebo víceznačnými slovy zastřít to, co říká katolická nauka o pravé podstatě a stupních ospravedlnění, o ústavě Církve, o prvenství pravomoci římského papeže, a o návratu odloučených k pravé Církvi Kristově jako jediné cestě k jednotě. Můžeme jim ovšem říci, že pro ně jejich návratem k Církvi nižádným způsobem nebude ztraceno to dobré, co jim skrze milost Boží až dosud bylo poskytnuto, nýbrž návratem jen ještě zdokonaleno a dokončeno. Každopádně je třeba zabránit hovořit o tom tak, aby v nich nevzniklo mínění, jako by svým návratem přinesli Církvi něco podstatného, co jí dosud chybělo. To musí být skutečně řečeno jasnými a nedvojznačnými slovy: za prvé proto, že hledají pravdu; a pak, že pravá jednota nemůže být nikdy uskutečněna vně pravdy.
3. Co se týče obzvláště shromáždění a konferencí katolíků a nekatolíků, které byli v poslední době na mnoha místech pořádány k podpoře „sjednocení ve víře“, je bezpodmínečně nutná zvláštní bdělost a řízení cesty ordináři. Neboť i když mohou tato setkání poskytovat žádoucí příležitost k šíření znalosti katolické nauky mezi nekatolíky, s níž tito až dosud většinou nebyli dostatečně seznámeni, tak přece skrývají také pro katolíky příliš snadno vážná nebezpečí indiferentismu. Kde se objevuje určitá naděje na dobrý výsledek takových podniků, tam místní ordináři určí podmínky, pro řádné zabezpečení tím, že vyšlou na tyto sešlosti odborně školené kněze, kteří jsou schopni katolickou nauku nezávadně a odpovídající formou podávat a obhájit.
Věřící se ale těchto podniků nemají zúčastňovat bez zvláštního dovolení církevní vrchnosti, které může být uděleno jen těm, kteří jsou známi jako dobře poučení a upevnění ve víře. Kde však není dána odůvodněná naděje na dobrý výsledek, nebo v případě, že je obava z jiného nebezpečí zvláštního druhu, mají být věřící moudrým způsobem zdržování dále od těchto podniků a konference samotné včas zrušeny nebo postupně zastaveny. Jelikož však zkušenost učí, že větší shromáždění tohoto druhu přinášívají málo plodů a obyčejně současně více nebezpečí, bylo by možno je pořádat jen po velmi důkladném přešetření.
Ke společným rozhovorům mezi katolickými a nekatolickými theology ať jsou vysíláni jen takoví kněží, kteří se k tomu opravdu prokázali jako schopní důkladnými theologickými znalostmi a svou neotřesitelnou věrností vůči zásadám a směrnicím Církve pro tyto záležitosti.
4. Všechna výše uvedená shromáždění a konference veřejné i neveřejné, větší i menší, podléhají předpisům Církve, které tato posvátná Kongregace připomenula ve svém monitu „Cum comparatum“ z 5. 6. 1948 (AAS XL, 1948, 257 – připomíná se CIC, can. 1325, § 3, kde se říká: Katolíkům není dovoleno konat s nekatolíky disputace nebo konference, jmenovitě veřejné. K tomu je třeba povolení Sv. Stolce, nebo v naléhavých případech ordináře.) Předpokladem při tom je, že tyto podniky budou konány v dohodě, a sice za tím účelem, aby katolická a nekatolická část, v projevu a protiprojevu byli si rovni, hovořili o otázkách nauky víry a mravů, při čemž každý vyloží nauku své víry jako svůj vlastní náhled. Taková mezikonfesní shromáždění nejsou tímto zakázána absolutně; nemají být ale konána bez předchozího povolení příslušných církevních úřadů. Oproti tomu nespadají pod zmíněné monitum: katechetické poučování, i když je udělováno většímu počtu zároveň; rovněž ne přednášky, v nichž nekatolíkům, kteří se chtějí vrátit do Církve, je vykládána katolická nauka. To platí i v případě, že při tom příležitostně nekatolíci přednášejí nauku jejich vlastního náboženského společenství s úmyslem, aby si jasně a vědomě zodpověděli, v čem jejich nauka s naukou katolickou souhlasí a v čem se od ní odchyluje. Dále se monita netýkají: taková smíšená shromáždění katolíků a nekatolíků, v nichž není vůbec řeč o otázkách nauky a mravů, nýbrž kde se účastníc radí o tom, jak by bylo možné společně bránit přirozená práva nebo křesťanské náboženství proti dnešnímu spřaženému postupu nepřátel Boha; ani zasedání, která mají za předmět obnovu sociálního řádu nebo podobné otázky.
Ani v těchto kruzích samozřejmě není katolíkům dovoleno schvalovat nebo připouštět něco, co nesouhlasí s Božím Zjevením a s církevní naukou, a sice v sociální oblasti.

Pro místní konference a shromáždění, která podle výše uvedeného výkladu spadají pod monitum, obdrží ordináři pravomoc na 3 roky, jež se počítá od zveřejnění těchto pokynů, udělit požadované předběžné dovolení Apoštolského Stolce, avšak za těchto podmínek:
  1. Každé „communicatio in sacris“ (= společná bohoslužba) je bezpodmínečně vyloučeno;
  2. rozpravy samy mají být nařízeným způsobem pod dohledem a být řízeny;
  3. koncem každého roku musí být této Nejvyšší kongregaci podána zpráva, na kterých místech se takové podniky konaly a jaké zkušenosti byly při tom zjištěny.
Ohledně výše uvedených theologických rozhovorů bude dále udělována tatáž pravomoc na stejnou dobu: ordináři místa, kde se tyto konají, nebo ordináři, který bude na základě vzájemné dohody ostatními ordináři pověřen k řízení tohoto díla, a sice za stejných zmíněných podmínek, avšak jen tehdy, pokud každý rok bude této kongregaci podána zpráva o projednávaných otázkách, o účastnících, jakož i o referentech obou stran.
Pro konference a shromáždění mezidiecésního nebo národního nebo mezinárodního charakteru je vždy nezbytné předběžné zvláštní povolení samého Sv. Stolce pro každý jednotlivý případ. V dotyčné žádosti se musí uvést též otázky a předměty zamýšlené k projednávání, jakož i referenti. Není dovoleno začínat s vnějšími přípravami takových setkání před vyžádaným schválením nebo spolupracovat s nekatolíky, kteří tyto přípravy vezmou do své ruky.
5. Ačkoliv je při těchto konferencích a shromážděních vyloučeno jakékoliv „communicatio in sacris“, přesto není zakázána společná modlitba Otčenáše, nebo jiné modlitby schválené Církví, při zahájení a skončení shromáždění.
6. I když právo a povinnost každého ordináře je bdít nad tímto dílem ve své diecési, podpořit je a řídit, tak bude přesto vhodná a dokonce nutná spolupráce více biskupů ke zřízení středisek a úřadů, kterými by měla být celá záležitost průběžně sledována, kontrolována a řízena. Je proto věcí ordinářů, aby se dohodli na vhodné metodě, aby byl zajištěn jednotný postup a řádná spolupráce.
7. Představení řeholí jsou povinni bdít s veškerou pečlivostí nad tím, aby jejich podřízení se přesně a svědomitě drželi těchto příslušných předpisů Sv. Stolce nebo vydaných ordináři.
Aby však toto velevýznamné dílo znovu-„sjednocení“ všech křesťanů v jedné pravé víře a v jedné pravé Církvi se stalo stále větším a hlavním přáním celé duchovní péče a všechen katolický lid si od Boha tento návrat vroucně vyprošoval, bude bez pochyb záhodno poučit věřící o těchto problémech a snahách, jakož i o důvodech, o něž se opírají předpisy Církve, tohoto se týkající, a to vhodným způsobem, jako např. pastýřskými listy.
Všichni věřící, zvláště ale kněží a řeholníci, měli by být povzbuzeni a rozhorleni, aby sovu modlitbou a obětí oplodnili toto dílo a snažili se je podpořit. A měli by si všichni dobře připomenout, že zajatým v bludu nebude cesta k pravdě a k Církvi ničím účinněji narovnána, než vírou katolíků, která se osvědčuje v mravně čistém způsobu života.