Mens nostra

Mens nostra

***

OKRUŽNÍ LIST

ctihodným Bratřím patriarchům, primasům, arcibiskupům, biskupům a ostatním správcům diecésí v míru a společenství žijícím s Apoštolskou Stolicí

o horlivém šíření duchovních cvičení.

PIUS PP. XI.

Vendée děkuje panu Zdeňkovi K. za zprostředkování elektronické podoby tohoto textu.

***

Ctihodní Bratři, pozdrav a apoštolské požehnání!

Blahý účinek jubilejního roku na křesťany.

Jest vám všem, Ctihodní Bratři, zajisté dobře známo, jaký byl náš úmysl, když jsme stanovili počátkem tohoto roku pro celý katolický svět mimořádné jubileum na oslavu výročí dne, kterého jsme před padesáti léty ponejprv po svém vysvěcení na kněze přinesli u oltáře oběť Boží. Jak jsme slavně prohlásili v apoštolské konstituci „Auspicantibus Nobis“, vydané dne 6. ledna 1921 (1), pohnulo nás k tomu netoliko přání, aby milení synové Naši a celá nesmírná rodina křesťanská, svěřená Našemu srdci dobrotivým Srdcem Božím, byla pozvána k účastenství na radosti svého společného Otce a spolu s Námi děkovala svrchovanému Dárci všeho dobra; nýbrž především také blahá naděje, že, otevřeme-li s otcovskou štědrostí poklady nebeských darů, jejichž rozdílení nám  bylo svěřeno, křesťanský lid použije této vítané příležitosti k utvrzení své víry, k rozmnožení své zbožnosti a dokonalosti, k svědomité nápravě soukromých i veřejných mravů podle zásad evangelia: odtud se pak dá očekávati, že ovocem pokoje a odpuštění dosaženého od Boha bude pokoj v každém jednotlivci i ve společnosti.

A tato naděje nebyla zmařena. Vždyť zbožné nadšení, s jakým přijal křesťanský lid vyhlášení jubilea, postupem času nejen že nepohaslo, nýbrž bylo pozorovati, že se den co den více vzmáhá, nikoli bez přispění Boha,  který přivodil takové události, že tento vpravdě požehnaný rok utkví navždy v paměti veškerého potomstva. Měliť jsme hojně příčin radovati se, vidouce většinou vlastníma očima tak skvělý vzrůst víry a zbožnosti a  kochajíce se pohledem na tak velké množství předrahých dítek, jež nám bylo přáno uvítati v Našem sídle  a takřka přivinouti s láskou na Své srdce. Když teď vroucně děkujeme milosrdnému Otci, který ráčil za tohoto milostivého roku na svou vinici seslati, uspíšiti a nakupiti tolik velkých plodů, pastýřská starostlivost nás pobízí zasaditi se o to, aby z těchto příznivých začátků vzešel pro budoucnost větší a trvalejší užitek, k blahu a štěstí jak jednotlivců, tak i celé společnosti.

Exercicie památníkem jubilejního roku.

A tu když uvažujeme, jakým způsobem by toto požehnané ovoce zůstalo uchováno, vzpomínáme si na svého předchůdce blahé paměti Lva XIII; ten stanově za jiné příležitosti milostivé léto, důraznými slovy, jež jsme citovali ve zmíněné konstituci „Auspicantibus Nobis“ (2), povzbuzoval všechny věřící, aby „se poněkud usebrali a své myšlenky pohřížené v zemi převedli na lepší věci“. (3) Dále Nám připadá na mysl Náš předchůdce svaté paměti Pius X., který sice ustavičně, slovem i příkladem, povznášel kněžskou svatost, ale v padesátém roce svého kněžství měl ke katolickému duchovenstvu (kleru) zbožnou „Promluvu“, (4) plnou vzácných a dobře volených návodů, jak by se dala stavba duchovního života vztyčiti k závratné výši.

Kráčejíce tudíž ve stopách těchto Velekněží, pokládali jsme za vhodno také My sami něco učiniti: i radíme k jedné výborné věci a doufáme, že z ní vzejde křesťanskému lidu mnohý znamenitý prospěch. Míníme duchovní cvičení, exercicie, a přejeme si vroucně, aby se šířily co den více nejen mezi obojím kněžstvem, nýbrž i v řadách katolických laiků, chceme je zůstaviti Svým milovaným synům jako nějaký památník tohoto milostivého léta. Činíme tak s tím větší radostí na sklonku padesátého roku svého kněžství. Neboť nic nám nemůže býti milejšího, než vzpomínky na ony nebeské milosti a nevýslovné útěchy, které jsme často okoušeli za duchovních cvičení; na vytrvalost, s jakou jsme vyhledávali jejich posvátné ústraní, takže Náš kněžský život jest jimi vyznačen jako nějakými stupni; na osvícení a podněty, které jsme z nich čerpali pro poznání a plnění vůle Boží; konečně na práci, kterou jsme jim po celou dobu Svého kněžství věnovali, abychom jimi vzdělali své bližní ve věcech nebeských; jejich užitek pro duše byl tak velký a jejich výsledek tak neuvěřitelný, že právem v nich spatřujeme obzvláštní oporu věčné spásy.       

Důležitost, prospěšnost a vhodnost  exercicií pro duchovní potřeby naší doby.

A vskutku, Ctihodní Bratři, všimneme-li si jen povrchně současné doby, poznáme důležitost, prospěšnost a vhodnost duchovních cvičení z mnoha důvodů. Nejtěžší choroba, kterou jest sužován náš věk, a spolu vydatný pramen běd, na něž si kdekdo rozumný stěžuje, jest lehkomyslnost a nerozvážnost, svádějící lidi nscestí. Odtud ustavičná a přílišná těkavost na venek, odtud nenasytná chtivost po bohatství a rozkošech, která v člověku znenáhla oslabí a udusí touhy po vyšších statcích a tak zaujme věcmi zevnějšími a prchavými, že mu ani nedá pomysliti na Boha samého, jediný počátek a konec veškerenstva, a přece tento Bůh, své neskonalé dobrotě a slitovnosti, neustává ani za našich dnů, byť se mravní zkáza všude sebe víc rozlézala, vábiti k sobě lidi přehojnými milostmi. Jaký vhodnější ochranný a léčivý prostředek mohli bychom nabídnouti na zhojení této nemoci, kterou lidstvo tak těžce strádá, než ten, že pozýváme tyto duše uštvané a lhostejné k svým věčným potřebám, aby zbožně vykonaly duchovní cvičení? A opravdu, i kdyby duchovní cvičení nebyla nic jiného, než jen krátký několikadenní pobyt v ústraní, kde člověku, vzdálenému obvyklé společnosti lidské a tísnivých starostí, poskytuje příležitost, nikoli prožíti čas ten tupém klidu, nýbrž obírati nejzávažnějšími otázkami, které ustavičně dotíraly na lidské pokolení, vlastním původu a určení: „odkud přichází a kam jde“; každý zajisté přisvědčí, že z posvátných exercicií možno míti nemalý prospěch.

Exerciciemi se zdokonaluji přirozené schopnosti člověka.

Ale takový zbožný pobyt ústraní působí daleko pronikavěji; neboť člověk je tu nucen přičiňovati o to, aby si přesněji uvědomil a bedlivěji představil vše, co myslí, mluví a koná, tím se jeho schopnosti podivuhodně pruží: rozum si zvyká na tomto slavném kolbišti ducha každou věc zavčas uvážiti a správně zhodnotiti, vůle zoceluje, náruživosti krotnou pod správou rozumu, životní činnost, spojená rozmyslem, probíhá šťastně podle jistého plánu a pravidla, konečně duše povznáší k své prvotní ušlechtilosti a kráse, jak tom dí svatý Velekněz Řehoř své knize Pastýřské: „Lidská mysl, podobně jako voda, je-li vůkol uzavřena, sbírá pro výšiny, neboť spěje tam, odkud sestoupila, avšak jestliže uvolní, hyne, poněvadž neužitečně rozprchává po místech nejnižších.“ (5) Mimo to mysl, která cvičí duchovními exerciciemi, nejen že „radujíc se Pánu svém bývá vzněcována jakoby ostny mlčení a sílena nevýslovnými úchvaty“, jak moudře poznamenává . Eucherius (6), nýbrž bývá volána božskou štědrostí k tomu „pokrmu nebes“, němž Laktancius praví: „Žádné jídlo věru  není duchu lahodnější než poznání  pravdy“; (7) toto poznání pak, podle výroku jednoho dávného spisovatele, za něhož dlouho byl považován svatý Basilius, pěstí dál škola nebeské nauky a kázeň božsských uměn“, (8) ve které „Bůh jest celým naším učením, cestou, po níž jdeme, jediným prostředkem k poznání nejvyšší pravdy. (9)

Exercicie vedou člověka k životu nadpřirozenému a vracejí mu klid, štěstí a pravý pokoj.

Z toho jasně vysvítá, ze duchovní cvičení hodí se výborně ke zdokonalování přirozených schopností lidských, avšak hlavně k utváření člověka nadpřirozeného. Právě za našich časů, kdy tolik překážek a úkladů se strojí ryzímu duchu Kristovu a nadpřirozenému smyslu, na němž se naše svaté náboženství jedině zakládá, kdy na všech stranách zavládá naturalismus, podrývající pevnost víry a zhášející plameny křesťanské lásky, velmi na tom záleží, aby člověk unikl tomuto „mámení hýřivosti“, která „zatemňuje dobro“, (10) a skryl se v onom blaženém zátiší, kde by se naučil podle nauky nebeské správně hodnotiti a ceniti lidský život, jenž má býti věnován službě jediného Boha; aby si zošklivil mrzkost hříchu; aby jej pojala svatá bázeň Boží; aby padla rouška a on spatřil jasně marnost pozemských věcí; aby povzbuzen napomínáním a příkladem  toho, kterýž jest „cesta, pravda a život“ (11), svlékl starého člověka (12), zapřel sám sebe, a s pokorou, poslušností a dobrovolným  sebeumrtvováním oblekl Krista, snaže se dospěti v „dokonalého muže“ i onu vrchovatou „míru plnosti věku Kristova“, (13) o níž mluví Apoštol, ano z celé duše své dychtě po tom, aby mohl také sám opakovati s Apoštolem: „Živť pak jsem již ne já, ale živ jest ve mně Kristus“. (14) Po těchto stupních zajisté duše stoupá k nejvyšší dokonalosti a spojuje se sladce s Bohem, jelikož se jí dostává za těchto dnů pro její vroucnější modlitby a častější obcování svatým tajemstvím hojněji pomoci božské milosti.

Hodnoty nadpřirozené, Ctihodní Bratři, jsou arci jedinečné a nejvzácnější; jen v jejich dosažení spočívá klid, štěstí a pravý pokoj, po nichž lidský duch žíznivě prahne a jež dnešní společnost, stržena vichrem rozkoší, marně hledá v lačném shonu po nejistých a prchavých statcích, ve víru a zmatku života. Proti tomu je dobře upozorniti, že v duchovních cvičeních se tají podivuhodná moc vrátiti člověku pokoj a povznésti jej k svatosti života. Stvrzuje to dávná zkušenost minulých věků, a snad ještě patrněji naší doby; vždyť téměř nespočetní věřící, kteří řádně prodělali školu exercicií, vyšli z ní „vkořeněni a zbudováni“ (15) v Kristu, naplněni světlem, uchváceni radostí a zaplaveni oním pokojem, který převyšuje všeliký smysl“. (16)

Exerciciemi se budí horlivost o spásu duší.

Avšak z tohoto vyvrcholení křesťanského života, jež duchovní cvičení zjevně přinášejí, vyvěrá kromě vnitřního pokoje ještě jaksi sám sebou jiný vzácný užitek, znamenitě přispívající k patrnému zdaru pospolitosti: je to snaha získati duše Kristu, čili takzvaný apoštolský duch. Neboť láska mimoděk působí, že  duše spravedlivá, ve které sídlí Bůh svou milostí, podivuhodně vzplane touhou pobídnouti  ostatní lidi, aby spolu s ní poznávali a milovali ono nekonečné Dobro, jehož sama dosáhla a jež v sobě chová. Nuže, za našich časů, kdy lidská společnost strádá nedostatkem duchovní pomoci, a kdy nejen vzdálené misijní kraje, „již bílé ke žním“ (17), vyžadují stále větší apoštolské péče, úměrné krajní nouzi, nýbrž kdy i naše vlastní země potřebují výborných rukou obojího duchovenstva, schopných rozdavačů tajemství Božích, a mohutných šiků hodných laiků, kteří by byli v těsném svazku s hierarchickým apoštolátem a podporovali jej svou horlivou činností, věnujíce se rozmanitým úkolům a pracím katolické akce; My, Ctihodní Bratři, jsouce poučeni dějinami, pokládáme a prohlašujeme posvátné exercicie za Večeřadla, uchystaná božskou prozřetelností: zde může každý ušlechtilý člověk, veden světlem věčných pravd a pobízen příkladem Kristovým, nejen poznati jasně za přispění milosti Boží cenu duší a roznítiti v sobě touhu jim pomoci, až již se po bedlivé úvaze rozhodne Bohu sloužiti v jakémkoli stavu životním, nýbrž může se tu naučiti také zápalu, podnikavosti, námahám, chrabrým činům křesťanského apoštolátu.

Myšlenka exercicií  má své kořeny v Písmě sv. a v spisech sv. Otců.

Ostatně náš Pán častokráte užil tohoto způsobu, aby si vychoval hlasatele evangelia. Neboť sám božský Mistr nespokojil se tím, že drahně let prožil v osamělosti nazaretského domku; dříve než se zjevil před národy  v plném jasu, aby je svým slovem vychovával pro nebe, chtěl celých čtyřicet dní ztráviti v nejodlehlejší poušti. Ano i za rušné evangelisační práce zvával apoštoly taktéž do vlídného ticha samoty: „Pojďte v soukromí na pusté místo“; (18) a když odešel z této strastiplné země na nebesa, chtěl, aby se tito jeho apoštolé a učedníci zušlechtili a zdokonalili ve večeřadle v Jerusalemě, kde po deset dní „setrvávali jednomyslně na modlitbách“ (19) a tak se stali hodnými přijmouti Ducha svatého: jistě památné ústraní, první předobraz duchovních cvičení, z něho vyšla Církev nadána mocí a silou, v něm u přítomnosti Rodičky Boží Panny Marie a za její mocné ochrany ustanoveni byli zároveň s apoštoly též ti, které bychom právem mohli nazvati předchůdci katolické akce. Od tohoto dne stala se praxe duchovních cvičení, byť ne s týmž jménem a v téže podobě jako dnes, tož aspoň v jádře, „obvyklou mezi prvotními křesťany“ (20), jak učil sv. František Saleský a jak svědčí zjevné doklady nalezené ve spisech sv. Otců. Tak na příklad sv. Jeroným vybízel vznešenou paní Celancii: „Zvol si nějaké příhodné místo, vzdálené od rodinného hlomozu, a do něho se uchyl jako do přístavu. Tam se věnuj nábožné četbě tak pilně, utíkej se k modlitbám tak často, zamysli se nad budoucností tak úsilně, abys nahradila v těchto volných chvílích všecka zaneprázdnění ostatního času. A nepravím ti to, abych tě tím odvrátil od tvých:  nýbrž činím tak, aby ses tam učila a rozvažovala, jak se máš chovati k svým“. (21) A vrstevník Jeronymův sv. Petr Chrysolog, biskup ravennský, vybízel své věřící těmito známými slovy: „Věnovali jsme tělu rok, věnujme duši dny…  Žijme něco málo Bohu, když jsme žili cele světu… Ať zavzní nám do uší hlas božský: domácí vřava neobtěžuj našeho sluchu…  Tak vyzbrojeni, bratři, tak poučeni bojujme proti hříchům…  jsouce si jisti svým vítězstvím“. (22)

Také v pozdější době lidé vždy toužívali po tiché samotě, kde by se duše bez svědků obírala toliko věcmi božskými: je dokonce jisto, že čím větší bouře se snášely na společnost lidskou, tím mocněji cítili se všichni, kdož žíznili po spravedlnosti a pravdě, Duchem svatým puzeni na místo skryté, „aby se častěji zhostili tělesných žádostí a mohli se ve svém nitru zabývati božskou moudrostí, s radostí se nosíce do svatých dum a věčných rozkoší za naprostého zmlknutí klopotných starostí pozemských“. (23)

Exercicie sepsané sv. Ignácem z Loyoly a jejich vliv na rozšířeni exercičního hnutí.

I vzbudil Bůh nejvýš prozřetelný v Církvi své větší počet mužů, proslulých učitelů nadpřirozeného života, hojně omilostněných nebeskými dary, a ti sepsali jednak z božského zjevení,  jednak ze své vlastní praxe a ze zkušenosti minulých věků moudrá pravidla a osvědčené metody askese, ale duchovní cvičení v pravém slova smyslu byla řízením Božím vydána teprve od vynikajícího služebníka Božího Ignáce z Loyoly, „poklad“, jak je nazval ctihodný muž z věhlasného řádu sv. Benedikta, Ludvík Blosius, jehož slova cituje svatý Alfons v jednom překrásném listě „o konání exercicií v samotě“: „poklad, který Bůh odhalil v těchto posledních dobách své Církvi a za který mu třeba vroucně děkovati“. (24)

Z těchto duchovních cvičení, jejichž sláva se rychle rozšířila po Církvi, bral podněty k rychlejšímu běhu na cestě k svatosti, vedle mnoha jiných, také ctihodný náš a Nám z tolika důvodů drahý sv. Karel Borromejský, který, jak jsme jinde příležitostně vzpomenuli, „jejich užívání rozšířil mezi kněžstvem i lidem,“ (25) a svou neúnavnou činností jakož i autoritou svého jména nejen je opatřil velmi vhodnými pravidly a návody, nýbrž postoupil až tak daleko, že založil dům, kde by se vychovával lid výhradně exerciciemi sv. Ignáce. Dům ten pojmenoval Asceterium, a pokud víme, možno v něm  pozdraviti první ze všech ostatních domů, které později všude šťastným napodobením vykvetly.

Neboť vážnost exercicií vzrůstala v Církvi den ode dne, takové domy se tudíž úžasně množily: mohlo by se říci, že to jsou opravdu vítané oasy rozseté po vypráhlé poušti tohoto života, kde bývají věřící obojího pohlaví odděleně občerstvováni a posilováni duchovní potravou. Po spoustách světové války, po tak násilném sociálním rozvratu, po tolika ranách zasazených duchovní i občanské prosperitě národů, kdo by spočetl nesmírný zástup těch, kteří vidouce, jak chřadnou a mizejí dřívější jejich naděje, srozuměli jasně, že nutno  podříditi pozemské zájmy nebeským, a spěchali do ústraní hledat s pomocí Ducha svatého pravého pokoje? Všichni ti, kdož se uchýlili do těchto posvátných budov  a zde okoušeli poklidu samoty tím sladšího, čím větší nesnáze překonali, a stálým rozjímáním nebeských pravd všecek svůj život spořádali podle nadpřirozených zásad, dosvědčí to zjevně, ať to byli lidé, které sem přilákala krása dokonalejšího a světějšího života, nebo lidé zmítaní krutými bouřemi tohoto světa, nebo uštvaní vezdejšími starostmi, nebo obklopení lidskou lstivostí a šalbou, neb stižení ošklivým morem racionalismu, či zhýčkaní smyslnými půvaby.

Příklad Vatikánu.

Radujeme se tudíž s upřímnou vděčností nad těmito projevy vzácné pobožnosti, jejíž rozšíření pokládáme jistě za nejsilnější ochranu a pomoc proti hrozícímu zlu, ale zároveň si umiňujeme, pokud bude na Nás, sloužiti láskyplným záměrům božské Dobrotivosti, aby snad tato tajemná výzva, vzbuzená v myslech lidí vnuknutím Ducha svatého, nezůstala bez žádoucí hojnosti nebeských darů.

Činíme tak s tím větší ochotou, jelikož vidíme, že i naši Předchůdcové dělali podobně. Neboť tato Apoštolská Stolice, která doporučovala často duchovní cvičení slovy, již dávno vedla k nim věřící svým příkladem a svou autoritou, proměňujíc opět a opět vznešené síně vatikánské na několik dní ve Večeřadlo rozjímáni a modlitby, a tento obyčej jsme rádi přejali i My s velikou radostí a útěchou. A abychom tuto radost a útěchu připravili Sobě i celému svému okolí, které si toho toužebně přeje, kázali jsme již nyní zaříditi vše tak, aby se v těchto Našich budovách každého roku konala duchovní cvičení.

Příklad biskupů.

Je také známo, jak vy, Ctihodní Bratři, jste si duchovních cvičení vážili: konali jste je před svým kněžským svěcením, zúčastnili jste se jich, než jste byli ozdobeni plností kněžství; potom jste se k nim nezřídka uchylovali v čele svých kněží, řádně pozvaných, abyste osvěžili svého ducha nebeským rozjímáním. Sluší se zajisté, abychom tento váš krásný čin po zásluze veřejně pochválili. Soudíme však, že nemenšího uznání zasluhují také ti biskupové Východní neb Západní Církve, kteří se, jak známo, občas scházívali se svým metropolitou neb patriarchou k exerciciím, přizpůsobeným jejich úřadu a povinnostem. Jistě zářivý příklad, a doufáme, že podle možnosti bude horlivě napodobován. Snad při tom ani nebude velkých obtíží, zařídí-li se takovéto exercicie po čas schůzí, které jsou povinni konati všickni biskupové jednotlivých provincií církevních, buď aby pečovali o povšechnou spásu duší, nebo aby se radili o nejpalčivějších otázkách časových. My sami, v tom kratinkém období, co jsme stáli u kormidla církve milánské, rozhodli jsme se je konati se všemi biskupy lombardskými, a jistě bychom je byli také v onom prvním roce svého biskupského úřadu i vykonali, kdyby tajemný úradek božské Prozřetelnosti nebyl jinak ustanovil o Naší nepatrnosti.

Povinnosti kněží a řeholníků vůči exerciciím.

Jsme tudíž přesvědčeni, že kněží a řeholníci, kteří chodívali na duchovní cvičení s chvalnou horlivostí již dříve, než to bylo nařízeno zákonem církevním, budou napříště užívati tohoto nástroje k dosažení svatosti s tím větším zápalem, čím přísněji je k tomu váže autorita posvátných kánonů.

Proto vyzýváme kněze světské, aby konávali svědomitě duchovní cvičení alespoň v té skrovné míře, kterou předpisuje kodex církevního práva (26); a aby je začínali a prožívali s horoucí touhou po svém zdokonalení, a tak si zjednali onu hojnost nadpřirozeného ducha, kterého jim je na výsost potřebí, mají-li se postarati o duchovní prospěch svěřeného stáda a získati Kristu velkou kořist duší. Touto cestou zajisté kráčeli všichni kněží zanícení horlivostí o spásu duší a proslulí jako vůdcové svých bližních po stezkách svatosti a jako vychovatelé kleru. Abychom uvedli nedávný příklad, možno to pozorovati na Josefu Cafassovi, jemuž jsme My sami přisoudili pocty blahoslavených nebešťanů. Tento svatý muž měl totiž v obyčeji oddávati se vytrvale duchovním cvičením, aby jimi sebe i jiné služebníky Kristovy mocněji povzbudil k svatosti a poznal úmysly nebes; tak se stalo, že kdysi po ukončení exercicií Bohem osvícen označil jednomu mladému knězi, jehož byl zpovědníkem, přímo cestu, po níž má jíti, a ta ho přivedla k nejvyšším vrcholům svatosti: míníme blahoslaveného Jana Boska, jehož jméno jest nade vší chválu.

Řeholníci pak jakéhokoli druhu jsou povinni příkazem zákona každoročně konati svaté exercicie (27), a není pochyby, že si z tohoto posvátného ústraní odnesou pokaždé hojnost nebeských statků, aby z nich mohli kdykoli podle potřeby načerpati síly k větší dokonalosti a opatřiti si všechny prostředky k rychlejšímu postupu na dráze evangelních rad. Neboť roční exercicie jsou mystickým „stromem života“, (28) jeho působením získají jak jednotlivci tak společnosti onu chválu svatosti, kterou se má stkvíti každá klášterní rodina.

Ať se však kněží obojího kleru nedomnívají, že čas věnovaný duchovním cvičením bude na újmu jejich apoštolskému působení. Nechť poslechnou sv. Bernarda, který se nerozpakoval psáti nejvyššímu Velekněži blaženému Evženovi, svému bývalému žáku, takto: „Chceš-li všecek náležeti všechněm, podle příkladu toho, který se stal všechněm vším, schvaluji tuto lidskost, arci je-li úplná. Kterak však bude úplná, budeš-li ty sám z ní vyloučen? I ty jsi člověk: má-li tedy býti lidskost celistvá a úplná, ať všeobjímající náruč pojme v se i tebe, co ti to jinak prospěje, jestliže všechny získáš, ale sám  sebe zahubíš? Proto když všichni tě mají, buď i ty jedním z majících. Pomni, neřku vždy, neřku často, ale aspoň někdy na to, abys sám sebe vrátil sobě.“ (29)

Exercicie jsou nejlepší školou pro členy katolické akce.

S nemenší starostlivostí radíme, Ctihodní Bratři, k tomu, aby byly duchovními cvičeními školeny hojné čety pracovníků v katolické akci, kterou neustáváme, aniž kdy ustaneme, poháněti ze všech sil a doporučovati, neboť tuto součinnost laiků s apoštolátem hierarchie dlužno pokládati za velmi prospěšnou, ať nedíme nutnou. Nemůžeme ani dosti vyjádřiti slovy neobyčejnou radost, kterou jsme pocítili, dovídajíce se, že skoro všude se pořádaly zvláštní exerciční kursy právě pro výchovu těchto pokojných a udatných vojínů Kristových, jmenovitě pro členy z kruhů mládeže. Budou-li se tito mladí scházeti k duchovním cvičením, aby se stali pohotovějšími a zdatnějšími pro svatý boj Páně, nejen v nich najdou prostředky k dokonalejšímu křesťanskému životu, nýbrž uslyší nejednou také tajemný hlas Boží, an je volá do duchovního stavu a do práce pro spásu duší, a tím je vede k plnosti apoštolátu v kněžství. Toť nádherná zoře nebeských blah, kterou brzy vystřídá a dovrší bílý den, jen ať se ujímá dál a dál obyčej duchovních cvičení, a ať se šíří s opatrnou prozíravostí v různých katolických spolcích, zvláště ve sdruženích mládeže. (30)

Exercicie dělnické.

Za naší doby řemeslníci a ostatní dělníci nabyli značně časných statků a z nich plynoucích výhod, spolu s jistým blahobytem, takže se jejich životní poměry zlepšily; proto třeba to přičísti dobrotě milosrdného a prozřetelného Boha, že se tento nebeský poklad duchovních cvičení rozdílí také mezi prostý věřící lid; v nich jest protiváha držící člověka, aby pod tíhou věcí pomíjejících  a ve víru světského pohodlí a rozkošnictví nepropadl názorům a mravům hmotářským. Sledujeme tudíž pochopitelně s vřelou účastí a podporou podniky „exerciční“, jež raší v některých zemích, zvláště pak užitečné a vhodné „exercicie dělnické“ a s nimi spojené spolky „Vytrvalosti“, a doporučujeme je všechny, Ctihodní Bratři, vaší pastýřské bdělosti a péči.

Exercicie třeba konati v samotě a po jistý čas.

Mají-li však posvátné exercicie přinésti utěšené ovoce, o kterém jsme mluvili, třeba se jim věnovati s náležitou opravdovostí; neboť konají-li se jen ze zvyku tupě a ospale, větu prospějí nám málo nebo nic.

Proto je především nutno, abychom se těmito posvátnými cvičeními zabývali v samotě, a dali výhost všem denním starostem a trudům; neboť jak krásně učí zlatá knížka „O následování Krista“: „V mlčení a v klidu prospívá zbožná duše“. (31) A tak sice pokládáme posvátné exercicie, veřejně pořádané pro veliké množství, za jistě hodné chvály a  všemožné vaší pastýřské podpory,  poněvadž jim Bůh hojně žehná, přece však klademe hlavní důraz na duchovní cvičení konaná v skrytě, zvaná také „zavřená“: jimi se člověk snáze odpoutá od styku s bytostmi stvořenými a přinutí svou těkavost, aby se obírala jedině jím samým a Bohem, rozjímajíc o věčných pravdách.

Dále se žádá k opravdovým duchovním cvičením, abychom jim věnovali jistý čas. A třebas čas ten může se podle okolností a osob buď zmenšiti na několik dnů nebo  prodloužiti na celý měsíc, nicméně nesmí se tuze zkracovati, chceme-li dosíci slíbených účinků. Jako zdravá krajina pomůže churému tělu jen tehdy, pobudeme-li tam déle, tak neprospěje ani spasitelné konání exercicií znatelně našemu duchu, necvičíme-li jej po nějakou dobu.

Nejlepší způsob duchovních cvičení podává metoda svatého Ignáce z Loyoly.

Konečně záleží především na rozumné a přiměřené metodě, mají-li býti duchovní cvičení řádně a s užitkem vykonána.

A tu je zjištěno, že ze všech metod duchovních cvičení, které se přidržují chvalitebných zásad zdravé katolické askese, jedna zvítězila nade všemi ostatními a v době téměř čtyř století přinesla nesmírné ovoce svatosti, začež se jí dostalo opětovně plného souhlasu od svaté Stolice a pochval od mužů proslulých duchovní naukou a svatostí: myslíme metodu zavedenou svatým Ignácem z Loyoly, jehož lze nazvati předním a obzvláštním Mistrem duchovních cvičení; jeho „podivuhodná kniha exercicií“, (32) malá sice objemem, ale plná nebeské moudrosti, hned tenkráte, když byla slavně schválena, zvelebena a doporučena blahé paměti předchůdcem Naším Pavlem III. (33) – abychom opakovali slova Námi kdysi užitá, než ještě jsme byli povýšeni na trůn Petrův - hned tenkráte, řekli  jsme, „zjednala si pověst nejmoudřejší a nejúplnější sbírky pravidel, pro řízení duší na cestě spásy a dokonalosti, nevyčerpatelného zdroje nejhlubší zbožnosti, neodolatelné vzpruhy a zkušené vůdkyně k mravní nápravě a k dostižení výšin duchovního života“. (34) A když jsme na počátku Svého Velekněžství „vyhověli snažným prosbám a přání biskupů obojího obřadu takřka z celého katolického světa“,  a ve Své apoštolské konstituci „Nejvyšších  Velekněží“ ze dne 25. Července 1922 „prohlásili a ustanovili svatého Ignáce z Loyoly nebeským Patronem všech duchovních cvičení, a tím i všech ústavů, bratrstev a jakýchkoli spolků pečujících o ty, kdož konají exercicie“, (35) skoro nic jiného jsme tím neučinili, než že jsme Svou nejvyšší autoritou schválili to, co bylo všeobecným názorem Pastýřů i věřících, co v podstatě řekli, vedle jmenovaného již Pavla III., slavní předchůdcové naši Alexander VII. (36), Benedikt XIV. (37) a Lev XIII. (38), často zahrnující chválou exercicie sv. Ignáce; co posléze velebili nadšenými slovy a hlavně příkladem svých ctností, získaných neb rozmnožených v této škole, všichni ti, kteří - abych užil slov samého Lva XIII. - zaminulých čtyř století „nejvíce se proslavili přísnou askesí neb  svatostí mravů“. (39) A vskutku, výborná duchovní nauka, úplně vzdálená nebezpečí a bludů klamného mysticismu; podivná snadnost, s jakou se dají tyto exercicie přizpůsobiti každé třídě a každému stavu, ať jde o klášterníky, zvyklé rozjímati, nebo o lidi zaměstnané ve světském povolání; velmi vhodné rozvržení látky; úžasně jasný postup, takže pravdy, které jsou předmětem úvah, vyplývají jedna z druhé; konečně duchovní nauky vedoucí člověka, jenž setřásl se sebe jho vin a obmyl své mravní neduhy, po spolehlivých stezkách sebezáporu a boje s náruživostmi (40) k nejvyšším vrcholům modlitby a božské lásky; není pochyby, že to vše svědčí sdostatek o účinnosti a síle metody svatého Ignáce a doporučuje co nejvřeleji tento jeho způsob duchovních cvičení.

Měsíční rekolekce pro uchováni milosti získaných exerciciemi.

Aby však toto ovoce exercicií, které jsme výslovně tolik pochválili, bylo neztenčeně zachováno a spasitelná vzpomínka na ně oživena, zbývá ještě, Ctihodní Bratři, abychom vám důtklivě radili navyknouti si, mohlo by se říci, jakémusi krátkému opakování exercicií, totiž měsíční neb aspoň čtvrtletní rekolekci. „S potěšením vidíme“ - abychom opět užili slov svého předchůdce svaté paměti Pia X., - že tento obyčej jest zaveden na přemnohých místech“ (41) a zpovšechněn zvláště v řeholních domech a mezi zbožným duchovenstvem světským; přejeme si velmi, aby se ujal také mezi laiky, jistě k jejich nemalému užitku, zvláště mezi těmi, které snad starost o rodinu a nával všední práce zdržuje od duchovních cvičení; neboť těmito rekolekcemi mohou býti aspoň z části nahrazeny žádoucí užitky  vlastních exercicií.

Execicie zdrojem duchovni obrody.

Jestliže se budou tímto způsobem, Ctihodní Bratři, všude ve všech vrstvách křesťanské společnosti duchovní cvičení šířiti a svědomitě konati, dostaví se duchovní obroda: zbožnost zvroucní, náboženské síly zmohutní, plodná apoštolská práce se rozvine, a konečně pokoj zavládne u jednotlivců i ve společnosti.

Když se za jasného nebe snášela hluboká noc na zmlklou zem, v úkrytu, daleko od shonu lidského, zjevilo se smrtelníkům věčné Slovo Otcovo, přijavši lidskou přirozenost, a z nadhvězdných oblastí zavzněl nebeský chvalozpěv: „Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj lidem dobré vůle“. (42) Toto přání křesťanského pokoje: -Pokoj Kristův v království Kristově, - tlumočící nejvyšší žádost Našeho apoštolského srdce, k níž směřují toužně všechny naše snahy a práce, dojme mocně mysl křesťanů, kteří uniknou zmatkům a marnostem světským a v nejskrytějším soukromí budou přemítati o pravdách víry a o příkladech Toho, jenž přinesl světu pokoj a zanechal jej jako dědictví: „Pokoj svůj dávám vám“. (43)

Tohoto pravého pokoje vám, Ctihodní Bratři, ze srdce želáme právě toho dne, kdy se naplňuje z božské dobrotivosti padesátý rok Našeho kněžství;  a vyprošujeme vám jej vřelými modlitbami krátce před oněmi líbeznými svátky Narození Pána Našeho Ježíše Krista, které možno nazvati tajemstvím pokoje, od Toho, jenž byl pozdraven jakožto Kníže pokoje.

A  s těmito city, oživeni radostnou a pevnou nadějí, udělujeme jako příslib nebeských darů a důkaz Naší blahovůle, vám, Ctihodní Bratři, a vašemu kněžstvu i lidu, to jest veškeré Naší milované rodině katolické, přelaskavě v Pánu Apoštolské Požehnání.

Dáno v Římě, u sv. Petra, dne 20. měsíce prosince léta Páně 1929, Našeho Velekněžství roku osmého.

PIUS PP. XI.

***

Poznámky:

1 Acta Apostolicae sedis, svaz. XXI (1929), str. 6.
2 Acta Apostolicae Sedis, svaz. XXI (1929), str.6.
3 Okružní list „Quod auctoritate“, 22. prosince 1885; „Acta Leonis XIII.“, svaz. II. str. 175 násl.
4 Promluva ke katolickému kněžstvu: „Haerent animo“, 4. srpna 1908 (Acta Sanctae Sedis, svaz. XLI, str. 555-577).
5 Sv. Řehoř Vel., Pastýř. 1. 3 (adm. 15; Migne P. L., sv.77, sl 73).
6 Sv. Eucher., De laud. erem. 37 (Migne P. L., sv. 50, sl. 709).
7 Lactanc., De falsa relig., kn. I, kap. 1 (Migne P. L., sv. 6, sl. 118).
8 Sv. Basilius Vel., De laude solitariae vitae (Opera  omnia, Benátky, 1751, sv. 2, str. 379).
9 Tamtéž.
10 Moudr.IV,12.
11 Jan XIV, 6.
12 Řím, XIII, 14.
13 Efes. IV,13.
14 Galat. II, 20.
15 Kol. 2, 7.
16 Filip. IV, 7.
17 Jan IV. 35.
18 Mar. VI, 31.
19  Skut. ap. I, 14.
20 Sv. František Sal., Traité de  l'Amour de Dieu, kn. 12, hl. 8.
21 Sv. Jeroným, List 148 Celancii, 24 (Migne P. L., sv. 22, sl. 1216)
22 Sv. Petr Chrysolog, řeč 12 (Migne P. L., Sv. 52. sl. 186).
23 Sv. Lev Vel., řeč 19 (Migne P. L., sv. 54, sl. 186).
24 Sv. Alfons Maria de Liguori, „Lettera sull´ utilitŕ degli Esercizi in solitudine“: Opere ascet. (Marietti, 1847) sv. 3, str. 616.
25 Const. Apost., „Summorum Pontificum“, 25. července 1922; Acta Apost. Sedis, sv. XIV (1922). str. 421.
26 Cod. Jur. Can., can. 126.
27 Cod. Jur. Can., can, 595, pr. 1.
28 Gen. II, 9.
29 Sv. Bernard, De consideratione, kn. 1, kap. 5 (Migne P. L., sv. 128, sl. 734).
30 Srov. „Ordine del giorno di Mons. Radini-Tedeschi“ v Congr. Cattol. Ital, roč. 1895.
31 O následování Krista, kn. I, kap. 206.
32 Brevíř řím., na svátek sv. Ignáce (31. července), lekce 4.
33 Apoštolský list „Pastoralis officii“, 31. července 1548.
34 „S. Carlo e gli Esercizi spiritualit di S.Ignazio“ ve spise: „S. Carlo Borromeo nel 3° Centenario della Canonizzazione“, č. 23, září 1910, str. 488.
35 Apoštolská konstituce „Summorum Pontificum“, 25. července 1922; Acta Apost. Sedis, sv.XIV (1922), str. 420.
36 Apoštolský list „Cum sicut“, 12. října 1647.
37 Apoštolský list „Quantum secessus“, 20. března 1753; Apošt. list „Dedimus sane“, 16. května 1753;
38 List „Ignatianae commentationes“, 8. Února 1900; Acta Leonis. XIII, sv. VII, str. 373.
39 Tamtéž.
40 Apoštolský list PP. Pia XI. „Nous avons appris“, 28. března 1929 kardinálovi Dubois.
41 Napomenutí kleru katol. „Haerent animo“, 4. srpna 1908: Acta Sanctae Sedis, sv. XLI, str. 575.
42 Luk. II, 14.
43 Jan XIV, 27.