Dekret "Quam Singulari"
O VĚKU, JEHOŽ SE U DĚTÍ
POŽADUJE K PRVNÍMU SV. PŘIJÍMÁNÍ.
VYDANÝ NA ROZKAZ PAPEŽE PIA X.
(BLAHÉ PAMĚTI)
KONGREGACÍ SVÁTOSTÍ
DNE 8. SRPNA 1910
KONGREGACÍ SVÁTOSTÍ
DNE 8. SRPNA 1910
Vendée děkuje panu Zdeňkovi K. za
zprostředkování elektronické podoby tohoto textu.
***
ODPUSTKY PRO DEN PRVNÍHO SV.
PŘIJÍMÁNÍ.
Dekretem z 12. července 1905
uděluje posv. Kongregace tyto odpustky:
1. Plnomocné a to: dítkám,
které se před tím vyzpovídaly a na úmysl Svatého Otce se v den prvního sv.
přijímání pomodlí; příbuzným jejich až do třetího stupně, kteří se slavnosti
prvního sv. přijímání zúčastní, sv. svátosti přijmou a na úmysl Sv. Otce
se pomodli.
2. Neplnomocné: 7 let a 7
quadragen všem věřícím, kteří aspoň se zkroušeným srdcem této slavnosti se
zúčastní.
***
DÍL PRVÝ.
DEKRET
posv. kongregace de Sacramentis (1) ze dne 8. srpna 1910 (Quam singulari)
o tom, v jakém věku mají býti dítky k prvnímu sv. přijímání připouštěny.
o tom, v jakém věku mají býti dítky k prvnímu sv. přijímání připouštěny.
***
Ježíš a dítky.
S jakou něžností Kristus Pán zde
na zemi dítky miloval, dokazují zřetelně četná místa sv. evangelia. S nimi
pobývati, do náručí je bráti, jim žehnati bylo jeho rozkoší. Nemile nesl, když
je učedníci odmítali, a káral je za to důtklivými slovy: »Nechtež maličkých
přijíti ke mně a nebraňte jim; nebo takových jest království nebeské.« (2) A jak velice cenil dětskou nevinnost a čistotu duše,
ukázal s dostatek, když děcko k sobě přivolav, učedníkům děl: »Zajisté, pravím
Vám, nebudete-li jako maličcí, nevejdete do království nebeského. Protož
kdožkoli se poníží jako toto pachole, ten bude větší v království nebeském. - A
kdo by přijal jedno takové pachole ve jménu mém, mne přijímá.« (3)
Starý zvyk v církvi podávati
sv. přijímání nemluvňátkům.
Církev katolická majíc toto na
paměti, hned od počátku trvání svého snažila se maličké s Kristem Pánem
sblížiti svátostným přijímáním, kterýmž přisluhovala jim již jako nemluvňatům.
Tak dálo se při křtu sv., jakž to téměř ve všech knihách obřadních až do XIII.
století jest předepsáno; a ten zvyk leckde ještě déle se udržel; v církvi řecké
a východní trvá dosavad. Aby se však předešlo nebezpečí, že by dítky, zvláště
nemluvné, chléb svatý z úst vypustiti mohly, byla jim zpočátku Nejsvětější
Svátost toliko pod způsobou vína podávána. Avšak netoliko při křtu, nýbrž i
častěji potom chlebem posvátným byly dítky síleny. Tak v některých církvích
dokonce bylo zvykem, že dítky přijímaly hned po duchovenstvu, jinde zase se jim
podávaly částky, které zbyly po přijímání dospělých.
Koncil lateránský schválil
přijímání dítek, když poněkud k užívání rozumu přišly.
Od tohoto zvyku bylo později v
církvi latinské upuštěno, a dítky připouštěny byly k stolu Páně teprve potom,
když poněkud k užívání rozumu přišly a jakousi vědomost o Nejsv. Svátosti si
přivlastnily. Tento nový řád, dříve již na několika místních synodách přijatý,
schválen byl slavně na všeobecném sněmu Lateránském IV., r. 1215, kterýž vydal
známý článek 21., jímž se nařizuje svátostná zpověď a sv. přijímání věřícím,
když byli k užívání rozumu dospěli. Článek ten zní: »Každý věřící, obého
pohlaví, když byl k užívání rozumu dospěl, nechť se jednotlivě ze všech hříchů
svých aspoň jednou v roce vlastnímu svému knězi vyzpovídá a uložené pokání, seč
jest, vykoná a nejsv. Svátost Oltářní aspoň o velikonocích nábožně přijme,
lečby na radu vlastního zpovědníka za vhodno uznal na čas sv. přijímání se
zdržeti.«
Sněm Tridentský (4)
nikterak nezavrhuje starý zvyk přisluhovati sv. přijímáním dítkám před užíváním
rozumu, rozhodnutí lateránské potvrdil a klatbu vyřkl nad těmi, kdož by jinak
smýšleli: »Kdož by popíral, že všichni věřící křesťané obojího pohlaví, když
dospěli užívaní rozumu, povinni jsou podle nařízení církve svaté každoročně,
aspoň o velikonocích k sv. přijímání přistoupiti, budiž z církve vyloučen.« (5)
Podle nařízení sněmu
lateránského, které jest dosud v platnosti, jsou tudíž věřící křesťané, jakmile
dospěli k užívání rozumu, povinni aspoň jednou do roka svátost pokání a Oltářní
přijímati.
Mylné náhledy a zlozvyky vzhledem
k tomu, jak určiti věk onen.
Avšak během času vyskytlo se
nemálo mylných náhledů a politování hodných zlozvyků vzhledem k tomu, jak
určiti věk onen, kdy dospívá kdo k rozumu nebo schopnosti rozeznávací nabývá.
Někteří soudili, že jiného třeba věku k přijeti svátosti pokání, jiného k sv.
přijímání. K svátosti pokání domnívali se, že dostačí věk, kdy člověk dobré od
zlého rozeznávati dovede a tudíž hříchu jest schopen; k svátosti Oltářní však
že vyžaduje se věk dospělejší, větší znalost víry a důkladnější příprava
duševní. A tak podle různých místních zvyků a lidských názorů stalo se, že
stanoven je k prvnímu sv. přijímání věk tu 10 neb 12, tu 14 neb ještě více let,
kdežto hoši a dívky mladší zůstali ze sv. přijímání vyloučeni.
Takovýto zvyk, kterým byli věřící
křesťané od stolu Páně zdržováni pod záminkou, že se takto brání zneuctění této
vznešené Svátosti, stal se příčinou mnoha zla. Tak se totiž stávalo, že dětinná
nevinnost, od objetí Krista oddalována, nebyla sílena pokrmem vniterného
života; a toho následek byl také ten, že mládež nemajíc ochrany a vystavena
jsouc tolika úkladům, ztrácela svoji čistotu a upadala ve hřích dříve, než
poprvé sv. tajemství okusila. Třeba však první přijímání předcházelo důkladné
poučení a pečlivá svátostná zpověď, což však všude se neděje, přece želeti jest
vždy ztráty prvotní nevinnosti, kteréž byvšak bylo bývalo přijetím Svátosti
Oltářní ve věku útlém možno zabrániti.
Neméně odsouzení hodný je zvyk na
více místech zachovávaný, že se nelovoluje sv. zpověď dítkám, které dosud
nebyly připuštěny ke Stolu Páně, anebo že se jim nedává rozhřešení. Tím se
stává, že dítky upadnuvše v osidla těžkého hříchu, zůstávají v nich vězeti ku
velikému nebezpečenství duše své delší dobu.
Nejhorším však na věci té jest,
že se na některých místech nepodává dítkám, které ještě nebyly u sv. přijímání,
velebná Svátost ani na smrtelném lůžku jako pokrm na cestu do věčnosti, a dítky
tyto, když umřely, se pochovávají jako nemluvňata (more infantium) a tak
oloupeny bývají o přímluvy a modlitby církevní.
Učení církve proti těmto omylným
náhledům a zvykům.
Takové škody působí ti, kteří na
obzvláštní přípravě k prvnímu sv. přijímání více než třeba trvajíce, snad ani
nepováží, že taková úzkostlivost vznikla z bludu jansenistického, podle
něhož Nejsv. Svátost jest odměnou, nikoliv však lékem proti lidské slabosti.
Vskutku však opak soudil sněm tridentský, uče, že Svátost Oltářní je »protijed
proti každodenním chybám a lék, který nás před těžkými hříchy chrání«; (6) na tuto nauku nedávno opět položila důraz sv. kongregace
Koncilu usnesením ze dne 26. prosince 1905, kterým otevřela cestu ke
každodennímu sv. přijímání všem dospělým i útlověkým, toliko dvě podmínky
kladouc, posvěcující pravý šlechetný úmysl.
A věru, když ve starých dobách
zbylé částečky svátostných způsob podávány byly i dítkám nemluvným, zdá se, že
nestává ani spravedlivé příčiny, proč by se nyní na dětech, které žijí v
nejšťastnějším stavu prvotní čistoty a nevinnosti a zázračného onoho pokrmu pro
tolik nástrah a nebezpečí svého věku v nejvyšším stupni potřebují, obzvláštní
příprava vyžadovati měla.
Pravá znalost věku „rozeznávání“
Vady, které jsme právě vytkli, z
toho jest odvoditi, že ti, kdo jiný věk stanoví pro přijetí pokání a jiný pro
sv. přijímání, ani s náležitou znalostí ani správně nevymezili, která vlastně
léta jsou věkem rozeznavání (aetas discretionis). Vždyť přece jeden a týž věk
pro obojí svátost vyžaduje sněm lateránský, ukládaje povinnost svaté zpovědi i
sv. přijímání zároveň. A proto, jako věk žádoucí ke sv. zpovědi jest ten, kdy
někdo dobré od zlého dovede rozeznati, čili věk, kdy k jakémusi užívání
rozumu dospěl, právě tak čas k přijímání ten jest vhodný, kdy chléb svátostný
může býti rozeznán od chleba obyčejného; tedy opět věk, kdy dítě k užívání
rozumu dospělo.
Svědectví theologů.
Nejinak věci rozuměli
nejpřednější vykladači a současníci sněmu lateránského. Z dějin církevních
totiž je známo, že různé synody a rozhodnutí biskupů, již od století XII., brzy
po sněmu lateránském, dítky sedmileté k prvnímu sv. přijímání pouštěly. Kromě
toho máme svědectví nejvyššího věhlasu, Učitele Aquinského, u něhož čteme toto:
»Jakmile dítky počínají jakési užívání rozumu míti (incipiunt aliqualem usum),
takže uctivost k této Svátosti Oltářní chápati dovedou, může se jim tato
Svátost podati.« (7)
Ledesma vykládá tuto větu takto:
»Pravím za všeobecného souhlasu, že jest podati sv. přijímání všem, kdož mají
užívání rozumu, a to hned, jakmile k onomu užívání dojdou, třeba dítě ještě
dosti jasně nechápalo, co koná.« (8)
Totéž místo vysvětluje Vasquez
těmito slovy: »Jakmile dítě jednou dospěje k tomuto užívání rozumu, ihned mocí
zákona božského tak je vázáno, že je církev nemůže zúplna osvoboditi. (9) Stejně učil sv. Antonipus, píše: »Jakmile dítě lstivého
jednání schopno jest, tudíž těžce hřešiti může, je vázáno zákonem o zpovědi a
důsledně i o přijímáni.« (10) - K témuž závěru
dospívá i sněm tridentský. Připomínaje tudíž sezení XXI., c. 4: že »dítky
nemající užívání rozumu, nejsou žádnou nutností vázány k přijímání Nejsv.
Svátosti,« ten jediný pro to uvádí důvod, že nejsou schopny hříchu: »Nemohou
totiž,« tak praví sněm, »milost dítek Božích, kterou obdržely, v tom věku
ztratiti.« Z toho zjevno jest mínění sněmu církevního, že tehdy velí dítkám povinnost
a potřeba přijímati, jakmile milost hříchem ztratiti mohou. S tím vším shodují
se slova sněmu římského, jenž konán byl za Benedikta XIII. a učí, že povinnost
přijímati velebnou Svátost počíná: »Jakmile hoši a dívky dospěly k letům
rozeznávacím to jest k letům, kdy dovedou rozeznati tento pokrm svátostný, jenž
není leč pravé tělo Ježíše Krista, od chleba obyčejného a světského a dovedou
přistoupiti s ná1ežitou zbožností a uctivostí ke stolu Páně. « (11)
Katechismus římský pak dí: »V jakém věku dítkám svatými tajemstvími
přisluhovati se má, nedovede nikdo jiný lépe určiti než otec a kněz, jemuž se
zpovídají. Jejich věcí jest zkoumati a zkoušeti, zda dítě má již nějaký pojem a
touhu po velebné Svátosti. (12)
Názor Sv. Stolice.
Z tohoto všeho plyne, že věk
rozeznávací pro přijetí Svátosti Oltářní jest ten, kdy dítě chléb posvátný od
chleba obyčejného a tělesného rozeznávati dovede, takže jest s to k oltáři
pobožně přistoupiti. Proto netřeba dokonalé znalosti na základě nauky víry sv.;
dostačíť jakési pouhé základy, to jest jakési porozumění (aliqua cognitio),
aniž třeba úplného užívání rozumu; dostačíť počátečné jakési užívání, to jest
jakés takés užívání rozumu (aliqualis usus rationis). Aby tudíž odkládáno bylo
se sv. přijímáním na dlouho a vyžadovalo se k němu vyspělejšího věku,
nelze nikterak schvalovati, a sv. Stolice to vícekráte již zavrhla. Tak na
příklad blahé paměti papež Pius IX. listem kardinála Antonelliho k biskupům
francouzským ze dne 12. března 1866 rozhodně zavrhl zvyk, který se byl v
některých diecesích rozmohl, odkládati sv. přijímání na pozdější a to předem
již stanovený věk. Taktéž posvátná kongregace Koncilu dne 15. března r.1851
opravila článek provinciálního sněmu rouenského, ve kterém se nedovolovalo
dítkám před dvanáctým rokem k sv. přijímání přistoupiti. Nejinak si vedla posv.
kongregace de disciplina Sacramentorum v záležitosti jedné štrassburské, dne
25. března 1910, v které se jednalo o tom, možno-li přiipustiti ke stolu Páně
dítky dvanácti či čtrnáctileté; odpověd kongregace zněla: »Hoši i dívky buďtež
k sv. přijímání připouštěni, když dospěli k létům rozeznávacím čili k užívání
rozumu. «
Posvátná kongregace de disciplina
Sacramentorum, všecko to zrale uváživši, aby se uvedené zlořády úplně
odstranily, a dítky již od útlého věku k Ježíši Kristu přilnuly, Jeho život
žily a ochranu našly proti nebezpečenstvím zkázy, proto uznala za dobré ve
všeobecném shromáždění ze dne 15. července 1910 stanoviti toto pravidlo o
prvním přijímání dítek, jež všude zachovati dlužno.
Povinnost sv. přijímání u věku
„rozeznávání“.
Věk rozeznávání pro sv. zpověď i
pro sv. přijímání jest ten, kdy dítě rozumně uvažovati počíná, to jest kolem
sedmého roku, třeba i o něco dříve neb později. Tou dobou začíná zavazovati
obojí přikázání o zpovědí i přijímání.
Netřeba důkladného vyučování
nauky křesťanské.
K první zpovědi a k prvnímu
přijímání netřeba plné a důkladné znalosti nauky křesťanské. Dítě však později
jest povinno během času celé mu katechismu podle svých schopností postupně se
doučiti.
Přiměřené a nutné poučení.
Znalost náboženství, jaká se na
dětech vyžaduje, aby se přiměřeně k prvnímu přijímání připravily, pozůstává v
tom, aby tajemství svaté víry každému ke spáse naprosto nutná svým duševním
schopnostem přiměřeně pochopily, aby dále posvátný chléb rozeznaly od
obyčejného chleba k pokrmu tělesnému sloužícího a s tou nábožností, jakou
jejich věk s sebou přináší, ke stolu Páně přistupovaly.
Odpovědnost.
Povinnost plniti příkaz sv.
zpovědi a přijímání, která dítě víže, spadá zvláště na ty, kdož o ně péči míti
mají, tedy na rodiče, zpovědníka, učitele a faráře. Podle katechismu římského
přísluší připustiti dítě k prvnímu přijímání otci neb jeho zástupcům a
zpovědníkovi.
Slavnostní společné sv.
přijímání.
Jednou neb více kráte do roka dejtež
faráři ohlásiti a konati generální přijímání dítek, a připusťtež k němu nejen
ty dítky, které tentokráte poprvé přijímají, nýbrž i jiné, které se souhlasem
rodičů neb zpovědníka, jak výše podotčeno bylo, dříve k prvnímu sv. přijímání
byly přistoupily. Obojím budiž před tím několik dní poučení a přípravy
věnováno.
Časté a denní sv. přijímání a
povinnost o dalším poučení.
Těm, kdož péči o dítky mají,
dbáti jest, aby tyto po prvním přijímání častěji, ano, možno-li i denně, jak si
toho Kristus Pán i církev sv. přeje, ku Stolu Páně přistupovaly a aby to činily
s takovou zbožností, jaké ve věku svém jsou schopny. Strážcové dítek mějtež
dále na paměti velice závažnou povinnost svou, starati se o to, aby se dítky
účastnily veřejného katechetického vyučování, a pokud by to nemožno bylo, jiným
způsobem jejich náboženské vyučování nahraditi.
Sv. zpověď a rozhřešení.
Zvyk nepřipouštěti dítek ke
zpovědi anebo rozhřešení jim nedávati, když již k rozumu dospěly, nelze
naprosto schvalovati. Proto diecésní biskupové budou hleděti, aby vymizel
nadobro, užívajíce za tím účelem třebas též i prostředků právních.
Zaopatřování, poslední pomazání a
pohřeb.
Zavržení hodný je zlořád, dítkám,
majícím již rozum, Nejsv. Svátosti Oltářní v nemoci jako pokrm na cestu do
věčnosti nepodávati, aniž jim posledním pomazaním posloužiti a pochovávati je
obřadem, jakým se pohřbívají nemluvňata (ritu parvulorum). Proti těm, kdo by od
tohoto zvyku upustiti nechtěli, diecésní biskupové nechť přísně zakročí.
Schválení papežské.
Všecko to, co kardinálové
posvátné tétokongregace ustanovili, sv. Otec Pius X. ve slyšení dne 7. měsíce
srpna schválil a dekret tento vydati a prohlásiti přikázal. Jednotlivým pak
biskupům nařídil, aby jmenovaný dekret nejen farářům a duchovenstvu oznámili,
nýbrž též i lidu každoročně v době ohlašování velikonočního přikázání v
mateřském jazyku přečítati dali.
Biskupové pak sami budou povinni
vždy po pěti letech, spolu s ostatními záležitostmi svých diecésích, též zprávu
o zachovávání tohoto rozhodnuti Svaté Stolice podati.
Jakékoliv jiné nařízení, tomuto
odporující, pozbývá nadále platnosti.
Dáno v Římě, v domě jmenované
kongregace, dne 8. Srpna 1910.
D. CARD. FERRATA, praefekt.
PH. GIUSTINI, sekretář.
***
(1) Confer textum latinum
A . E. Br. 1910, pag. 211 Ord. 1. č.-buděj. 1910, č. 34-36.
(2) Marc. X, 13, 14,16.
(3)Matth. XVIII. 3, 4, 5.
(4) Sess. XXI, de Communione, c. 4.
(5) Sess. XIII, de Eucharistia, c. 8, can. 9.
(6) Sess. XIII, de Eucharistia, c. 2.
(7) Summ, Theol., 3 part., q. 80, a. 9, ad 3.
(8) In S. Thom., 3 part., 80, a. 9, dub. 6.
(9) In 3. P., S. Thom., disp. 214, c. 4, n. 43.
(10) In 3. P., S. Thom., disp. 214, c. 4, n. 43.
(11) Istruzione per quei che debbono la prima volta ammettersi alla S. Communione. Append. XXX, p.11.
(12) P. II., De Sacr. Euchar., n. 63.
(2) Marc. X, 13, 14,16.
(3)Matth. XVIII. 3, 4, 5.
(4) Sess. XXI, de Communione, c. 4.
(5) Sess. XIII, de Eucharistia, c. 8, can. 9.
(6) Sess. XIII, de Eucharistia, c. 2.
(7) Summ, Theol., 3 part., q. 80, a. 9, ad 3.
(8) In S. Thom., 3 part., 80, a. 9, dub. 6.
(9) In 3. P., S. Thom., disp. 214, c. 4, n. 43.
(10) In 3. P., S. Thom., disp. 214, c. 4, n. 43.
(11) Istruzione per quei che debbono la prima volta ammettersi alla S. Communione. Append. XXX, p.11.
(12) P. II., De Sacr. Euchar., n. 63.