Svatého Otce Pia XI. Projevy o komunismu

Svatého Otce Pia XI. Projevy o komunismu

Přeložil K. K.

V BRNĚ LÉTA PÁNĚ 1936.

***

Nihil Obstat:
                                                P. Methodius Habáň, O. P.
Censor ex offo.

Imprimatur:
                                               P. Thomas M. Dittl O. P.
Provincialis.
PRAGAE, die 29. Maii 1936. Reg. pag. 225-47.

Imprimatur:
                                      Dr.Joannes Martinů
Vicarius generalis.

OLOMUCII, die 5. Junii 1936.
Nr. 9.145.

 

PŘEDMLUVA.

Proč katolíci zamítají komunismus?

Požáry španělských kostelů, komunistický nápor ve Francii, nepřetržitá povstání, jež zkrvavila Brasilii, Syrii, Palestinu, Polsko, jsou příliš zjevná znamení nové ofensivy atheistických komunistů. Musíme se nadíti ne-li konečného zápasu, tedy aspoň prudkých útoků. Za těchto okolností jest povinností katolíků nenechati se odtrhnouti od zásad, jež jim byly vytčeny Nejvyšším Veleknězem. Proto, abychom jim pomáhali poznati, v čem spočívá hrozba komunismu proti náboženství, sebrali jsme několik těchto dokumentů.

Překlad je pořízen podle zvláštního čísla Lettres de Rome, které vyšlo začátkem června 1936.

***

1.

18. prosince 1924:

Vypočítávaje ve svém konsistorním proslovu "Nostis qua praecipue" radosti a bolesti církve, učinil J. S. Pius XI. toto prohlášení o Rusku a komunismu:

Pomoc Rusku.

„Nemůžeme přejíti mlčením návrat misse, Námi poslané do Ruska – kterážto iniciativa byla podporována se šlechetností téměř neuvěřitelnou celým křesťanským světem – aby podporovala nešťastné obyvatele těchto rozsáhlých krajů, kteří byli kořistí hladu a tolika jiných metel. Ti, kteří byli Námi posláni, zasloužili si, abychom jim vzdali veřejnou poctu, proto, že vyplnili své nesnadné a přetěžké poslání k Naší úplné spokojenosti. Jsou tím více hodni Naší chvály, čím nesčetnější byly překážky a protivenství, na něž narazili, když rozdíleli se skutečným nadšením pomoc takovému množství nešťastných a zvláště dětem. Protože umožnili, jsouce prodchnuti čistou láskou křesťanskou, udíleti tuto štědrost všem nešťastným bez rozdílu náboženství, nejen nesměli zakusiti nesnáze, nýbrž museli býti podporováni blahovůlí a pomocí vlády.

Co se Nás týče, rozhodli jsme se pomáhati dále dle svých sil, jak jsme činili dosavad, Rusům nejvíce stíženým, ať již zůstali ve vlasti, či žijí v cizině.

Výzva vladařům.

Nikdo však ať nepochybuje o významu pomoci, kterou jsme zorganisovali ve prospěch národa ruského, a ať se nedomnívá, že jsme tím podporovali způsob, metodu vlády: jsme naopak vzdáleni toho, abychom ji schvalovali; a když jsme tak dlouho a s takovou péčí zasvětili své síly, abychom pomáhali nesčetným a strašlivě nešťastným obětem z tohoto národa, věříme, že jest Naší povinností na základě obecného otcovství, jež Nám sám Bůh udělil, upozorniti a naléhavě vybídnouti ve jménu Pána všechny národy a na prvém místě hlavy států, aby všichni, kteří se starají o mír, všichni, jimž leží na srdci posvátnost rodiny a důstojnost lidská, spojili své síly, aby zachránili sebe a své spoluobčany před velmi vážným a velmi reálním nebezpečím, jímž hrozí socialismus a komunismus, nikterak nezanedbávajíce svou povinnost starati se o povznesení životních podmínek pracujících a vůbec všech ponížených.“

(A. A. S. XVI, 1924, 494-495; La Documentation Catholique, tom. 19, 1928, str. 19.)

***

2.

24. prosince 1927:

Nejvyšší Velekněz odpovídá na přání Posvátného Kollegia. Protestuje proti „spiknutí ticha“, jež se stává původcem pronásledování:

Barbarství 20. století

„Výkřiky bolesti na rozličných stranách bohužel nepřestaly a ani ještě nyní nepřestávají doléhati k lidskému sluchu. Právě v těchto dnech, a dokonce v posledních hodinách, podávají Nám zprávy z Mexika, z Ruska, z Číny,   o věcech velmi smutných, o barbarství, jemuž není rovného, o ukrutnostech a ohavnostech, o nichž lze těžko uvěřiti, že se dějí ve XX. století v plném rozmachu vzdělanosti, před tváří národů, aniž povstanou národy s výkřikem hrůzy a zlořečení

Spiknutí ticha.

Bůh zná svá tajemství, Bůh zná ty, kteří trpí a umírají pro něho. Tato myšlenka jest Nám potřebná, když umírá tolik obětí – možno říci – neznámých světu, pohřbených pod hrobovým kamenem skutečného spiknutí ticha.“   

(Osservatore Romano, 25. prosince 1927. La Doc. Cath. 19, 1928, str. 70.)

***

3.

8. května 1928:

V encyklice Miserentissimus Redemptor vybízí J. S. Pius XI. věřící, aby smířili výstřelky, jež se páší v jistých zemích:

Pokání za zločiny.

„Jak toto pokání a smíření je nutné zvláště za našich dnů, pochopíme bez obtíží, jak jsme řekli na počátku, pozorujíce svět ponořený do zla („in maligno positum“). Vskutku ze všech stran k Nám stoupá kvílivý výkřik národů, jichž hlavy nebo správci se všichni, postavili a sdružili proti Pánu a jeho Církvi. V těch zemích se matou všechna božská i lidská práva. Kostely jsou rozbíjeny a vyvraceny do základů, mnichové a zasvěcené panny jsou vyháněni ze svých příbytků, vydáni urážkám a nehodnému zacházení, dáni na pospas hladu, odsuzováni do vězení; množství synů a dcer jest vyrváno z lůna jejich matky Církve; vybízejí je, aby zapřeli Krista a rouhali se mu; znásilňují je v nejhorších výstřelcích chlípnosti; celý národ věřících, zastrašen, zmaten, pod stálou hrozbou, aby zapřel svou víru nebo aby zahynul často i tou nejkrutější smrtí. Divadlo tak skličující, že by se v tom mohl viděti první záblesk toho „počátku bolestí“ („Initia dolorum“), jejž má přivésti „člověk hříchu, povstávající proti všemu, co se nazývá Bohem, nebo co jest uctíváno“. („Homo peccati extollens se supra omne quod dicitur Deus aut colitur“).

(A. A. S. XX, 1928, str. 175. La Doc. Cath., 19, 1928, str. 1291.)

***

4.

5. června 1929:

Pospátná Kongregace koncilu vybízí v dopise Msgre Liénartovi, biskupu z Lille, zaměstnavatele a dělníky, aby se sjednotili před „tak zarážejícím postupem socialismu a komunismu".

Výzva ke vzájemné důvěře.

„Posvátná Kongregace konečně vybízí oboje, zaměstnavatele i dělníky, aby se povznesli k úvahám a citům vyššího řádu. Tak zarážející postup socialismu a komunismu, odpadlictví vzbuzené v dělnických massách je nepopiratelným faktem, jenž nutí k vážným úvahám. Socialismu a komunismu, těžícím ze skutečné bídy dělníků, se podařilo, že lidé uvěřili, že jedině ony mohou účinně hájiti jejich zájmy zaměstnanecké, politické a sociální, a seskupili je v odborové organisace. Jest tedy velmi nutno, aby všichni katolíci sjednotili své síly, aby postavili hráz tak velikému zlu, jež strhuje tolik duší na cestu věčného zatracení a podkopává základy řádu, připravujíc zkázu lidem a národům.

Nechť se tedy odstraní rozpory ve smýšlení a nechť se vzbudí se vzájemnou svorností a oboustrannou důvěrou a zvláště s velikou láskou instituce, inspirované duchem katolickým, jež by zajistily dělníkům vedle zájmů hospodářských i svobodu hlásiti se ke křesťanům a možnost vyplniti všechny úkoly, jež z toho plynou.“

(La Doc. Cath., 22, 1929, str. 395.)

***

5.

2. února 1930:
Dopis J. E. kardinálu Pompilimu „Ci commuovono“: J. S. Pius XI. vyzývá věřící, aby smířili svatokrádeže páchané v Rusku.

Co Sv. Otec vykonal pro oběti komunismu.

„Cítíme hluboké dojetí při myšlence na hrozné zločiny a svatokrádeže, jež se opakují a zvětšují každého dne, proti Bohu a proti duším v nesmírném obyvatelstvu Ruska, tak drahým Našemu srdci, i kdyby to bylo jen pro velikost jejich utrpení, k nimž naleží tolik oddaných a šlechetných synů a sluhů této svaté Církve katolické, apoštolské a římské, oddaných a ušlechtilých až k hrdinství a mučednictví.

Od počátku Svého pontifikátu, podle příkladu Svého předchůdce, svaté paměti Benedikta XV., jsme znásobili úsilí, abychom zastavili děsivé pronásledování a odvrátili od těchto národů jeho těžké důsledky. Žádali jsme důtklivě vlády, přítomné na konferenci v Janově, aby vydaly společné prohlášení, jež by bylo mohlo ušetřiti mnoho neštěstí Rusku a celému světu: to jest, aby prohlásily za předchozí podmínky pro uznání sovětského panství volnost svědomí, svobodu vyznání a majetku církevního.

Respektovati práva Boží.

Ale tyto tři body, prospěšné zvláště všem hierarchiím církevním, odloučeným bohužel od jednoty katolické, byly oddáleny starostí o zájmy časné, které by bývaly lépe chráněny, kdyby jednotlivé vlády byly především respektovaly práva boží, jeho království a jeho spravedlnost; viděli jsme též odmítnutí Svého přímého zakročení, abychom zachránili před zničením a uchovali pro tradiční náboženské úkony posvátné nádoby a svaté obrazy, které tvořily poklad nábožnosti a umění, drahý všem srdcím ruským; nicméně jsme měli útěchu, že jsme vysvobodili z hrdelního procesu a účinně podporovali hlavu této hierarchie, bohužel odtržené od jednoty, patriarchu Tichona; v téže době, kdy šlechetné oběti katolického světa zachránily od hladu a strašné smrti přes 150.000 dětí, jež živili Naši poslové, dokud nebyli donuceni opustiti své dílo lásky, protože tam dali přednost tomu, aby byly raději vydány na smrt tisíce nevinných, než aby je nechali živiti láskou křesťanskou.

Dětské oběti

Tato svatokrádežná bezbožnost se nevrhla jen na kněží a na dospělé věřící mezi nimiž vedle ostatních obětí věrných službě boží, pozdravujeme zvláště Své drahé syny, uvězněné katolické kněží a řeholnice, deportované a odsouzené k veřejným pracem s dvěma biskupy, Našimi ctihodnými bratřími Boleslavem Sloskanem a Alexandrem Frisonem, též s Naším představitelem slovanského ritu, katolickým exarchou Leonidou Feodorovem; avšak organisátoři atheistických kampaní a protináboženské fronty chtějí především zkaziti mládež, zneužíti její prostoty a její nevědomosti, a místo aby jí poskytli poučení, vědu a vzdělanost, jež ostatně stejně jako počestnost, spravedlnost a zdraví nemohou prospívati a zkvétati bez náboženství, vřazují ji do „Ligy bojujících bezbožníků“, skrývající jejich úpadek mravní, kulturní a též i hospodářský agitací, tak sterilní, jak nelidskou, v níž děti jsou vychovávány k tomu, aby denuncovaly své rodiče, ničily a poskvrňovaly náboženské stavby a odznaky a zvláště aby nakazily své duše všemi neřestmi a všemi nejhanebnějšími úchylnostmi materialismu, jehož předbojníci, chtějíce zasáhnouti náboženství a samého Boha, pracují ke zkáze inteligence i samé přirozenosti lidské.

Modlitby za pronásledované.

Vidouce tyto výstřelky, jež jsme vícekráte s bolestí zaznamenali ve Svých promluvách konsistorních, a ještě nedávno ve Své encyklice o výchově mládeže, nepřestali jsme se každodenně modliti, My a celý svět křesťanský, za tyto miliony duší vykoupených krví Kristovou, donucených zapříti křest, tradiční úctu svých rodin k Nejsvětější Panně, ba i poslední stopy úcty a pocty, vzdávané domácímu oltáři. Mimo to, abychom našli spolupráci se Svým úsilím, směřujícím proti takovým zlům, ustanovili jsme speciální komisi pro Rusko, jejíž předsednictví jsme svěřili, jak víte, Svému drahému synu, kardinálovi Luigimu Sincerovi.

Přednášky.

Již v první týdny Svého pontifikátu jsme schválili a obdařili odpustky vroucí modlitbu: „Spasiteli světa, zachraň Rusko“, a během posledních měsíců dvě formule modlitební, jež doporučují ruský lid ochraně divotvůrkyně z Lisieux, svaté Terezie Ježíškovy. Schválili jsme dále iniciativu Našeho Ústavu orientálských studií z minulého listopadu, aby byly zorganisovány přednášky čistě dokumentární a vědecké, jež by umožnily veřejnosti poznati některé svatokrádežné útoky, jež páchají Ligy bojujících bezbožníků na nesmírném území sovětském, předstihující, ba dokonce porušující text revoluční konstituce, i tak již dosti protináboženské, a konstatovali jsme s radostí, že tento příklad vyšlý z Říma následovaly po měsíci podobné přednášky nebo schůze v Londýně, Paříži, Ženevě a v Praze a v ostatních městech.

Nová násilí.

Ale zhoršení a úřední publikování tolika urážek a bezbožných skutků vyžadují nápravy obecnější a slavnostnější. Od posledních vánočních svátků nejen zavřeli několik set kostelů, spálili velký počet ikon, donutili pracovati všechny dělníky a žactvo, nejen potlačili neděle, ale přinutili dokonce tovární dělnictvo, muže i ženy, aby podepsali prohlášení výslovného odpadu a nenávisti vůči Bohu, pod trestem odnětí lístků na chléb, oděv a na byt, bez nichž každý obyvatel té země je odsouzen zemříti hladem, bídou a zimou. Mimo to organisovali ve všech městech a v četných vesnicích hanebná maškarní divadla, podobná těm, jež viděli o posledních vánocích cizí diplomaté v samé Moskvě: bylo viděti povozy s četnými výrostky; přestrojenými do posvátných rouch, kteří se posmívali kříži a plivali naň, zatím co na autech vozili velké vánoční stromky, na nichž visely za krk loutky, představující katolické a pravoslavné biskupy. Jiní mladí ničemové páchali v centru města všechny možné svatokrádežné skutky proti kříži.

Smírná mše papežská.

Chtějíce tedy vykonati co nejlépe skutek smíření za tyto svatokrádežné činy a vybídnouti k tomu i věřící celého světa, rozhodli jsme se, pane kardinále, odebrati se 19. března na svátek sv. Josefa do Naší svatopetrské basiliky a tam na hrobě hlavy apoštolů sloužiti smírnou mši svatou za tolik tak zločinných urážek božského Srdce Ježíšova, za spásu duší, podrobených tak kruté a těžké zkoušce, za posilu Našeho drahého lidu ruského, aby konečně ustala tato dlouhá protivenství a aby národy a jednotlivci se co nejdříve vrátili do jediného ovčince jednoho Spasitele a Osvoboditele, Pána Našeho Ježíše Krista.

Poprosíce Jeho svaté Srdce za odpuštění a smilování pro oběti i katy, budeme vzývati svatou a neposkvrněnou Pannu Marii, Matku Boží, jejího čistého snoubence svatého Josefa, patrona veškeré Církve, jednotlivé ochránce Ruska: svaté anděly, sv. Jana Křtitele, sv. Mikuláše, sv. Basila, sv. Jana Zlatoústého, sv. Cyrilla a Metoděje a též i ostatní svaté a zvláště Terezii Ježíškovu, jíž zvláště jsme svěřili budoucnost těchto duší.

Vyzývajíce vás, pane kardinále, abyste učinil vhodné přípravy k této slavnostní prosbě, máme plnou důvěru, že nejen kněžstvo a lid římský, ale že i všichni naši ctihodní bratří v episkopátě katolickém a celý křesťanský svět se připojí k Našim prosbám téhož anebo jiného k tomu ustanoveného dne.

Jsouce jisti, že božská Prozřetelnost připraví a poskytne v pravý čas prostředky nutné k napravení mravního i hmotného úpadku těchto rozsáhlých krajů, jež tvoří šestinu světa, setrváme se vší vroucností Své duše na těchto smírných modlitbách, jež přivolají, jak pevně důvěřujeme, milosrdenství Boží na ruský lid.

V této naději udělujeme vám, pane kardinále, a všem, kdož se k nám připojí v této křížové výpravě, apoštolské požehnání, záruku nebeské přízně.“

Dáno v Římě u sv. Petra 22. února 1930na svátek Očišťování Panny Marie, osmého roku Našeho Pontifikátu.

                                                                                                                                  Papež Pius XI.

(A. A. S. XXIII, 1930, str. 89)

***

6.

30. června 1930:

Ve své promluvě „Indictam ante“ J. S. Pius XI. ustanovuje, aby modlitby, jež se konají na konci mše svaté před oltářem, se konaly za Rusko:

Modlitba za Rusko.

„Vzpomínáte si zajisté, ctihodní bratří, že poprosivše věřící, aby se připojili k slavnostním prosbám, jimž jsme sami předsedali v basilice vatikánské, jsme viděli kolem sebe nesmírný zástup lidí, naplněný zbožností. Tento příklad věřících z Říma a všech těch, kteří se k nám připojili v ostatních kostelích, aby se též modlili, byl následován způsobem hodným chvály téměř všemi národy. Naše výzva, jak víte, byla slyšena celým světem, nejen katolíky, nýbrž i velkým počtem rozkolníků: i v jejich kostelích stoupaly modlitby v jednotě téměř bratrské; i oni Nám chtěli ukázati všeobecně i jednotlivě svou vděčnost.

Dobrota milosrdného Boha, jak pevně věříme, nedovolí, aby toto křížové tažení modliteb zůstalo marné a bez užitku; jest možno doufati, že ovoce tohoto tažení bude hojné, i když nepřátelé jména a úcty Boží budou nějaký čas pronásledovati ještě krutějiCírkev v oněch krajinách. Nechať se tedy ještě vytrvá na modlitbách ke Kristu, Vykupiteli lidského pokolení, aby ráčil uděliti pronásledovaným věřícím Ruska pokoj a svobodné vyznávání jejich víry. Aby všichni mohli bez obtíží a bez vytrhování pokračovati v těchto modlitbách, ustanovujeme, aby modlitby po mši svaté, konané knězem a věřícími podle ustanovení Našeho předchůdce slavné paměti Lva XIII., byly nadále konány za Rusko. Biskupové a duchovenstvo řádové i světské bude bdíti, aby věřící i všichni, kteří se zúčastní svaté oběti, byli často zpraveni o tomto úmyslu.“

(A. A. S. XXII, 1930, 300-301. La Doc. catholique, 24, 1930, col. 70-71.)

***

7.

24. prosince 1930:

Odpovídaje na přání Posvátného Kollegia, obrací se Svatý otec proti „propagandě podvracející veškerý řád a nepřátelské všemu náboženství“ a stěžuje si na pronásledování v Mexiku a v Rusku.

Pronásledování křesťanů.

„A zde počínají bolestné známky, vskutku bolestné, a takové, jakých historie dosud nezaznamenala; snad také proto, že svět nikdy ještě nebyl v takových poměrech, jež vidíme a prožíváme, v poměrech hmotných a mravních, individuálních a kolektivních. jež činí nevyhnutelnými nejrozsáhlejší a nejvzdálenější odrazy otřesů, vznikajících v různých zemích a v různém prostředí politickém, sociálním, finančním, hospodářském a průmyslovém.

Chceme mluviti o obecných, ba světových nesnázích finančních a hospodářských, jež jsou tak těžce pociťovány v samých kořenech stejně státy i národy, stejně nejbohatšími a nejsilnějšími, jako nejskromnějšími a nejchudšími rodinami, těmito pak, jak je nasnadě, daleko bolestněji.

Chceme mluviti o nezaměstnanosti tak rozšířené, jež zbavuje práce a chleba tolik dělníků i s rodinami a jež dává pociťovati živěji potřebu lepší sociální a mezinárodní rovnováhy, prodchnuté větší spravedlností a větší láskou křesťanskou, která, neotřásajíc řádem ustanoveným božskou Prozřetelností, činí bratrskou spolupráci všem užitečnou, možnou a účinnou mezi rozličnými třídami a národy, nahrazujíc zápas a tvrdou, nespoutanou soutěž všem škodlivou a zhoubnou dříve nebo později. Požehnány buďtež všechny podněty, které směřují ke zmírněni tak velkých útrap přítomné doby a k přípravě lepší budoucnosti.

Chceme mluviti o mlhavém úděsu, s nímž mnozí pohlížejí na budoucnost, jako kdyby viděli také na úseku obzoru hrozivé mraky hrůzy (říkáme ihned) nad Naše ponětí a mraky, jež „ne všechny věstí bouře (nepřestáváme doufati), ale jež přesto zanechávají duše na vahách a ve zmatcích. „Ne všechny“, říkáme, protože obecné a strašlivé bouře, jsou jistě připravovány propagandou, podvracející veškerý řád a nepřátelskou všemu náboženství, stejně jako nákazou špatných, jestliže zhoubné ideologie, žalostná slabost a ještě žalostnější shovívavost a příliš dychtivé hledání hmotných zájmů nadále potlačuje tak málo tyto zmatky a dokonce je ještě podporuje.

Postaveni jsouce rukou Boží, jako hlava celé Církve, máme své srdce všude, kde ona trpí, bojuje a prosí; tam směřují Naše starosti a Naše prosby, modliti se, bojovati a trpěti s ní. A tato svatá Církev Kristova se modlí a trpí nevýslovné bolesti; a modlíc se podporuje nejtrpčí zápasy v nejedné zemi.

Jest potřebí mnoho se modliti (aspoň se modliti) za naše bratry a za naše syny v Mexiku, za obdivuhodné hrdiny, kteří ve jménu Kristově a pro jeho lásku trpí a umírají v Rusku, na Sibiři, připravujíce svým utrpením znovuzrození těchto nesmírných krajin a těchto nesčetných národů v Kristu.

Jest třeba dále se modliti za Naše statečné misionáře a za Naše drahé misie v Číně, jež v četných krajích této ohromné země prošly a procházejí ještě dnes velmi tvrdými zkouškami, ne bez slávy skutečného mučednictví; ne vinou obyvatelstva, jež jest veskrze dobré a mírumilovné, ale vinou poměrně malého počtu násilníků, pobouřených často touže neblahou protináboženskou propagandou, která hrozí celému vzdělanému světu.“

(O. R.., 25;XII.1930. LaD. cath. 25, 1931 c.6-8.)

***

8.

15. května 1931:

V encyklice „Quadragesimo anno“ odsuzuje Svaty otec komunismus těmito slovy:

Nebezpečí komunismu.

„Stejně hluboce, jako se změnil od dob Lva XIII. hospodářský život, změnil se i socialismus, s nímž musel náš předchůdce bojovati velmi mnoho. Tehdy socialismus mohl býti vskutku pokládán za jednotný; hájil nauky řádně vymezené, tvořící organický celek; potom se rozdělil na dvě hlavní strany, nejčastěji si odporující a zarputile nepřátelské, aniž která opustila protikřesťanský základ, jenž charakterisoval socialismus.

Jedna část socialismu prožila totiž změnu podobnou změně, na kterou jsme upozornili v hospodářství kapitalistickém, a řítí se do komunismu; ten má ve svém učení a ve své činnosti dvojí cíl, jejž sleduje nikoliv v tajnosti a skrytými cestami, nýbrž zcela otevřeně všemi prostředky i nejnásilnějšími: neúprosný třídní boj a úplný zánik soukromého vlastnictví. Sleduje tento cíl odvažuje se všeho, nic nerespektuje; tam, kde uchvátil moc, ukazuje se divokým a nelidským v takové míře, že se tomu stěží věří a pokládá se to za div, jak dosvědčují děsná krveprolití a zříceniny, jež nahromadil v nesmírných krajích východní Evropy a Asie; jak velice jest protivníkem a zapřisáhlým nepřítelem Církve svaté a samého Boha, ukázala zkušenost bohužel velmi jasně a všichni to dobře vědí. Nepokládáme zajisté za nutné upozorniti dobré a věrné syny Církve na bezbožnou a nespravedlivou povahu komunismu; ale přesto nemůžeme bez hluboké bolesti viděti nedbalost těch, kteří, nestarajíce se zřejmě o toto hrozivé nebezpečí a jsouce zbaběle pasivní, nechávají šířiti se odevšad nauky, jež násilím a vraždou směřují ke zničení celé společnosti. Zvláště zasluhují býti odsouzeni pro svou nečinnost ti, kteří nedbají, aby odstranili nebo změnili tento stav věcí, jež pobuřují ducha mas a připravují takto cestu k rozrušení a zkáze společnosti.“

(A. A. S. XXIII, 1931, str. 213. La Doc. cath., 25, 1931, col. 1435-36.)

Tato poslední věta říká dosti jasně, jak Svatý Otec dodává odvahy těm, kteří senaopak věnují zavádění křesťanského sociálního řádu. Rádi bychom zde uvedli dojemnou promluvu, již měl k poutní výpravě J. O. C. (Dělnická křesťanská mládež francouzská) při slavnostní audienci 24. září 1931. Uveďme aspoň tuto část:

„Doby jsou nesnadné a po mnohých stránkách velmi smutné a bolestné. Jsou mnozí, kteří by chtěli vyhnati, vypuditi Církev odevšad, ale zvláště z továrny a z pracovního prostředí; právě tam, kde přítomnost Kristova a dobrodiní Církve jsou nejpotřebnější a nejnutnější. Nuže, drahé děti, jsouce pravými bojovníky, kladete si za cíl, uvésti opět do tohoto světa práce Církev a Krista; Církev s jejími mateřskými institucemi, tak prospěšnými nejen pro život budoucí, nýbrž i pro přítomný, jak řekl svatý Augustin; Církev, to božské zařízení, jež, jak se zdá, směřuje jen k věčnosti, ale jež má přesto tolik pokladů a zdrojů pro čas a život pozemský.

Kladete si za cíl přivésti Krista Krále s jeho milostí a láskou, se vším světlem jeho víry, k jeho královské slávě, nekonečně mocné a dobrotivé. To Nás nekonečně utěšuje, když vidíme vaše síly tak čerstvé, tak svěží, vstupovati právě tam, kde jest tolik potřebí šlechetného boje . . .“

(Osservatore Romano, 26. září 1931, La Doc. Cath., 26, 1931, col. 709.)

***

9.

24. prosince 1931:

Odpovídaje na přání Posvátného Kollegia, Svatý Otec vyličuje protivenství Církve v Rusku, v Mexiku a ve Španělsku.

Protikřesťanské boje v Rusku, Mexiku a Španělsku.

„Jiná vážná protivenství přišla v téže době trápiti Církev Boží, jež tím trpěla a trpí ještě: tentokrát je to v rozsahu příliš velkém. Církev snáší ve vzdáleném Rusku nevýslovné útrapy, jichž pravou cenu poznáváme jen z hrdinství tolika duší, vpravdě duší vyznavačů a mučedníků, neboť byly podrobeny nejtvrdší zkoušce, nejcitelnějšímu strádání, v samé nenávisti vůči Bohu, vůči všemu náboženství a především náboženství katolickému.

Útrapy stejně velké v dálné zemi mexické; různé, pravda, podle jednotlivých krajů tohoto rozsáhlého území. Vážná protivenství tam vytrpěná trvala dlouho a trvají ještě dosud v těchto dnech; nicméně byla zmírněna mateřskými úsměvy Panny Marie Quadeloupské, jež byla oslavována v celém světě, i v Římě samým papežem, ale v té vzdálené zemi více než kde jinde.

Konečně jako pro doplnění a uzavření jakéhosi strašného trojúhelníku těchto zkoušek uvádíme události z velmi blízkého Španělska; z toho ubohého a drahého Španělska, jež vidělo během posledních událostí vytrhávati nejkrásnější stránky ze své historie víry a hrdinství a můžeme říci z historie vzdělanosti a občanských zásluh v celém světě; ze Španělska, jež zasvětilo druhdy Božskému Srdci rodinu a školu. Skutečné spuštění. Máme mezi sebou – řekla Jeho Svatost – očitého svědka prvního řádění strašné bouře. Svého drahého syna kardinála Seguru.“

(Osservatore Romano, 25. prosince 1931. La Doc. cath., 27, 1932, col. 135.)

***

10.

3. května 1932.

Prapor satanské války proti Bohu.

Encyklika "Caritate Christi" líčí a odsuzuje moderní atheismus:

„Těžíce z tak velkých nesnází hospodářských a z tak velké bídy mravní, nepřátelé veškerého řádu sociálního, ať je jakékoliv jejich jméno–  komunisté nebo jiní –  a to je nejobávanější zlo naší doby, –  odvážně se snaží zlomiti každou uzdu, roztrhnouti každé pouto, uložené zákonem božským neb lidským, začíti nejkrutější boj ať veřejný či tajný proti náboženství, proti samému Bohu, vyplňujíce ďábelský program: vyrvati ze srdcí všech, i dětí, každou myšlenku a každý cit náboženský, protože dobře vědí, že vykořeníce ze srdcí lidských víru v Boha, budou moci dělati vše, co budou chtíti. A tak vidíme dnes, co nebylo dosud viděti v dějinách: prapor satanské války proti Bohu a proti náboženství, zpupně rozvinutý ohavnou zuřivostí bezbožníků nad všemi národy a nad všemi. částmi světa.

Nechybělo nikdy zlých, nechybělo ani popiratelů Boha; ale ti byli poměrně málo četní, osamoceni a tvořili výjimky; neměli odvahu nebo nepokládali za vhodné příliš odhaliti své bezbožné smýšlení, tak jak chtěl naznačiti sám žalmista, když volá: „Blázen řekl v srdci svém: Není Boha.“ Bezbožník atheista, individualita uprostřed množství, popírá Boha, svého Tvůrce, ale jen ve skrytu svého srdce.

Dnes naopak atheismus pronikl do širokých vrstev lidských: vniká svými organisacemi též do lidových škol, projevuje se na divadle a užívá k většímu svému rozšíření nejnovějších vynálezů: filmů, fotografií, koncertů a rozhlasových přednášek; má svá vlastní knihkupectví; tiskne svá díla ve všech jazycích, pořádá veřejné průvody, výstavy dokumentů a pomníků své bezbožnosti. Ba, ustavil si politické strany, útvary hospodářské a vojenské.

Tento zorganisovaný a bojující atheismus pracuje neúnavně orgány svých agitátorů, pomocí přednášek a obrazů, se všemi prostředky tajné i veřejné propagandy ve všech, třídách, na všech veřejných cestách; této neblahé činnosti poskytuje morální podporu vlastními universitami a utahuje nerozumné mocnými pouty svých silných organisací. Při pohledu na tolik činnosti, sloužící této ohavné věci, přichází Nám na rty vskutku samovolně smutná stížnost Kristova: „Děti tohoto světa jsou obratnější než děti světla.“

Dokonce vůdcové celého tohoto tažení atheismu, těžíce z dnešní hospodářské krise, snaží se s ďábelskou vychytralostí přesvědčiti davy, že příčinou této obecné bídy je Bůh a náboženství. Svatý kříž našeho Spasitele, symbol pokory a chudoby, je postaven vedle symbolů moderního imperialismu, jako by náboženství bylo ve spojení s těmi temnými silami, jež působí u lidí tolik zla.

Zkoušejí takto ne bez úspěchu spojiti boj proti Bohu se zápasem o denní chléb, s přáním míti vlastní kus země, míti slušné mzdy, pěkné příbytky, zkrátka životní podmínky hodné člověka.

Pro dovršení zla slouží nejoprávněnější a nejpotřebnější tužby jako nejbrutálnější pudy protináboženského programu, jako by věčné zákony, vydané Bohem, byly v rozporu s dobrem lidstva a jako by on nebyl jeho jediným jistým ochráncem; jakoby lidské síly se všemi prostředky moderní techniky byly schopny zavésti proti vůli Všemohoucího nový a lepší řád věcí. Běda, tolik milionů lidí věřících, že bojují o bytí, lne k těmto teoriím v úplném zvrácení pravdy a křičí proti Bohu a náboženství. A tyto útoky nejsou namířeny jen proti náboženství katolickému, nýbrž i proti každému, kdo uznává Boha za Tvůrce nebe a země a za naprostého Pána všech věcí.

 Co se týče tajných společností, vždy hotových podporovati kterékoliv nepřátele, Boha a Církve, nemeškají oživovati stále více tuto nesmyslnou nenávist, jež nemůže dáti ani mír ani štěstí, ale jež povede jistě ke zkáze. Tak tato nová forma atheismu prohlašuje, rozpoutávajíc nejprudší pudy člověka, s cynickou nestydatostí, že nebude ani mír ani blahobyt na zemi, dokud nebude vyrván poslední zbytek náboženství a potlačen poslední věřící. Jako kdyby věřili, že je možno udusiti podivuhodný souzvuk, jímž tvorstvo opěvuje slávu Stvořitelovu.

 Víme dobře, ctihodní bratří, že všechna tato úsilí jsou marná a že v hodině Bohem ustanovené „Bůh povstane a jeho nepřátelé budou rozptýleni“, víme, že brány pekelné nezvítězí; víme, že náš božský Vykupitel „bude tlouci zem, jak sám předpověděl, prutem svých úst a dechem svých rtů způsobí smrt zlého“ (Is. 11, 4), a že zvláště hrozná bude pro tyto nešťastníky hodina, kdy upadnou „do rukou Boha živého“ (Hebr. 10, 31).

Tato neochvějná důvěra v konečné vítězství Boha a Církve jest v Nás den ze dne posilována nekonečnou dobrotou Pána našeho při potěšujícím pohledu na ušlechtilý vzlet nesčetných duší k Bohu ve všech dílech světa a ve všech společenských třídách. Je to vskutku mocný dech Svatého Ducha, jenž přichází v tomto okamžiku na zem a přitahuje duše, zvláště mládeže, k nejvyššímu ideálu křesťanskému, pozvedaje je nad jakékoliv ohledy lidské a připravuje je ke všem obětem nejhrdinnějším; tento božský dech otřásá všemi dušemi, byť proti jejich vůli, a způsobuje tajný neklid, pravou žízeň po Bohu, i u těch, kteří se to neodvažují přiznati.

Naše výzva k laikům, aby spolupracovali s hierarchickým apoštolátem v řadách Katolické Akce, byla vyslechnuta stejně pokorně a ušlechtile: stále stoupá ve městech i na venkově počet těch, kteří využívají všech sil, aby rozšířili křesťanské zásady a je uvedli v praxi i v životě veřejném, a snaží se sami podepříti svá slova příkladem bezúhonného života.

Nicméně před takovou bezbožností, před takovou zkázou nejsvětějších tradic, před takovou ztrátou nesmrtelných duší, před takovým pohrdáním Boží velebností, nemůžeme, ctihodní bratří, nevylíti všechnu hořkou bolest, kterou zakoušíme; nemůžeme nepozdvihnouti svého hlasu a neujmouti se s veškerou energií Svého apoštolského srdce obrany božských práv, zašlapávaných v prach, a nejposvátnějších citů lidského srdce, pro něž Bůh jest naprostou potřebou. Tím více, že tyto zástupy, plné ďábelského ducha, se nespokojují reptáním, nýbrž sdružují všechny své sily, aby uskutečnily co nejdříve svůj neblahý záměr. Běda lidstvu, kdyby Bůh, tolik urážený svými tvory, nechal ve své spravedlnosti volnou cestu pustošivé záplavě a použil jí jako metly pro potrestání světa!

Jest tedy potřebí, ctihodní bratří, abychom neúnavně „stavěli zeď kolem domu Israele“ (Ezech. XIII, 5), spojíce všechny své síly v jednolitý celek, který se staví pevným čelem proti zločinným šikům stejně nepřátelských Bohu jako lidskému pokolení. V tomto boji jde vskutku o nejdůležitější rozhodnutí, jež lze požadovati na svobodné vůli lidské: pro Boha nebo proti Bohu, to jest volba, jež může rozhodnouti o osudu celého lidstva: v politice, v hospodářství, v morálce, ve vědách, v umění, ve státě, ve společnosti, v rodině, na Východě a na Západě, všude se nalézá tento problém jako rozhodující svými důsledky. Tou měrou, že i představitelé pojetí zcela materialistického vidí před sebou bez ustání otázku existence Boží, kterou pokládali za úplně odbytou a o níž musejí stále znovu se příti.

Zapřísaháme tedy v Pánu jednotlivce i národy, aby stojíce tváří v tvář před takovými problémy a v době bojů tak lítých a tak životných pro lidstvo, nechali stranou tento úzký individualismus, ten nízký egoismus, jenž oslepuje nejpronikavější duchy a činí neplodnými nejšlechetnější podněty, jen proto, že vycházejí z úzkého okruhu malých osobních zájmů; nechť se všichni spojí i za cenu těžkých obětí pro blaho své i celého národa.

V takové jednotě myslí a sil mají býti přirozeně prvními ti, kteří se honosí jménem křesťanů a věřících podle tradice časů apoštolských, kdy množství věřících nemělo „než jedno srdce a jednu duši“ (Act., IV, 32); ale ať všichni ti, kteří připouštějí ještě Boha a se mu klanějí, přispějí také svým upřímným a srdečným podílem, aby vzdálili od lidstva velké nebezpečí, jež mu celému hrozí. Víra v Boha jest na zemi vskutku neochvějný základ veškerého řádu sociálního a vší autority 1idské; tedy všichni, kdož nechtějí anarchii a teror, mají se energicky věnovati tomu, aby zabránili nepřátelům náboženství dosíci jejich cíle, tak mocně a tak otevřeně vyhlašovaného.

Víme, ctihodní bratři, že v tomto boji na obranu náboženství je nutno utéci se ke všem zákonitým lidským prostředkům, jež jsou v naší moci. Proto kráčejíce ve světlých stopách Svého předchůdce svaté paměti, Lva XIII., dožadovali jsme se tak energicky ve své encyklice Quadragesimo anno spravedlivějšího rozdělení statků pozemských a naznačili jsme nejúčinnější prostředky, jak obnoviti zdraví a sílu sociálního celku tak nemocného a jak vrátiti odpočinek a mír jeho trpícím údům. Zdaž nebyla vložena Stvořitelem všech věcí v srdce člověka neodolatelná touha nalézti i na zemi přiměřené štěstí a zdaž křesťanství neuznávalo vždy a nepodporovalo každé spravedlivé úsilí o pravé vzdělání a dobře chápaný pokrok pro zdokonalení a rozvoj lidstva?

Potřeba modlitby a pokání.

Ale před touto satanskou nenávistí vůči náboženství, která přivádí myšlenku na “tajemství nepravosti“, o němž mluví svatý Pavel (II Thess. II, 7), samotné prostředky lidské a pomoc obezřelosti nestačí: domnívali bychom se, ctihodní bratří, že nedostojíme Své apoštolské povinnosti, kdybychom nepřipomenuli lidstvu ta podivuhodná tajemství světla, jež sama v sobě skrývají síly nutné ke zvládnutí rozpoutaných temných mocností.

Když Kristus Pán, sestupuje se skvělosti hory Tábor, uzdravil dítě zmítané ďáblem a když jeho učedníci nemohli je uzdraviti, odpověděl jim na jejich pokornou otázku: „Proč jsme jej nemohli vyhnati?“, těmito památnými slovy: „Tento druh ďábla se vymítá pouze postem a modlitbou“, (Matouš, XVIII, 18, 20). Zdá se Nám, ctihodní bratří, že tato božská slova se hodí dobře i na zla naší doby, ježnemohou býti zažehnána leč modlitbou a pokáním.“

Následuje dále výzva Svatého otce k modlitbě a k pokání.

(A. A. S. XXIV, 1932, 180-185. La Doc. Cath., 27, 1932, col.1413-1417.)

***

11.

28. září 1932:
Encyklika „Acerba animi“ vyličuje nepříznivé podmínky katolicismu v republice Mexické a uvádí je v souvislost se světovým atheismem:

Protest proti bezbožníkům v Mexiku.

Vybízíme též oboje duchovenstvo a všechny věřící, aby bděli bez ustání a v hranicích možnosti nad školami a nad výchovou mládeže, zvláště nad výchovou vrstev lidových; vystavenou víc než cokoliv jiného tak široce šířeným naukám nevěrců, svobodných zednářů a komunistů, a proto velmi potřebuje vaší apoštolské bdělosti. Nezapomínejte ostatně, že vaše vlast bude v budoucnu to, co z ní uděláte, dávajíce mládeži zdravé vychování. . .

Chtěli jsme připomenouti několika slovy v hlavních rysech velmi kruté postavení mexické Církve. Líčíce je, chceme, aby všichni, kdož mají na srdci dobrý pořádek a mír národů, nepřestali mysliti na toto skutečně ohavné pronásledování, jež se zvláště v některých státech neliší od pronásledování, které zuří v nejtemnějších krajinách Ruska; a aby pozorujíce cíl těchto zhoubných počinů, načerpali všichni nový zápal, se kterým by se postavili jako hradba proti podvratným vášním, jež hrozí celému sociálnímu řádu.

Pocítili jsme tudíž velkou útěchu, čtouce rozličné žádosti, vydané biskupy a kněžími diecésí utlačovaných nepříznivými zákony. Ale připojili jsme k tomu sami své protesty a dali jsme je slyšeti celému světu. Adresovali jsme je zvláště těm, kteří drží otěže vlád, s myšlenkou, že se někdy přesvědčí, že toto pronásledování lidu mexického jest nejen vážnou urážkou Boha, jehož Církev jest utlačována, nejen věřících křesťanů, jejichž víru a náboženské vyznání zraňuje, nýbrž, že to je směřování k revoluci, kterou atheisté a nepřátelé Boha sledují všemi prostředky.“

(A. A. S. 1932, str. 326, 327, 329; La Doc. Cath., 28, 1932, col. 582, 583, 585.)

***

12.

13. března 1933:

Svatý otec ve své konsistorní promluvě „Iterum vos“ se vrací k válce, kterou „nepřáteléřádu politického, civilního a náboženského“ vedou „ proti společnosti, svatému náboženství a proti samému Bohu“.

Krutost bezbožeckého boje zvláště dnes.

Kritická a nejistá situace všech národů trvá a zhoršuje se; pro vzájemné podezřívání jest neklidná; pro protichůdné zájmy je pobouřená a znepokojená; pro nesoulad a nejčastěji pro protichůdné návrhy, jež nespravedlivá a přehnaná prohlašování nationalistů ještě zdůrazňují, jest bez pokoje a tím obávána. Vskutku tato prohlašování. tyto záměry –  nemluvíc o ostatním –  jsou překážkou a přímo se staví proti skutečné potřebě bratrství lidí a národů, jež může klíčiti, růsti, zakořeniti se, nalézti mízu, z níž by se živilo, a kvésti jen v předpisech křesťanské lásky.

Hnáni jsouce silou a inspirací této lásky, nepřestali jsme navrhovati a hlásati mír; dosáhli jsme dokonce v předvečer vánočních svátků krátkého mírového příměří. Ale ve Starém i v Novém světě se srážejí zbraně a ze zkrvavené a zpustošené země stoupá k nebi hlas bratrské krve.

Hospodářská krise, jak jsme řekli, trvá v celém světě a právě nejslabší tím trpí nejkrutěji; nevinné dítky, první a něžné květy života; nemocní a choří; ještě více starci pro vážné útrapy, jež je skličují, již unavení a zlomení délkou cesty.

Trpí duchovně a hmotně též dělníci a pracovníci, jimž nechybí jenom spravedlivá mzda, kterou mohou poctivě získati, nýbrž také zaměstnání a práce. Jsouce donuceni k nezaměstnanosti, jsou kořistí nebezpečí a svodů; na druhé straně plynou z toho vydání, nesnáze a starosti pro celou společnost občanskou a pro ty, kteří mají úkol zabezpečiti pořádek a bezpečnost. Vyskytují se však takoví, kteří mají zisk z tohoto stavu tísně a bídy, zisk a užitek vpravdě smutný: jsou to nepřátelé řádu politického, občanského a náboženského. Vyhlašují a vedou lítou válku proti společnosti, svatému náboženství a samému Bohu. Známe dobře zhoubná poblouznění, jež všude šíří; zločiny nedávno dokonané ukazují víc než dost, že se rozhodli užíti všeho svého rozumu a všech svých sil, aby úplně provedli zločinné záměry, jež zahájili.

Co se odedávna a ještě nyní děje v nesmírných a nešťastných krajinách Ruska, ve Španělsku, v Mexiku a konečně též v jistých malých nebo velkých státech střední Evropy, ukazuje jasně, jaké obavy vznikají, vniká-li všude – a kam, ctihodní bratří, nevnikla? – jejich neblahá nauka a jejich neblahá propaganda.

A přesto až dosud jediný Velekněz římský měl na srdci, aby oznámil vážná nebezpečí, jež hrozí křesťanské vzdělanosti skoro ve všech zemích, jež se bez jakékoliv pochyby těší nenahraditelným dobrodiním, hodným největší vážnosti téže vzdělanosti.

Neméně si kladl na srdce, ukázati přesně hlavní léky a záruky, spočívající na nejvyšších a pravých zásadách spravedlnosti a lásky a na prvních a nesmrtelných zásadách svrchovanosti duší, důstojnosti, původu a dle člověka, na zásadách podstatných pravd dotýkajících se vztahů člověka k jeho Tvůrci, jeho Spasiteli, jeho Pánu a k jeho Soudci, tak jako vztahů člověka k jeho bližnímu a k ostatním tvorům. Dokonalý výraz, věrné zachovávání a neomylný výklad těchto zásad a tohoto učení může poskytnouti jedině Církev katolická.

Pro tuto pohnutku nepřátelé řádu a společnosti lidské, nazývajíce se nepřáteli veškerého náboženského učení a samého Boha – bez Boha, proti Bohu – útočí ihned na prvém místě proti náboženství a Církvi katolické.

Brzy stíhají zneuctěním a urážkou věci nejsvětější, šíří pomluvy, zkreslují potměšile víru, dějiny a učení; brzy zneužívají pro svůj zvrácený cíl prostředků. vztahů a styků mezinárodních; brzy vyvolávají a páší skutečná pronásledování a žalostné popravy, jak se přihází v zemích, o nichž jsme se svrchu zmínili. Právo a spravedlivé zákony nahrazují silou a násilím; ale často vyhlašují nové zákony, zcela odsouzení hodné, a dělají je spoluvinníky svých zločinů.

Proto pozvedáme a nepřestaneme pozvedati svého hlasu, abychom hájili pravdu, spravedlnost, blaho a prospěch celého lidského pokolení; ale ještě více se budeme dožadovati a učiníme vše, co Nám bude možné, abychom pomstili práva Boží, práva svobodného svědomí lidí, svěřivších se obecnému otcovství, v jehož držení jsme uvedeni Bohem.

Toto otcovství nás ostatně povzbuzuje, abychom vyzvali všechny národy a všechen lid, aby uvážili, vidouce tolik tak velkých a tak žalostných příkladů, že všude, kde jest Církev veřejně pronásledována a kde její dobročinné a tvůrčí dílo svatosti, zvláště co se týče výchovy mládeže, jest mařeno, vznikají nutně velmi vážné škody na duších, na těle, ba i na běhu věcí.

Bezbožná propaganda nepřátel Božích, jež každým dnem roste a se šíří, Nám vnuká úvahy a zjištění, jež –  doufáme – prospějí všem i jim samým.

Dobře víte, ctihodní bratří, že protivníci veškerého řádu –  domácího, sociálního a politického –  obracejí své nejstálejší a nejprudší útoky proti Bohu, proti veškerému učení náboženskému a hlavně proti náboženství a Církvi katolické.

Není to zářivý důkaz, že uznávají v Bohu a v náboženství katolickém nejbezpečnější hradby a nejpevnější obranu všeho, co chtějí potlačiti a zničiti?     

Ve všech dobách byli bohužel nepřátelé a popiratelé Boha. Když jenom v tajnosti svého srdce skrývají nepřátelství a odpor (Žalm XIII, 1; LII, 1), Písmo svaté je nazývá zde i –  onde blázny a šílenci; ale když Duch Boží vidí shromažďovati se bezbožníky v pestrý dav (Kniha Moudr. IV, 3n.) ukazuje též, že jejich úmysly a jejich úsilí byly utraceny marně, neboť všemohoucnost Boží se vysměje jejich úsilí a zmaří je. Řekli bychom, že Stvořitel ozbrojuje pro svou vlastní pomstu všechny tvory a že káže celému světu bojovati proti šílencům (Kniha Moudrosti V, 18, 21).

Není-liž náš duch vyzván, aby zjistil, že válka proti Bohu, jistě nejbezbožnější ze všech, může býti považována za původ a příčinu všech nynějších neštěstí, ať jde o zmatky hospodářské nebo války, jimiž celý svět tak krutě trpí?            .

Církev katolická, jak víme, snesla až dosud mnoho zkoušek, a předvídáme, že v budoucnosti ji potká mnoho jiných. Ostatně jí to sám její Zakladatel jasně oznámil a v dědictví jí odkázal prvenství v pronásledováních a v útrapách se strany nepřátel Boha, pravdy a ctnosti; avšak naučil ji, že musí vésti tento věčný a drahocenný boj proti mocnostem pekelným a temnotám bludu.“

(A. A. S. 1933. str. 112-115. La Doc. Cath. 29, 1933, col. 714-15.)

***

13.

3. června 1933:

Encyklika „Dilectissimi Nobis“ činí tajné společnosti odpovědny za nespravedlivé postavení Církve ve Španělsku:

Odsouzení tajných společností.

„Způsobilo nám velký úžas a hlubokou bolest, že jistí mezi těmi, kteří bojují proti Církvi, se odvážili pro ospravedlnění svých útoků veřejně ujišťovati, že jejich záměry jim byly vnuceny potřebou hájiti Republiku.

Takový důkaz jest zřejmě tak utrhačný a tak falešný, že můžeme správně usouditi, že příčinou boje, vedeného proti španělské Církvi, není tak nepochopení katolické víry a jejích dobročinných děl jako nenávist a nepřátelství, jež podporují a v nichž dále pokračují „proti Pánu a proti jeho Pomazanému“ ničitelé všeho řádu náboženského a občanského, sdružení v tajné společnosti, jak tu vidíme v Mexiku a v republice ruské.“

(A. A. S. 1933, str. 264. La Doc. Cath. 29. 1933. col. 1541-42.)

***

14.

2. dubna 1934:

Apoštolským ustanovením „Quod Superiore anno“, jež rozšiřuje jubileum Vykoupení na celý katolický svět, Svatý otec žádá o modlitbu za obracení nepřátel božích:

Potřeba modlitby a obětí za obrácení odpůrců Božích.

„Ke svému předchozímu úmyslu (svoboda církve, mír, svornost a blaho, misie, návrat rozkolníků) se Nám líbí přidati ještě něco obzvláště Nám drahého. Vskutku často v četných zemích je vedena neblahá propaganda „bojujícími bezbožníky“, kteří povstávajíce se smělou odvahou proti Bohu, vyrážejí pyšně bezbožný a zločinný křik –  jenž jest jim rozkazem: „Bez Boha, proti Bohu.“ Proto pokládáme za zcela vhodné, že blízké rozšíření Svatého léta na celý katolický svět, bude v mezích možnosti prostředkem, aby se modlitbou a pokáním usmířily převeliké urážky, páchané proti božské velebnosti.

Nechť všichni věřící –  prosíme je o to –  se snaží dosáhnouti od Otce milosrdenství, aby nebezpečné záměry těchto zvrácených lidí, usilujících nejen o záhubu veškerého náboženství, ale i vší skutečné vzdělanosti, byly konečně odvráceny a zmařeny. Ať žádají svými modlitbami a svými obětmi, aby Vykupitel lidského pokolení zasáhl bleskem nebeského světla zaslepené duše těchto popiratelů a nepřátel Božích a aby je plné hanby a lítosti nad jejich zločiny mohl přivinouti ke Svému milosrdnému Srdci.

Proto máme před zakončením jubilejních slavností úmysl bráti účast ve vatikánské basilice na veřejné modlitbě v den, jenž bude stanoven později pokud možno nejvhodněji.“

(A. A. S. 1934, str. 139. La Doc. Cath., 31, 1934, col. 933.)

***

15.

30. července 1934:

Papežská komise výkladu kanonického práva vyhlašuje právní důsledky, jež má přihlášení k nějakému atheistickému spolku:

Zapsání do atheistického spolku.

„Otázka: Zdaž podle zásady kanonického práva ti, kteří se zapsali nebo se dají zapsati do nějakého atheistického spolku, mají býti posuzováni, pokud se týče všech následků práva i vzhledem ke svěcení kněžstva a ke sňatku, jako ti, kdož přistupují nebo přistoupili k některé sektě nekatolické?

Odpověď: Kladně.“

Dáno v Římě z města vatikánského dne 30. července 1934.

Petr Kardinál Gasparri, předseda.
I. Bruno, sekretář.

(A. A. S. 1934, str. 494. La Doc. Cath. 32, 1934, col. 901.)

***

16.

24. prosince 1934:

Svatý otec, odpovídaje na vánoční přání Posvátného Kollegia, znovu upozorňuje na atheistickou propagandu:

„Rozšíření a prodloužení Svatého roku pro celý svět jest vskutku čin prozřetelný, jak všichni neustále dosvědčují:

Ano, bylo prozřetelné toto prodloužení Jubilea Vykoupení, jež bylo skutečným rozšířením a přivlastněním Vykoupení samého pro tak veliký počet duší, právě když se rozpoutávají proudy proti Vykoupení, proudy, jež si dělají po devatenácti stech letech vykoupení, křesťanství, života křesťanského, vzdělanosti a spásy křesťanské nárok na vznícení nového výbuchu mravního pohanství a možno říci státního pohanství.

Hrozné věci, jež Nám působí vskutku strach, že přijde nějaká vážná, strašlivá odpověď spravedlnosti Boží, milosrdenství Božího změněného ve spravedlnost, otřese tolika dušemi, jež se znovu zdají býti ponořeny ve spánek smrti.“

(Osservatore Romano, 26.-27. prosince 1934. La Doc. Cath. 33, 1935, col. 70.)

***

17.

10. ledna 1935:

Ve svém dopise J. E. Msgre Gerlierovi „Quod tam alacri“ se Svatý Otec vrací k potřebě modlitby za obrácení bezbožníků:    

Maria, Útočiště v dnešním zmatku.

„Nuže, dnes více než kdy jindy jest potřebí, aby modlitby vyprosily pomoc Boží, jíž potřebují tak nutně všechny národy, všechen lid, celé společenství lidí a států. Zla, jež nás nyní skličují, jsou takové váhy, takové vážnosti, že jen stěží ponechávají nějakou úlevu, a ta, jichž se obáváme pro budoucnost, uvádějí všechny mysli v neklid a v úzkost. Ale zvláště je nutno želeti toho, že se na mnohých místech obnovují pohanské mravy a káže se učení odporující božskému učení, přinesenému Ježíšem Kristem. . .

Nechať Neposkvrněná Panna Maria, která milostí Boží vykonala a koná tolik zázraků v jeskyni Massabielské, ráčí v celé své dobrotě vyslyšeti naše prosící hlasy.

 Nechať vyprosí od svého usmířeného Syna lepší doby pro rozbolestněnou společnost lidskou tak, aby světlo pravdy a ctnosti přišlo až k oslepeným myslím –  zvláště těch, kdož organisují veřejně a bez studu vzpouru proti Bohu –  tak, aby zbloudilí a svedení našli znovu pravou cestu; tak, aby Církvi byla všude přiznána svoboda, jež jí náleží, a aby se nad všemi národy snesla svornost a skutečné blaho.“

(Osservatore Romano, 16. ledna 1935. La Doc. Cath. 33, 1935, col. 197-197.)

***

18.

1. prosince 1935:

V předvečer vánoc upozorňuje znovu Svatý Otec J.E. kardinály, kteří mu přišli blahopřáti k svátkům, na pletichy bezbožnosti:

Cesty bezbožnosti.

„Svaté dny! Vynikající řečník nám právě řekl s tak zbožným výrazem a v tak nábožném souladu s vánočními svátky, že jsme dospěli k těmto slavnostem, a dostatečně nám naznačil, jakými cestami jsme sem došli. Různé jsou to cesty: nestejná jest cesta, hned ozářená skutečnými odlesky nebes, nadpřirozeným jasem skoro božským, hned ztemnělá hrozivými černými mraky, již zbarvenými lidskou krví. Na takové cestě se vpravdě nalézáme v předvečer vánočních svátků; zvláště pak v posledních dobách se tato cesta stala tak drsnou, tak nesnadnou, nejen málo bezpečnou, avšak naopak velmi hrozivou; hrozící –  abychom užili výrazu velmi užívaného ve vysokých horách –  uklouznutím.

Ušli jsme tuto cestu, pokračuje Jeho Svatost, ve svrchovaně vážných a těžkých starostech a v hlavní starosti o mír, jsoucí v nebezpečí, a v starosti, plynoucí z hrozících válek. Nechť Bůh rozptýlí tato vidění, jež nám přicházejí na mysl.

Ale před těmito starostmi, kolik jiných, velmi těžkých! Slyšeli jsme mimochodem velmi smutné hlasy, ohlašující smutné věci; přišli jsme sem k tomuto vánočnímu svátku a slyšíme dále hlas –  pravda, vzdálený –  jenž zní přes nesmírné kraje a uprostřed davů lidí a nepřestává křičeti „bez Boha“. Křičí bez jakékoliv zdrženlivosti a lze říci bez studu, v nějž se skrytě uzavíral starý popiratel Boha: dixit insipiens in corde suo: Non est Deus. Nyní vyšel tento křik opět ze srdce a vnikl i do ovzduší národů a, což jest smutnější, nebyl slyšen jen v krajinách, jež jej původně vydaly, nýbrž byl též přijat –  v prostředí velmi omezeném, musí se uznati –  nebo aspoň opakován a podporován v jiných zemích.

Mimo to v jiném vzdáleném kraji, zeměpisně vzato, přesto však tak blízkém papeži, pozvedá se stále jiný hlas proti všemu, co jest Bůh, náboženství a zvláště katolické náboženství, jež jest stíháno zvláště ve svém nejživotnějším prvku, to jest v kněžské službě, tím, že počet kněží jest snižován na míru krutě a ohavně směšnou a tím, že se stanovení jejich počtu ponechává vrtochům vlády bez skrupulí a bez svědomí, nejen bez svědomí náboženského, ale i bez svědomí lidského.

Jediné pravé křesťanství je katolicismus.

Stejně slyšel Svatý Otec jiné hlasy, jež povstávají, aby potíraly křesťanství ve jménu křesťanství, pod klamným názvem křesťanství. Povstávají proti význačnému křesťanství hodnému toho jména, jímž jest křesťanství katolické; neboť –  jak to dobře vyjádřil mluvčí těchto drahých synů – stačí vskutku velmi málo pozornosti a úvahy, aby bylo zřejmě viděti, že skutečným křesťanstvím jest jenom  katolicismus; co zůstává z křesťanství, z Ježíše Krista samého, z jeho božské osoby a z jeho učení, kromě pravého a jediného křesťanství, jímž jest katolicismus? Nic než trosky, nic než padělky, jež si dávají různá jména: positivní křesťanství, historické křesťanství, praktické křesťanství, všekřesťanství; nic než nestvůrná křesťanství, v nichž nezbývá skoro nic ze skutečného křesťanství; nic než masky křesťanství, jež bohužel chtějí věrolomně skrývati a zatajovati pronásledování skutečného křesťanství  – katolicismu.

Tyto smutné výkřiky, tyto bolestné události způsobily – a Nejvyšší Velekněz to zaznamenává s hlubokým dostiučiněním – věci vskutku velkolepé, neboť se duchu temnot nikdy nepodařilo zhasiti světlo; na žádném místě násilí nemohlo přemoci sílu, sílu ducha a duší; a všude dozrála bohatá žeň víry, lásky a náboženství; žně skutečně hrdinské v nejpřesnějším a nejslavnějším slova smyslu.“

(Osservatore Romano, 25. prosince 1935. La Doc. Cath. 35, 1936, col. 70 - 71.)

***

19.

2. dubna 1936:

Svatý Otec, odpovídaje na adresu kardinálů a arcibiskupů francouzských, vrací se znovu k „úskokům bolševickým, jejichž cílem je pouze podkopávati základy křesťanského řádu“.

Katolická akce proti komunismu.

„Shromáždění (kardinálů a arcibiskupů francouzských) učinilo dobře, když věnovalo obzvláštní péči rostoucímu postupu francouzské Katolické Akce, v níž srdce Svatého Otce nalézá velkou příčinu útěchy a naděje. Bude tedy nejlepší hradbou proti útoku mocností temnot, jež vyhlásily soustavnou válku Bohu a Kristu. V skutku jest potřebí chrániti se zvláště dnes úskoků bolševických, jejichž jediným cílem jest podkopávati základy křesťanského řádu. Pastýři a stáda mají bdíti: neboť řvoucí lev obchází, quaerens quem devoret (hledaje, koho by pohltil). Ale bdělost představených, jakož i věrnost svatých legií Katolické Akce, dovede vytvořiti před nebezpečím jednotnější, soudržnější a. nepřemožitelnější frontu než kdy jindy.“

(La Croix, 15. dubna 1936.)

***

S pomocí Boží vydal v červnu 1936 Moravan, spolek katolických akademiků v edici revue Akord.
Vytiskla knihtiskárna Typos v Brně.
Svazek druhý.

Vendée děkuje panu Zdeňkovi K. za zprostředkování elektronické podoby tohoto textu.