pátek 24. října 2014

Campos – Vyznání víry (1982)



Campos – Vyznání víry (1982)
Až do roku 1981, kdy její arcibiskup odešel na odpočinek, byla diecéze Campos v Brazílii unikátní v rámci Římskokatolické církve. Její biskup Msgr. Antonio de Castro Mayer odmítnul přijmout nový ritus mše vyhlášený papežem Pavlem VI. v roce 1969. Trval na zachování tradiční latinské mše jako oficiální liturgie své diecéze. Biskup učinil toto rozhodnutí ze dvou důvodů: za prvé, tvrdil, že nová mše není povinná; za druhé, prohlašoval, že nová mše představuje nebezpečí víře jeho národa. Biskup poslal v roce 1980 detailní odůvodnění tohoto postoje Vatikánu. Campos zůstal věrný tradiční katolické latinské a gregoriánské mši podle Římského misálu sv. Pia V. a Řím biskupovi nikdy veřejně neodporoval.
V dubnu 1982 pět Monsignorů a dvacet jiných kněží diecéze Campos podepsalo „Vyznání katolické víry s ohledem na současné omyly.“ Jejich Vyznání zde otiskujeme v úplnosti.

Pevně věříme všemu, čemu naše Svatá matka, katolická, apoštolská a Římská Církev věří a co učí, a v této víře si přejeme žít a umřít, protože jen v Církvi je Bůh uctíván a nalézá se v ní spása. Věříme, že Ježíš Kristus založil pouze jedinou Církev, katolickou, hierarchickou Církev, jejímiž vedoucími duchovními jsou papež a biskupové v jednotě s papežem, a jejímž cílem je zajistit, aby všichni lidé jakéhokoliv věku dosáhli spásu získanou nám Naším Pánem Ježíšem Kristem, spolu se vším prospěchem, který z toho vychází, a /jejímž cílem je/, aby na zemi prosazovala panování Našeho Pána (Mat. 28:19-20). Aby toto činila, Církev nekáže „novou věrouku“, ale s pomocí Ducha svatého věrně vysvětluje poklad víry obdržený od apoštolů a jí /Církví/ svědomitě udržovaný (První vatikánský koncil). Vyznáváme společenství se Stolcem sv. Petra v legitimním následníku, jemuž přiznáváme primát a vládu nad univerzální Církví, duchovními a věřícími, a nic na světě by nás neoddělilo od Skály na níž Ježíš Kristus založil Svou Církev. Pevně věříme v papežskou neomylnost, jak ji definoval První vatikánský koncil. Respektujeme moc Svatého otce, která je svrchovaná, i když ne absolutní nebo bez omezení. Je podřízena Písmu svatému, tradici a definicím již Církví vyhlášeným v jejím stálém magisteriu a nemůže jim odporovat. Kromě toho tato moc nemůže být svévolná nebo despotická, taková, aby uvalovala bezpodmínečnou poslušnost nebo zbavovala subjekt osobní odpovědnosti. Jsme povinováni bezpodmínečnou a neomezenou poslušností pouze Bohu.
Jsme katoličtí, apoštolští, římští a budeme s milostí Boží takoví do smrti a žádná moc nebo autorita nás neodvede ze Svaté církve. Vyznáváme katolickou víru integrálním a úplným způsobem tak, jak byla vždy vyznávána a předávána Církví, svrchovaným Pontiffem, koncily, a tedy ve věrné a dokonalé kontinuitě a jednolitosti bez vyloučení jediného článku víry. Odmítáme a zavrhujeme, se stejnou pevností, vše, co je odmítnuto a zavrženo Svatou církví. Spolu se všemi papeži zavrhujeme herezi a vše, co ji může pomáhat: zvláště zavrhujeme protestantismus, liberalismus, spiritismus, naturalismus, racionalismus a modernismus, ve všech formách a jakýchkoliv obměnách, stejně jako činili papežové. Stejně odmítáme spolu s papeži, a stejným způsobem jako oni, všechny následky těchto omylů. Z těchto důvodů zavrhujeme současnou herezi pod jménem „progresivismus“, což je i tak nesprávné jméno, neboť to není ničím jiným než opakováním omylů dávno již Svatou církví zavržených. Proto přijímáme naprostou platnost slov sv. Pavla: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet“. (Gal. 1:8) Proto tendence jakéhokoliv druhu vycházející dokonce od odpovědných osob, kdykoliv jsou protikladné tradiční katolické věrouce, jak se vždy učila, a předávající svobodnou vládu omylům již odsouzeným papeži a koncily, žádají podle našeho svědomí formální odmítnutí. Důsledkem toho prohlašujeme, že jakýkoliv protiklad se stane zřejmým mezi tím, co se dnes učí a co tradice učí, je povinností následovat to, co se vždy učilo všemi a v každé části Církve, protože jen toto je opravdu a správně katolické. (Sv. Vincent z Lekins, Ench. Patr. 2168)
Pro všechny tyto důvody, a abychom byli ve shodě s tím, co Církev naše Matka vždy učila ve svém magisteriu, s vírou našeho křtu, našeho biřmování, našeho Prvního svatého přijímání a našeho kněžství; abychom nebyli falešnými svědky a neodporovali tomu, čemu jsme vždy věřili – pro všechny tyto důvody – odmítáme:
Novou mši, ať v latině, nebo v národním jazyce, protože „představuje jako celek, tak v detailech výraznou odchylku od katolické teologie mše svaté jak byla zformulována na XXIII. sezení Tridentského koncilu“ (Dopis kardinálů Ottavianiho a Bacciho Pavlu VI., 25. 9. 1969). Ve skutečnosti nový mešní řád zastírá výrazy, které mají zdůraznit eucharistická dogmata a přivádí mši blíže k protestantské večeři a nezdůrazňuje jasné vyznání katolické víry. Novou morální teologii – subjektivní, oportunistickou, znečištěnou svobodomyslným liberalismem, v níž málo nebo nic už nepředstavuje hřích. Znesvěcení Církve oblečením vždy považovaným za neslušné, stejně tak jistým druhem hudby a hudebních nástrojů již Církví zamítnutých pro místo jejich bohoslužeb. Novou teologii modernismu, která shledává celé katolické náboženství jako vyvíjející se dle náboženské intuice prvních křesťanských komunit. Nové katechismy, více či méně skryté šiřitele modernistických omylů a nezřídka prostředky podvratných politických doktrín. Teologii osvobození, založenou na novém výkladu Písma, zcela protikladném k učení, kterého se Církve vždy přidržovala, a mající za cíl pomáhat marxistickým intrikám. Sklony k socialismu a komunismu, které zjevně odporují celému sociálnímu učení Církve a opovrhují exkomunikacemi, které Pius XII. směřoval proti těm, kdo jakýmkoliv způsobem spolupracují s komunismem. Sekularizaci duchovních, způsobující vážné očernění víry a nevyhnutelné zbídačení křesťanského života. Přizpůsobování se duchu světa ze strany duchovních a věřících v úplném protikladu k učení Našeho Pána a k duchu umrtvování, učení a příkladu Ježíše Ukřižovaného. Reformu seminářů, prováděnou v souladu s těmito tendencemi. Chorobný zájem o pokrok lidstva, který nebere zřetel na specifický cíl Církve, což je spása duší. Rozředění pravé spirituality ve vágním náboženském sentimentalismu. Ekumenismus, který ochlazuje naši víru a nutí nás zapomínat na naší katolickou identitu; snaží se popřít protiklad mezi světlem a temnotou, mezi Kristem a Belialem (2K 6:14-18) a vede k pankřesťanství „nejzávažnějšímu omylu, který je schopný zničit základy katolické víry“ (Encyklika Pia XII. Mortalium Animos). Náboženskou svobodu, chápanou ve smyslu zrovnoprávnění mezi pravdou a omylem, a dávající nadvládu údajným subjektivním právům člověka, předsudkům k absolutnímu právu Pravdy, Dobra, Boha, a jako následek /vedoucí k/ laicizaci státu, činící ho agnostickým k pravému náboženství. Horizontalismus náboženství člověka, který konkretizuje to, co sv. Pius X. nazývá „obludnou a odpornou hanebností vlastní době v níž žijeme, skrze níž člověk zaměňuje sebe sama za Boha“ (Encyklika Supremi Apostolatus). Demokratizaci Církve prostředky kolegiální vlády v protikladu k hierarchickému a monarchickému zřízení danému jí Naším Pánem. Laicizaci společnosti znovu oživující pokřik Židů při smrti Ježíše a odmítající přijmout Jeho společenskou hodnost Krále a dokonce v Něm nerozpoznávající Svrchovaného zákonodárce lidské společnosti.
Proto, ve jménu víry, s klidným svědomím, odmítáme všechny ty, kteří vnášejí „Satanův dým“ do Církve a soustředí se na její sebezničení (papež Pavel VI. 29. 6. 1972).
PRO CO JSME
Milujeme, chválíme a přijímáme všechny tradiční praktiky, užití a zvyky Svaté církve, které přispěly a tolik přispívají k posvěcení věřících, mezi nimi například: ušní zpověď; úctu k rozjímavému životu, který by měl mít větší důležitost než aktivní život; používání sutany a řeholního roucha kněžími a církevními osobami, což tak dobře naznačuje jejich oddělení od ducha světa a udržuje svědomí ve stavu bdělosti k duchu Krista; úctu k obrazům a pozůstatkům svatých; přijímání Svatého přijímání do úst a v kleče jako výraz úcty a zbožnění; pokání a umrtvování, vnitřní a vnější; zdobení a nádheru kostelů, které tolik přispívají k honosnosti bohoslužby; slavnostnost a vznešenost jejich obřadů, které tak působí a dojímají dobré lidi a podněcují jejich zbožnost; latinu v liturgii, prvek jednoty a univerzality Církve, vzácnou pokladnici vhodnou pro posvátnost vyjádřenou liturgickými modlitbami; gregoriánský chorál, který po tolik století živil zbožnost.
Zvláště si přejeme vyznat a šířit hlubokou a planoucí zbožnost k Matce Boží, v jejíž Neposkvrněné početí, věčné panenství a všestranné zprostředkování věříme. Trváme na tom, že takové zbožné praktiky, zvláště svatý růženec, mají zvláštní účinek na posvěcení duší a vítězství Svaté matky církve. Vyznáváme přesvědčivé přijetí a upřímnou lásku k svatému kněžskému celibátu, jednomu ze zdrojů pastoračního zápalu, který představuje pevnou odezvu k hedonismu v němž je novopohanská společnost dnešní doby ponořena. Náš postoj není vzpourou, ani neposlušností  nebo protestem, ale věrností. Je to otázka oddanosti k víře křtu, našemu kněžství, k našim legitimním představeným a k věřícím. Nesoudíme svědomí druhých, protože takový soud náleží Bohu, jen žádáme právo a uplatňujeme povinnost každého katolíka. Konfrontujeme to, co se dnes učí s tím, co se vždy učilo; přidržujeme se toho, co náleží k Církvi a odmítáme to, co jen slouží k jejímu sebezničení, ať už to vědomě nebo nevědomě prosazuje kdokoliv. Nejsme proti pokroku, jestliže představuje organický rozvoj Zjevení; jsme proti tomu falešnému „pokroku“, který není v souladu s tradicí a nesouvisí s ní. Není to záležitost nerozlišující náklonnost k minulosti, ale přilnutí k víře, která nepomíjí.
Věříme ve stálost věrouky tradičně vyučované Církví a v objektivní smysl formulací, které vyjadřují dogma a pravdu, jež Církev učí. Věříme, že pravdy víry zůstávají zcela nezávislé na způsobech myšlení a života lidí, protože  Pravda přichází od Boha skrze Církev a její tradici a nevyvstává z tušení a náboženského cítění lidu. Máme absolutní jistotu, že náš postoj je legitimní, ne kvůli našim argumentům a myšlenkám, ale protože stavíme na tom, co nás Církev sama naučila a /to/ takovým způsobem, že jsme si mohli vzít za svoje slova sv. Augustina, když zvolal, že jestliže to čemu věříme je omyl, pak by nás musel podvést sám Bůh. Máme pevnou naději, že během krátké doby Církev překoná současnou krizi, kterou prožívá, a po rozptýlení temnoty hereze se vrátí, aby zářila jako vždy, jako Božský maják národům: „Brány pekelné ji nepřemohou“ (Mat. 16:18).
Z hlouby našich srdcí milujeme naší Matku, Svatou církev, katolickou, apoštolskou, římskou. Za ní si přejeme položit naše životy, bude-li to třeba.
Campos, Velikonoce 1982 – připojeno 25 podpisů, 5 monsignorů, 20 kněží
Překlad: D. Grof