pátek 24. října 2014

Graves de Communi



Ctihodným bratřím patriarchům, primatům, arcibiskupům,
biskupům a jiným řádovým představeným diecesí,
jižto s apoštolskou Stolicí žijí v míru a jednotě
PAPEŽ LEV XIII.
Ctihodní bratří!
Pozdrav a apoštolské požehnání!
Veledůležité rozpravy o otázce národohospodářské, jež v nejednom národě už po nějaký čas svorností mysli viklají, množí se co den a dějí se takovým roznícením, že i lidé moudřejší právem mínění svého o nich nevyslovují a s úzkostí je sledují. Napřed je vzbudily jisté bludné zásady na poli filosofickém a v životě velmi rozšířené. Potom přiostřily spor novověké vynálezy v průmyslu, rychlý dovoz a všeho druhu stroje, kterými se práce ubírá a zisk množí. Konečně zlomyslným návodem lidí rozbrojných mezi boháči a chudáky způsobena roztržka a věci tak daleko dospěly, že se zdá, jakoby státy častěji bouřemi zmítané i velkými pohromami měly býti postiženy.
My ovšem sotva nastoupivše úřad papežský, dobře jsme postřehli, jaké nebezpečenství občanské společnosti odtud hrozí, a pokládali jsme za svou povinnost, veřejně upozorniti katolíky, jaký blud se skrývá v naukách socialismu a jaká záhuba odtud hrozí netoliko blahobytu hmotnému, nýbrž i ušlechtilosti mravův a náboženství. K tomu směřoval okružní list „Quod apostolici muneris“, který jsme dne 28. prosince 1878 vydali. Když však nebezpečenství den co den rostlo na větší a větší škodu soukromou i obecnou, opět jsme a to tím usilovněji pospíšili ku pomoci. V listě „Rerum novarum“ ze dne 15. května 1891 zevrubně jsme pojednali o právech a povinnostech, kterými by se měly navzájem dohodnouti dvě třídy lidí, i ti, kteří prostředky poskytují, a ti, kteří práci konají; a zároveň jsme podle evangelia poukázali na prostředky, které se nám k ochraně spravedlnosti a náboženství a na urovnání všeho sporu mezi stavy společnosti zdály býti především užitečny.
A v naději své jsme se s pomocí Boží nezklamali. Neboť i nekatolíci, nemohouce odolati moci pravdy, vyznali, že církev o všecky stavy společnosti pečuje a především o ty, kteří v bídě jsou postaveni. A katolíci dosti hojného ovoce naklidili z našeho poučení. Neboť z něho netoliko popudu čerpali a síly, aby v dobrých podnicích pokračovali, nýbrž brali sobě z něho i žádoucí světlo, v jehožto lesku by bezpečněji a šťastněji konali tohoto druhu studia, takže různost mínění jejich dílem se odstranila, dílem zmírnila a utichla. Ale i co do veřejné činnosti toho se dosáhlo, že ve prospěch tříd nemajetných zvláště tam, kde nejvíce byly sklíčeny, vytrvalým úsilím nejedno nové opatření  bylo učiněno neb užitečněji zařízeno. Toho druhu jsou: poptávárny na poučení lidí nevědomých, rolnické záložny; vzájemně podporovací spolky a úrazové pojišťovny, dělnické spolky a jiná podobná sdružení a zařízení.
Tak tedy vedením církve nastalo mezi katolíky společné úsilí a jednotná péče o ústavy na ochranu lidu, sklíčeného tak často tu nástrahami a nebezpečenstvím, tu bídou a trápením. Tato péče o blahobyt lidu na počátku neměla svého zvláštního jména; název „křesťanský socialismus“ od některých zavedený a jiné od něho odvozené právem zašly. Potom ji jiní právem nazývali „křesťanská činnost lidová“. Někde se říká těm, kteří se touto věcí zabývají, „křesťanští sociálové“; jinde se opět věc nazývá „křesťanská demokracie“ a přívrženci její „křesťanští demokrati“ na rozdíl od „sociální demokracie“, o kterou usilují socialisté. Ale ze dvou posledních způsobů pojmenování věci této, ne-li tak první „křesťanští sociálové“, jistě druhý, „křesťanská demokracie“ totiž, většině dobrých lidí se nezamlouvá, protože jest jaksi obojetný a nebezpečný. Toho názvu se bojí zvíce než jedné příčiny: aby se totiž pod jeho rouškou nepodporovala lidovláda nebo nad ostatní způsoby vlády nestavěla; aby se nezdálo, že se vliv křesťanského náboženství, jakoby s pominutím ostatních stavů, na prospěch lidu súžuje; a konečně, aby se pod nalíčeným jménem neskrývala snaha, svrhnouti všelikou zákonitou vrchnost jak světskou tak duchovní. Poněvadž pak o této věci napořád už přílišné a někdy prudké bývají hádky, káže nám vědomí naší povinnosti, abychom sporu míru položili, vytknouce, jak katolíci o této věci mají smýšleti; mimo to hodláme dáti některé předpisy, jak by se činnost katolíků rozhojnila a tím blahodárnější stala pro společnost.
Naprosto nemůže zůstati nejisto, co chce „sociální demokracie“ a co chtíti musí demokracie „křesťanská“. Sociální demokracie, byť i všichni přívrženci její do stejných krajností nezabíhali, mnohými v takovou převrácenost bývá poháněna, že nadlidské věci za nic nepokládá, toliko po blahobytu těla a statcích pozemských se shání a míti je a požívati jich za blaženost člověka vydává. Státem vládnouti prý má lid, aby se zrušením tříd společenských a rovností občanů postoupilo k rovnosti statků jejich; proto prý jest právo majetkové zrušiti a všechny soukromé statky pozemské, by i prostředky životní mají býti společny. Avšak demokracie křesťanská, protože se jmenuje křesťanská, takořka už svým základem na zásadách od svaté víry ustanovených musí spočívati, tak pečujíc o blaho nejnižších, aby duše pro věčnost stvořené náležitě zdokonalovala. Proto nebudiž jí nad spravedlnost nic světějšího; právo, nabývati majetku a majetek držeti, ať zachovává bez porušení; různost stavů, které přec jsou vlastní státu dobře spořádaného, ať hájí; konečně v lidské společnosti ať zavádí takové spolužití a takové zřízení, jaké v ní vštípil Bůh. Z toho patrno, že „sociální demokracie“ s „křesťanskou“ nemá nic společného; neboť se liší navzájem tak, jako příslušnost k socialismu od vyznání křesťanského zákona.
Nebudiž tedy dovoleno názvu demokracie křesťanská obraceti na záležitosti politické. Třeba totiž „demokracie“ podle významu jména a mluvy filosofů znamenala lidovládu, přece pro nás, svrhnuvši politický význam, neznamenejž nic jiného, leč dobročinnou práci křesťanskou pro blaho lidu. Neboť přikázání přírody a evangelia, protože ve všech případech života lidského platnými zůstávají, nikterak nemohou záviseti na některém způsobu vlády státní, nýbrž musí se ke každému hoditi, ač, není-li mravnosti a spravedlnosti na odpor. Jsou tedy a zůstanou daleka stranickosti a různých událostí, takže občané při každé ústavě státní mohou a musejí stejně zachovávati přikázání, která Boha nade všecko a bližního jako sebe přikazují milovati. Tou zásadou církev vždy se spravovala, podle ní papežové římští se státy vždy jednali, ať měly druh vlády jakýkoliv. Když tomu tak jest, nemohou katolíci ani smýšlením, ani činností svou pro blaho nemajetného lidu jednomu způsobu vlády přednost dávati před druhým a zaváděti jej.
Podobně třeba odraziti jinou výtku proti křesťanské demokracii, že totiž pečuje o blahobyt nižších tříd, až patrně vyšších pomíjí, které přece neméně přispívají ku zachování a zdokonalení společnosti. Tomu zajisté brání shora zmíněný křesťanský zákon lásky. Tento zákon má otevřené náručí pro všechny lidi  všech tříd, jakožto údy jedné a téže rodiny, jedním Otcem nejdobrotivějším zplozené a Vykupitelem vykoupené a ke stejnému dědictví věčnému povolané. Tomu zajisté učí a k tomu napomíná apoštol slovy: „Jedno tělo a jeden duch, jakož povoláni jste v jedné naději povolání svého. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, kterýž jest nade všecko a skrze všecko a ve všech nás.“ (Eph. IV., 4-6.) A proto podle přirozené spojitosti lidu s ostatními třídami, kterou křesťanské bratrství přitužuje, všeliká píle, která se věnuje na podporu lidu i na třídy vyšší, zajisté působí, a to tím více proto, že ke zdaru věci docela slušno a potřebno jest i jejich spolupůsobení, jak níže ukážeme.
Rovněž daleko budiž podkládati názvu „křesťanská demokracie“ úmysl, odhoditi veškeru poslušnost a opovrhovati řádnou vrchností. Úctu ku představeným všech stupňův a poslušnost k jejich rozkazům spravedlivým káže stejně zákon přirozený i křesťanský. A aby tato úcta a poslušnost byla člověka a křesťana důstojna, ze srdce a  z vědomí povinnosti ji třeba prokazovati, čili „pro svědomí“, jak nás sám apoštol napomenul slovy: „Každá duše mocnostem vyšším poddána buď.“ (Řím. XIII., I, 5); Příčí se však naprosto křesťanské víře, aby se kdo zdráhal poddati se tě a poslouchati těch, kteří v církvi pravomocí jiné předcházejí, především biskupů, které bez újmy nejvyšší moci papeže římského nade všemi „Duch svatý ustanovil, aby spravovali církev Boží, kteréž dobyl svou krví.' (Act. XX., 28.) Neboť kdo jinak smýšlí a jedná, dává na jevo, že zapomněl na nejzávažnější přikázání apoštolovo: „Poslušni buďte správců svých a buďte jim poddáni; oniť zajisté bdějí jako ti, již mají počet vydati za duše vaše.“ (Hebr. XIII., I7.) Na tom přemnoho záleží, aby všichni věřící tato slova sobě hluboko v srdce vštípili a ve všech okolnostech svého života je prováděli, a sluhové Boži aby co nejbedlivěji o nich uvažovali a netoliko povzbuzováním, nýbrž především příkladem ostatních o nich přesvědčovati neustávali.
Uvedše sobě tyto pravdy o věcech, které jsme dříve při1ežitostně zevrubněji vysvětlili, na paměť, doufáme, že zapuzena bude všeliká neshoda o jméně „křesťanská demokracie“  a všeliké tušení nějakého nebezpečenství z věci jménem tímto označené. A doufáme to právem. Neboť, pomineme-li mínění některých lidí o smyslu a významu takové demokracie křesťanské, která buď přehánějí nebo nejsou bludu prosta, zajisté ani jeden člověk nebude kárati snahy, jež podle zákona přirozeného a božského k tomu jediné směřuje, by ti, kdož prací rukou svých nebo řemeslem se živí, ve  snesitelné postavení byli uvedeni a ponenáhlu nabyli tolik, aby se mohli sami o sebe postarati a doma i veřejně povinnosti ctnostného a nábožného života svobodně konati; aby cítili,že nejsou zvířata, nýbrž lidé, ne pohané, nýbrž křesťané, a  tak snadněji a pilněji onoho posledního dobra vyhledávali, pro které jsme stvořeni a jehožto jediného jest potřebí. To jest účelem, to dílem lidí, kteří by rádi podle ducha křesťanského i lidu vhodně pomohli i jej od moru socialismu neporušeným zachovali.
Tuto zmínku o povinnostech mravních a náboženských úmyslně jsme učinili. Neboť někteří míní a mínění to do lidu proniká, že tak zv. „otázka sociální“ je toliko hospodářská, kdežto svatá pravda je, že je mravní především a náboženská a proto že jest ji řešiti hlavně podle zákona mravního a sv. náboženství. Zdvojnásobte dělníku mzdu, zkraťte mu dobu pracovní, postarejte se mu o laciné živobytí, jestliže však bude dělník poslouchati nauky, jaké slýchá, a bude se říditi příklady, které jej svádějí k odvrhnutí úcty k Bohu a ke zkáze mravů: nezbytně práce i majetek jeho poklesne. Z denní zkušenosti známo, že v tísni a bídě žije většina dělníků, kteří, třeba měli kratší dobu pracovní a větší mzdu, přece ve zkažených mravech a bez kázně náboženské žijí. Odejmi duchu smýšlení, které vštěpuje a pěstí křesťanskou moudrost, odejmi opatrnost, skromnost, šetrnost, trpělivost a ostatní přirozené dobré vlastnosti: po blahobytu, třeba jsi o něj mnoho usiloval, marně se pachtíš. Toto právě je příčina, proč jsme, povzbuzujíce katolíkův, aby zakládali spolky ku povznesení blahobytu lidového a jiné potřebné ústavy, nikdy neopomíjeli připomenouti, aby tak činili v duchu náboženství a s jeho podporou' a jeho vedením.
A zdá se, že právě proto sluší více chváliti tuto pečlivou náklonnost katolíků k lidu prostému, že se rozvíjí na témž poli, na kterém účinná láska pod blahodárným vlivem církve, přiměřeně ku potřebám časovým, vždy šťastně působila. A tento zákon vzájemné lásky, jímžto zákon spravedlnosti se zdokonaluje, káže nám netoliko, abychom každému, což jeho jest, dávali a u vykonávání práv jeho mu nebránili, nýbrž také, bychom si navzájem lásku prokazovali „ne slovem, ani jazykem, ale skutkem a pravdou“ (I. Jan III., 18.) pamětlivi jsouce slov, která Kristus přelaskavě ke svým pronesl, řka: „Přikázání nové dávám vám: abyste se milovali vespolek, jakož jsem miloval vás, abyste se i vy milovali vespolek. Potom zajisté poznají všichni, že jste učedníci moji, budete-li míti lásku jedni ke druhým.“ (Jan 13, 34 - 35.) Taková blahovolnost, třeba měla především pečovati o statky duševní nepomíjitelné, nesmí nikterak pomíjeti statků, které k živobytí jsou potřebny a prospěšny. Tu pak pamětihodno jest, že Kristus na otázku učedníků Janových: „Ty-li jsi ten, jenž přijíti má, či jiného čekati máme?“ úkol svůj mezi lidem právě touto láskou k bližnímu doličuje, připomínaje slova Isaiášova: „Slepí vidí, kulhaví chodí, malomocní se očišťují, hluší slyší, mrtví z mrtvých vstávají, chudým se evangelium zvěstuje.“ (Mat. II, 5.) A mluvě o posledním soudu a odměnách i trestech jeho, vyznal, že zvláštní měrou bude dbáti toho, jakou lásku sobě lidé prokazovali. Ve kteréžto řeči Páně jest právě podivuhodno, kterak mlčením pomíjeje stránky milosrdenství duchovní, připomíná toliko skutky milosrdenství tělesné, jakoby jemu byly prokázány řka: „Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijali jste mne; nah jsem byl, a přioděli jste mne; nemocen, a navštívili jste mne; v žaláři jsem byl, a přišli jste ke mně." (Mat. 25, 35-36.)
K těmto naukám, kterak by láska na obě strany ku prospěchu duše i těla prokazována býti měla, Kristus přidal příklady své, jak každý ví, svrchovaně výtečné. V této příčině zajisté přesladký jest hlas, vyšlý ze srdce otcovského: „Líto mi zástupů,“ (Marek 8, 2.) a stejná s ním ochota, pomoci třeba zázračně, o nížto mluví chvalořeč: „Chodil dobře čině a uzdravuje všechny poražené od ďábla.“ (Sk. ap. 10, 38.) Podané Kristem umění lásky předně apoštolové svatě a neúmorně pěstovali; po nich vyznavači víry křesťanské vynalezli hojnost rozmanitých ústavů na zmírnění lidské bídy všeho druhu. Tyto ústavy, stálým vzrůstem povznášené, jsou vlastní a slavnou ozdobou křesťanství a vzdělanosti křesťanstvím zjednané, takže lidé rozvážní se mu nemohou dosti nadiviti hlavně proto, že tak je přirozeno, aby každý hledal prospěchu svého a cizího pomíjel.
Z toho počtu dobrých skutků nesmí se vyjímati ani udělování almužny, na niž se vztahují slova: „Co zbývá, dávejte almužnu.“ (Luk. II, 41.) Socialisté totiž almužnu kárají a rádi by ji odstranili, jakoby křivdila důstojnosti člověku vrozené. Avšak když se almužna uděluje podle evangelia (Mat. 6, 2-4.) a způsobu křesťanského, ani nehoví pýše těch, kteříž ji udělují, ani nezahanbuje těch, kdož ji přijímají. Netoliko že člověka nehanobí, nýbrž spíše utužuje svazky společnosti lidské, jelikož  vzájemnost povinností mezi lidmi podporuje. Neboť žádný člověk není tak bohatý, že by někoho nepotřeboval; žádný není tak nuzný, že by nemohl jinému v něčem přispěti: přirozeno jest, že člověk člověka i s důvěrou o pomoc žádá i dobrotivě ji prokazuje. Tak zajisté spravedlivost a láska, jsouce k sobě připoutány rovným a mírným právem Kristovým, společnost lidskou podivuhodně drží pohromadě a každého člena jejího prozřetelně řídí k jeho vlastnímu i obecnému blahobytu.
Že pak nuznému lidu netoliko občasnými podporami se přispívá, nýbrž i stálým nějakým opatřením, to rovněž lásce ke chvále jest; neboť tak bude nuzným pomáhati jistěji a stáleji. A proto tím chvalitebnější jest ochota, řemeslníky a dělníky tak přivykati spořivosti a opatrnosti, aby se časem aspoň částečně o sebe starali. Takové počínání netoliko zvelebuje povinnosti bohatých k chudým, nýbrž i prostý lid zušlechťuje; neboť povzbuzujíc ho, by sobě své postavení zlepšil, vzdaluje ho nebezpečenství a zdržuje od nemírných vášní a ke skutkům ctnostným pobádá. Když tedy je tak užitečno a době přiměřeno, slušno zajisté, aby čilá a prozíravá láska lidí dobrých o závod ji pěstila.
To tedy pevně stůj, že tato snaha katolíků, ulehčiti a zvelebiti postavení lidu, úplně se srovnává s duchem církve a co nejlépe se snáší s nepřetržitými jejími příklady. Zdali však prostředky k tomu účelu vedoucí nazýváte „křesťanská činnost lidová“ nebo „křesťanská demokracie“, na tom pramálo záleží, když jenom se naučení námi dané s náležitou poslušností zachovává. Záleží však velmi mnoho na tom, aby ve věci tak důležité všichni katolíci jedné byli mysli a jedné vůle a jednotně pracovali. Neméně na tom záleží, aby se činnost tato co do počtu i spolupracovníkův i prostředků rozhojňovala a šířila. Získati pak jest především blahodárné spolupůsobení těch, kteří postavením, majetkem a vzdělaností ducha i srdce jaksi větší vážnosti ve společnosti nabyli. Nebudou-li tito spolupůsobiti, sotva co bude lze provésti, co by přineslo žádoucí prospěch v životě lidu prostého. Ku prospěchu tomu zajisté tím jistější a kratší cesta se otevře, čím usilovněji vynikající občané budou spolupůsobiti. Těmto bychom však rádi dali na uváženou, že pro ně není lhostejno, pečovati o postavení slabých anebo zanedbávati ho, nýbrž že péče o ně je přísná jejich povinnost. Neboť každý občan není v obci toliko pro svůj prospěch, nýbrž i pro blaho obecné, takže to, čeho jedni pro společné dobro z části činiti nemohou, druzí, kteří mohou, činí hojněji. Jak závažna je tato povinnost, o tom nás poučuje větší míra přijatých statků, pro kterou bude Bohu, svrchovanému dárci, počet skládati přísnější. O tom svědčí také záplava zla, která, nebude-li zavčas spomoženo, na záhubu všech stavů se rozleze, takže kdo zanedbává otázku postavení zuboženého lidu, pro sebe i pro stát je neprozíravý. Když pak tato činnost po křesťansku sociální se rozšíří a pokvete, ostatní ústavy, které zbožnými a prozíravými předky našimi byly založeny a kvetou, nikterak ani nezajdou, ani novými ústavy nebudou pohlceny. Nové zajisté i staré, vzniknuvše na stejný popud náboženství a lásky a věcně sobě neodporujíce, pohodlně se mohou porovnati a spojiti tak příhodně, že spojenými snahami záslužnými potřebám lidu a nebezpečenstvím co den vážnějším tím vhodněji bude lze zpomoci. Věc zajisté hlasitě, velmi hlasitě volá, že třeba odhodlané mysli a sil spojených; kdyžtě příliš hojné osení bídy a nouze před zraky se rozestírá a převratů zhoubných hlavně od rostoucí sily socialistů strašné hrozí nebezpečenství. Socialisté chytře vnikají do společnosti, v temnostech tajných schůzí i veřejně na denním svět1e hned slovem hned písmem davy lidu pobuřují, kázeň náboženskou odhodivše, povinností nedbají a jenom práva vynášejí; a popuzují davy chudáků denně se množící, které ve své tísni jsou klamu přístupnější a snáze ve blud se dávají strhnouti. Jde tu stejně o stát i náboženství; proto jest povinností všech řádných lidí důstojnosti obou hájiti.
Aby se této žádoucí shody došlo, nesmí nikdo zavdávati příčiny ke sporům, které mysli urážejí a rozdvojují. Proto jest v novinách a na schůzích lidu pomlčeti o podrobnějších a skoro naprosto neužitečných otázkách, které nesnadno jsouce rozluštitelny vyžadují ku pochopení přiměřené bystrosti ducha a píle neobyčejné. Jestiť ovšem lidské, že ve mnohých věcech míváme pochybnosti a nestejně smýšlíme; ale sluší se, by ti, kteří se upřímně pravdy domáhají, v otázkách dosud nerozhodnutých zachovali klidnou mysl a skromnost i vzájemnou slušnost; aby, když už se mínění rozcházejí, nerozvadila se i dobrá vůle. Ať pak jest kdo ve věcech, které nejsou nade vši pochybnost zajištěny, mínění jakéhokoliv, úmysl musí míti vždy takový, že chce apoštolské stolice co nejsvědomitěji na slovo poslouchati.
Ale tato činnost katolíků jakákoliv jest, hojnějších účinků bude dobývati, jestliže všechny jejich spolky bez újmy na svých právech jedinou vrchní správou budou řízeny a vedeny. Úlohu tuto v Italii ukládáme často námi pochváleném podniku katolických sjezdů a schůzi, jemužto i Náš předchůdce i My jsme svěřili tuto péči o společnou činnost katolickou pod dozorem a vedením nejdůstojnějších biskupů. Totéž nechť se děje i v krajinách jiných, kdekoliv je hlavní spolek, jemuž by ten úkol náležitě svěřen byl.
Nyní již patrno jest, jak si duchovní na tomto poli, jež se zájmy církve i lidu křesťanského tak těsně souvisí, počínati nemají, a jak je různým způsobem poučování, dobré rady a dobročinnosti mohou vzdělávati.  Že za těchto okolnosti je vhodno jíti mezi lid a s nim k jeho spáse obcovati, nejednou jsme uznali za dobré tvrditi ve promluvách k duchovenstvu konaných. Častěji pak jsme listy biskupům a jiným duchovním (ad ministrum generalem ordinis Fratrum Minorum dedic. 25. nov. a. 1898) také nedávno poslanými schválili tuto laskavou péči o lid a nazvali ji vlastní duchovenstva i světského i řeholního. Třeba jim však při této práci podle příkladu svatých velmi opatrně a obezřele si počínati. Chudobný a pokorný František, otec, nešťastníků Vincenc z Pauly a jiní svatí přemnozí ze všech dob církve neustálou péči o lid tak sobě spořádali, že sobě nepřipouštěli více roztržitosti, než bylo třeba, a nezapomínajíce na sebe, stejným úsilím svého ducha k dokonalosti ve všeliké ctnosti vzdělávali. Jednu věc je tu třeba poněkud důrazněji vytknouti, ve které netoliko sluhové Boží, nýbrž vůbec pracovníci pro blaho lidu beze všelikých obtíží získati sobě mohou zásluh největších, aby totiž podle příležitosti rovným úsilím a bratrskou domluvou vštěpovali v duši lidu tyto zásady: naprosto se stříci vzpoury a buřičů; cizích práv neporušovati; pánům svým vzdávati přiměřenou úctu a chutě pracovati; nepohrdati životem rodinným, ve mnohé příčině také dobré ovoce nesoucím; především náboženství ctíti a ve trudech života v něm hledati útěchy. Ku provedení těchto zásad zajisté velmi přispívá připomínati nejskvělejší vzor svaté rodiny nazaretské a odporoučeti se v její ochranu, nebo poukazovati na příklad těch, které na vrchol ctnosti právě tíseň chudoby přivedla, nebo také vzbuzovati naději na. trvalou odměnu v lepším životě.
Na konec opět a ještě vážněji připomínáme, že při všem, cokoli v této věci jednotlivci nebo spolky podnikají, třeba naprosto poslouchati biskupův. Nechať se nedá nikdo klamati jaksi prudší horlivostí lásky; neboť horlivost tato, radí-li k újmě povinné poslušnosti, není upřímná a neprovede nic vpravdě užitečného a Bohu milého. Bůh se kochá ze smýšlení těch, kdož, pomíjejíce svého mínění, rozkazů vrchnosti církevní  poslouchají právě tak, jako Boha;
takovým Bůh ochotně pomáhá, třeba i do těžkých prací se pustili a přivádí dílo započaté dobrotivě k žádoucímu výsledku. Ke slovům třeba připojiti také případné příklady ctností, hlavně takové, které dokazují, že křesťan nenávidí lenosti a rozkoší, že rád z hojnosti bližnímu uštědřuje, že trápením se nedá zviklati a jím přemoci. Vždyť takové příklady silou velikou vzbuzují v lidu spasitelné smýšlení a předně větší síly nabývají, zdobí-li život občanů vznešenějších.
Všímejte si, ctihodní bratří, těchto pokynů Našich, jak toho okolnosti lidí a míst žádají, podle moudrosti a horlivosti své, raďte se o nich n  a obvyklých schůzích svých. Zvláště však, tu mírníce, tam zabraňujíce a   jinde odporujíce, pečujte a přičiňujte se o to, aby pod záminkou jakéhokoliv účelu dobrého posvátná kázeň se neuvolňovala a nerušil řád od Krista církvi ustanovený. Kéž tedy ze správného a svorného          postupu všech katolíků tím patrněji ozřejmí, že mír pořádku a pravý blahobyt národů hlavně za vedení a péče církve zkvétá, ježto má přesvatý úkol, aby každému povinnosti jeho podle přikázáni křesťanských připomínala, bohaté s nuznými láskou bratrskou spojovala a mysli lidské v protivenstvích povznášela a sílila.
Předpisy a přání naše nechť utvrdí slova sv. Pavla, plná lásky apoštolské, jimiž napomínal Římanů, řka: „Prosím vás, opravte se v novotě smyslu svého... Kdo uděluje, (uděluj) ve prostnosti; kdo je představeným, (budiž jim) s pečlivostí; kdo činí milosrdenství, (čiň je) s veselím. Láskou bratrskou vespolek se milujte, uctivostí vespolek se předcházejte; v pečováni nelenujíce, v naději se radujíce; v soužení trpělivi, na modlitbě ustavičně jsouce; v potřebách se svatými se sdělujíce; hostinství ochotně prokazujíce; radujte se s radujícími,  plačte s plačícími; jednostejně vespolek smýšlejíce; žádnému zlého za zlé neodplacujíce; opatrně činíce dobré netoliko před Bohem, ale také přede všemi lidmi.“ (12, 1-17.)
Zárukou těchto statků budiž apoštolské požehnání, které vám, ctihodní bratří, duchovenstvu, lidu vašemu z lásky v Pánu udělujeme.
Dáno v Římě u svatého Petra dne 18. ledna 1901, roku 23. Našeho papežství.
PAPEŽ LEV XIII.
Vendée děkuje panu Zdeňkovi K. za zprostředkování elektronické podoby tohoto textu.