Pastor aeternus
Svatosvatého oekumenického sněmu
Vatikánského slaveného papežem Piem IX.
První dogmatická konstituce o
Církvi Christově
Vydaná ve čtvrtém zasedání jeho
18. července léta Páně MDCCCLXX.
Vydaná ve čtvrtém zasedání jeho
18. července léta Páně MDCCCLXX.
***
Pius biskup
sluha služebníkův Božích
Za souhlasu posvátného Sněmu na ustavičnou paměť.
Pastýř věčný a biskup duší našich, aby spásonosné dílo
vykoupení trvalým učinil, svatou vzdělati Církev se rozhodl, v níž by jakožto v
domě Boha živého všichni věřící jedné víry a lásky poutem byli semknuti. Proto
prve než byl oslaven, prosil Otce nejen za Apoštoly, ale i za ty, kteří by
skrze slovo jejich uvěřili v něho, aby všichni jedno byli, jakož i on Syn a
Otec jedno jsou. Jako tedy Apoštoly, které sobě ze světa byl vyvolil, poslal,
jakož sám poslán byl od Otce, tak chtěl v Církvi své Pastýře a Učitele míti až
do skonání světa.
Aby však episkopát tento jednotný byl a nerozdílný,
aby spjatým spolu kněžstvem veškerenstvo věřících v jednotě víry a obcování se
udržovalo, blaženého Petra ostatním Apoštolům v čelo postaviv, v něm trvalý
obojí této jednoty počátek a viditelný základ ustanovil, na jehož pevnosti
věčný zbudován by byl chrám, a na jehož stálosti víry vznikla by Církev, jejíž
výše až do nebe by dostoupila.[1] A jakož brány
pekelné s nenávistí vždy větší a větší se všech stran na základ Církve, Bohem
položený, útočí, aby ji, kdyby možno bylo, vyvrátily, My pro uchránění,
bezpečnost a vzrůst stáda katolického nezbytným považujeme, za souhlasu
posvátného Sněmu nauku o ustanovení, trvání a povaze posvátného apoštolského
primátu, na němž celé Církve síla a pevnost spočívá, podle staré a stálé víry
všeobecné Církve, všem věřícím, aby v ní věřili a jí se drželi, předložiti, a
bludy jí odporující a stádu Páně tak zhoubné zavrhnouti a zatratiti.
***
Hlava první.
Na blaženém Petrovi ustanoven
apoštolský primát.
Učíme tedy a prohlašujeme podle svědectví
evangelických, že primát právomoci nad veškerou Církví Boží bezprostředně a
přímo slíben a udělen byl Chistem Pánem blaženému Apoštolu Petrovi. K jedinému
totiž Šimonovi, jemuž dříve již byl řekl: Ty slouti budeš Kefas (Jan. I,42),
když byl vyslovil svoje vyznání řka: Ty jsi Christus, Syn Boha živého, těmito
slavnostními slovy promluvil Pán: Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, neboť
tělo a krev nezjevily tobě, ale Otec můj, jenž jest v nebesích; a já pravím
tobě: Ty jsi Skála, a na té skále vzdělám Církev svou, a brány pekelné ji nepřemohou;
a tobě dám klíče království nebeského; a cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i
na nebi, a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi (Mat. XVI,
16-19).
A jedinému Šimonu Petrovi udělil Ježíš po svém z
mrtvých vstání právomoc nejvyššího pastýře a správce nad celým svým ovčincem,
řka: Pasiž beránky mé; pasiž ovce mé (Jan XXI, 15-17).Této tak zřejmé nauce
Posvátných Písem, jak jí Církev katolická vždycky rozuměla, otevřeně na odpor
se stavějí zvrhlá mínění těch, kteří způsob vlády Christem Pánem v jeho Církvi
ustanovený převracejíce, popírají, že Petr sám vůči ostatním Apoštolům, ať
každému zvlášť nebo všem zároveň, pravým a vlastním primátem právomoci od
Christa nebyl obdařen; nebo kteří tvrdí, že primát ten nebyl bezprostředně a
přímo udělen samému blaženému Petrovi, nýbrž Církvi, a skrze ni jemu jakožto
jejímu přisluhovateli.
Kdo by tedy řekl, že blažený Petr Apoštol nebyl od
Christa Pána ustanoven Apoštolů všech knížetem a celé Církve bojující
viditelnou hlavou; nebo že primátu toliko čestného, nikoli však prvenství pravé
a vlastní právomoci od téhož Pána našeho Ježíše Christa přímo a bezprostředně
se mu dostalo; proklet buď.
***
Hlava druhá.
Trvání primátu blaženého Petra v
Římských Velekněžích.
Co však v blaženém Apoštolu Petrovi Kníže Pastýřův a
veliký Pastýř ovcí Pán Christus Ježíš k ustavičné spáse a k stálému dobru
Církve ustanovil, to nezbytně trvá téhož autoritou v Církvi, jež na skále jsou
založena, až do konce věků pevně bude státi, nepřetržitě. Nikdo zajisté
nepochybuje, ba všem věkům známo bylo, že svatý a přeblažený Petr, Apoštolův
kníže a hlava, víry sloup a Církve katolické základ, přijal od Pána Našeho
Ježíše Christa, Spasitele pokolení lidského a Vykupitele, klíče království: a
on že až dosud a vždycky ve svých nástupcích, biskupech svatého Stolce
Římského, jím založeného a jeho krví posvěceného, žije a vládne a soudí [2]. Kdokoli tudíž na
tomto stolci po Petrovi nastupuje, ten podle ustanovení samého Christa nabývá
Petrova primátu nad veškerou Církví. Trvá tedy řád, stanovený Pravdou věčnou, a
blažený Petr setrvávaje v přijaté síle skály, otěží Církve sobě svěřených
nepustil [3]. Z tohoto důvodu bylo
třeba, aby s Církví Římskou pro její vyšší moc veškera Církev byla ve shodě, to
jest, aby všichni odevšad věřící v tomto Stolci, z něhož práva velebné
pospolitosti vyřinují, jako údové v hlavě spojení ve svaz jednoho těla byly
srostlí [4].
Kdo by tedy řekl, že není z ustanovení samého Christa
Pána čili právem božským, že blažený Petr v primátu nad veškerou Církví má
neustálé nástupce, nebo že Římský Velekněz není blaženého Petra v tomtéž
primátu nástupcem; proklet buď.
***
Hlava třetí.
O hodnotě a povaze primátu
Velekněze Římského.
Pročež opírajíce se o zjevná posvátných písem
svědectví a pevně se držíce zřetelných a jasných dekretů jak Předchůdců Našich
Římských Velekněží tak generálních Sněmů, obnovujeme definici obecného Sněmu
Florentinského, podle níž všichni věřící Christovi povinni jsou věřiti, že
svatá apoštolská Stolice a Římský Velekněz nad veškerým oborem zemským má
primát, a Velekněz Římský že jest nástupcem blaženého Petra, knížete Apoštolův,
a pravým Náměstkem Christovým a celé Církve hlavou a všech křesťanův otcem a
učitelem; a jemu že v blaženém Petrovi od Pána Našeho Ježíše Christa plná moc
jest udělena, aby pásl, řídil a spravoval všeobecnou Církev; jak také v aktech oekumenických
Sněmův a v posvátných kanonech jest obsaženo.
Učíme tedy a prohlašujeme, že Církev Římská z
ustanovení Páně nade všemi ostatními má prvenství řádné moci, a že tato
jurisdikční moc Velekněze Římského, pravá to moc biskupská, jest bezprostřední;
a že tudíž pastýřové i věřící jakéhokoliv obřadu a důstojenství, jak
jednotlivci zvláště, tak všichni zároveň, povinností hierarchické podřízenosti
a pravé poslušnosti jsou jí zavázáni, a to nejen ve věci víry a mravův, ale i
ve věcech kázně a správy Církve po celém okrsku zemském; takže zachována-li
jest s Římským Veleknězem jednota jak v obcování, tak u vyznávání téže víry,
Církev Christova jest jediným stádem pod jediným svrchovaným pastýřem. - Toto
jest učení pravdy katolické, od něhož nikomu nelze se odchýliti beze ztráty
víry a spásy.
Tato arciť Svrchovaného Velekněze moc nikterak není na
úkor oné řádné a bezprostřední jurisdikční moci biskupské, jíž Biskupové, kteří
Duchem Svatým jsouce ustanoveni po Apoštolech nastoupili, jakožto praví
pastýřové každý přidělené sobě stádce pasou a řídí, ba moc jejich jest
nejvyšším a obecným Pastýřem podpírána, sílena a chráněna, podle slavného
výroku svatého Řehoře Velikého: "Čest má jest ctí veškeré Církve. Čest má
jest bratří mých pevnou posilou. Tehdy já opravdově jsem ctěn, když všem
jednotlivým povinné úcty se neodpírá."[5]
Z této svrchované moci Římského Velekněze spravovati
veškerou Církev vyplývá jemu dále právo, u výkonu svého úřadu svobodně obcovati
s pastýři i stádci celé Církve, aby je na cestě spásy mohl učiti a říditi.
Pročež odsuzujeme a zavrhujeme mínění těch, kteří praví, že lze dovoleně
zabrániti těmto stykům nejvyšší hlavy s pastýři a stády, nebo kteří je činí
závislými na moci světské, tvrdíce, že ustanovení apoštolského Stolce nebo jeho
autority k řízení Církve nemají platnosti a účinnosti, leč jsou-li stvrzena
schválením moci světské.
A poněvadž božským právem apoštolského primátu Římský
Velekněz veškeré Církvi stojí v čele, učíme také a prohlašujeme, že on jest
nejvyšším soudcem věřících, [6] a že ve všech přích
oboru církevního lze k jeho soudu se odvolati. [7] Ale soudu Stolce
Apoštolského, nad nějž není vyšší autority, nikdo nesmí se vzpěčovati a nikomu
není dovoleno o jeho rozsudku souditi. [8] Bloudí tudíž od
správné cesty, kdož tvrdí, že dovoleno jest z rozsudků Římských Velekněží
odvolati se k oekumenickému Sněmu jakožto k autoritě vyšší Velekněze Římského.
Kdo by tedy řekl, že Římský Velekněz má toliko úřad
dozoru nebo správy, nikoli však plnou a svrchovanou moc jurisdikční nad celou
Církví, nejen ve věcech víry a mravů, ale též ve věcech kázně a řízení Církve
po celém okrsku zemském; nebo že má toliko přední podíl, nikoli však všecku
plnost této svrchované moci; nebo že tato jeho moc není řádná a bezprostřední i
nade všemi i nad jednotlivými Církvemi nebo nade všemi pastýři i věřícími
vesměs i zvlášť; proklet buď.
***
Hlava čtvrtá.
O neomylném učitelství Římského
Velekněze.
Že však apoštolský primát,jejž Římský Velekněz jakožto
Petra, knížete apoštolského, nástupce nad veškerou Církví drží, také
svrchovanou moc učící v sobě uzavírá, na tom vždycky tento Svatý Stolec trval,
to děje Církve neustále dosvědčují, a též oekumenické Sněmy, v první řady ty,
na nichž Východ se Západem v jednotu víry a lásky se pojily, prohlásily. Otcové
totiž Sněmu Cařihradského čtvrtého, jdouce ve šlépějích předků, toto slavnostní
vyznání pronesli: "První podmínkou spásy jest říditi se pravidlem správné
víry. A jelikož nelze pominouti výroku Pána Našeho Ježíše Christa: Ty jsi
Skála, a na té skále vzdělám Církve svou, co řečeno bylo, také skutečností se
dotvrzuje, neboť na Stolci apoštolském vždy bylo zachováváno neposkvrněné
katolické náboženství a svatá hlásána nauka. Od jeho tudíž víry nikterak
nechtějíce se odloučiti, doufáme, že zasloužíme býti v jedné pospolitosti,
kterou káže Stolec apoštolský, v němž pevně trvá bezúhonné a pravé náboženství
křesťanské." [9] Se schválením pak
Sněmu Lyonského druhého Řekové prohlásili: "Svatá Římská Církev má nad
veškerou Církví katolickou svrchovaný a plný primát a vládu, kterou od samého
Pána v blaženém Petru, knížeti čili hlavě Apoštolův, jehož nástupcem jest
Římský Velekněz, s plností moci přijala, jak pravdivě a pokorně vyznává; a jako
přede všemi ostatními povinna jest pravdu víry hájiti, tak i vzniknou-li nějaké
spory o víře, jejímu soudu náleží o nich rozhodnouti." Florentský Sněm
posléze definoval: "Velekněz Římský jest pravým Náměstkem Christovým, celé
Církve hlavou a všech křesťanův otcem a učitelem; a jemu od Pána Našeho Ježíše
Christa v blaženém Petrovi odevzdána byla plná moc, aby pásl, řídil a spravoval
Církev všeobecnou."
Aby tomuto pastýřskému úřadu zadost činili,
Předchůdcové Naši vždycky neúnavně se přičiňovali, aby spasitelná nauka
Christova u všech národů země se šířila, a se stejnou péčí bděli, aby tam,kde
byla přijata, ryzí a čistou byla uchována. Pročež celého oboru biskupové, tu
jednotlivě, tu shromážděni na synodách, starým řídíce se obyčejem a dávným
pravidlem, o těch zvláště nebezpečích, jež u věcech víry vznikala, tomuto
apoštolskému Stolci podávali zprávy, aby tam poruchy víry byly spraveny, kde
víra nemůže utrpěti oslabení. [10]
Římští pak Velekněží, jak je k tomu stav časů a věcí
vybízel, brzy svolávajíce Sněmy oekumenické nebo zkoumajíce mínění Církve po
oboru zemském, brzy skrze synody částečné, brzy jiné pomoci užívajíce, jaké jim
právě Boží prozřetelnost skýtala, to definovali a věřiti přikazovali, co
přispěním Božím shledávali souhlasným s posvátnými Písmy a apoštolskými
tradicemi. Nebylť nástupcům Petrovým Duch Svatý slíben, aby snad novou nauku,
kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž aby s jeho přispěním zjevení
Apoštoly postoupené jako sklad víry svatě střežili a věrně vykládali. A jejich
apoštolské učení všichni ctihodní Otcové rádi přijímali a svatí Učitelé
pravověrně ctili a jeho následovali, plně vědouce, že tento Svatého Petra
Stolec stále zůstává všeho bludu uchráněn, podle božského zaslíbení Pána
Spasitele Našeho, jež dal knížeti učedníků svých: Já prosil jsem za tebe, aby
nehynula víra tvá, a ty někdy obrátě se utvrzuj bratří svých (Luk. XXII., 33).
Tento tedy poklad nehynoucí pravdy a víry Petrovi a
jeho na tomto stolci nástupcům byl Bohem udělen, aby vznešený úřad svůj ke
spáse všech konali, aby veškero stádo Christovo jimi od jedovaté potravy bludu
jsouc odvráceno, pící nebeské nauky bylo krmeno, aby veškerý podnět k rozkolu
byl zmařen a celá Církev v jednotě uchována, a o svůj základ se opírajíc, pevně
stála proti branám pekelným. Jelikož pak v této právě době, kdy spásonosné
účinnosti úřadu apoštolského nejvíce jest třeba, nemálo se vyskytá těch, kteří
autoritu jeho zlehčují; zcela nezbytným považujeme slavnostně vyhlásiti
praerogativu, kterou jednorozený Syn Boží se svrchovaným úřadem pastýřským
ráčil spojiti.
Nuže My, věrně se držíce tradice od počátku víry
křesťanské přejaté, k slávě Boha Spasitele našeho, k vyvýšení náboženství
katolického a k spáse národů křesťanských, za souhlasu posvátného Sněmu učíme a
jakožto dogma Bohem zjevené vyhlašujeme: Velekněz Římský, když mluví se stolce,
to jest když vykonávaje úřad Pastýře a Učitele všech křesťanů ze své nejvyšší
autority apoštolské prohlašuje učení o víře nebo mravech, jehož veškera Církev
povinna jest se držeti, přispěním Božím, jemu v blaženém Petru slíbeným, požívá
té neomylnosti, jíž božský Vykupitel Církev svou při prohlašování nauky o víře
nebo mravech obdařenu míti chtěl; proto takováto prohlášení Římského Velekněze
jsou sama sebou, bez ohledu na souhlas Církve, neopravitelna.
Kdo by pak tomuto Našemu prohlášení opovážil se, což
Bůh odvrátiž, odporovati; proklet buď.
Dáno v Římě, ve veřejném slavnostním sezení v basilice
vatikánské, roku Vtělení Páně tisícího osmistého sedmdesátého, dne osmnáctého
července, pontifikátu Našeho roku dvacátého pátého.
Když Konstituce byla z kazatelny přečtena a všichni
Otcové odhlasovali, Nejvyšší Velekněz vstav, potvrdil slavně dekrety a kanony,
v Konstituci této obsažené, těmito slovy:
"Rozhodnutí a kanony, které v Konstituci právě
přečtené jsou obsaženy, zlíbily se všem Otcům, až na dva, i My tedy s úchvalou
posvátného Sněmu je tak, jak čteny byly, prohlašujeme a Apoštolskou autoritou
stvrzujeme."
Tak jest.
JOSEF,
biskup ze Sv. Hyppolitu, sekretář
Sněmu Vatikánského.
Z latiny přeložil Antonín Ludvík
Stříž.
***
1 Sv. Lev Vel., řeč
IV, jinak III, kap. 2., na jeho narozeniny.
2 Sněmu Efezského Akt.
III, al. II, kap. 3.
3 Sv. Lev Ve., Řeč
III, al. II, kap. 3.
4 Sv. Ireneus
"Proti bludařům", kn. III, k. 3.
5 Listy Eulogovi
Alexandrin., kn. VIII. list 30.
6 Pia PP. VI breve
"Super Soliditate" ze dne 28. list. 1786.
7 Oekumen. Sněm
Lyonský II.
8 List Mikuláše I
císaři Michaelovi.
9 Z formule Sv.
Hormisdy papeže, předložené Hadrianem II Otcům oekumenického Sněmu VIII,
Cařihradského VI, a jimi podepsané.
10 Sv. Bernarda List
CXC.
***
Komentář k Pastor aeternus
Přestože konstituce I. vatikánského sněmu Pastor
aeternus o církvi Kristově je poměrně stručná, je v praxi, zejména pak
neomylnost nástupce svatého Petra ve věcech víry a mravů, často nedbána nebo
naopak přeceňována.
V prvním případě bývá omezována, pokud už vůbec není
popírána,jen na slavnostní vyjádření víry, a není uznávána tehdy, když papež
vykonávaje svůj učitelský úřad, např. v encyklikách připomíná závaznou nauku
církve,takže jím předložená nauka je tak prezentována jako něco, co je v
souladu s tradicí církve. Toto je postoj liberálů a bývá obvykle pro
konservativní katolíky snadné jej rozpoznat.
V druhém případě bývají slova i činy papeže nekriticky
přijímány a případní kritici jsou považováni za neuctivé k autoritě papeže,
případně až za odpadlíky. Zapomíná se, že papež může hřešiti svými činy i slovy
a není neomylný když:
- vyslovuje své úvahy, kázání či povzbuzení či
doporučení pro věřící
- neumluví jako pastýř a učitel všech křesťanů
- vyjadřuje se jako soukromá osoba, theolog, politik
(je hlavou státu Vatikán)
- vyjadřuje se k dílčím otázkám aniž tím výslovně
zavazoval věřící
- vyjadřuje se k politickým, sociálním a vědeckým
otázkám, aniž by přitom definoval nauku církve týkající se víry a mravů
- neprohlašuje závazné učení o víře a mravech, kterého
se má držeti celá církev (často ve formě bludu, který má být všemi odmítnut).
Zapomíná se též, že neomylnost je dána přechodným
působením Ducha svatého, není to trvalý kvalitou spojenou s osobou nástupce
Petra. Není to osoba papeže, ale Duch svatý, který garantuje jeho neomylnost.
Neomylnost má ráz něčeho negativního, tj. chrání před omylem a negarantuje tedy
nejvhodnější a úplné vyjádření pravdy týkající se pojednávaného předmětu.
Jiného rázu jest pak pochybení těch, kteří neoprávněně
připisují přílišnou autoritu a takřka neomylnost různým vyjádřením biskupů,
biskupských konferencí, shromáždění kléru zapomínajíce na známé případy odpadu
mnoha biskupů za časů rozmáhajícího se bludu a na závěry synodů, které musely
být papežem odmítnuty.
Píši to proto, abychom byli poslušní vůči učitelskému
úřadu církve, ale v ostatních případech ve střehu před slovy a skutky pouhého
člověka nehledě na jeho postavení v církvi, kde se často mísí pravda a omyl.
