Duchovní itinerář
arcibiskup Marcel Lefebvre
Zde si přečtete
doplňující poznámky, které se nacházejí na konci poslední práce arcibiskupa
Lefèbvrea, která je také jeho duchovním testamentem. Tento text vrhá nadčasové
a jasné světlo na současnou krizi.
1. Absolutní nezbytnost katolického náboženství pro
spásu a posvěcení.
Hledání křesťanského posvěcení v Ježíši Kristu a
Ježíšem Kristem není náhodné. „Elegit nos, in Ipso ante
mundi constitutionern, ut essemus sancti – v
Něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí“ (Ef 1:4).
Žádné lidské stvoření nemůže uniknout této absolutní
nezbytnosti, pokud má dosáhnout spásy. Celé Písmo to dokazuje. A Náš Pán, Jímž
vše bylo stvořeno, ustanovil Církev, stát a rodinu, aby přispěli, každý dle své
povahy, k posvěcení duší skrze Ježíše Krista.
Svoboda, kterou nám Pán dává, je v podstatě
zákonem křesťanské lásky zacílena jako ke svému konečnému cíli k Pravdě a
Bohu. Nemáme svobodu milovat nebo nemilovat Boha, Svatou Trojici a naše bližní.
Svoboda má souvztažnost k zákonu lásky a dobročinnosti.
Bůh se dobře postaral, aby nám dal Své zákony Svým
Slovem. Jsou to Boží zákony zcela inspirované Duchem křesťanské lásky, Duchem
Svatým. Zákony Církve, státu a rodiny by měly odpovídat těmto Božím zákonům a
tak přicházet ku pomoci duším pokoušeným omylem a hříchem. Pomáhají jim tedy
obrátit se k jedinému Lékaři: Ježíši Kristu, Pravdě a Svatosti.
(Osvobodit duše od povinnosti k zákonům občanské
společnosti, které nejsou ničím jiným než aplikací zákonů Božích a učinit
z tohoto osvobození přirozené právo je zločinem vzpoury tváří v tvář
Bohu, tváří v tvář Našemu Pánu. Laicizace katolických států a jejich
„osvobození“ od všeho náboženství je zločinem odpadlictví od víry, který volá
po odplatě, když si člověk spočítá důsledky pro ztrátu duší. Svoboda vyznání a
ekumenismus, který ji povzbuzuje jsou „poblouzněním“, jak papež Řehoř XVI. řekl
ve své encyklice Mirari vos.)
2. Objektivnost naší duchovní přirozenosti a
posvěcení. Nebezpečí koncilového subjektivismu.
Naše duchovnost je objektivní v tom smyslu, že
všechno, co nás posvěcuje, přichází od Boha skrze Našeho Pána. „Beze mne“, říká
Náš Pán, „nemůžete činit nic“ (Jan 15:5). Celá kapitola 15 v Evangeliu sv.
Jana je potvrzením této skutečnosti. Naše mysl je posvěcena v pravdě,
kterou se učí, která z ní /mysli/ nepochází. Naše vůle je posvěcena
zákonem a milostí Pána, které z ní /vůle/ nepocházejí.
Tato závislost tváří v tvář Božské skutečnosti,
která není námi, je podstatná pro udržení duše hluboce ukotvené v ctnosti
pokory, ve zbožnosti, v díkůvzdání a ve vždy silnější touze naplňovat
se a sytit sebe sama ve zdrojích svatosti, zvláště těch v Srdci Ježíšově. (1)
(Je těžké změřit duchovní škodu uskutečněnou
subjektivistickými tendencemi koncilu a jeho personalismem (názor zdůrazňující
neopakovatelnou, jedinečnou lidskou osobnost – pozn. překl.). Pokouší se,
chybně, abstrahovat od smyslu lidské přirozenosti a od podřízenosti lidské
svobody konečnému cíli člověka. Tím se vysvětluje vyzdvihování člověka,
lidských práv, lidské svobody, zvláště svobody svědomí. To se rovná pohanskému
humanismu, který ničí katolickou duchovnost a kněžského a náboženského ducha.)
Jak moc musíme rozjímat nad těmito skutečnostmi,
abychom zůstali katoličtí a drželi se principů a zdrojů svatosti! Požehnaní
jsou esurientes – ti, kdož hladoví – a pauperes spiritu – chudí
duchem – v Magnificat (Chvalozpěvu Panny Marie – pozn. překl.) a
v Kristově kázání na hoře. Běda divites – bohatým – kteří jsou
spokojeni sami se sebou a nemají žádnou potřebu ani Boha, ani Ježíše Krista.
Mladí seminaristé přicházející ze světa, kde všude
vládne subjektivismus, který zachovává svědomí jednotlivce, svobodu svědomí a
autonomii jednotlivce jako základy společenských vztahů, které ospravedlňují
všechny omyly a všechny neřesti, musí mít na srdci znovuobjevení cesty pravdy a
mravnosti v objektivnosti našich vloh a objevit obnovu v Našem Pánu
Pravdy a Svatosti.
3. Šťastná volba Říma jako Stolce Petrova a požehnání
této volby pro růst Mystického Těla Našeho Pána Ježíše Krista.
Věřím, že musím přidat několik slov, abych obrátil
pozornost našich kněží a našich seminaristů k neoddiskutovatelnému faktu
římských vlivů na naší spiritualitu, na naší liturgii, a i na naší teologii.
Člověk nemůže popřít, že jde o šťastnou skutečnost.
Bůh, Který vše vede, připravil ve Své nekonečné moudrosti Řím, aby se stal
Stolcem Petrovým a středem vyzařování Evangelia. Proto je rčení: Unde
Christo e Romano.
Dom Gueranger, ve své Historie de saint Cecile,
popisuje velkou roli, jakou hráli členové velkých římských rodů v založení
Církve, dávali svůj majetek a svou krev pro vítězství a vládu Ježíše Krista.
Naše římská liturgie je toho věrným svědkem.
„Romanitas“ – římské katolictví – není plané slovo.
Latinský jazyk je toho důležitým příkladem. Přinesl vyjádření víry a
katolického náboženství do všech konců světa. A konvertité hrdě vyzpívali svou
víru v tomto jazyce, opravdovém symbolu jednoty katolické víry.
Schizmata a hereze často začaly roztržkou s Romanitas,
roztržkou s římskou liturgií, s latinou, s teologií latinských a
římských Otců a teologů.
Je to tato síla katolické víry zakořeněná v Romanitas,
kterou si zednáři přáli eliminovat obsazením papežských států a uzavřením
katolického Říma v městě Vatikán. Tato okupace Říma zednáři dovolila
infiltraci Církve modernismem a zničení katolického Říma modernistickými
duchovními a papeži, kteří pospíchají, aby zničili každý pozůstatek „Romanitas“
– latinu, římskou liturgii. Slovanský papež je naprosto rozhodnut změnit to
málo, co se udrželo Lateránskými dohodami a konkordátem. Řím už není svatým
městem. On povzbuzuje ustavení falešných náboženství v Římě samém a
uskutečňuje zde skandální ekumenická setkání. Všude v liturgii tlačí na
inkulturaci a ničí poslední pozůstatky římské liturgie. V praxi upravil
status Vatikánského státu. Vzdal se korunovace, čímž odmítnul být hlavou státu.
Tato zarytost proti „Romanitas“ je neomylným znamením roztržky
s katolickou vírou, kterou on už dál nebrání.
Římské papežské univerzity se staly sídly
modernistického moru. Koedukace na papežské univerzitě Gregoriana je trvalým
skandálem.
Vše musí být obnoveno in Christo Domino –
v Kristu Pánu, v Říme jako všude jinde.
Nechte nás s radostí vidět, jak cesty Boží
Prozřetelnosti a Moudrosti míjí Řím.
Vyvodíme z toho, že člověk nemůže být katolík, aniž by byl Říman. To platí
také na katolíky, kteří nemají ani latinu, ani římskou liturgii. Jestliže
zůstávají katolíky, je to proto, že zůstávají Římany jako například Maronité se
svými vazbami na katolickou a římskou francouzskou kulturu, která je formovala
(narážka na Maronitskou katolickou církev, která je v jednotě
s katolickou Církví – pozn. překl.).
Je navíc chybou mluvit o římské kultuře jako o
západní. Konvertité z judaismu s sebou z Orientu přinesli vše,
co bylo křesťanské, všechno to, co bylo ve Starém zákoně přípravou a mohlo být
součástí křesťanství, všechno to, co Náš Pán převzal, a ohledně čeho Duch Svatý
inspiroval apoštoly, aby to přejali. Kolikrát nás epištoly sv. Pavla o tom
poučují!
Byla to Boží vůle, aby křesťanství bylo jistým
způsobem odlitkem v římské formě a získalo tak rázné a výjimečné rozšíření. Vše
je milost v Božím plánu a Náš Božský Spasitel pořádá vše, tak, jak bylo
řečeno Římanům, že mají jednat, to jest „cum consilio et patientia
or suaviter et fortiter – s mlčením a trpělivostí,
laskavě a mocně“.
Naší povinností je strážit tuto římskou tradici,
kterou si přál Náš Pán, stejně jako si přál mít Marii za svou Matku.
---
(1) Otec Garrigoue-Lagrange, ve svém úvodu k De
Christo Salvatore, má co hlubokého říci k tomu, co se týče objektivnosti
duchovnosti, což je velmi užitečné v dnešní době subjektivismu.
Překlad: D.
Grof