Margaret C. Galitzinová
„Papež ve Francii: 'Latinská mše, skutek
tolerance.'“ To není můj titulek. To byl novinový titulek nedávného článku
Johna L. Allena Jr., reportéra/komentátora z progresivistického National Catholic
Reporter, který dokumentoval papežovu nedávnou čtyřdenní návštěvu Francie.
Cituji jej, protože to podle mého názoru, celkem dobře shrnuje současný statut
tradicionalistů po závažném rozhodnutí z roku 2007, které dalo širší povolení
ke sloužení latinské mše.
Na cestě do Paříže papež
12. září 2008 odpověděl na čtyři otázky novinářů. Třetí byla tato: „Co řeknete
těm, kteří se ve Francii obávají, že Motu Proprio Summorum Pontificum
signalizuje krok zpět od velkých vnuknutí Druhého vatikánského koncilu? Jak
byste je uklidnil?“ (1)
Benedikt odpověděl: „
Jejich strach je neopodstatněný, protože toto Motu Proprio je pouze
skutkem tolerance s pastoračním zaměřením na ty lidi, kteří vyrostli s
touto liturgií, milují ji, jsou jí blízcí a chtějí s touto liturgií žít. (Zdůraznění
autorem článku.)
Motu Proprio? Pouhý
skutek tolerance... 
Podle Websterova
slovníku může ve smyslu, jak bylo výše použito, tolerance být:
- Pochopení nebo shovívavost k přesvědčení nebo
praktikám odlišným nebo protichůdným k mým vlastním;
- Přípustná odchylka od normy.
Buď jak buď, být
„tolerován“ mi jen těžko připadá jako příčina pro vítězoslavná shromáždění.
Možná proto byly konzervativní kruhy tak zticha ohledně této významné poznámky,
která jasně ukazuje, že Benedikt XVI. je dalek od toho být hrdinou, který
bojuje za zavedení tridentské mše všude. Pouze ji povolil, jak výslovně uvedl,
s „pastoračním cílem“, což lze dobře přeložit takto: /učinil tak,/ aby
uspokojil různé konzervativní a tradicionalistické skupiny a zavedl je do
„společenství“ koncilové Církve.
Žádný protiklad mezi
oběma liturgiemi?
A jak koncilová Církev s
konzervativci dosáhne tohoto „společenství“ v tématu liturgie? Benedikt
vysvětluje: „Ještě k těmto lidem: mít lásku a toleranci nechat je žít s touto
liturgií se mi zdá jako normální požadavek víry a pastorační starosti každého
biskupa Církve. Neexistuje žádný protiklad mezi liturgií obnovenou Druhým
vatikánským koncilem a liturgií slavenou podle starého ritu.“
Poselství je celkem
jasné. Konzervativní a tradicionalističtí katolíci musí uznat, že neexistuje
žádný protiklad mezi tridentskou mší a novou mší, aby byli přijati do
společenství s progresivistickým Římem.
Benedikt vysvětlil, že
osvícení konciloví Otcové „měli představu přirozeného vývoje liturgie
během celého tohoto století, protože liturgie je živoucí skutečnost, která
se vyvíjí, ale ve svém vývoji si ponechává svou identitu. Existují tedy
různé akcenty, nicméně zůstává základní identita, která vylučuje rozpor,
protiklad mezi obnovenou liturgií a předešlou liturgií.“
(Nahoře) Novus Ordo mše
sloužená u stolu připomíná protestantský obřad ve zřejmém protikladu k
posvátnosti tridentské mše u oltáře (dole).
To je přesně ten bod,
který by ti, kdo odporují změnám v liturgii, rádi veřejně diskutovali s
Vatikánem: jak rozpor, tak protiklad mezi tzv. „obnovenou“ liturgií a
tridentskou mší skutečně existuje. Tvrdíme, že jde nejen o desakralizaci, ale
také o velmi vážné věroučné změny, které byly v tomto aktu bohoslužby učiněny.
Teď nám tvrdí, že kostky
jsou vrženy, že nemůže být žádná debata. Konzervativci a tradicionalisté mohou
mít příležitostnou tridentskou mši, ale musí odložit stranou všechny své
věroučné námitky vůči nové liturgii, jež byla sepsaná komisí, která zahrnovala
šest protestantů a předsedal ji ultraprogresivista P. Anibale Bugnini.
Konzervativci a tradicionalisté musí zapomenout na odstranění posvátného charakteru
mše, jejího protestantského zdůrazňování připomínky Poslední večeře, spolu s
mnoha dalšími kontroverzními body.Tyto a další věroučné problémy jsou pečlivě a
uctivě představeny v deklaraci odporu We Resist You to the Face.
To, co my katolíci,
kteří jsme si zvolili pozici odporu, chceme, je víc než „skutek tolerance“.
Rádi bychom viděli veřejnou diskuzi – dialog, chcete-li – s Vatikánem ohledně
vážných témat rozporů a protikladů, které vidíme v pokoncilních iniciativách,
což zahrnuje i liturgickou reformu. Pokud by papež a Vatikán měli nefalšovanou
„pastorační starost“ a opravdu je zajímala pravda, vstoupili by do veřejné
debaty a přímo by odpovídali na tyto pochybnosti věřících. Ale místo toho
„pastorační starost“ pro papeže a Vatikán znamená povolit mši jako „skutek
tolerance“, aby je umlčel.
Zdvořilé žádosti o
diskuzi se přehlížely nebo byly ignorovány. Vypadá to, že Benedikt sleduje
stejnou politiku odmítání jakékoliv diskuze o tématu. Povolení sloužit
tridentskou mši, často vítané jako první krok velkého návratu k minulosti,
končí jako pouhý manévr k utišení nemístné opozice. Nic než další
progresivistický trik ke zmatení katolíků s dobrými úmysly. Na mysli mi vytane
francouzské přísloví: „Čím víc se věci mění, tím víc jsou stejné“ (plus cela
change, plus c'est la meme chose).
Smíšená mše
V tomto krátkém tiskovém
prohlášení na palubě papežského letadla také Benedikt objasnil, že stoupenci
tridentské mše musí akceptovat progresivistické změny nové mše. Jasně
prohlásil:
„Věřím, že existuje pro
obě strany příležitost obohatit se navzájem. Na jednu stranu přátelé staré
liturgie mohou a musí znát nové světce, nové preface liturgie atd...
Na druhou stranu, nová liturgie klade větší důraz na společnou účast,
ale není pouhým shromážděním jistého společenství, ale vždy spíše počinem
univerzální Církve ve společenství se všemi věřícími všech časů, počin
bohoslužby. V tomto smyslu se mi zdá, že existuje vzájemné obohacení a je jasné,
že obnovená liturgie je obvyklou liturgií naší doby.“
V minulém roce bylo
hodně zmatení ohledně toho, kolik z nové mše bude muset být přijato tridentským
ritem. Četli jsme, že nový lekcionář může být zaveden do tridentské mše, že
čtení budou moci být v národním jazyce, že dodržování zasvěcených svátků dle
Novus Ordo může být zavedeno do starého kalendáře, nebo že v latině bude
povinná recitovaná mše svatá.
Bude přicházející
smíšená mše vypadat jako tato anglikánská bohoslužba?
Při této cestě Benedikt
jasně poukázal na směr do budoucna: „Přátelé staré liturgie mohou a musí znát
nové světce, nové preface liturgie atd...“ „Na druhou stranu,“ pokračoval, musí
být tradicionalisté otevření „většímu důrazu na společnou účast“.
To první asi znamená, že
tradicionalisté brzy budou muset při svých mších vzývat blahoslaveného Jana
XXIII., blahoslaveného Rosminiho, blahoslavenou Matku Terezu a blahoslaveného
Newmana. A co znamená „větší důraz na společnou účast“, když ne jisté úpravy,
jako je recitovaná mše, držení se za ruce při (latinském) zpěvu modlitby Otče
náš, laiky čtoucí epištoly a tak dále?
Papež Ratzinger uzavřel
svou odpověď silným prohlášením: Ačkoliv je tridentská mše tolerována, přesto
je velmi „jasné, že obnovená liturgie je obvyklou liturgií naší doby“.
Nevěřím, že až tak mnoho
Novus Ordo mší bude dotčeno tímto „obohacujícím procesem“, ale zdá se mi
jisté, že tridentská mše bude nucena k postupným úpravám, pokud by
tradicionalisté souhlasili s putováním po cestě ke smíšené mši.
***
(1) Citace z interview Benedikta XVI. na palubě
papežského letadla, 12. září 2008.
Zdroj: Tradition in Action
Překlad: D. Grof
