Co je sedesvakantismus?
Sedesvakantismus je
teorie těch, kteří si myslí, že poslední papežové, papežové od Druhého
vatikánského koncilu, nejsou skutečnými papeži. Proto je Petrův stolec
neobsazen. To je vyjádřeno latinskou formulí „sede vacante“.
Odkud tato teorie
pochází?
Tato teorie byla
vymyšlena v reakci na velmi závažnou krizi, kterou Církev prochází od koncilu,
krizi, kterou arcibiskup Lefébvre příhodně nazval „třetí světová válka“. Hlavní
příčinou krize je chátrání římských Pontiffů, kteří učí nebo dovolí propagování
vážných omylů ve věci ekumenismu, náboženské svobody, kolegiality atd.
Sedesvakantisté si
myslí, že opravdoví papežové by nemohli být zodpovědní za takovou krizi, a
proto je nepovažují za „opravdové“ papeže.
Souhlasí sedisvakantisté
mezi sebou navzájem?
Ne, ani zdaleka.
Existuje mnoho rozličných pozic. Někteří si myslí, že protože je Petrův stolec
prázdný, měl by ho někdo obsadit, a tak si zvolili svého „papeže“. (Tato větev
se nazývá konklavisté příp. mystikálové podle toho zda si „papeže“ zvolili na
„konkláve“, nebo se jím sám prohlásil na základě „mystického pověření“ od Boha.
– pozn. překl.) To je příklad sekty z Palmar de Troya ve Španělsku. Mezi těmi,
kteří nejdou takhle daleko, jsou /také/ odlišné školy. Někteří si myslí, že
současný papež je antipapež, jiní, že je jen částečně papežem; papežem
„materialiter“ ale ne „formaliter“. (Stanovisko „papa materialiter non
formaliter“; papež materiálně, ne formálně zastávají sedeprivacionisté. – pozn.
překl.)
Někteří sedesvakantisté
považují svoji pozici za „vhodný názor“ a souhlasí s tím, aby obdrželi svátosti
od nesedesvakantistických kněží, zatímco jiní nazývaní Abbé Coachem [1]
„ultra“ z toho činí věc víry a odmítají účast na mších, kde se kněz modlí za
papeže. Ale co je všem sedesvakantistům společné je, že si myslí, že za papeže
by se nemělo modlit veřejně.
Co se myslí papežem
„materialiter“?
Hlavní potíží
sedesvakantismu je vysvětlit, jak může Církev pokračovat viditelným způsobem
(protože od Pána obdržela slib, že bude trvat do konce světa), když by byla
připravena o svou hlavu. Stoupenci tzv. "Cassiciacké
teze" [2] přišli s velmi rafinovaným řešením: současný
papež byl platně designován papežem, ale neobdržel papežskou autoritu, protože
existovala vnitřní překážka (hereze). Takže podle této teorie je schopen jednat
některým způsobem pro dobro Církve jako např. jmenováním kardinálů (kteří jsou
kardinály „materialiter“), ale není opravdovým papežem.
Co si myslíte o tomto
řešení?
Za prvé toto řešení není
založeno na tradici. Teologové (Cajetan, Sv. Robert Bellarmin, Jan od sv.
Tomáše, atd.), zkoumali možnost heretického papeže, ale nikdo před koncilem
nikdy nevymyslel takovou teorii. Také to neřeší hlavní potíž sedesvakantismu, a
to, jak Církev může trvat viditelně, jestliže její papež, kardinálové,
biskupové atd. jsou připraveni o svou „formu“, tedy nezbývá žádná viditelná Církevní
hierarchie. Navíc má tato teorie některé závažné filosofické vady, protože
připouští, že hlava může být hlavou „materialiter“, to jest bez autority.
Jaké argumenty
sedesvakantisté uvádějí, aby prokázali své teorie?
Používají teologický
argument a kánonický důvod. Teologický argument sestává z předpokladu, že
heretik nemůže být hlavou Církve, ale Jan Pavel II. /článek byl psán v době,
kdy byl ještě papežem JPII – pozn. překl./ je heretik, proto...
Právní argument sestává
z upozornění na to, že církevní zákony ruší platnost volby heretika; ale
kardinál Wojtyla byl heretik ve chvíli volby, proto...
Ale není to pravda, že
papež, který se stane heretikem, ztrácí pontifikát?
Sv. Robert Bellarmin
říká, že papež, který BY se formálně a očividně stal heretikem, by ztratil
pontifikát. Aby se to vztahovalo na Jana Pavla II, musel by být formálním
heretikem, úmyslně odmítajícím magisterium Církve. Ale jestliže Jan Pavel II.
dost často činí heretická tvrzení nebo výroky vedoucí k herezi, nemůže být
snadno prokázáno, že si je vědom odmítání jakéhokoliv dogmatu Církve. A dokud
neexistuje žádný jistý důkaz, je opatrnější zdržet se soudů. To byla linie
chování arcibiskupa Lefébvra.
Jestliže by nějaký
katolík byl přesvědčen, že Jan Pavel II. je formální, očividný heretik, měl by
z toho tedy vyvodit, že už není papežem?
Ne, neměl, protože v
souladu s „běžným“ názorem (Suarez), nebo ještě „běžnějším názorem“ (Billuart)
si teologové myslí, že dokonce i heretický papež může dál užívat papežství. Aby
ztratil svou jurisdikci, museli by katoličtí biskupové (jediní soudci ve věcech
víry kromě papeže, Boží vůlí) vytvořit deklaraci odsuzující papežovu herezi.
Podle běžnějšího názoru
Kristus, zvláštní prozřetelností, pro obecné dobro a klid v Církvi dává dále
jurisdikci dokonce očividně heretickému Pontiffovi až do chvíle, kdy by měl být
prohlášen očividným heretikem Církví. [3]
Takže v takto závažné
záležitosti není prozíravé jít proti obecnému názoru.
Ale jak může heretik,
který už není členem Církev, být její vedoucí osobností nebo hlavou?
Dominikánský kněz P.
Garrigou-Lagrange, který zakládá svou úvahu na Billuartovi, vysvětluje ve svém
pojednání De Verbo Incarnato (str. 232), že heretický papež může být stále hlavou
Církve, i když už není jejím členem. Protože co je nemožné v případě fyzické
hlavy, je možné (třebaže neobvyklé) pro pověřenou morální hlavu.
Důvod je, že zatímco
fyzická hlava nemůže ovlivnit členy bez vlití života z duše, morální hlava,
jakou je římský Pontiff, může vykonávat pravomoc nad Církví, i když z duše
Církve neobdrží žádné vlití vnitřní víry nebo křesťanské lásky.
Krátce řečeno, papež je
ustaven členem Církve svou osobní vírou, kterou může ztratit, ale je hlavou
viditelné Církve /na základě/ pravomoci a autority, které obdržel, a ty mohou
koexistovat s jeho vlastní herezí.
Jak si stojí jejich
kánonický argument?
Sedesvakantisté
zakládají své stanovisko na Apoštolské konstituci Cum ex Apostolatus papeže
Pavla IV. (1555 – 1559). Ale některé dobré studie ukázaly, že tato konstituce
ztratila svou právní sílu, když byl vyhlášen v roce 1917 Kodex kánonického
práva. Podívejte se například na článek P. Alberta, O.P. v Sel de la terre z
léta 2000, str. 67 – 78. Co zůstává v účinnosti z této konstituce je její
dogmatické učení. A proto se nedá říct víc, než že je tento teologický argument
už zvážen.
Nepokouší se
sedesvakantisté nalézt potvrzení pro svůj názor v omylech Druhého vatikánského
koncilu a škodlivých liturgických a kánonických chybách koncilové Církve?
Sedesvakantisté si
skutečně obecně myslí, že učení koncilu mělo bývalo být kryto neomylností
běžného i univerzálního magisteria, a tedy by nemělo obsahovat žádné omyly. Ale
protože existují omyly, například, co se týče náboženské svobody, dovozují, že
Pavel VI. přestal být v tu chvíli papežem.
Pokud by člověk opravdu
přijal tento argument, pak by bylo nutné říci, že celá katolická Církev tedy
také zmizela, a že „brány pekelné jí přemohly“. Protože učení běžného i
univerzálního magisteria je učením biskupů, učením celé Církve.
Je jednodušší
předpokládat, že učení koncilu a koncilové Církve není kryto neomylností
běžného i univerzálního magisteria z důvodů vysvětlených v článku P. Pierre –
Marieho, O.P. o autoritě koncilu, který se objevil v Sel de la terre,
"L'autorité du Concilé," str.32-63.
Jeden z tam vysvětlených
argumentů sestává z poukazu /na to/, že koncil nereprezentuje své učení jako
„nezbytné pro spásu“ (což je logické, protože ti, co tohle tvrdí, věří, že je
možné být spasen bez katolické víry). Protože toto učení není autoritativně
potvrzeno, není kryto zárukou neomylnosti. Totéž se dá říct o liturgických
normách (nové mše) a kánonických zákonech (Kodex kánonického práva z roku 1983)
vyhlášených posledními papeži: nejsou kryty neomylností, ačkoliv by normálně
byly.
Nemají ale
sedesvakantisté pravdu, když odmítají zmiňovat jméno papeže při mši, aby
ukázali, že nejsou ve společenství („una cum“) s heretikem (přinejmenším
materiálně vzato) a jeho herezemi?
Výraz „una cum“ v kánonu
mše neznamená, že člověk potvrzuje, že je „ve společenství“ s mylnými idejemi
papeže, ale spíše, že se člověk chce modlit za Církev „a za“ papeže, její
viditelnou hlavu.
Abychom si byli jisti
tímto výkladem, kromě četby erudovaných studií, kterou jsme v tomto bodě
učinili, postačí přečíst si rubriku v misálu pro případ celebrování mše
biskupem. V tomhle případě se biskup musí modlit za Církev „una cum ... me
indigno famulo tuo,“ což neznamená, že se modlí „ve společenství se ... mnou,
tvým nehodným služebníkem“ (což nedává smysl!), ale že se modlí „a za ... mě,
tvého nehodného služebníka“.
Ale neříká sv. Tomáš
Akvinský, že v kánonu bychom se neměli modlit za heretiky?
Sv. Tomáš Akvinský
neříká, že bychom se neměli modlit za heretiky (Summa Theologica, III, Q; 79,
A. 7, ad 2), ale jen poznamenává, že v modlitbách mešního kánonu se člověk
modlí za ty, jejichž víra a zbožnost jsou Pánu známé (quorum tibi fides cognita
est et nota devotio). Protože, jak říká, aby tato oběť měla účinek (effectum
habet), /tak/ ti, za které se člověk modlí, musí být „sjednoceni s utrpením
Krista vírou a křesťanskou láskou“. Neříká, že modlitba za heretiky je
zakázaná. Jen tím myslí, že taková modlitba nebude mít stejnou účinnost, jako
za katolíka, a není tak ustanovena v kánonu.
Vše, co se dá vyvodit z
tohoto tvrzení sv. Tomáše je, že jestliže je papež heretikem (což zůstává
neprokázané), pak modlitba za něj nebude mít předvídaný účinek, „non habet
effectum“.
Co bychom si v konečném
úsudku měli myslet o sedesvakantismu?
Sedesvakantismus je
teorie, která nebyla spekulativně prokázána, a je nerozumné se jí držet
prakticky (nerozumnost, která může mít velmi vážné důsledky). Proto arcibiskup
Lefébvre nikdy nepřijal tento postoj, a dokonce zakázal kněžím SSPX jej
vyznávat. Měli bychom mít důvěru v jeho moudrost a teologický cit.
P. Munoz [4]
poukazuje na to, že žádný svatý v historii Církve nikdy nebyl sedesvakantistou,
přestože několik z nich otevřeně a rozhodně vzdorovali papežovým omylům.
Udělejme totéž.
Převzato z The Angelus:
červen 2001 (The Angelus: June 2001)
Poznámky:
[1] Abbé Coache (1920 – 1994), doktor kánonického
práva, byl duchovním farnosti Montjavoult do roku 1973. Byl jedním z průkopníků
katolického odporu proti koncilové revoluci. Jeho farní bulletin se vyvinul na
časopis Boj za víru, který byl široce rozšiřován, a který vydával až do své
smrti. S Msgr. Ducaudem – Bourgetem zorganizoval impozantní převzetí kostela
St. Nicholas du Chardonnet v Paříži ve Francii v únoru 1977.
[2] „Cassiciacum“ je jméno místa, kam se s
přáteli po svém pokřtění stáhnul sv. Augustin, a kde studoval a prohluboval
svou víru. Koncem 70. let P. Guerard des Lauriers, O.P. spolu se skupinou
stejně smýšlejících kněží založil kritický časopis nazvaný Les Cahiers de
Cassiciacum, aby hájil sedesvakantistické pozice. „Cassiciacká teze“ je jméno
dané této teorii, že papež je papežem materiálně, ale ne formálně.
[3] Billuart, De Fide, Diss. V, A. III, č. 3,
obj. 2.
[4] Pochází z barcelonské diecéze ve Španělsku.
Byl vysvěcen v roce 1952 a byl vikářem ve farnosti Barcelona. S ženami
aktivními v hnutí Katolické akce založil poblíž Barcelony kontemplativní
náboženskou komunitu nazvanou Oáza. Zvláštním posláním této komunity je
modlitba za kněze. Protože se počátkem 70. let dobře seznámil s arcibiskupem
Lefébvrem, rozhodl se zůstat věrný tradiční mši. Lefébvre měl hluboké zalíbení
v komunitě Oáza, jejíž apoštolát považoval za velmi nezbytný pro dnešní Církev,
a jezdíval tam na vizitace. V říjnu 2000 P. Munoz založil druhou Oázu na jihu
Francie. Plánuje založení další v Oregonu (USA) v roce 2002.
Zdroj: Ecclesia Militans
Překlad: D. Grof
