Jedná se o výpis článků z českého překladu Ottovy
dogmatiky (Dogmatika /zpracováno podle L. Otta/, Olomouc 1994). Chybí články z
části O Církvi, protože tu český překladatel Ottovy dogmatiky nepřeložil.
Vendée děkuje panu Janovi K. za zprostředkování a
zpracování textu.
***
I. O BOHU JEDNOM
II. O BOHU TROJJEDINÉM
III. O BOHU STVOŘITELI
IV. O BOHU VYKUPITELI
V. O MATCE VYKUPITELE
VI. O CÍRKVI
VII. O MILOSTI
VIII. O SVÁTOSTECH
IX. O SVÁTOSTI KŘTU
X. SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ
XI. EUCHARISTIE
XII. SVÁTOST POKÁNÍ
XIII. POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH
XIV. SVĚCENÍ KNĚŽSTVA
XV. SVÁTOST MANŽELSTVÍ
XVI. POSLEDNÍ VĚCI
II. O BOHU TROJJEDINÉM
III. O BOHU STVOŘITELI
IV. O BOHU VYKUPITELI
V. O MATCE VYKUPITELE
VI. O CÍRKVI
VII. O MILOSTI
VIII. O SVÁTOSTECH
IX. O SVÁTOSTI KŘTU
X. SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ
XI. EUCHARISTIE
XII. SVÁTOST POKÁNÍ
XIII. POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH
XIV. SVĚCENÍ KNĚŽSTVA
XV. SVÁTOST MANŽELSTVÍ
XVI. POSLEDNÍ VĚCI
***
A. DE FIDE
1. Bůh, náš Stvořitel a Pán, může být poznán s
jistotou z věcí stvořených přirozeným světlem rozumu.
2. Boží bytí není pouze předmětem přirozeného rozumového poznání, nýbrž také předmětem nadpřirozené víry.
3. Boží podstata je člověku nepochopitelná.
4. Blažení v nebi mají bezprostřední, intuitivní poznání Božské podstaty.
5. Bezprostřední patření na Boha přesahuje přirozenou schopnost poznání lidské duše, je tedy nadpřirozené.
6. Duše potřebuje světla slávy, aby mohla na Boha bezprostředně hledět.
7. Boží podstata je nepochopitelná i blaženým v nebi.
8. Božské vlastnosti jsou jak s Božskou bytností, tak také mezi sebou reálně identické.
9. Bůh je absolutně dokonalý.
10. Bůh je v každé dokonalosti aktuálně nekonečný.
11. Bůh je absolutně jednoduchý.
12. Je pouze jeden jediný Bůh.
13. Jeden Bůh je pravým Bohem v ontologickém smyslu.
14. Bůh má nekonečnou poznávací schopnost.
15. Bůh je absolutně pravdomluvný.
16. Bůh je absolutně věrný.
17. Bůh je absolutní ontologické dobro v sobě i ve vztahu k jiným.
18. Bůh je absolutní mravní dobro neboli svatost.
19. Bůh je absolutní blahovolná dobrota.
20. Bůh je absolutně neměnný.
21. Bůh je věčný.
22. Bůh je nezměrný čili absolutně bezprostorový.
23. Bůh je ve stvořeném prostoru všudypřítomný.
24. Boží poznání je nekonečné.
25. Poznání Boží je naprosto aktuální.
26. Boží poznání je subsistenční.
27. Bůh poznává všechno pouze možné.
28. Bůh poznává všechno skutečné v minulosti, přítomnosti i budoucnosti.
29. Bůh předvídá prostřednictvím scientia visionis také budoucí svobodná jednání rozumných tvorů s neomylnou jistotou.
30. Boží vůle je nekonečná.
31. Bůh chce a miluje sám sebe nutně, mimobožské věci naproti tomu svobodně.
32. Bůh je všemohoucí.
33. Bůh je Pánem nebe i země.
34. Bůh je nekonečně spravedlivý.
35. Bůh je nekonečně milosrdný.
2. Boží bytí není pouze předmětem přirozeného rozumového poznání, nýbrž také předmětem nadpřirozené víry.
3. Boží podstata je člověku nepochopitelná.
4. Blažení v nebi mají bezprostřední, intuitivní poznání Božské podstaty.
5. Bezprostřední patření na Boha přesahuje přirozenou schopnost poznání lidské duše, je tedy nadpřirozené.
6. Duše potřebuje světla slávy, aby mohla na Boha bezprostředně hledět.
7. Boží podstata je nepochopitelná i blaženým v nebi.
8. Božské vlastnosti jsou jak s Božskou bytností, tak také mezi sebou reálně identické.
9. Bůh je absolutně dokonalý.
10. Bůh je v každé dokonalosti aktuálně nekonečný.
11. Bůh je absolutně jednoduchý.
12. Je pouze jeden jediný Bůh.
13. Jeden Bůh je pravým Bohem v ontologickém smyslu.
14. Bůh má nekonečnou poznávací schopnost.
15. Bůh je absolutně pravdomluvný.
16. Bůh je absolutně věrný.
17. Bůh je absolutní ontologické dobro v sobě i ve vztahu k jiným.
18. Bůh je absolutní mravní dobro neboli svatost.
19. Bůh je absolutní blahovolná dobrota.
20. Bůh je absolutně neměnný.
21. Bůh je věčný.
22. Bůh je nezměrný čili absolutně bezprostorový.
23. Bůh je ve stvořeném prostoru všudypřítomný.
24. Boží poznání je nekonečné.
25. Poznání Boží je naprosto aktuální.
26. Boží poznání je subsistenční.
27. Bůh poznává všechno pouze možné.
28. Bůh poznává všechno skutečné v minulosti, přítomnosti i budoucnosti.
29. Bůh předvídá prostřednictvím scientia visionis také budoucí svobodná jednání rozumných tvorů s neomylnou jistotou.
30. Boží vůle je nekonečná.
31. Bůh chce a miluje sám sebe nutně, mimobožské věci naproti tomu svobodně.
32. Bůh je všemohoucí.
33. Bůh je Pánem nebe i země.
34. Bůh je nekonečně spravedlivý.
35. Bůh je nekonečně milosrdný.
B. SENTENTIAE CERTAE
36. Přirozené pozemské poznání Boha není bezprostřední,
intuitivní, nýbrž prostředečné, abstraktní, protože je zprostředkováno poznáním
stvořených věcí.
C. SENTENTIAE COMMUNES
37. Bůh předvídá také podmíněně budoucí svobodná
jednání s neomylnou jistotou.
38. Žádný tvor nemůže jakožto hlavní příčina něco z ničeho stvořit.
39. Bůh spolupůsobí bezprostředně v každém úkonu jeho stvoření.
38. Žádný tvor nemůže jakožto hlavní příčina něco z ničeho stvořit.
39. Bůh spolupůsobí bezprostředně v každém úkonu jeho stvoření.
D. SENTENTIAE FIDEI PROXIMAE
40. Boží bytí lze dokázat pomocí kauzálního
(příčinného) úsudku.
***
A. SENTENTIAE DE FIDE
1. V Bohu jsou tři osoby. Otec, Syn a Duch svatý.
Každá z těchto tří Osob vlastní numericky tutéž Božskou bytnost.
2. V Bohu jsou dvě vnitřně božská vycházení. (Pozn.: plození Syna a vycházení Ducha; vnejší vycházení je vycházení tvorů)
3. Subjektem vnitřně božských vycházení (v aktivním a pasivním smyslu) jsou božské Osoby, nikoliv božská přirozenost.
4. Druhá božská Osoba vychází z první (Osoby) plozením a proto se k ní chová jako Syn k Otci.
5. Duch svatý vychází od Otce a Syna, jakožto jediného principu, jedním jediným dýcháním.
6. Duch svatý nevychází plozením.
7. Vztahy v Bohu jsou s božskou podstatou reálně identické.
8. V Bohu je všechno jedno, pokud se nevyskytuje protiklad vztahu.
9. Tři božské Osoby jsou v sobě navzájem.
10. Všechny Boží činnosti navenek jsou společné třem Osobám.
2. V Bohu jsou dvě vnitřně božská vycházení. (Pozn.: plození Syna a vycházení Ducha; vnejší vycházení je vycházení tvorů)
3. Subjektem vnitřně božských vycházení (v aktivním a pasivním smyslu) jsou božské Osoby, nikoliv božská přirozenost.
4. Druhá božská Osoba vychází z první (Osoby) plozením a proto se k ní chová jako Syn k Otci.
5. Duch svatý vychází od Otce a Syna, jakožto jediného principu, jedním jediným dýcháním.
6. Duch svatý nevychází plozením.
7. Vztahy v Bohu jsou s božskou podstatou reálně identické.
8. V Bohu je všechno jedno, pokud se nevyskytuje protiklad vztahu.
9. Tři božské Osoby jsou v sobě navzájem.
10. Všechny Boží činnosti navenek jsou společné třem Osobám.
B. SENTENTIAE CERTAE
11. Syn vychází z Otcova intelektu.
C. SENTENTIAE COMMUNES
12. Boží trojosobnost může být poznána pouze božským
zjevením.
***
A. DE FIDE
1. Všechno, co exituje kromě Boha, bylo podle celé své
substance od Boha přivedeno k bytí.
2. Bůh byl svou dobrotou pohnut k tomu, aby svobodně stvořil svět.
3. Svět byl stvořen k oslavě Boží.
4. Tři božské Osoby jsou jediným, společným principem stvoření.
5. Bůh nestvořil svět ani z vnějšího donucení, ani z vnitřní potřeby.
6. Bůh stvořil dobrý svět.
7. Svět má svůj časný počátek.
8. Bůh sám stvořil svět.
9. Bůh udržuje stvořené v jeho existenci.
10. Bůh chrání a řídí svou prozřetelností všechno stvořené.
11. První člověk byl stvořen od Boha.
12. Člověk se sestává ze dvou bytostných součástí, a to z hmotného těla a duchové duše.
13. Rozumová duše je bezprostředně formou těla.
14. Každý člověk má individuální a nesmrtelnou duši.
15. Bůh určil člověku nadpřirozený cíl.
16. První lidé před svým pádem žili v milosti posvěcující.
17. K posvěcující milosti měli první lidé tělesnou nesmrtelnost.
18. Prarodiče v ráji těžce zhřešili překročením zkušebního zákazu Božího.
19. Prarodiče ztratili hříchem posvěcující milost a uvrhli na sebe Boží hněv.
20. Prarodiče propadli smrti a panství ďáblovu.
21. Hřích Adamův přešel plozením, nikoliv napodobením, na všechny jeho potomky.
22. Dědičný hřích se přenáší přirozeným plozením.
23. Ve stavu dědičného hříchu je člověk zbaven posvěcující milosti a následkem toho i mimopřirozených darů neporušenosti.
24. Duše, které odcházejí ze života ve stavu dědičného hříchu, jsou vyloučeny z blaženého patření na Boha.
25. Bůh svořil na počátku času z ničeho duchové bytosti (anděly).
26. Přirozenost andělů je duchová.
27. Zlí duchové (démoni) byli Bohem stvořeni jako dobří; zlými se stali svojí vlastní vinou.
28. Druhotná úloha dobrých andělů je ochrana lidí a starost o jejich spásu.
29. Ďábel má z důvodu Adamova hříchu jisté panství nad lidmi.
2. Bůh byl svou dobrotou pohnut k tomu, aby svobodně stvořil svět.
3. Svět byl stvořen k oslavě Boží.
4. Tři božské Osoby jsou jediným, společným principem stvoření.
5. Bůh nestvořil svět ani z vnějšího donucení, ani z vnitřní potřeby.
6. Bůh stvořil dobrý svět.
7. Svět má svůj časný počátek.
8. Bůh sám stvořil svět.
9. Bůh udržuje stvořené v jeho existenci.
10. Bůh chrání a řídí svou prozřetelností všechno stvořené.
11. První člověk byl stvořen od Boha.
12. Člověk se sestává ze dvou bytostných součástí, a to z hmotného těla a duchové duše.
13. Rozumová duše je bezprostředně formou těla.
14. Každý člověk má individuální a nesmrtelnou duši.
15. Bůh určil člověku nadpřirozený cíl.
16. První lidé před svým pádem žili v milosti posvěcující.
17. K posvěcující milosti měli první lidé tělesnou nesmrtelnost.
18. Prarodiče v ráji těžce zhřešili překročením zkušebního zákazu Božího.
19. Prarodiče ztratili hříchem posvěcující milost a uvrhli na sebe Boží hněv.
20. Prarodiče propadli smrti a panství ďáblovu.
21. Hřích Adamův přešel plozením, nikoliv napodobením, na všechny jeho potomky.
22. Dědičný hřích se přenáší přirozeným plozením.
23. Ve stavu dědičného hříchu je člověk zbaven posvěcující milosti a následkem toho i mimopřirozených darů neporušenosti.
24. Duše, které odcházejí ze života ve stavu dědičného hříchu, jsou vyloučeny z blaženého patření na Boha.
25. Bůh svořil na počátku času z ničeho duchové bytosti (anděly).
26. Přirozenost andělů je duchová.
27. Zlí duchové (démoni) byli Bohem stvořeni jako dobří; zlými se stali svojí vlastní vinou.
28. Druhotná úloha dobrých andělů je ochrana lidí a starost o jejich spásu.
29. Ďábel má z důvodu Adamova hříchu jisté panství nad lidmi.
B. SENTENTIAE CERTAE
30. Svět je dílem boží moudrosti.
31. Bůh byl svoboden v tom, aby stvořil tento či jiný svět.
32. Každá jednotlivá duše je stvořena z ničeho bezprostředně Bohem. (instr. Kongr. pro nauk. víry 1987: v okamžiku početí).
33. Adam přijal posvěující milost nejen pro sebe, nýbrž i pro svoje potomky.
34. Dědičný hřích spočívá ve stavu privace posvěcující milosti kvůli svobodně provedenému hříšenému činu hlavy lidského pokolení.
35. Bůh dal andělům nadpřirozený cíl: bezprostřední patření na Boha a k dosažení toho jim dal posvěcující milost.
36. Padlí andělé byli podrobeni zkoušce.
37. Prvotní úloha dobrých andělů je oslava Boží a služba Bohu.
38. Každý věřící má od chvíle křtu svého strážného anděla.
31. Bůh byl svoboden v tom, aby stvořil tento či jiný svět.
32. Každá jednotlivá duše je stvořena z ničeho bezprostředně Bohem. (instr. Kongr. pro nauk. víry 1987: v okamžiku početí).
33. Adam přijal posvěující milost nejen pro sebe, nýbrž i pro svoje potomky.
34. Dědičný hřích spočívá ve stavu privace posvěcující milosti kvůli svobodně provedenému hříšenému činu hlavy lidského pokolení.
35. Bůh dal andělům nadpřirozený cíl: bezprostřední patření na Boha a k dosažení toho jim dal posvěcující milost.
36. Padlí andělé byli podrobeni zkoušce.
37. Prvotní úloha dobrých andělů je oslava Boží a služba Bohu.
38. Každý věřící má od chvíle křtu svého strážného anděla.
C. SENTENTIAE COMMUNES
39. Tvorové mají svou přirozeností schopnost přijímat
nadpřirozené.
40. Nadpřirozeno předpokládá přirozeno.
41. Nadpřirozeno zdokonaluje přirozeno.
42. První lidé měli dar neporušenosti v užším smyslu, to jest byli prosti žádostivosti.
43. První lidé byli oproštěni od utrpení.
44. První lidé měli dar vědění, to jest Bohem vlité poznání přirozených a nadpřirozených pravd.
45. Andělé jsou svou přirozeností nesmrtelní.
46. Dobří andělé byli podrobeni zkoušce.
40. Nadpřirozeno předpokládá přirozeno.
41. Nadpřirozeno zdokonaluje přirozeno.
42. První lidé měli dar neporušenosti v užším smyslu, to jest byli prosti žádostivosti.
43. První lidé byli oproštěni od utrpení.
44. První lidé měli dar vědění, to jest Bohem vlité poznání přirozených a nadpřirozených pravd.
45. Andělé jsou svou přirozeností nesmrtelní.
46. Dobří andělé byli podrobeni zkoušce.
***
A. DE FIDE
1. Ježíš Kristus je pravý Bůh a skutečný Syn Boží.
2. Kristus přijal skutečné, ne zdánlivé tělo.
3. Kristus přijal nejen tělo, nýbrž také rozumovou duši.
4. Kristus byl vpravdě zplozen a zrozen z Adamovy dcery, Panny Marie.
5. Božská a lidská přirozenost jsou v Kristu vzájemně spojeny hypostaticky, tj. v jednotě osoby.
6. Obě Kristovy přirozenosti zůstávají po spojení bez proměny a smísení, bez porušení své zvláštnosti.
7. Každá z obou přirozeností v Kristu má vlastní fyzickou vůli a vlastní fyzický druh působnosti.
8. K hypostatickému spojení Kristovy lidské přirozenosti s Božským slovem došlo v okamžiku počení.
9. Hypostatické spojení nikdy nepřestane.
10. Akt hypostatické unie je společně působen třemi Božskými Osobami.
11. Pouze druhá božská Osoba se stala člověkem.
12. Ježíš Kristus i jako člověk je přirozeným Synem Božím.
13. Bohočlověka Ježíše Krista je nutno uctívat jediným absolutní kultem (cultus latriae), který jedině přísluší Bohu.
14. Kristovy Božské a lidské predikáty se přidělují vtělenému slovu.
15. Kristus byl prostý všeho hříchu, jak dědičného, tak také osobního.
16. Kristova lidská přirozenost byla podrobena tělesnému utrpení.
17. Syn Boží se stal člověkem, aby vykoupil lidi.
18. Padlý člověk nemůže sám sebe vykoupit.
19. Bohočlověk Ježíš Kristus je velekněz.
20. Kristus přinesl sebe na kříži Bohu jako pravou a vlastní oběť.
21. Kristus svou smrtí na kříži nás vykoupil a smířil s Bohem.
22. Kristus nezemřel pouze za predestinované.
23. Kristus zasloužil svým utrpením a smrtí od Boha odměnu.
24. Po smrti sestoupil Kristus s duší, oddělenou od těla, do podsvětí.
25. Třetího dne po své smrti Kristus slavně vstal z mrtvých.
26. Kristus vstoupil na nebe s tělem i duší a sedí nyní po pravici Otce.
2. Kristus přijal skutečné, ne zdánlivé tělo.
3. Kristus přijal nejen tělo, nýbrž také rozumovou duši.
4. Kristus byl vpravdě zplozen a zrozen z Adamovy dcery, Panny Marie.
5. Božská a lidská přirozenost jsou v Kristu vzájemně spojeny hypostaticky, tj. v jednotě osoby.
6. Obě Kristovy přirozenosti zůstávají po spojení bez proměny a smísení, bez porušení své zvláštnosti.
7. Každá z obou přirozeností v Kristu má vlastní fyzickou vůli a vlastní fyzický druh působnosti.
8. K hypostatickému spojení Kristovy lidské přirozenosti s Božským slovem došlo v okamžiku počení.
9. Hypostatické spojení nikdy nepřestane.
10. Akt hypostatické unie je společně působen třemi Božskými Osobami.
11. Pouze druhá božská Osoba se stala člověkem.
12. Ježíš Kristus i jako člověk je přirozeným Synem Božím.
13. Bohočlověka Ježíše Krista je nutno uctívat jediným absolutní kultem (cultus latriae), který jedině přísluší Bohu.
14. Kristovy Božské a lidské predikáty se přidělují vtělenému slovu.
15. Kristus byl prostý všeho hříchu, jak dědičného, tak také osobního.
16. Kristova lidská přirozenost byla podrobena tělesnému utrpení.
17. Syn Boží se stal člověkem, aby vykoupil lidi.
18. Padlý člověk nemůže sám sebe vykoupit.
19. Bohočlověk Ježíš Kristus je velekněz.
20. Kristus přinesl sebe na kříži Bohu jako pravou a vlastní oběť.
21. Kristus svou smrtí na kříži nás vykoupil a smířil s Bohem.
22. Kristus nezemřel pouze za predestinované.
23. Kristus zasloužil svým utrpením a smrtí od Boha odměnu.
24. Po smrti sestoupil Kristus s duší, oddělenou od těla, do podsvětí.
25. Třetího dne po své smrti Kristus slavně vstal z mrtvých.
26. Kristus vstoupil na nebe s tělem i duší a sedí nyní po pravici Otce.
B. SENTENTIAE CERTAE
27. Hypostatické spojení nebylo nikdy přerušeno.
28. Krev v živé těle Ježíše Krista je jako integrující součást lidské přirozenosti spojená bezprostředně, nikoliv pouze prostředečně s osobou Božského Slova.
29. Jako celé Kristova lidská přirozenost, jsou i její jednotlivé části spolupředmětem kultu latriae. (např. Srdce Ježíšovo).
30. Kristova duše měla od prvního okamžiku svého bytí bezprostřední patření na Boha.
31. Kristovo lidské vědění bylo prosté pozitivní nevědomosti a omylu.
32. Kristova lidská přirozenost je na základě vybavení plností stvořené habituální milosti také akcidentálně svatá.
33. Kristovo lidství jakožto nástroj Slova má moc konat nadpřirozené skutky.
34. Kristova duše byla podrobena smyslovým afektům.
35. Bůh nebyl nucen zevnitř ani zvenčí, aby vykoupil lidi.
36. Kristus je Starým zákonem zaslíbený nejvyšší prorok a absolutní učitel lidstva.
37. Kristovo zadostiučinění se nevztauje na padlé anděly.
38. Kristus zasloužil pro sebe samého stav povýšení (vzkříšení, proměnění těla, nanebevstoupení).
39. Kristus zasloužil pro padlé lidi všechny nadpřirozené milosti.
28. Krev v živé těle Ježíše Krista je jako integrující součást lidské přirozenosti spojená bezprostředně, nikoliv pouze prostředečně s osobou Božského Slova.
29. Jako celé Kristova lidská přirozenost, jsou i její jednotlivé části spolupředmětem kultu latriae. (např. Srdce Ježíšovo).
30. Kristova duše měla od prvního okamžiku svého bytí bezprostřední patření na Boha.
31. Kristovo lidské vědění bylo prosté pozitivní nevědomosti a omylu.
32. Kristova lidská přirozenost je na základě vybavení plností stvořené habituální milosti také akcidentálně svatá.
33. Kristovo lidství jakožto nástroj Slova má moc konat nadpřirozené skutky.
34. Kristova duše byla podrobena smyslovým afektům.
35. Bůh nebyl nucen zevnitř ani zvenčí, aby vykoupil lidi.
36. Kristus je Starým zákonem zaslíbený nejvyšší prorok a absolutní učitel lidstva.
37. Kristovo zadostiučinění se nevztauje na padlé anděly.
38. Kristus zasloužil pro sebe samého stav povýšení (vzkříšení, proměnění těla, nanebevstoupení).
39. Kristus zasloužil pro padlé lidi všechny nadpřirozené milosti.
C. SENTENTIAE COMMUNES
40. Obě Kristovy přirozenosti existují v sobě
navzájem.
41. Kristova duše měla od svého počátku vlité vědění.
42. Kristova duše měla také získané vědění nebo vědění ze zkušenosti.
43. Kristova lidská přirozenost je na základě hypostatické unie nestvořenou svatostí Slova substanciálně svatá.
44. Z Krista jakožto hlavy přetéká posvěcující milost na údy jeho mystického těla.
45. Vtělení nebylo nutné ani za předpokladu Božského vykupitelského úradku.
46. Jestliže Bůh žádal plně hodnotné dostiučinění, bylo ovšem nutné vtělení Božské Osoby.
47. Kristovo zástupné dostiučinění je adekvátní čili plnohodnotné, a to na základě své vnitřní hodnoty.
48. Kristovo zástupné dostiučinění je nadbytečné, tj. pozitivní hodnota smíru je větší, než negativní hodnota hříchu.
41. Kristova duše měla od svého počátku vlité vědění.
42. Kristova duše měla také získané vědění nebo vědění ze zkušenosti.
43. Kristova lidská přirozenost je na základě hypostatické unie nestvořenou svatostí Slova substanciálně svatá.
44. Z Krista jakožto hlavy přetéká posvěcující milost na údy jeho mystického těla.
45. Vtělení nebylo nutné ani za předpokladu Božského vykupitelského úradku.
46. Jestliže Bůh žádal plně hodnotné dostiučinění, bylo ovšem nutné vtělení Božské Osoby.
47. Kristovo zástupné dostiučinění je adekvátní čili plnohodnotné, a to na základě své vnitřní hodnoty.
48. Kristovo zástupné dostiučinění je nadbytečné, tj. pozitivní hodnota smíru je větší, než negativní hodnota hříchu.
D. SENTENTIAE FIDEI PROXIMAE
49. Kristus nejen skutečně nezhřešil, On nemohl
hřešit.
50. Kristus poskytl svým utrpením a smrtí zástupné dostiučinění za hříchy lidí.
51. Kristus neumřel pouze za věřící, nýbrž za všechny lidi bez výjimky.
50. Kristus poskytl svým utrpením a smrtí zástupné dostiučinění za hříchy lidí.
51. Kristus neumřel pouze za věřící, nýbrž za všechny lidi bez výjimky.
***
A. DE FIDE
1. Maria je vpravdě matkou Boží.
2. Maria byla počata bez poskvrny dědičného hříchu.
3. Maria byla pannou před, při a po porodu.
4. Maria počala z Ducha sv. bez spolupůsobení muže.
5. Maria porodila bez porušení své panenské neporušenosti.
6. Maria žila i po Kristově narození jako panna.
7. Maria byla s tělem i duší vzata do nebe.
2. Maria byla počata bez poskvrny dědičného hříchu.
3. Maria byla pannou před, při a po porodu.
4. Maria počala z Ducha sv. bez spolupůsobení muže.
5. Maria porodila bez porušení své panenské neporušenosti.
6. Maria žila i po Kristově narození jako panna.
7. Maria byla s tělem i duší vzata do nebe.
B. SENTENTIAE CERTAE
8. Maria darovalal světu Vykupitele, pramen všech milostí,
a tím zprostředkovala všchny milosti.
9. Marii náleží cultus hyperdulie. (vyššího uctívání)
9. Marii náleží cultus hyperdulie. (vyššího uctívání)
C. SENTENTIAE COMMUNES
10. Maria byla od svého početí prosta všech hnutí
konkupiscience (žádostivosti).
11. Maria utrpěla časnou smrt.
11. Maria utrpěla časnou smrt.
D. SENTENTIAE FIDEI PROXIMAE
12. Maria byla prosta následkem zvláštní výsady Boží
milosti po dobu svého života všeho osobního hříchu.
E. SENTENTIA PIA ET PROBABILIS
13. Od Mariina nanebevzetí se bez její aktuální
přímluvy neuděluje lidem žádná milost.
***
***
A. DE FIDE
1. Existuje nadpřirozené působení Boží na duševní
síly, které předchází svobodnému rozhodnutí vůle.
2. Existuje nadpřirozené působení Boží na duševní sílu, které je současné se svobodnou činností lidské vůle.
3. Ke každému úkonu spásy je absolutně třeba vnitřní nadpřirozené milosti.
4. K počátku víry a spásy je vnitřní nadpřirozená milost absolutně nutná.
5. Ospravedlněný nemůže bez zvláštní pomoci Boží v přijaté spravedlnosti vytrvat až do konce.
6. Ospravedlněný není schopen bez zvlášní výsady milosti Boží vystříhat se po celý život všech hříchů i lehkých.
7. Člověk může i ve stavu padlé přirozenosti svou přirozenou silou rozumu poznat náboženské a mravní pravdy.
8. K vykonání mravně dobrého činu není zapotřebí posvěcující milost.
9. Ve stavu padlé přirozenosti je člověku morálně nemožno bez nadpřirozeného zjevení poznat všechny přirozené náboženské a mravní pravdy snadno, s pevnou jistotou a bez přimísení bludu.
10. Milost nemůže být zasloužena přirozenými skutky ani náležitě, ani souhlasně.
11. Bůh dává všem spravedlivým dostatečnou milost k zachování božských příkazů.
12. Bůh věčným úradkem své vůle předurčil lidi k věčné blaženosti.
13. Bůh předem určil úradkem své věčné vůle určité lidi pro jejich předvídané hříchy k věčnému zavržení.
14. Lidská vůle zůstává pod vlivem účinné milosti svobodnou. Milost není neodolatelná.
15. Je milost, která je vpravdě dostatčná a přece zůstává neúčinnou.
16. Příčiny ospravedlnění:
a) účelovou příčinou je oslava Boha a Krista a věčný život lidí.
b) účinnou příčinou je je milosrdný Bůh.
c) záslužná příčina je Ježíš Kristus, který jako prostředník mezi Bohem a lidmi za nás poskytl dostiučinení a zasloužil ospravědlňující milost.
d) nástrojová příčina prvotního ospravedlnění je svátost křtu.
17. Hříšník může a musí se připravit pomocí aktuální milosti na přijetí milosti ospravedlňující.
18. Bez víry není ospravedlnění dospělého možné.
19. K víře musí přistoupit ještě další dispoziční úkony.
20. Milost posvěcující posvěcuje duši.
21. Milost posvěcující činí spravedlivého přítelem Božím.
22. Milost posvěcující činí spravedlivého dítětem Božím a propůjčuje mu právo na nebeské dědictví.
23. S posvěcující milostí jsou vlity tři božské neboli teologické ctnosti víry, naděje a lásky.
24. Bez zvláštního božského zjevení nemůže nikdo s jistotou vědět, zda je ve stavu milosti.
25. Míra přijaté milosti ospravedlňující není u všech spravedlivých stejná.
26. Přijatá milost může být rozmnožena dobrými skutky.
27. Milost ospravedlňující je možno ztratit, k této ztrátě dochází každým těžkým hříchem.
28. Spravedlivý získává dobrými skutky vpravdě nárok na nadpřirozenou odměnu ze strany Boha.
29. Ospravedlněný si zasluhuje svými dobrými skutky rozmnožení posvěcující milosti, věčný život a rozmnožení nebeské slávy.
2. Existuje nadpřirozené působení Boží na duševní sílu, které je současné se svobodnou činností lidské vůle.
3. Ke každému úkonu spásy je absolutně třeba vnitřní nadpřirozené milosti.
4. K počátku víry a spásy je vnitřní nadpřirozená milost absolutně nutná.
5. Ospravedlněný nemůže bez zvláštní pomoci Boží v přijaté spravedlnosti vytrvat až do konce.
6. Ospravedlněný není schopen bez zvlášní výsady milosti Boží vystříhat se po celý život všech hříchů i lehkých.
7. Člověk může i ve stavu padlé přirozenosti svou přirozenou silou rozumu poznat náboženské a mravní pravdy.
8. K vykonání mravně dobrého činu není zapotřebí posvěcující milost.
9. Ve stavu padlé přirozenosti je člověku morálně nemožno bez nadpřirozeného zjevení poznat všechny přirozené náboženské a mravní pravdy snadno, s pevnou jistotou a bez přimísení bludu.
10. Milost nemůže být zasloužena přirozenými skutky ani náležitě, ani souhlasně.
11. Bůh dává všem spravedlivým dostatečnou milost k zachování božských příkazů.
12. Bůh věčným úradkem své vůle předurčil lidi k věčné blaženosti.
13. Bůh předem určil úradkem své věčné vůle určité lidi pro jejich předvídané hříchy k věčnému zavržení.
14. Lidská vůle zůstává pod vlivem účinné milosti svobodnou. Milost není neodolatelná.
15. Je milost, která je vpravdě dostatčná a přece zůstává neúčinnou.
16. Příčiny ospravedlnění:
a) účelovou příčinou je oslava Boha a Krista a věčný život lidí.
b) účinnou příčinou je je milosrdný Bůh.
c) záslužná příčina je Ježíš Kristus, který jako prostředník mezi Bohem a lidmi za nás poskytl dostiučinení a zasloužil ospravědlňující milost.
d) nástrojová příčina prvotního ospravedlnění je svátost křtu.
17. Hříšník může a musí se připravit pomocí aktuální milosti na přijetí milosti ospravedlňující.
18. Bez víry není ospravedlnění dospělého možné.
19. K víře musí přistoupit ještě další dispoziční úkony.
20. Milost posvěcující posvěcuje duši.
21. Milost posvěcující činí spravedlivého přítelem Božím.
22. Milost posvěcující činí spravedlivého dítětem Božím a propůjčuje mu právo na nebeské dědictví.
23. S posvěcující milostí jsou vlity tři božské neboli teologické ctnosti víry, naděje a lásky.
24. Bez zvláštního božského zjevení nemůže nikdo s jistotou vědět, zda je ve stavu milosti.
25. Míra přijaté milosti ospravedlňující není u všech spravedlivých stejná.
26. Přijatá milost může být rozmnožena dobrými skutky.
27. Milost ospravedlňující je možno ztratit, k této ztrátě dochází každým těžkým hříchem.
28. Spravedlivý získává dobrými skutky vpravdě nárok na nadpřirozenou odměnu ze strany Boha.
29. Ospravedlněný si zasluhuje svými dobrými skutky rozmnožení posvěcující milosti, věčný život a rozmnožení nebeské slávy.
B. SENTENTIAE CERTAE
30. Aktuální milost osvěcuje rozum a posiluje vůli, a
to vnitřně a bezprostředně.
31. K vykonání mravně dobrého činu se nevyžaduje milost víry.
32. K vykonání mravně dobrého skutku se nevyžaduje aktuální milosti.
33. Ve stavu padlé přirozenosti je lidem morálně nemožno bez hojící milosti na delší dobu splnit celý mravní zákon a přemoci všechna těžká pokušení.
34. Milost nemůže být vyprošena přirozenou prosebnou modlitbou.
35. Člověk si nemůže získat žádnou přirozenou pozitivní dispozici k milosti.
36. Bůh dává všem nevěřícím bez vlastní viny dostatečnou milost k dosažní věčné spásy.
37. Posvěcující milost je Bohem vlité, na duši trvale lpící nadpřirozené jsoucno.
38. Milost posvěcující není podstata, nýbrž reálný případek, který lpí na duchové podstatě.
39. Milost posvěcující působí účast na božské přirozenosti.
40. Milost posvěcující činí spravedlivého chrámem Ducha sv.
31. K vykonání mravně dobrého činu se nevyžaduje milost víry.
32. K vykonání mravně dobrého skutku se nevyžaduje aktuální milosti.
33. Ve stavu padlé přirozenosti je lidem morálně nemožno bez hojící milosti na delší dobu splnit celý mravní zákon a přemoci všechna těžká pokušení.
34. Milost nemůže být vyprošena přirozenou prosebnou modlitbou.
35. Člověk si nemůže získat žádnou přirozenou pozitivní dispozici k milosti.
36. Bůh dává všem nevěřícím bez vlastní viny dostatečnou milost k dosažní věčné spásy.
37. Posvěcující milost je Bohem vlité, na duši trvale lpící nadpřirozené jsoucno.
38. Milost posvěcující není podstata, nýbrž reálný případek, který lpí na duchové podstatě.
39. Milost posvěcující působí účast na božské přirozenosti.
40. Milost posvěcující činí spravedlivého chrámem Ducha sv.
C. SENTENTIAE COMMUNES
41. Také ospravedlněný potřebuje ke konání spásných
skutků aktuální milost.
42. Bůh dává všem věřícím hříšníkům dostatečnou milost k obrácení.
43. Posvěcující milost je reálně rozdílná od caritas.
44. Milost posvěcující propůjčuje duši nadpřirozenou krásu.
45. S milostí posvěcující se vlévají také morální ctnosti.
46. S milostí posvěcující se vlévají také dary Ducha sv.
42. Bůh dává všem věřícím hříšníkům dostatečnou milost k obrácení.
43. Posvěcující milost je reálně rozdílná od caritas.
44. Milost posvěcující propůjčuje duši nadpřirozenou krásu.
45. S milostí posvěcující se vlévají také morální ctnosti.
46. S milostí posvěcující se vlévají také dary Ducha sv.
D. SENTENTIAE FIDEI PROXIMAE
47. Bůh chce i za předpokladu pádu do hříchu a
dědičného hříchu vpravdě a upřímně spásu všech lidí.
48. Milost posvěčující je od Boha rozdílný, stvořený, nadpřirozený dar.
48. Milost posvěčující je od Boha rozdílný, stvořený, nadpřirozený dar.
E. SENTENTIAE PROBABILES
49. Těžký hříšník si může de congruo zasloužit svým
svobodným spolupůsobením s aktuální milostí další aktuální milosti k přípravě
na ospravedlnění a konečně samotnou milost ospravdlňující.
50. Ospravedlněný si může zasloužit milost konečné vytrvalosti de congruo, neboť je vhodné, aby Bůh propůjčil spravedlivému, kerý věrně spolupůsobí s milostí, aktuální milosti, potřebné k vytrvání ve stavu milosti.
51. Ospravedlněný si může de congruo zasloužit po budoucím pádu do hříchu znovudosažení milosti ospravdlňující, neboť je vhodné, aby Bůh hříšníkovi, který předtím ve stavu milosti učinil mnoho dobrého, z milosrdenství daroval opět milost.
52. Ospravedlněný může pro jiné zasloužit de conguro, co může pro sebe samotného zasloužit a nadto také první aktuální milost.
53. Častná dobra jsou jenom potud předmětem nadpřirozené zásluhy, pokud jsou prostředkem k dosažení věčné spásy.
50. Ospravedlněný si může zasloužit milost konečné vytrvalosti de congruo, neboť je vhodné, aby Bůh propůjčil spravedlivému, kerý věrně spolupůsobí s milostí, aktuální milosti, potřebné k vytrvání ve stavu milosti.
51. Ospravedlněný si může de congruo zasloužit po budoucím pádu do hříchu znovudosažení milosti ospravdlňující, neboť je vhodné, aby Bůh hříšníkovi, který předtím ve stavu milosti učinil mnoho dobrého, z milosrdenství daroval opět milost.
52. Ospravedlněný může pro jiné zasloužit de conguro, co může pro sebe samotného zasloužit a nadto také první aktuální milost.
53. Častná dobra jsou jenom potud předmětem nadpřirozené zásluhy, pokud jsou prostředkem k dosažení věčné spásy.
***
A. DE FIDE
1. Svátosti Nového Zákona obsahují milost, kterou označují, a již udělují těm, kteří se jí neprotiví.
2. Svátost působí ex opere operato.
3. Všechny svátosti Nového Zákona udělují příjemci milost posvěcující.
4. Tři svátosti: křest, biřmování a svěcení knězstva vtiskují duši charakter, tj. nezrušitelné svátostné znamení, a nemohou proto být opakována.
5. Svátostný charakter je v duši vtisknuté duchovní znamení.
6. Svátostný charakter trvá až do smrti jeho nositele.
7. Všechny svátosti Nového Zákona byly ustaveny Ježíšem Kristem.
8. Je sedm svátostí Nového Zákona.
9. Svátosti Nového Zákona jsou pro člověka nutné ke spáse.
10. Platnost a účinnost svátostí je nezávislá na pravověrnosti a stavu milosti udělovatele.
11. K platnému udělování svátostí se vyžaduje, aby udělovatel správně konal svátostné znamení.
12. Udělovatel musí mít dále úmysl činit aspoň to, co činí Církev.
13. K hodnému a plody přinášejícímu přijetí svátostí se vyžaduje u dospělého příjemce mravní dispozice.
1. Svátosti Nového Zákona obsahují milost, kterou označují, a již udělují těm, kteří se jí neprotiví.
2. Svátost působí ex opere operato.
3. Všechny svátosti Nového Zákona udělují příjemci milost posvěcující.
4. Tři svátosti: křest, biřmování a svěcení knězstva vtiskují duši charakter, tj. nezrušitelné svátostné znamení, a nemohou proto být opakována.
5. Svátostný charakter je v duši vtisknuté duchovní znamení.
6. Svátostný charakter trvá až do smrti jeho nositele.
7. Všechny svátosti Nového Zákona byly ustaveny Ježíšem Kristem.
8. Je sedm svátostí Nového Zákona.
9. Svátosti Nového Zákona jsou pro člověka nutné ke spáse.
10. Platnost a účinnost svátostí je nezávislá na pravověrnosti a stavu milosti udělovatele.
11. K platnému udělování svátostí se vyžaduje, aby udělovatel správně konal svátostné znamení.
12. Udělovatel musí mít dále úmysl činit aspoň to, co činí Církev.
13. K hodnému a plody přinášejícímu přijetí svátostí se vyžaduje u dospělého příjemce mravní dispozice.
B. SENTENTIAE CERTAE
14. Kristus ustanovil všechny svátosti bezprostředně a osobně.
15. Kristus určil podstatu svátostí. Církev nemá právo je měnit.
16. Bůh může udělovat milosti i bez svátosti.
17. Primárním udělovatelem svátostí je Bohočlověk Ježíš Kristus.
18. Skundárním udělovatelem svátostí je člověk in statu viae.
19. K platnosti svátostí se vyžaduje ze strany dospělého příjemce úmysl přijmout svátost.
20. Svátosti Starého Zákona nepůsobily milost ex opere operato, nýbrž pouze vnější, zákonitou čistotu.
14. Kristus ustanovil všechny svátosti bezprostředně a osobně.
15. Kristus určil podstatu svátostí. Církev nemá právo je měnit.
16. Bůh může udělovat milosti i bez svátosti.
17. Primárním udělovatelem svátostí je Bohočlověk Ježíš Kristus.
18. Skundárním udělovatelem svátostí je člověk in statu viae.
19. K platnosti svátostí se vyžaduje ze strany dospělého příjemce úmysl přijmout svátost.
20. Svátosti Starého Zákona nepůsobily milost ex opere operato, nýbrž pouze vnější, zákonitou čistotu.
C. SENTENTIAE COMMUNES
21. Každá jednotlivá svátost uděluje specifickou svátostnou milost.
22. Svátostný charakter zmocňuje ke křesťanským kultovým úkonům.
23. Svátost může platně přijmout pouze člověk ve stavu pozemského života.
24. S výjimkou svátosti pokání se nevyžaduje k platnosti svátosti ze strany příjemce ani pravověrnost, ani mravní dispozice.
25. Svátosti křtu, biřmování a svěcení knězstva znovu oživují, jsou-li přijaty platně, ale nehodně, po odstranění mravní indispozice, tj. svátostný účinek nastupuje dodatečně.
21. Každá jednotlivá svátost uděluje specifickou svátostnou milost.
22. Svátostný charakter zmocňuje ke křesťanským kultovým úkonům.
23. Svátost může platně přijmout pouze člověk ve stavu pozemského života.
24. S výjimkou svátosti pokání se nevyžaduje k platnosti svátosti ze strany příjemce ani pravověrnost, ani mravní dispozice.
25. Svátosti křtu, biřmování a svěcení knězstva znovu oživují, jsou-li přijaty platně, ale nehodně, po odstranění mravní indispozice, tj. svátostný účinek nastupuje dodatečně.
D. SENTENTIAE FIDEI PROXIMAE
26. Vnější znamení svátostí se skládá ze dvou podstatných částí: věci a slova.
26. Vnější znamení svátostí se skládá ze dvou podstatných částí: věci a slova.
***
A. DE FIDE
1. Křest je pravá svátost, ustanovená Ježíšem Kristem.
2. Materia remota svátosti křtu je pravá a přirozená voda.
3. Křest uděluje milost ospravedlnění.
4. Křest působí odpuštění všech trestů za hříchy, jak věčných, tak časných.
5. Platně, byť i nehodně přijatý křest vtiskuje duši příjemce nezrušitelné duchovní znamení, křestní charkter, a nemůže proto být opakován.
6. Křest vodou (baptismus fluminis) je od dob zvěstování evangelia nutný ke spáse.
7. Křest může být platně udělen každým člověkem.
8. Křest může být přijat každým nepokřteným člověkem in statu viae.
9. Křest nezletilých dětí je platný a dovolený.
1. Křest je pravá svátost, ustanovená Ježíšem Kristem.
2. Materia remota svátosti křtu je pravá a přirozená voda.
3. Křest uděluje milost ospravedlnění.
4. Křest působí odpuštění všech trestů za hříchy, jak věčných, tak časných.
5. Platně, byť i nehodně přijatý křest vtiskuje duši příjemce nezrušitelné duchovní znamení, křestní charkter, a nemůže proto být opakován.
6. Křest vodou (baptismus fluminis) je od dob zvěstování evangelia nutný ke spáse.
7. Křest může být platně udělen každým člověkem.
8. Křest může být přijat každým nepokřteným člověkem in statu viae.
9. Křest nezletilých dětí je platný a dovolený.
B. SENTENTIAE CERTAE
10. Materia proxima svátosti křtu je fyzické obmytí
těla vodou.
C. SENTENTIAE FIDEI PROXIMAE
11. Křest vodou může být v případě nutnosti nahrazen
křtem touhy a krve.
***
A. DE FIDE
1. Biřmování je pravá a vlastní svátost.
2. Biřmování vtiskuje duši nezrušitelné duchové znamení (biřmovací charakter) a nemůže proto být opakováno.
3. Pouze biskup je řádným udělovatelem biřmování.
2. Biřmování vtiskuje duši nezrušitelné duchové znamení (biřmovací charakter) a nemůže proto být opakováno.
3. Pouze biskup je řádným udělovatelem biřmování.
B. SENTENTIAE CERTAE
4. Jakožto svátost živých působí biřmování per se
rozmnožení posvěcující milosti.
5. Mimořádným udělovatelem biřmování je kněz, jemuž tato pravomoc byla dána církevním právem obecně nebo apoštolským indultem.
6. Biřmování může platně přijmout každý pokřtený, který ještě nebyl biřmován.
5. Mimořádným udělovatelem biřmování je kněz, jemuž tato pravomoc byla dána církevním právem obecně nebo apoštolským indultem.
6. Biřmování může platně přijmout každý pokřtený, který ještě nebyl biřmován.
C. SENTENTIAE COMMUNES
7. Forma svátosti biřmování spočívá ve slovech, která
provázejí individuální vzkládání ruky, spojené s pomazáním čela.
8. Specifickým účinkem biřmování je dovršení křestní milosti.
8. Specifickým účinkem biřmování je dovršení křestní milosti.
D. SENTENTIAE FIDEI PROXIMAE
9. Pokřtený může i bez biřmování dosáhnout věčné
spásy.
***
A. DE FIDE
1. V Eucharistii je doopravdy reálně a podstatně
přítomno Tělo a Krev Ježíše Krista.
2. Kristus se v Eucharistii stává přítomným proměnou celé podstaty chleba ve své Tělo a celé podstaty vína ve svou Krev.
3. Způsoby chleba a vína zůstávají i po proměnění podstaty.
4. V Eucharistii je přítomen celý Kristus: jeho tělo a krev, jeho duše a božství.
5. Pod každou z obou způsob je Kristus přítomen celý.
6. V každé části obou způsob je i po rozdělení přítomen celý Kristus.
7. Po konsekraci jsou tělo a krev Kristova trvale přítomny v Eucharistii.
8. Kristu přítomnému v Eucharistii je nuno prokazova kult klanění.
9. Eucharistie je pravá svátost, ustanovaná Ježíšem Kristem.
10. Materií Eucharistie je chléb a víno.
11. Pro děti před užíváním rozumu není přijímání Eucharistie nutné ke spáse.
12. Přijímání pod obojí způsobou není ani na základě božského přikázání, ani jako prostředek ke spáse nutné pro každého jednotlivého člověka.
13. Nositelem konsekrační moci je pouze platně posvěcený kněz.
14. Svátost Eucharistie může platně přijmout každý pokřtený člověk in statu viae.
15. K hodnému přijímání Eucharistie se vyžaduje stav milosti a pravý a zbožný úmysl. /de fide pokud jde o stav milosti/
16. Mše svatá je pravou a vlastní obětí.
17. Mešní obětí se zpřítomňuje Kristova oběť na kříži, slaví se její památka a aplikuje se její spásná moc.
18. Při mešní oběti jsou obětní dar a primární obětník totožní, rozdílný je pouze způsob přinesení oběti.
19. Mešní oběť není pouze obětí chvály a díků, nýbrž také smírnou a prosebnou obětí.
2. Kristus se v Eucharistii stává přítomným proměnou celé podstaty chleba ve své Tělo a celé podstaty vína ve svou Krev.
3. Způsoby chleba a vína zůstávají i po proměnění podstaty.
4. V Eucharistii je přítomen celý Kristus: jeho tělo a krev, jeho duše a božství.
5. Pod každou z obou způsob je Kristus přítomen celý.
6. V každé části obou způsob je i po rozdělení přítomen celý Kristus.
7. Po konsekraci jsou tělo a krev Kristova trvale přítomny v Eucharistii.
8. Kristu přítomnému v Eucharistii je nuno prokazova kult klanění.
9. Eucharistie je pravá svátost, ustanovaná Ježíšem Kristem.
10. Materií Eucharistie je chléb a víno.
11. Pro děti před užíváním rozumu není přijímání Eucharistie nutné ke spáse.
12. Přijímání pod obojí způsobou není ani na základě božského přikázání, ani jako prostředek ke spáse nutné pro každého jednotlivého člověka.
13. Nositelem konsekrační moci je pouze platně posvěcený kněz.
14. Svátost Eucharistie může platně přijmout každý pokřtený člověk in statu viae.
15. K hodnému přijímání Eucharistie se vyžaduje stav milosti a pravý a zbožný úmysl. /de fide pokud jde o stav milosti/
16. Mše svatá je pravou a vlastní obětí.
17. Mešní obětí se zpřítomňuje Kristova oběť na kříži, slaví se její památka a aplikuje se její spásná moc.
18. Při mešní oběti jsou obětní dar a primární obětník totožní, rozdílný je pouze způsob přinesení oběti.
19. Mešní oběť není pouze obětí chvály a díků, nýbrž také smírnou a prosebnou obětí.
B. SENTENTIAE CERTAE
20. Svátostné způsoby po proměně podstaty si
ponechávají svou fyzickou realitu.
21. Svátostné způsoby dále trvají bez subjektu, na němž by lpěly.
22. Kristova reálná přítomnost v Eucharistii je tajemstvím víry.
23. Formou Eucharistie jsou při konsekraci pronášená ustanovující slova Kristova.
24. Hlavním účinkem Eucharistie je niterné spojení s Kristem.
25. Eucharistie jako pokrm duše udržuje a rozmnožuje nadpřirozený život duše.
26. Eucharistie je zárukou nebeské blaženosti a budoucího tělesného vzkříšení.
27. Pro dospělé je přijímaní Eucharistie nutné ke spáse nutností příkazu (necessitate praecepti).
21. Svátostné způsoby dále trvají bez subjektu, na němž by lpěly.
22. Kristova reálná přítomnost v Eucharistii je tajemstvím víry.
23. Formou Eucharistie jsou při konsekraci pronášená ustanovující slova Kristova.
24. Hlavním účinkem Eucharistie je niterné spojení s Kristem.
25. Eucharistie jako pokrm duše udržuje a rozmnožuje nadpřirozený život duše.
26. Eucharistie je zárukou nebeské blaženosti a budoucího tělesného vzkříšení.
27. Pro dospělé je přijímaní Eucharistie nutné ke spáse nutností příkazu (necessitate praecepti).
C. SENTENTIAE COMMUNES
28. Podstatný obětní úkon spičívá jedině v
proměňování.
***
A. DE FIDE
1. Církev přijala od Krista moc odpouštět hříchy
spáchané po křtu.
2. Církevní absolucí se odpouštějí hříchy skutečně a bezprostředně.
3. Absoluční moc Církve se vztahuje na všechny hříchy bez výjimky.
4. Výkon církevní moci odpuštění hříchů (tj. sv. zpověď) je soudcovským aktem.
5. Odpuštění hříchů na základě absoluční moci církve je pravou a vlastní svátostí, odlišnou od křtu.
6. Dokonalá lítost působí mimosvátostné ospravedlnění, je-li spojena s touhou po svátosti (votum sacramenti).
7. Lítost vycházející z motivu bázně je mravně dobrým a nadpřirozeným aktem.
8. Svátostné vyznání hříchů je z moci božského práva nařízeno a je nutné ke spáse.
9. Podle Božského ustanovení podléhají zpovědní povinnosti všechny těžké hříchy podle druhu, počtu a okolností měnících druh hříchu.
10. Vyznání lehkých hříchů není nutné, avšak je dovolené a užitečné.
11. S odpuštěním viny a věčných trestů nejsou současně vždy Bohem odpuštěny všechny časné tresty za hříchy.
12. Kněz má právo i povinnost podle povahy hříchů a kajícníkovy schopnosti uložit spásné a přiměřené skutky dostiučinění.
13. Také mimořádné kající skutky, jako konání dobrovolných kajících cvičení a trpělivé snášení utrpení, mají satifaktorní hodnotu.
14. Forma svátosti pokání spočívá ve slovech absoluce.
15. Absoluce ve spojení s úkony kajícníkovi působí odpuštění hříchů.
16. Hlavním účinkem svátosti pokání je smíření hříšníka s Bohem.
17. Svátost pokání je pro ty, kteří po křtu upadli do těžkého hříchu, nutná ke spáse.
18. Jedinými nositeli absoluční moci jsou biskupové a kněží.
19. Absoluci udělenou jáhny a laiky nelze považovat za svátostné rozhřešení.
20. Svátost pokání může přijmout každý pokřtěný, který po křtu spáchal těžký nebo lehký hřích.
21. Církev má moc udělovat odpustky.
22. Užívání odpustků je pro věřící užitečné a spásné.
2. Církevní absolucí se odpouštějí hříchy skutečně a bezprostředně.
3. Absoluční moc Církve se vztahuje na všechny hříchy bez výjimky.
4. Výkon církevní moci odpuštění hříchů (tj. sv. zpověď) je soudcovským aktem.
5. Odpuštění hříchů na základě absoluční moci církve je pravou a vlastní svátostí, odlišnou od křtu.
6. Dokonalá lítost působí mimosvátostné ospravedlnění, je-li spojena s touhou po svátosti (votum sacramenti).
7. Lítost vycházející z motivu bázně je mravně dobrým a nadpřirozeným aktem.
8. Svátostné vyznání hříchů je z moci božského práva nařízeno a je nutné ke spáse.
9. Podle Božského ustanovení podléhají zpovědní povinnosti všechny těžké hříchy podle druhu, počtu a okolností měnících druh hříchu.
10. Vyznání lehkých hříchů není nutné, avšak je dovolené a užitečné.
11. S odpuštěním viny a věčných trestů nejsou současně vždy Bohem odpuštěny všechny časné tresty za hříchy.
12. Kněz má právo i povinnost podle povahy hříchů a kajícníkovy schopnosti uložit spásné a přiměřené skutky dostiučinění.
13. Také mimořádné kající skutky, jako konání dobrovolných kajících cvičení a trpělivé snášení utrpení, mají satifaktorní hodnotu.
14. Forma svátosti pokání spočívá ve slovech absoluce.
15. Absoluce ve spojení s úkony kajícníkovi působí odpuštění hříchů.
16. Hlavním účinkem svátosti pokání je smíření hříšníka s Bohem.
17. Svátost pokání je pro ty, kteří po křtu upadli do těžkého hříchu, nutná ke spáse.
18. Jedinými nositeli absoluční moci jsou biskupové a kněží.
19. Absoluci udělenou jáhny a laiky nelze považovat za svátostné rozhřešení.
20. Svátost pokání může přijmout každý pokřtěný, který po křtu spáchal těžký nebo lehký hřích.
21. Církev má moc udělovat odpustky.
22. Užívání odpustků je pro věřící užitečné a spásné.
B. SENTENTIAE CERTAE
23. Také hříchy, které jsou již přímo odpuštěny
církevní mocí klíčů, jsou dostatečným předmětem zpovědi.
C. SENTENTIAE COMMUNES
24. Dobré skutky, vykonané ve stavu milosti, které
byly těžkým hříchem umrtveny, tj. staly se neúčinnými, znovu ožívají.
25. Zdrojem odpustků je poklad dostiučinění církve, který spočívá v přemíře dostiučinění Krista a svatých.
25. Zdrojem odpustků je poklad dostiučinění církve, který spočívá v přemíře dostiučinění Krista a svatých.
D. SENTENTIAE FIDEI PROXIMAE
26. Dokonalá lítost dává těžkému hříšníkovi milost
ospravedlnění již před aktuálním přijetím svátosti pokání.
27. Nedokonalá lítost stačí k odpuštění hříchů ve svátosti pokání.
27. Nedokonalá lítost stačí k odpuštění hříchů ve svátosti pokání.
***
A. DE FIDE
1. Pomazání nemocných je pravou a vlastní svátostí,
ustanovenou Kristem.
2. Materia remota pomazání nemocných je olej.
3. Forma spočívá v modlitbě kněze za nemocného, která provází pomazání.
4. Pomazání nemocných dává nemocným milost Ducha sv. k posile a povzbuzení.
5. Svátostným pomazáním nemocných se odpouštějí dosud zbylé těžké i všední hříchy.
6, Pomazání nemocných někdy působí navrácení tělesného zdraví, prospívá-li to spáse duše.
7. Pomazání nemocných může být platně uděleno pouze biskupy a kněžími.
8. Pomazání nemocných může být platně přijato pouze těžce nemocnými věřícími.
2. Materia remota pomazání nemocných je olej.
3. Forma spočívá v modlitbě kněze za nemocného, která provází pomazání.
4. Pomazání nemocných dává nemocným milost Ducha sv. k posile a povzbuzení.
5. Svátostným pomazáním nemocných se odpouštějí dosud zbylé těžké i všední hříchy.
6, Pomazání nemocných někdy působí navrácení tělesného zdraví, prospívá-li to spáse duše.
7. Pomazání nemocných může být platně uděleno pouze biskupy a kněžími.
8. Pomazání nemocných může být platně přijato pouze těžce nemocnými věřícími.
B. SENTENTIAE COMMUNES
9. Pomazání nemocných není samo o sobě nutné ke spáse.
10. K platnému přijetí pomazání nemocných je nutné užívání rozumu.
10. K platnému přijetí pomazání nemocných je nutné užívání rozumu.
***
A. DE FIDE
1. Svěcení kněžstva je pravou a vlastní svátostí,
ustanovenou Kristem.
2. Kněžské svěcení je svátost.
3. Biskupové jsou nadřazeni kněžím.
4. Materia jáhenského, kněžského a biskupského svěcení je jedině vzkládání rukou.
5. Svátost svěcení kněžstva dává svěcenci milost posvěcující.
6. Svátost svěcení kněžstva vstikuje příjemci charakter.
7. Svátost svěcení kněžstva dává příjemci trvalou duchovní moc.
8. Řádným udělovatelem všech stupňů svěcení a služeb je jedině platně posvěcený biskup.
2. Kněžské svěcení je svátost.
3. Biskupové jsou nadřazeni kněžím.
4. Materia jáhenského, kněžského a biskupského svěcení je jedině vzkládání rukou.
5. Svátost svěcení kněžstva dává svěcenci milost posvěcující.
6. Svátost svěcení kněžstva vstikuje příjemci charakter.
7. Svátost svěcení kněžstva dává příjemci trvalou duchovní moc.
8. Řádným udělovatelem všech stupňů svěcení a služeb je jedině platně posvěcený biskup.
B. SENTENTIAE CERTAE
9. Každý platně posvěcený biskup, i heretiký,
schizmatický, simoniacký i exkomunikovaný, může platně udělit svátost svěcení
kněžstva za předpokladu, že má potřebný úmysl a zachovává podstatný vnější
obřad.
10. Mimořádným udělovatelem služeb a zásvětných ritů je kněz (vyšší řeholní představený.)
11. Svátost svěcení kněžstva může platně přijmout pouze pokřtěný muž.
10. Mimořádným udělovatelem služeb a zásvětných ritů je kněz (vyšší řeholní představený.)
11. Svátost svěcení kněžstva může platně přijmout pouze pokřtěný muž.
C. SENTENTIAE FIDEI PROXIMAE
12. Jáhenské svěcení je svátost.
13. Biskupské svěcení je svátost.
14. Předání předmětů není nutné k platnosti jáhenského, kněžského a biskupského svěcení.
13. Biskupské svěcení je svátost.
14. Předání předmětů není nutné k platnosti jáhenského, kněžského a biskupského svěcení.
***
A. DE FIDE
1. Manželství je pravou a vlastní svátostí,
ustanovenou Kristem.
2. Ze svátostné manželské smlouvy vzniká manželský svazek, který zavazuje oba manžely doživotně k nedílnému životním společenství.
3. Svátost manželství dává těm, kdo uzavírají manželský sňatek, posvěcující milost.
2. Ze svátostné manželské smlouvy vzniká manželský svazek, který zavazuje oba manžely doživotně k nedílnému životním společenství.
3. Svátost manželství dává těm, kdo uzavírají manželský sňatek, posvěcující milost.
B. SENTENTIAE CERTAE
4. Manželství není ustanoveno lidmi, nýbrž Bohem.
5. Prvotním cílem manželství je plození a výchova potomstva. Druhotným cílem je vzájemná pomoc a morálně spořádané uspokojení pohlavního pudu. (V novém Ottovi: Účelem svátosti manželství je vytvoření společenství lásky k plození a výchově dětí a ke vzájemné pomoci. (Gaudium et spes!))
6. Podstatnými vlastnosti manželství jsou jedinost (monogamie) a nerozlučitelnost.
7. Každá platná manželská smlouva mezi křesťany je sama sebou svátostí. (pozn. příčinou účinnou manželství je vzájemné dobrovolné prohlášení snoubenců).
8. Ti, kdo uzavírají manželskou smlouvu, udělují si vzájemně svátost manželství.
9. Církev má vlastní a výhradní právo v manželských záležitostech pokřtěných, pokud jde o svátosti, stanovit zákony a právní předpisy.
5. Prvotním cílem manželství je plození a výchova potomstva. Druhotným cílem je vzájemná pomoc a morálně spořádané uspokojení pohlavního pudu. (V novém Ottovi: Účelem svátosti manželství je vytvoření společenství lásky k plození a výchově dětí a ke vzájemné pomoci. (Gaudium et spes!))
6. Podstatnými vlastnosti manželství jsou jedinost (monogamie) a nerozlučitelnost.
7. Každá platná manželská smlouva mezi křesťany je sama sebou svátostí. (pozn. příčinou účinnou manželství je vzájemné dobrovolné prohlášení snoubenců).
8. Ti, kdo uzavírají manželskou smlouvu, udělují si vzájemně svátost manželství.
9. Církev má vlastní a výhradní právo v manželských záležitostech pokřtěných, pokud jde o svátosti, stanovit zákony a právní předpisy.
***
A. DE FIDE
1. Smrt je v přítomném řádu trestem za dědičný hřích.
2. Všichni lidé stižení dědičným hříchem jsou podrobeni zákonu smrti.
3. Duše spravedlivých, které v okamžiku smrti jsou prosty všech hříchů a trestů za hříchy, vcházejí do nebe.
4. Nebeská blaženost trvá věčně.
5. Stupeň nebeské blaženosti je u jednotlivých bažených rozdílný podle stupně jejich zásluh.
6. Duše těch, kteří umírají ve stavu osobního těžkého hříchu, jdou do pekla.
7. Pekelný trest trvá věčně.
8. Duše spravedlivých, které v okamžku smrti jsou ještě zatíženy lehkými hříchy nebo časnými tresty za hříchy, jdou do očistce.
9. Na konci světa přijde Kristus k soudu.
10. Všichni mrtví vstanou v soudný den se svými těly.
11. Mrtví vstanou numericky s týmž tělem, jaké měli na zemi.
12. Kristus bude po svém příchodu soudit všechny lidi.
2. Všichni lidé stižení dědičným hříchem jsou podrobeni zákonu smrti.
3. Duše spravedlivých, které v okamžiku smrti jsou prosty všech hříchů a trestů za hříchy, vcházejí do nebe.
4. Nebeská blaženost trvá věčně.
5. Stupeň nebeské blaženosti je u jednotlivých bažených rozdílný podle stupně jejich zásluh.
6. Duše těch, kteří umírají ve stavu osobního těžkého hříchu, jdou do pekla.
7. Pekelný trest trvá věčně.
8. Duše spravedlivých, které v okamžku smrti jsou ještě zatíženy lehkými hříchy nebo časnými tresty za hříchy, jdou do očistce.
9. Na konci světa přijde Kristus k soudu.
10. Všichni mrtví vstanou v soudný den se svými těly.
11. Mrtví vstanou numericky s týmž tělem, jaké měli na zemi.
12. Kristus bude po svém příchodu soudit všechny lidi.
B. SENTENTIAE CERTAE
13. Smrtí přestává doba zásluhy a nezásluhy a možnost
obrácení.
14. Doba Ježíšova příchodu je lidem neznáma.
15. Těla spravedlivých budou podle vzoru vzkříšeného těla Kristova přěmeněna a oslavena.
16. Těla bezbožných vstanou v nepomíjejícnosti a nesmrtelnosti, avšak nebudou oslavena.
17. Přítomný svět zanikne v soudný den.
18. Přítomný svět bude v soudný den nově uspořádán.
14. Doba Ježíšova příchodu je lidem neznáma.
15. Těla spravedlivých budou podle vzoru vzkříšeného těla Kristova přěmeněna a oslavena.
16. Těla bezbožných vstanou v nepomíjejícnosti a nesmrtelnosti, avšak nebudou oslavena.
17. Přítomný svět zanikne v soudný den.
18. Přítomný svět bude v soudný den nově uspořádán.
C. SENTENTIAE COMMUNES
19. K podstatné nebeské blaženosti, která vzniká z
bezprostřdního patření na Boha, přistupuje akcidentální blaženost, která
vychází z přirozeného poznání a milování stvořených věcí.
20. Míra trestu jednotlivých zavržených je rozdílá podle stupně jejich viny.
21. Očistec netrvá přes všeobecný soud.
20. Míra trestu jednotlivých zavržených je rozdílá podle stupně jejich viny.
21. Očistec netrvá přes všeobecný soud.
D. SENTENTIAE FIDEI PROXIMAE
22. Bezprostředně po úmrtí se koná zvlástní soud, při
nemž se božským rozsudkem rozhoduje o osudu zemřelých.
