Protimodernistická přísaha
Tzv. protimodernistická přísaha byla uložena papežem
sv. Piem X. 1. září 1910 v motu proprio Sacrorum antistitum všem katolickým
kněžím bez rozdílu, všem kandidátům kněžství, biskupům a všem členům
vatikánských kongregací bez výjimky. Přísahu byli taktéž povinni skládat
kazatelé, duchovní vůdci či profesoři filosoficko-teologických seminářů.
Přísaha se skládala do roku 1967, kdy byla za pontifikátu Pavla VI. tato
povinnost zrušena a společně s Tridentským vyznáním víry nahrazena jinými
formulemi.
Já, N.N., pevně uznávám a přijímám vcelku i jednotlivě
všechno, co bylo od neomylného učitelského úřadu svaté Církve katolické hájeno,
vymezeno a prohlášeno, zvláště ony věroučné i mravoučné statě, které přímo
odmítají omyly a bludy této doby.
A sice za prvé vyznávám, že Bůh, první Příčina a
poslední Cíl všech věcí, může být s jistotou poznán, ba i dokázán světlem
přirozeného rozumu “skrze to, co bylo stvořeno”, to znamená skrze viditelnou
část Božího stvořitelského díla jako příčina z účinků.
Za druhé přijímám a uznávám vnější důkazy zjevení
Božího, to znamená božské skutky, a sice v prvé řadě
zázraky a proroctví, jako naprosto jisté známky božského původu křesťanského
náboženství a považuji je za nejvýš přiměřené chápání všech lidí všech dob,
tedy i doby této.
Za třetí pevně věřím, že svatá Církev katolická,
Strážkyně a Učitelka zjeveného slova Božího, byla bezprostředně a přímo
založeno od samého skutečného a historického Krista, když ještě žil mezi námi,
a že byla vybudována na sv. Petru, knížeti apoštolské hierarchie, a na jeho
nástupcích všech časů.
Za čtvrté upřímně přijímám učení víry, jak se nám
dochovalo vždy v tomtéž smyslu a v tomtéž významu od apoštolů skrze pravověrné
církevní Otce, a proto zcela zavrhuji bludnou smyšlenku o vývoji dogmat, jako
by dogmata během času měnila smysl a význam a jako by nynější dogmata byla
odlišná od těch, kterých se svatá Církev katolická přidržovala dříve, a rovněž
zavrhuji každý omyl, na jehož základě je božský poklad víry, jenž byl odevzdán svaté
Církvi katolické, Snoubence Kristově, a jenž má být od ní věrně střežen,
nahrazován filozofickými nálezy nebo vůbec výtvory lidského vědomí, které se
prý postupně formovalo lidským úsilím a které se prý má do budoucna v neustálém
pokroku nadále zdokonalovat.
Za páté neochvějně věřím a upřímně vyznávám, že víra
není slepým náboženským citem, vyvěrajícím z hlubokého podvědomí pod tlakem
citu srdce a sklonu mravně utvářené vůle, nýbrž je skutečným rozumovým
přisvědčením pravdě, přijaté zevně slyšením slova Božího, jímž pro autoritu
nejvýš pravdomluvného a věrného Boha uznáváme za pravdivé, co bylo od něho,
Boha osobního, našeho Stvořitele a Pána, řečeno, dosvědčeno a zjeveno.
Co se mé osoby týče, celou svou duší se též připojuji
s náležitou uctivostí ke všem zavržením, prohlášením a předpisům, obsaženým v
encyklice “Pascendi dominici gregis” ze dne 8.9. 1907 i v dekretu “Lamentabili”
ze dne 3.7. 1907, především k tomu, co tam bylo řečeno o tzv. historii
dogmat.
Rovněž zavrhuji omyl těch, kdo tvrdí, že víra, kterou
svatá Církev katolická předkládá, by mohla být v rozporu s historickou
skutečností a že katolická dogmata, jak jsou nyní chápána, se nedají uvést v
soulad s pravdivějšími počátky křesťanského náboženství.
Odsuzuji a zavrhuji také názor těch, kdo říkají, že
vzdělanější křesťan vystupuje jako dvojí osoba, jednou jako věřící, jindy jako
historik, jako by historiku bylo dovoleno přidržovat se toho, co je v rozporu s
vírou věřícího, či jako by historik směl vytvářet předpoklady, z nichž by jako
důsledek vyplývalo, že dogmata jsou buď nepravdivá, anebo pochybná, pokud by
neměla být popřena vůbec.
Zavrhuji rovněž onen způsob rozboru a výkladu Písma
svatého, který pomíjí tradici svaté Církve katolické, analogii víry a normy
Apoštolského Stolce a přidržuje se smyšlenek racionalistů a - stejně nedovoleně
jako opovážlivě - uznává textovou kritiku jako jediné a nejvyšší pravidlo.
Kromě toho zavrhuji názor těch, kdo tvrdí, že ten, kdo
vyučuje oboru historické teologie nebo o této věci píše, musí nejprve odložit předsudek
o nadpřirozeném původu katolické tradice či o příslibu božské podpory trvalého
uchování všech zjevených pravd; poté musí vykládat spisy jednotlivých
církevních Otců s vyloučením jakékoli posvátné autority jedině na podkladě vědy
a se stejnou svobodou soudu, s jakou se přistupuje ke studiu všech světských
písemných památek.
Nakonec prohlašuji zcela všeobecně, že naprosto
nezastávám onen omyl, podle kterého modernisté tvrdí, že svatá tradice
neobsahuje nic božského, nebo, což je mnohem horší, tuto přijímají v
panteistickém smyslu tak, že nezůstane nic než prostá a jednoduchá skutečnost,
kterou je nutné stavět na roveň obecným historickým zkušenostem: že totiž lidé
sami svou pílí, svým důvtipem a svou duševní schopností postupně rozvíjeli
nauku započatou od Krista a jeho apoštolů.
Proto se nyní přidržuji s neotřesitelnou pevností a
budu se přidržovat až do posledního dechu svého života víry církevních Otců o
bezpečném charismatu pravdy, které bylo, je a vždycky bude “v apoštolské
posloupnosti biskupského úřadu”; ne aby se zastávalo to, co by se mohlo zdát
lepším a vhodnějším podle kultury té které doby, nýbrž aby naprostá a
nezměnitelná pravda, od počátku hlásaná od apoštolů, “nikdy nebyla jinak věřena
a nikdy jinak chápána”.
Slibuji, že toto všechno budu věrně, úplně a upřímně
zachovávat a nenarušeně střežit a že se nikdy při žádné příležitosti, ani při
ústním hlásání, ani při písemném podání, od toho v učení neodchýlím. Tak
slibuji, tak přísahám, tak mi pomáhej Bůh a tato svatá evangelia Boží. Amen.
