Zasvěcení světa nejsvětějšímu
srdci Ježíšovu před sto lety
Annum sacrum
Encyklika papeže Lva XIII.
z 25. května 1899
***
Lev XIII., Encyklika o zasvěcení
lidstva Ježíšovu srdci ASS XXXI (1899)
Soukromý překlad německé verze
Soukromý překlad německé verze
Přeložil Ladislav Souček.
Vendée děkuje panu Zdeňkovi K. za
zprostředkování elektronické podoby tohoto textu.
***
a) papežové a úcta k Ježíšovu srdci. (104)
b) rozhodnutí zasvětit svět. (105)
b) rozhodnutí zasvětit svět. (105)
I. Právo Krista na naši oddanost a úctu
1. právo přirozené: je naším Králem a PÁNEM. (106 –
109)
2. právo nabyté:
a) vykoupením. (110 – 111)
b) naším zásvětným aktem. (112 – 114)
a) vykoupením. (110 – 111)
b) naším zásvětným aktem. (112 – 114)
II. Požehnání zásvětného aktu
1. pro jednotlivce. (115)
2. pro národy a Církev. (116)
Závěr:
a) manifestace vděčnosti. (118)
b) dodatek: zásvětná modlitba. (119)
b) dodatek: zásvětná modlitba. (119)
***
Před nedávnem, jak je vám známo, jsme vyhlásili
apoštolským listem podle práva a tradice Našich předchůdců svatý jubilejní rok,
který má být brzy oslaven v Našem městě. Dnes chceme jako přímo naděje plný
závdavek pro požehnaný průběh této slavnosti podnítit další vynikající dílo a
svěřit vám je. Očekáváme od něj z pádných důvodů nádherné a trvalé ovoce, v
prvé radě pro celé křesťanstvo, ale pak také pro celé lidstvo, jestliže se na
něm budou všichni podílet s přesvědčením, jednomyslností a zanícením.
Již častěji jsme usilovali o to, vzít důrazně v
ochranu onu drahocennou zbožnost, která je založena na úctě k nejsvětějšímu
srdci Ježíšovu, aby nabyla na přitažlivosti. V tom jsme následovali příklad
Našich předchůdců, Innocence III., Benedikta XIII., Klementa XIII., Pia VI.,
Pia VII. a Pia IX. (prohlášen za svatého papežem Piem XII. 29. května 1954
pozn. překl.). Zvláštním způsobem jsme to proklamovali Naším dekretem 28.
června 1889, jímž jsme povýšili svátek srdce Ježíšova na slavnost prvého řádu.
Nyní však máme v úmyslu vzdát ještě velkolepější čest, která by měla
znamenat doslovné dokonání a korunovaci všech dosavadních poct, které kdy byly
prokázány nejsvětějšímu srdci Ježíšovu; nadějeme se, že Ježíš Kristus, náš
Vykupitel, to přijme se zalíbením.
Předsevzetí, o němž se zmiňujeme, není pouhým podnětem
posledních let. Přibližně před 25 lety - když se přibližovala oslava druhého
desetiletí památky - na příkaz, který Bůh sdělil blažené Markétě Marii Alacoque
ohledně šíření zbožnosti k Ježíšovu srdci (teprve po 150 letech zavedl Pius IX.
svátek srdce Ježíšova v polovině 19.století - pozn. překl.) - již v té době
docházely nesčetné petice ze všech míst, nejen od soukromých osob, nýbrž i od
biskupů, papeži Piu IX., které požadovaly zasvěceni světa Ježíšovu srdci.
Tenkrát se rozhodlo o odloženi této věci, aby bylo možno ji zraleji uvážit. V
mezidobí však státům, které o to usilovaly, se udělilo dovolení vykonat
zasvěceni jednotlivě; byla pro to předepsána vlastní zásvětná formule. Protože
však nově přistoupily závažné důvody, považujeme teď současnou situaci za
příznivou k uskutečnění Našeho záměru.
Tento obsáhlý a nejvyšší projev úcty i odevzdanosti
Ježíši Kristu zajisté mu náleží právem, protože On je nevyšší vládce a Pán,
Kyrios. Vždyť jeho vláda se nevztahuje jen na katolické národy nebo
ony, které právem křtu patří k Církvi, ač je mylné názory vzdalují nebo
nejednotnost je vylučuje ze společenství lásky; jeho vláda se
nadto vztahuje i na ty, kteří křesťanskou víru nemají. V plném smyslu
slova podléhá celé lidstvo moci Ježíše Krista. On je přece jednorozený Otce a
stejné podstaty s Ním, výblesk jeho slávy a pravý výraz jeho podstaty
(Žid 1, 3). Proto musí mít vše společné s Otcem, následkem toho i vládu
nad celým tvorstvem. Boží Syn praví sám o sobě ústy proroka: jsem Jím
dosazen za krále nad Sionem, jeho svatou horou… Hospodin mi řekl: ty jsi můj
syn, dnes jsem tě zplodil. Požádáš-li mne, chci ti dát národy za dědictví a za
vlastnictví nejzazší končiny země (Ž 2, 6-8). Těmito slovy prohlašuje, že
obdržel od Boha vládu nejen nad celou Církví, která je míněna pojmem svatá hora
Sion, nýbrž nad celým okrskem zemským, až kam je možno situovat jeho hranice.
107
Zásadní moment, na němž tato moc spočívá, je důvodně
označen slovy ty jsi můj syn, dnes jsem tě zplodil. Právě proto, že je
Synem Krále všech jsoucen, je i dědicem Jeho moci; proto je psáno chci ti
dát národy za dědictví. Podobně se vyjadřuje i apoštol: dosadil jej za
dědice kosmu (Žid. 1, 2).
Se zvláštním důrazem je však nutno přijímat to,
co Ježíš Kristus sám o svém království řekl, nikoli ústy apoštolů nebo proroků,
nýbrž svými vlastními slovy. Když se jej totiž římský místodržící tázal: „Ty
jsi tedy král?“, odpověděl bez zaváhání: „Ano. Já jsem Král!“ (Jan 18, 37).
Ještě výrazněji před námi vyvstane velikost Jeho moci a nezměřitelnost Jeho
říše ze slov, která řekl apoštolům: „Mně je dána veškerá moc na nebi i na
zemi“ (Mt 28, 18).
108
Když Kristus obdržel veškerou moc, nevyhnutelně
z toho plyne, že Jeho vláda je nad vším, je naprosto bezpodmínečná, není
podřízená vůli kohokoli druhého, nic se jí nemůže vyrovnat anebo podobat;
protože je mu dána taková moc nad nebem a zemí, musí se mu nebe i země
podrobovat.
109
Kristus toto jedinečné a jen Jemu jedinému
příslušející právo také reálně vykonával, když dával apoštolům příkaz, aby
všude zvěstovali jeho učení, křtem přivtělovali lidi jediné svaté Církvi a
ukládali jim zákony, které nikdo nemůže odmítat bez ohrožení vlastní záchrany
pro věčnost.
Shora řečeným ještě není uvedeno všechno. Kristus
disponuje nejen přirozeným právem vládnout jako Syn Boží, nýbrž k tomu
ještě právem, které získal. On nás přece zachránil z moci temnoty (Kol.
1, 13) a vydal sám sebe jako výkupné za všechny (1 Tim 2, 6). Proto tvoří
nejen katolíci a všichni křesťansky pokřtění, ale i všichni lidé, jednotlivci i
lidstvo, národ, který Kristus získal pro sebe (1 Pt 2, 9). Výstižně tuto pravdu
formuluje svatý Augustin, když píše: Vy se ptáte, co koupil? Přihlédněte,
jak mnoho dal a dojdete k tomu, co koupil. Krev Kristova je ta cena! Co
může vyvážit tak vysokou cenu? Nic jiného, než celý svět, nic jiného, než
všechny národy! Za celý kosmos vydal všechno, co bylo jeho (Augustinus,
Trac. In Ioannem CXX, PL 35, 1953).
111
Avšak jakým způsobem mohou i nevěřící podléhati moci i
vládě Krista? Podrobné zdůvodnění nacházíme u sv. Tomáše. Při pojednání o
soudcovské moci Kristově klade otázku, zda se vztahuje na všechny lidi; odpovídá
nejprve, že moc soudní je atributem moci královské a vyvozuje, že všechno je
Kristu podřízeno z titulu práva, i když vzhledem k výkonu tohoto
práva ještě dosud není podřízeno vše (Tomáš Akvinský, Summa theol. IIIq. 59
art.4 ad 2). Kristus totiž vykonává svou panovnickou moc nad lidmi
prostřednictvím pravdy, spravedlnosti a především lásky.
Kristus však ve své dobrotě připouští ku svému nároku
na moc a vládu – jestliže si to tak přejeme – nastolení nového titulu právního
nároku a to na naši spontánní odevzdanost. Ježíš Kristus, náš Bůh a Vykupitel,
je ovšem nekonečně bohatý, protože mu přísluší v nekonečné míře
vlastnictví naprosto všeho; naproti tomu my sami jsme tak potřební a chudí,
protože nemáme zcela nic vlastního, co bychom mu byli schopni darovat. Proto ve
své nezměrně lásce a dobrotě neodmítne, když mu obětujeme a přivlastňujeme to,
co Jemu beze zbytku náleží, jako kdyby to bylo naše vlastnictví, naše o právo
opřené vlastnictví. Nejen, že neodmítne, nýbrž si to přeje a prosí dokonce můj
synu, dej mi své srdce! (Přísl. 23, 26). Záleží tedy skutečně na nás, na
naší ochotě, zda mu darujeme svou vůli a své srdce.
Naším zásvětným aktem na jedné straně uznáváme jeho
svrchovanost a dobrovolně i manifestačně se podřizujeme jeho vládě; na druhé
straně tímto činem stvrzujeme svou pohotovost Jemu obětovat náš dar s radostným
srdcem, jako kdyby náležel nám, a prosíme jej, aby milostivě přijal, co mu
náleží výhradně a zcela. To je horizont zásvětného aktu, o který jde, a smysl
Našich slov.
113
Protože nejsvětější srdce je nejvýstižnější symbol
nezměrné Ježíšovy lásky, která nás vybízí k odpovědi rovněž z lásky, je
zasvěcení srdci Ježíšovu zcela přirozené. Není to vlastně nic jiného, než
umocněné sebeobětování Ježíši Kristu, protože všechna úcta, obdiv a láska,
kterou prokazujeme božskému srdci, míří reálně k těžišti samotné osobnosti
Ježíše Krista. Proto povzbuzujeme a nabádáme všechny, kteří božské srdce
milují, aby tento zásvětný akt pohotově vykonali. To by bylo nejkrásnějším
splněním Našich přání, aby všichni uskutečnili svá zasvěcení ve stejném dnu,
aby totožná zaslíbení mnoha tisíc zbožných duší stoupalo k nebi ve shodné době.
114
Nelze v ten den zapomenout nesčetné zástupy těch,
kteří světlo křesťanské pravdy ještě nepřijali. My zastupujeme Toho, který přišel,
aby zachránil, co zahynulo, a který vylil svou krev za záchranu celého lidstva.
Proto také se nepřetržitě snažíme i těm nešťastným, kteří ještě sedí ve stínu
smrti, zprostředkovat pravý život, když vysíláme do všech kouta světa Kristovy
posly, aby je vyučovali. Podobně svěřujeme nyní z hlubokého soucitu s jejich
osudem i je nejsvětějšímu srdci Ježíšovu zcela jedinečným způsobem a Jemu je
zasvěcujeme, jak dalece jsme toho schopni.
Tak zasvěcení všem, kteří budou jednat podle Naší
rady, získá velké požehnání. Kdo totiž Krista již zná a miluje, brzy zjistí, že
tento akt oslavy a oddanosti má za následek prohloubení víry a lásky. Navíc
ještě ti, kteří Krista sice znají, ale jeho přikázání a Zákona nedbají, zanítí
svou lásku z božského srdce. Pro ještě víc politováníhodně oběti slepé
zášti chceme prosit jednomyslně o pomoc z nebe: kéž Ježíš Kristus, jehož
moci z titulu práva podléhají, vládne brzy skutečně i nad nimi! Nikoli až v
životě příštím, kdy jeho vůle se naplní záchranou jedněch a potrestáním druhých
na všech lidech jako celku, nýbrž ještě v tomto pozemském čase ať je povolá k
víře a probudí k lásce. Kéž jsou brzy schopni těmito ctnostmi Boha tak ctít,
jak náleží, a tím dospět do věčné blaženosti.
I jednotlivým státům přinese takový zásvětný akt
spolehlivou naději na lepší časy; dokáže dokonce obnovit a zpevnit ty svazky,
které lidské společenství jež podle přirozenosti spojuje s Bohem. Dnes to došlo
již tak daleko, že stát i Církev jsou odloučeny jakoby dělící hradbou. Ústava a
správa státu
pohrdá posvěcenou autoritou božského práva, aby se zabránilo jakémukoli vlivu
náboženství na veřejný život. V konečném výsledku je zamýšleno naprosté
vykořenění apoštolské víry a - kdyby to bylo vůbec možné - odstranění Boha
samotného ze světa. Můžeme se v konfrontaci s takovou pyšnou
opovážlivostí divit, že většina lidstva se zaplétá do démonického zmatení a je
tak štvána příboji bouřlivých zvratů, že úzkost a strach před hrozícím
nebezpečím sužuje všechna lidská srdce? Nejmohutnější pilíře veřejného blaha se
musí rozkmitat, jestliže se bude pohrdat náboženstvím. Buřiče však přenechal
Bůh spravedlivému a zaslouženému trestu jejich vášním, takže budou otročit svým
pudům a svou neukojitelnou chamtivostí sami sebe zničí.
Odtud pramení všechny nesčetné neřády a dlouhodobá
soužení, která Nás přímo nutí, abychom se dožadovali pomoci Toho, jenž jediný
má moc, aby je zvládl. Kdo by toho byl schopen, ne-li Ježíš Kristus,
Jednorozený Boží Syn? Neboť není dáno lidem žádné jméno pod nebem,
v němž bychom mohli být zachráněni (Sk 4, 12).
117
U Něho tedy musíme hledat zastání, protože On je
Cesta, Pravda i Život. Člověk zbloudil; pochopitelně se musí vrátit na správnou
cestu; duch se octl v moci temnoty a proto musí být temnota rozehnána mocí
pravdy; vládne smrt a proto je příkazem dne přidržet se života. Pak bude
konečně možné uzdravit mnohé rány, právo nabude znovu svou původní sílu, potom
se navrátí vzácné poklady pokoje a míru, ruce upustí meče a zbraně, jestliže
všichni uznají Kristovu vládu a budou jí poslušni, když každý jazyk vyzná,
že Ježíš Kristus je PÁN ve slávě Boha Otce (Filip. 2, 11).
Když Církev ve svém ranném období trpěla pod jhem
císařů, zjevil se mladému římskému císaři kříž na nebi; bylo to zaslíbení a
současně příčina brzkého skvělého vítězství. Dnes je před Našima očima další
božský symbol jako znamení, zaslibující štěstí: nejsvětější srdce Ježíšovo, povýšené
na kříži, v nádherné záři paprsků ohnivého věnce. Od něho je nutno očekávat
a vyprošovat záchranu lidstva.
Na závěr chceme jmenovat ještě jiný, sice čistě
osobní, ale pozoruhodný a pádný důvod, který Nám byl rovněž pohnutkou
rozhodnutí pro tento zásvětný akt: Bůh, původce veškerého dobra, Nás před
nedávnem uzdravil z těžké choroby. Abychom i veřejně oznámili Naši
vděčnost za tuto velkou milost, chceme rozmnožit projevy úcty a vděčnosti k
srdci Ježíšovu.
Přikazujeme proto, aby 9., 10. a 11. června tohoto
roku byla slavena v kostele každého místa i v hlavních kostelech měst
tato zbožnost: o každém z těchto dnů v návaznosti na běžné liturgické přímluvy
modlit se Námi schválenou litanii k srdci Ježíšovu; poslední z uvedených dnů se
modlit zásvětnou modlitbu, kterou vám, ctihodní bratři, současně s touto
encyklikou posíláme. Jako zálohu na božské milosti a jako projev Naší zvláštní
blahovůle udílíme vám, klerikům i lidu svěřeným vaší starostlivosti
z celého srdce v PÁNU apoštolské požehnání.
Dáno v Římě u svatého Petra, 25. května 1899, ve
22. roce Našeho pontifikátu
Lev XIII.
nejsvětějšímu srdci Ježíšovu
(původní text byl Piem XI. rozšířen)
119
Nejsladší Ježíši, Vykupiteli lidského pokolení,
shlédni na nás, před oltářem tvým v nejhlubší pokoře klečící. Tvými jsme, tvými
býti chceme; abychom však pevněji s tebou byli spojeni, hle, dnes každý z nás
dobrovolně se zasvěcuje tvému nejsvětějšímu Srdci.
Tebe sice mnozí nikdy nepoznali; tebe, pohrdajíce
tvými přikázáními, mnozí zavrhli. Smiluj se nad těmi i oněmi, nejdobrotivější
Ježíši; mocně přiviň všecky k svatému Srdci svému.
Kraluj, Pane, netoliko věřícím, kteří se od tebe nikdy
neodchýlili, nýbrž i marnotratným synům, kteří tebe opustili; učiň, ať se brzy
navrátí do domu otcovského, aby nezhynuli nouzí a hladem.
Kraluj těm, které blud oklamal nebo rozkol odloučil;
přiveď je do přístavu pravdy a k jednotě víry, aby byl brzy jeden ovčinec a
jeden pastýř. Kraluj všem těm, kteří ve tmách pohanství anebo Islamu trvají, a
rač je přivésti do světla a království svého.
Shlédni též milosrdnýma očima na syny toho národa,
který tak dlouho byl vyvoleným lidem; a krev, kterou jednou na sebe volali, kéž
se i jim stane zdrojem spásy a života.
Dejž, ó Pane, církvi své jistotu a bezpečnou svobodu ;
dejž všem národům pokoj a pořádek; učiň, aby ze všech zemských končin zazníval
jeden hlas: Budiž chvála božskému Srdci, skrze něž jsme nabyli blaha; jemu
budiž sláva a čest na věky! Amen.