DEI FILIUS

DEI FILIUS

Svatosvatého oekumenického sněmu Vatikánského
slaveného papežem Svat. Otcem Piem IX
Dogmatická konstituce o katolické víře

Prohlášená ve třetím zasedání,
dne 24. dubna léta Páně MDCCCLXX.

Pius biskup
sluha služebníkův Božích

Za souhlasu posvátného Sněmu na ustavičnou paměť.

Boží Syn a pokolení lidského Vykupitel, Pán Náš Ježíš Christus při návratu svém k Otci nebeskému slíbil, že s Církví svou na zemi bojující bude po všechny dni až do skonání světa. Proto v každé době bez ustání byl při své milované nevěstě, jí přispíval v učení, žehnal v konání, pomoc přinášel v nebezpečí. Tato spasitelná jeho Prozřetelnost nesčíslnými dobrodiními vezdy se zajisté projevovala, ale nejpatrněji viděti ji bylo z ovoce, jež světu křesťanskému v nejhojnější míře vydaly oekumenické Sněmy, a zejména Tridentský, třebas v dobách nepříznivých slavený. Tohoto Sněmu totiž zásluhou jest, že přesvatá dogmata náboženská přesněji byla vymezena a bohatěji vyložena, bludy zatraceny i potlačeny; že církevní kázeň obnovena a pevněji utvrzena, v kněžstvu podníceny snahy po vědění a zbožnosti, založeny koleje pro výchovu mládeže k posvátné službě, a též křesťanského lidu mravy důkladnějším vzděláváním a častějším přijímáním svátostí napraveny. Jeho zásluhou kromě toho těsněji spjati údové se svou viditelnou Hlavou, a veškerému mystickému tělu Christovu dodáno svěžesti; rozmnoženy řeholní rodiny i jiné ústavy křesťanské zbožnosti; a rozníceno též ono horoucí a až do prolití krve vytrvávající úsilí v šíření království Christova daleko po celém světě.

Tyto tedy i jiné znamenité úspěchy, kterých zejména posledním oekumenickým Sněmem Boží milostivost Církvi uštědřila, s vděčnou, jak náleží, myslí si připomínajíce, nemůžeme přece utlumiti bolu nad přetěžkými zly, z toho zvláště vzniklými, že autoritou téhož svatosvatého Sněmu namnoze se pohrdlo nebo jeho velemoudrých dekretů se nedbalo.

Nikomu neníť neznámo, že herese, které Otcové Tridentští zatratili, rozpadly se ponenáhlu v mnohonásobné sekty, jelikož božské učitelství bylo odvrženo a věci náboženské nechávány soukromému soudu každého jednotlivce; tyto pak sekty navzájem se rozcházejí nebo spolu zápasí, čímž posléze všecka víra v Christa v nemálo věřících se shroutila. A tak i svatou Bibli, která dříve považována byla za jediný pramen a jediného soudce nauky křesťanské, jali se již nemíti za božskou, nýbrž k mythickým bájím ji počítati.

Tu zrodilo se a velmi široko po světě se rozplemenilo onu učení racionalismu čili naturalismu, jež proti náboženství křesťanskému jakožto zřízení nadpřirozenému na celé čáře útočíc, s nejvyšším úsilím o to pracuje, aby Christus, jenž jediným Pánem a Spasitelem naším jest, z myslí lidských, z života a mravů národů byl vyloučen, a vláda čirého, jak říkají, rozumu čili přírody se ustálila. Když však opuštěno a odvrženo křesťanské náboženství, zapřen Bůh a Christus jeho, padlo jich posléze mnoho do propasti pantheismu, materialismu a atheismu, že již i rozumnou přirozenost a všelikou normu spravedlnosti a pravdy popírajíce, nejhlubší základy společnosti lidské usilují rozvrátiti.

Poněvadž pak tato bezbožnost se všech stran doráží, přemnoho také ze synů Církve katolické dalo se nešťastně svésti z cesty pravé zbožnosti, a že pravdy ponenáhlu mizely jim s obzorů, osláblo v nich smýšlení katolické. Rozmanitými totiž cizími naukami oblouzeni, přirozenost a milost, lidskou vědu a božskou víru nesprávně mísíce, pravý smysl dogmat, jehož se drží a jemuž učí svatá Matka Církev, jak shledáváme, znetvořují a neporušenost a čistotu víry uvádějí v nebezpečí.

Toto všecko když se pováží, kterak nebyly by rozrušeny nejvnitřnější útroby Církve? Vždyť jako Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni a poznání pravdy došli, jako Christus přišel, aby spasil, co bylo zahynulo, a syny Boží, kteří rozptýleni byli, v jedno shromáždil; tak Církev od Boha matkou a učitelkou národův ustanovená, všech dlužnicí se uznává a vždy pohotově a na pozoru jest, aby padlé zdvihala, padající zachycovala, vracející se objímala, dobré utvrzovala a k lepšímu nabádala. Pročež v žádné době nemůže odpočinouti a nedosvědčovati a nekázati pravdy Boží, která vše zachraňuje, nejsouc nevědoma, že řečeno jest jí: Duch můj, který jest v tobě, a slova má, která položil jsem v ústa tvá, neodejdou z úst tvých od tohoto času až na věky (Is., LIX, 21).

Protož My, věrně jdouce ve šlépějích Našich předchůdců, nikdy jsme neustali podle nejvyššího Našeho apoštolského úřadu pravdě katolické učiti a jí střežiti a nauky zvrácené zamítati. Nyní pak, kdy zasedají s Námi a soudí veškerého oboru zemského Biskupové, na tento oekumenický Sněm autoritou Naší v Duchu Svatém shromáždění, opírajíce se o slovo Boží psané i podané, jak jsme je od Církve katolické svatě střežené a věrně vykládané přijali, umínili jsme si s tohoto Stolce Petrova mocí od Pána Nám udělenou před zraky všech spasitelnou nauku Christovu vyznati a prohlásiti, a bludy jí odporující odsouditi a zavrhnouti.

Hlava první.

O Bohu všech věcí Stvořiteli.

Svatá katolická, apoštolská, římská Církev věří a vyznává, že jest jeden Bůh pravý a živý, Stvořitel a Pán nebe i země, všemohoucí, věčný, nesmírný, neobsáhlý, rozumem a vůlí a všelikou dokonalostí nekonečný; a jelikož jest samostatná, zcela prostá a nezměnitelná bytost duchová, kázati jest, že svou podstatou i bytím od světa jest rozdílný, v sobě a sám ze sebe nejblaženější, a nade všechno, co mimo něho jest a počato býti může, nevýslovně povýšen.

Tento jediný pravý Bůh dobrotou svou a všemohoucí silou, nikoli aby zvýšil svou blaženost nebo aby jí nabyl, nýbrž aby projevil svou dokonalost skrze dobra tvorům udílená, z nejsvobodnějšího úradku zároveň od počátku času z ničeho založil obojí stvoření, duchové i tělesné, andělské totiž i zemské, a potom lidské, jakoby společné, z ducha i těla sestávající. [1]

Veškero pak to, co stvořil, Bůh prozřetelností svou chrání a spravuje, dosahuje od konce ke konci silně a pořádaje vše líbezně. [2] Všecko totiž jest nahé a odkryté očím jeho, [3] i to, co svobodným jednáním tvorů teprve v budoucnu nastane.

Hlava druhá.

O zjevení.

Táž svatá Matka Církev tvrdí a učí, že Boha, všech věcí počátek a konec, lze přirozeným světlem lidského rozumu z věcí stvořených najisto poznati; „neboť neviditelné vlastnosti jeho od tvorstva světa skrze věci učiněné pochopeny se spatřují“ [4]; přece však zlíbilo se jeho moudrosti a dobrotě jinou a to nadpřirozenou cestou sebe sama a věčné vůle své ustanovení lidskému pokolení zjeviti, jak dí Apoštol: „Mnohokráte a mnoha způsoby mluvíval Bůh kdysi otcům v Prorocích, nejposléze v těchto dnech promluvil k nám v Synu svém. [5]

Tomuto božskému zjevení jest ovšem přičítati, že to, co ve věcech božských lidskému rozumu samo sebou není nedostižno, i v nynějším stavu lidstva všem lze volně, s pevnou jistotou a beze vší příměsi bludu poznati. Přece však nelze říci, že z toho právě důvodu zjevení bylo by naprosto nezbytno, nýbrž proto, že Bůh z nekonečné dobroty své určil člověka k cíli nadpřirozenému, aby totiž měl účast na statcích Božích, jež nadobro převyšují chápání lidské mysli; „neboť ani oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteří ho milují." [6]

Toto pak nadpřirozené zjevení podle víry obecné Církve, svatou Synodou Tridentskou prohlášené, obsaženo jest v knihách napsaných i v nenapsaných podáních, která z úst samého Christa Apoštoly byvše přejata nebo od Apoštolů samých, Duchem Svatým inspirovaných, jako z ruky do ruky byvše podávána, až na nás došla. [7] Tyto tedy knihy starého i nového Zákona, úplně se všemi částmi, jak v dekretu téhož Sněmu se vypočítávají a ve staré latinské Vulgátě jsou zahrnuty, přijímati jest za posvátné a kanonické. Jsou však Církvi posvátné a kanonické nikoli proto, že by pouhou dovedností lidskou bývaly byly vytvořeny a její autoritou potom schváleny; ani proto snad jen, že zjevení beze všeho bludu obsahují, nýbrž proto, že z inspirace Ducha Svatého byvše sepsány, Boha mají svým původcem a jako takové byly Církvi samé svěřeny.

Jelikož pak to, co svatá Synoda Tridentská spasitelně stanovila o výkladu božského Písma, aby v mezích udržela duchy svévolné, někteří špatně vysvětlují, My dekret ten obnovujíce prohlašujeme, že toto se jím míní: ve věcech víry a mravů, náležejících k stavbě nauky katolické, za pravý smysl posvátného Písma míti jest ten, jehož se držela a drží svatá Matka Církev, na níž jest souditi o pravém smyslu a výkladu Písem svatých; nikdo tudíž nesmí proti tomuto smyslu nebo i proti jednomyslnému souhlasu Otců Písmo svaté vykládati.

Hlava třetí.

O víře.

Ježto člověk na Bohu jakožto svém Tvůrci a Pánu všecek závisí, a rozum stvořený nestvořené Pravdě naprosto jest poddán, povinni jsme Bohu zjevovateli věrou osvědčovati úplnou podřízenost rozumu i vůle. O této pak víře, jež spasení lidského jest počátkem, Církev katolická vyznává, že jest ctnost nadpřirozená, jíž z vnuknutí a přispění milostí Boží věříme, že co Bůh zjevil, jest pravda, nikoli pro vnitřní pravdivost věcí, přirozeným světlem rozumu prohlédnutou, ale pro autoritu samého Boha zjevovatele, jenž ani klamati ani oklamán býti nemůže. Jestiť víra, dle svědectví Apoštolova, nadějných věcí podstata, důkaz nezjevených. [8]

Aby však přece víry naší podřízenost s rozumem se srovnávala, chtěl Bůh, aby s vnitrnými nápomocmi Ducha Svatého vnější důkazy byly spojeny, činy totiž Boží, a to zejména zázraky a proroctví, které všemohoucnost a nekonečné vědění Boží skvěle dávajíce na jevo, božského zjevení znameními jsou velejistými a každému k pochopení přiměřenými. Proto pak Mojžíš a Proroci, tak zvláště sám Christus Pán mnoho a to nejzjevnějších zázrakův a proroctví podali; a o Apoštolech čteme: „I rozešli se a kázali všude, a Pán pomáhal jim potvrzuje řeč jejich divy, jež následovaly.“ [9] A jinde psáno jest: „Máme silnější řeč prorockou, a dobře činíte dbajíce jí jako svítilny svítící na místě tmavém.“ [10]

Ale třebas svolení k víře nikterak není slepým hnutím ducha, nikdo přece nemůže dáti kázání evangelickému souhlasu, jakého ke spáse třeba, bez osvícení a vnuknutí Ducha Svatého, jenž svolení k pravdě a uvěření v ní každému zlahodňuje. [11] Pročež víra sama sebou, třebas skrze lásku nepůsobí, jest darem Božím, a úkon její směřuje ke spáse, neboť člověk osvědčuje jím Bohu svobodnou poslušnost, když s jeho milostí, jíž by mohl odporovati, souhlasí a spolupracuje.

Dlužno tedy vírou božskou a katolickou věřiti všemu, co v slově Božím psaném i ústně podaném jest obsaženo, a co od Církve buď slavnostním rozsudkem nebo řádným a všeobecným úřadem učitelským jakožto pravda Bohem zjevená k víře se předkládá.

Poněvadž pak bez víry nemožno se zalíbiti Bohu a společenství jeho dítek dojíti, nikomu nikdy bez ní nedostalo se ospravedlnění, a nikdo života věčného nedosáhne, nesetrvá-li v ní až do konce. Abychom však povinnosti pravé víry se držeti a v ní stále setrvati mohli dostati, Bůh skrze Syna svého jednorozeného založil Církev, a svého založení opatrné známky jí vtiskl, aby ji strážkyní a učitelkou slova zjeveného všichni mohli poznati. Na jedinou totiž katolickou Církev vztahují se všechna ona tak četná a zázračná znamení, jež Bůh způsobil, aby víře křesťanské dodal zřejmé věrohodnosti. Ba i Církev sama sebou, svým totiž zázračným rozšířením, výbornou svatostí a nevyčerpatelnou ve všem dobrém plodností, katolickou jednotou, nezdolnou stálostí, mocný a trvalý skýtá důvod věrohodnosti a božského svého poslání svědectví nezvratné.

Odtud ona jako korouhev vztýčená v národech [12] jednak zve k sobě ty, kdož ještě neuvěřili, jednak syny své ujišťuje, že víra, již vyznávají, spočívá na nejpevnějším základě.

K svědectví tomu ještě přistupuje účinné přispění moci s hůry. Neboť nejdobrotivější Pán i bloudících milostí svou povzbuzuje a jim pomáhá, aby poznání pravdy došli; i ty, které ze tmy převedl do podivného světla svého, milostí svou sílí, aby ve světle tom setrvali, a neopouští člověka, leč by člověk sám ho prve opustil. Naprosto tudíž nestejný jest stav těch, kteří skrze nebeský dar víry ke katolické pravdě přilnuli, a těch, kteří lidskými domněnkami dávajíce se vésti, jdou za náboženstvím nepravým; oni totiž, kteří víru pod učitelským vedením Církve přijali, nikdy nemohou míti nějakého oprávněného důvodu, aby víru tu měnili nebo ji brali v pochybnost. Proto, když tomu tak jest, děkujíce Bohu Otci, jenž hodnými nás učinil podílu na dědictví Svatých ve světle, nezanedbávejme tak velikého prospěchu, ale zírajíce na původce víry a dovršitele Ježíše, držme se nezviklatelného vyznání naděje naší.

Hlava čtvrtá.

O víře a rozumu.

Také v tom Církev katolická vezdy souhlasila a souhlasí, že dvojí jest řád poznání, nejen původem, ale i oborem se lišící; původem totiž, že v řádu jednom přirozeným rozumem nabýváme poznání, v druhém božskou vírou; oborem pak, že k víře předkládají se nám mimo věcí, kterých přirozeným rozumem lze dostihnouti, také tajemství v Bohu skrytá, kterých znáti bychom nemohli, kdyby nám jich Bůh nebyl zjevil. Pročež Apoštol, jenž svědčí, že pohané poznali Boha skrze věci učiněné, přece rozmlouvaje o milosti a pravdě, která skrze Ježíše Christa přišla, prohlašuje: „Mluvíme moudrost Boží v tajemství, moudrost skrytou, které Bůh určil před věky k naší slávě, a které nikdo z knížat tohoto světa nepoznal; nám však zjevil Bůh skrze Ducha svého; nebo Duch všecko zpytuje, i hlubiny Boží.“ [13] A sám Jednorozený chválí Otce, že skryl „tyto věci moudrým a opatrným, a zjevil je maličkým.“ [14]

Když ovšem rozum, věrou osvětlený, bedlivě, zbožně a střízlivě hledá, dospěje z dopřání Božího jakéhosi, a to velmi plodného, poznání tajemství, jak z analogie těch věcí, jež přirozeně poznává, tak ze spojitosti tajemstev mezi sebou a s posledním cílem člověka; nikdy však přece nebude schopen, aby je pronikl tak jako pravdy, které jsou vlastním jeho oborem. Božská totiž tajemství již svou povahou rozum stvořený tak přesahují, že i když zjevením byla sdělena a věrou přijata, přece závojem samé víry zůstávají přikryta a jakousi mlhou zastřena, dokud v tomto smrtelném životě vzdáleni jsme od Pána: „u víře totiž chodíme a nikoli u vidění.“ [15]

Ale třebas víra jest nad rozumu, přece mezi vírou a rozumem nikdy nemůže býti pravého rozporu; neboť týž Bůh, který tajemství zjevuje a víru vlévá, vložil v ducha lidského světlo rozumu; a Bůh nemůže sám sebe popírati, ani pravda pravdě někdy se příčiti. Zdánlivý rozpor takový odtud nejspíše vzniká, že buď dogmata víry nebyla pochopena a vyložena podle mínění Církve, nebo že smyšlené domněnky pokládají se za vývody rozumové. Všeliké tudíž tvrzení, odporující pravdě osvícené víry prohlašujeme zcela mylným. [16] Neboť Církev, která zároveň s apoštolským úřadem učitelským dostala příkaz střežiti skladu víry, má též právo a povinnost Bohem uloženou, zavrhovati vědu nepravou, aby nebyl někdo oklamán filosofií a lichou šalbou. [17] Pročež všem věřícím křesťanům jest nejen zakázáno takových domnění, která s učením víry shledávají se v odporu, zvláště byla-li Církví zavržena, jakožto oprávněných závěrů vědeckých hájiti, ale povinni jsou vesměs míti je spíše za bludy, nesoucí na sobě klamné zdání pravdy. – A nejen, že víra a rozum nemohou si navzájem odporovati, ale ještě sobě vespolek pomáhají, tím, že správný rozum dokazuje základy víry, a jejím světlem osvícen vědění božských věcí vzdělává; víra pak zbavuje a chrání rozum bludů, a mnohostranným poznáním jej obdařuje. Pročež daleko jest Církev toho, by bránila pěstění umění a věd lidských, ale právě je podporuje a šíří. Nejsouť jí neznámy užitky, které z nich plynou pro život lidský, ani jich nepřezírá; ba naopak přiznává, že jako od Boha, Pána všeho umění, vznikly, tak k Bohu s přispěním jeho milosti vedou, řádně-li se pěstují. A nezakazuje ovšem, aby tyto vědy každá ve svém oboru neřídily se vlastními zákony, vlastní methodou; nýbrž oprávněnou tuto svobodu uznávajíc, toho jen bedlivě dbá, aby odporujíce učení božskému bludů v sebe nepojímaly, nebo vybočujíce z vlastních mezí nezabíhaly do věcí víry a jich nemátly.

Neníť učení víry, jež Bůh zjevil, předloženo lidem jako nález filosofický, aby svými vlohami je zdokonalovali, nýbrž jako božský poklad svěřeno Nevěstě Christově, aby ho věrně střežila a neomylně je vysvětlovala. I jest se povždy držeti toho smyslu posvátných dogmat, který jednou svatá Matka Církev prohlásila, a nikdy není dovoleno od smyslu toho pod záminkou a pode jménem vyššího porozumění se odchýliti.

Ať roste tedy a hojně a silně se vzmáhá jak jednotlivců, tak veškerenstva, jak člověka každého, tak celé Církve, po stupních dob a věků, poznání, umění, moudrost; ale ve svém arciť řádu, v témže totiž dogmatě, v témže smyslu, v témže smýšlení. [18]

***

Kanony.

I. – O Bohu všech věcí Stvořiteli.

1. Kdokoliv by popíral, že není jeden pravý Bůh, viditelných i neviditelných věcí Stvořitel a Pán, proklet buď.
2. Kdo by se neostýchal tvrditi, že kromě hmoty nic není, proklet buď.
3. Kdo by řekl, že jedna a táž jest podstata čili bytnost Boha i všech věcí, proklet buď.
4. Kdo by řekl, že věci konečné, jak tělesné, tak duchovní, nebo aspoň duchovní, vznikly z božské podstaty výronem (emanací);
   nebo, že božská podstata svým projevem (manifestací) nebo vývojem (evolucí) stává se veškerenstvem;
   nebo posléze, že Bůh jest bytost vesměrná čili nekonečná, jež vymezujíc sebe působí vesměrnost věcí a rozlišuje je na rody, druhy a individua, proklet buď.
5. Kdo by nevyznával, že svět a všecky věci, které jsou v něm, duchovní i hmotné, ve své celé podstatě od Boha z ničeho stvořeny jsou;
   nebo by řekl, že Bůh nikoli vůlí ode vší vázanosti svobodnou, ale tak nezbytně že tvořil, jako nezbytně sebe miluje;
   nebo by popíral, že svět není k slávě Boží stvořen, proklet buď.

II. – O zjevení.

1. Kdokoliv by řekl, že Boha jediného a pravého, Stvořitele a Pána našeho, nelze skrze věci stvořené přirozeným světlem rozumu lidského najisto poznati, proklet buď.
2. Kdo by řekl, že není možno nebo že není třeba, aby člověk o Bohu a kultu, kterým jest ho ctíti, zjevením Božím byl poučen, proklet buď.
3. Kdo by řekl, že člověk k poznání a zdokonalení vyššímu než přirozené nemůže býti vyvýšen, ale že sám od sebe může a má k nabytí všeliké posléze pravdy a dobra neustálým pokrokem dospěti, proklet buď.
4. Kdo by knih posvátného Písma úplných se všemi částmi, jak je svatá Synoda Tridentská vypočítala, nepřijal za posvátné a kanonické, nebo popíral by, že nejsou Bohem inspirovány, proklet buď.

III. – O víře.

1. Kdokoliv by řekl, že rozum lidský tak jest nezávislý, že není možno, aby mu víra byla Bohem přikázána, proklet buď.
2. Kdo by řekl, že božská víra od přirozeného vědění o Bohu a věcech mravních se neliší, a proto že k víře božské se nepožaduje, aby ve pravdu zjevenou pro autoritu Boha zjevovatele se věřilo, proklet buď.
3. Kdo by řekl, že jest nemožno, aby zjevení Boží vnějšími znameními stalo se věrohodným, a že tudíž třeba, aby lidé pouhou vnitrnou vlastní zkušeností nebo soukromým vnuknutím byli k víře pohnuti, proklet buď.
4. Kdo by řekl, že nemůže býti zázraků, a že tedy všechna vypravování o nich, i v posvátném Písmě obsažená, mezi bájky a mythy sluší vyloučiti; nebo že zázraků najisto poznati nikdy nelze, ani že jimi božský původ náboženství křesťanského řádně se nedokazuje, proklet buď.
5. Kdo by řekl, přisvědčení křesťanské víře není svobodné, ale děje se nevyhnutelně na základě důkazů lidského rozumu; nebo že pouze k živé víře, která působí skrze lásku [19], je nezbytná milost Boží, proklet buď.
6. Kdo by řekl, že stejný jest stav věřících a těch, kteří k víře jedině pravé ještě nepřešli, a že tedy mohou míti katolíci oprávněný důvod, aby s vírou, kterou pod učitelstvím Církve již byli přijali, přestali souhlasiti a o ní pochybovali, dokud by nenabyli vědeckého důkazu o věrohodnosti a pravdě své víry, proklet buď.

IV. – O víře a rozumu.

1. Kdokoliv by řekl, že zjevení Boží nemá do sebe opravdových a v pravém smyslu slova tajemství, ale že všechna dogmata víry lze rozumem řádně vzdělaným ze zákonů přirozených pochopiti a dokázati, proklet buď.
2. Kdo by řekl, že ve vědách lidských taková jest svoboda, že jejich tvrzení, byť i odporovala nauce zjevené, možno za pravé uznávati, a že Církev nemá práva jich zavrhovati, proklet buď.
3. Kdo by řekl, že jest možno dogmatům Církví předloženým dáti někdy na základě pokroku vědy jiný smysl než ten, který mínila a míní Církev, proklet buď.

***

Nejvyššího tedy pastýřského úřadu Našeho povinnost konajíce, všecky věřící Kristovy, zejména ty, kteří v čele stojí nebo úřad učitelský zastávají, skrze útroby Ježíše Krista zapřisáháme a téhož Boha a Spasitele našeho autoritou jim přikazujeme, aby své snahy a přičinění soustředili, by odvráceny byly bludy ty od Církve svaté a vyhlazeny, a šířeno nejčistší světlo víry.

Poněvadž však nestačí varovati se zvrhlosti kacířství, nýbrž třeba též pilně se vyhýbati bludům, které k ní více nebo méně tíhnou, připomínáme všem povinnost poslouchati i Konstitucí a Dekretů, jimiž taková zvrhlá mínění, která zde výslovně nejsou uvedena, se zavrhují a zakazují.

Dáno v Římě ve veřejném slavnostním sezení v Basilice Vatikánské roku Vtělení Páně tisícího osmistého sedmdesátého, dne dvacátého čtvrtého dubna, pontifikátu Našeho roku dvacátého čtvrtého.

Když Konstituce byla s kazatelny přečtena a všichni Otcové odhlasovali, Nejvyšší Velekněz vstav, potvrdil slavně rozhodnutí a kanony, v Konstituci této obsažené, těmito slovy:

„Ustanovení a kanony, které v Konstituci právě čtenou jsou pojaty, zlíbily se všem Otcům, nikoho nevyjímaje; My tedy se souhlasem posvátného Sněmu tak jak byly čteny je prohlašujeme a apoštolskou autoritou potvrzujeme.“

Tak jest.

JOSEF,
biskup ze Sv. Hyppolitu, sekretář Sněmu Vatikánského.

Z latiny přeložil Antonín Ludvík Stříž

***

[1] Sněm Lat. IV, c. I, Firmiter.
[2] Moudr. VIII, 1.
[3] Žid. IV, 13.
[4] Řím. I, 20.
[5] Žid. I, 1, 2.
[6] I Kor. II, 9.
[7] Sněm Tridentský, sez. IV, dekr. o kanon. Písmech.
[8] Žid. XI, 1.
[9] Mar. XVI, 20.
[10] II Petr. I, 19.
[11] Syn Oranž., II, kan. 7.
[12] Is. XI, 2.
[13] I Kor. II, 7-9.
[14] Mat. XI, 25.
[15] II Kor. V, 7.
[16] Sněm Later., V, bulla Apostolici regiminis.
[17] Kolos. II, 8.
[18] Vincenc Lerinský, Common., n. 28.
[19] Gal. V, 6.