Chování a gesta
V projevu předneseném na
dvanáctém kongresu Společnosti katolických vědců ve Filadelfii v Pennsylvánii
hovořil John M. Haas o tom, jak na něj, když byl ještě protestantem, učinily
dojem určité katolické zvyky. Napsal o tom, jak na něj působilo „obracení se k
Našemu Pánu“ projevované katolickou zvyklostí úklony hlavy v úctě před Reálnou
Přítomností při procházení kolem katolického kostela.
A jiní katolíci by jistě
přidali nesčetně jiných /katolických zvyklostí/ - některé hloupé, některé hlubokomyslné,
některé, které jsou zdrojem útěchy, jiné jako zdroj veselé nálady. Katolické
zvyklosti tvoří každodenní život jednotlivého katolíka a katolického
společenství. Ranní modlitba, invokace Ježíše, Marie a Josefa, kropení dětí
svěcenou vodou, když se chystají ke spánku, naléhavé prosby k sv. Judovi kvůli
zamezení bankrotu, novény za nemocnou ženu. Všechny z těchto mnoha zvyklostí
naplňují životy věřících, obohacují je, uklidňují a směrují je. Často je těžké
vystopovat jejich původ. Mnohdy ty, které se lidem zdají jako nejhlubší a
nejpřirozenější, nikdy církevní autority ani nezavedly. Objevily se jako
přirozená, vírou prodchnutá vyjádření lásky nebo radosti nebo díkůvzdání nebo
zármutku nebo zoufalství.
Jeden rys, který jak se
zdá mají všechny tyto katolické zvyklosti společný, je jejich schopnost obracet
lidi od všednosti, světskosti, každodennosti a směrovat je k posvátnu,
transcendentnu, věčnosti. Člověk může cestovat autem po Pittsburghu a přemýšlet
o tom, jak si vytvořit nové obchodní kontakty, nebo jak to udělat, aby potkal v
kanceláři to nové děvče, když náhle se půl tuctu lidí /v autě/ obrací k jiné
skutečnosti, jinému rozměru, nikoliv oddělenému od tohoto světa, ale
prostupujícím ho, ozvláštňujícím ho, dávajícím mu smysl. Možná ono obrácení lidí
v autě k Našemu Pánu ve Svátosti oltářní bylo jen letmé a v podstatě bez
přerušení toku myšlenek vztahujících se ke zvýšení prodeje nebo té nové dívce.
Ale obrácení se událo, přihlásili jsme se k Našemu Pánu a přinejmenším nepřímo
bylo řečeno, že zvýšení prodeje samo o sobě není žádným cílem a že s budoucí
manželkou bych se měl, doufejme, oženit v Kristu.
Níže jsou popsány pokyny
k některým způsobům „obracení se k Našemu Pánu“ svými gesty a chováním...
Úklona hlavy
Jak:
- Jednoduše skloňte bradu dolů směrem k hrdlu a
chvíli tak vytrvejte.
Kdy:
- Když míjíte kostel, skloňte hlavu a pokřižujte se
v úctě před Reálnou Přítomností Krista ve svatostánku.
- Kdykoliv, když zaslechnete jméno
„Ježíš“ (všimněte si, že „Kristus“ je Jeho titul a znamená „Pomazaný“.
Není tedy potřeba uklánět se při zmínění slova „Kristus“.). Muži by měli
smeknout a uklonit se, když míjí kostel, nebo při zmínce Jeho jména. Tato
zvyklost platí při mši i mimo mši. Všichni katolíci provedou úklonu při
této příležitosti (ano, i když se s někým jen tak bavíte v tramvaji,
předpokládá se, že, když míjíte kostel nebo zmíníte Jeho jméno, provedete
úklonu a jste-li muž, smeknete). (1)
- Pokřižujte se a ukloňte, když kněz a ministrant s
krucifixem kráčí uličkou mezi lavicemi přede mší a po mši. Když po mši
kněz odchází od oltáře, je také zvykem se za něj pomodlit. (Někteří při
tom místo toho provádí hlubokou úklonu.)
- Kdykoliv, když slyšíte „Otec, Syn a Duch Svatý“,
vždy když slyšíte jméno Marie, a nebo během mše, když je zmíněno jméno
světce, k jehož poctě se mše celebruje. (Nepříliš známá a praktikovaná
zvyklost.)
Bití v prsa
Jak:
- Buď pěstí, nebo sevřenými konečky prstů se bije v
prsou v oblasti srdce jako vyjádření lítosti a žalu. (2)
Kdy:
- Formálně při mši při každém „mea culpa“ při
Confiteor, při Nobis Quoque Peccatoribus (kněz), třikrát při Agnus Dei a
třikrát při Domine, Non Sum Dignus.
- Neformálně při modlitbě „Otče náš“ při „odpusť
nám naše viny“ („dimitte nobis debita nostra“). Vždy, když chceme vyjádřit
lítost nebo pocit viny při liturgii nebo mimo ní.
Hluboká úklona
Jak:
- Hluboce se ukloňte po japonském způsobu (asi 30o
vpřed).
Kdy:
- Při mši při Asperges, když kněz kropí shromáždění
svěcenou vodou.
- Když ministrant při mši okuřuje kadidelnicí
shromáždění.
- Pokřižujte se a proveďte hlubokou úklonu, když
kněz a ministrant s krucifixem kráčí uličkou mezi lavicemi přede mší a po
mši. Když po mši kněz odchází od oltáře, je také zvykem se za něj
pomodlit. (Někteří při tom místo toho provádí jednoduchou úklonu hlavy.)
- Když zdravíte hierarchu, který nemá nad vámi
jurisdikci (např. biskupa jiné diecéze než té, v níž žijete). Při úkloně
polibte hierarchův prsten. Tato úklona a políbení prstenu se praktikuje
pouze, není-li přítomen papež.
Pokleknutí na levé koleno
Jak:
- Poklekněte na chvíli na levé koleno, přičemž
koleno je až na zemi a záda máte rovně. Takto chvíli setrvejte a pak se
postavte.
Kdy:
- Když zdravíte papeže nebo od něj odcházíte,
taktéž u jiných hierarchů s hodností biskupa a vyšší, kteří mají nad vámi
jurisdikci, např. biskup nebo arcibiskup vaší diecéze, nikoliv sousedící
diecéze (pouze, není-li přítomen papež). Při pokleknutí na levé koleno
políbíte hierarchův prsten. Pak vstaňte.
Pokleknutí na pravé koleno
Jak:
- Dívejte se směrem k tomu, k čemu poklekáte.
Poklekněte na chvíli na pravé koleno, přičemž koleno je až na zemi, těsně
vedle levé nohy. Záda máte rovně, krk je vztyčený. Takto chvíli setrvejte
a pak se postavte.
Kdy:
- Poklekněte směrem ke svatostánku, v němž je
přítomna Svátost oltářní, a pak vždy, když jej míjíte (s výjimkou, kdy
stojíte ve frontě na Svaté přijímání nebo se po něm vracíte na své místo).
Byť by toto na jednu stranu mělo být určitým zvykem, neměli bychom tak
činit bezmyšlenkovitě. Když poklekáte před svatostánkem, připomínejte si,
že poklekáte před Bohem. Při poklekání na pravé koleno je dobrým zvykem se
v duchu pomodlit „Pán můj a Bůh můj“. Pokud svatostánek není na oltáři,
poklekněte směrem k oltáři a oltářnímu krucifixu.
- Před relikvií Pravého Kříže, je-li vystavena k
adoraci.
- Na Velký pátek až do Bílé soboty po obřadu
uctívání kříže poklekněte, když přecházíte před vystaveným krucifixem na
oltáři.
Klečení
Jak:
- Klekněte si na obě kolena.
Kdy:
- Kdykoliv je vystavená Svátost oltářní, abychom
ukázali hlubokou úctu a pokoru.
- Mnohokrát při mši – během modliteb u paty oltáře,
při Sanctus, při Agnus Dei, u oltářního plůtku a při závěrečném požehnání.
- Při zpovědi ve zpovědnici (nebo za mimořádných
okolností mimo ni).
- Při kněžském požehnání při liturgii nebo mimo ni.
Jestliže z nějakého důvodu nemůžete klečet, proveďte úklonu.
- Při soukromé modlitbě.
Prostrace
(poloha vleže obličejem
k zemi – pozn. překl.)
Jak:
- S nohama u sebe poklekněte a pak si lehněte na
podlahu obličejem k zemi, překřižte ruce pod čelem a utvořte si tak
„polštář“ na němž spočine vaše čelo.
Kdy:
- Prostrace, která je znamením naprosté pokory a
pokání, se vykonává během obřadu kněžského svěcení, během přijímacích
obřadů do řeholního řádu, jako pokání v řeholních řádech a může ji
vykonávat kdokoliv při osobní modlitbě před krucifixem nebo Svátostí
oltářní. Příležitostně ji také konají dospělí na výzvu kněze před Vyznáním
víry při slavnostním křestním obřadu.
Polibky
Jak:
- Když budeme parafrázovat Lauren Bacallovou ve
filmu „To Have and Have Not“: Víte, jak se líbá, viďte? Prostě sevřete
rty...
Kdy:
- Při líbání krucifixu nebo ikon: U ikon, které
zobrazují více než jednu osobu, polibte prvně Našeho Pána (Jeho nohy, lem
Jeho oděvu nebo ruce), pak Naší Paní (její ruce nebo závoj), pak anděle a
svaté. Když chcete vzdát úctu krucifixu nebo ikoně, na něž nemůžete rty
dobře dosáhnout, polibte své prsty a pak se dotkněte tam, kde jste měli
líbat.
- Líbání prstenu hierarchů viz výše „Pokleknutí na
levé koleno“.
- Líbání knězových rukou: knězi je možné políbit
ruce, když jej vítáte nebo se s ním loučíte, protože tyto ruce při mši
proměňují. Také se líbají při Květné neděli, při přebírání palmové
ratolesti (která se také líbá). Během mše líbají knězovy ruce akolyté/ministranti.
Orant
(pozice s rukama
zdviženýma v modlitebním prosebném gestu – pozn. překl.)
Jak:
- Vztyčte paže do stran s rukama ve výši ramen nebo
vztyčte paže vzhůru nad hlavu jako dítě, když chce, aby jej otec zvedl.
Kdy:
- Kněží činí toto gesto při mši (dle
prvního popisu).
- Laici někdy užívají toto gesto během soukromé
modlitby. Laici by toto gesto neměli používat při mši. (3)
(1)
Zvyk učinit úklonu hlavy při zmínce Jeho jména byla formálně vepsána do zákona
na Druhém lyonském koncilu (L. P. 1274), svolaném papežem Řehořem X: „Ti, kteří
se shromáždí v kostele, by měli se zvláštní úctou velebit ono Jméno, které je
nade všechna jména, které nebylo dáno nikomu z lidí, Jméno, v němž musí být
věřící spaseni, Jméno Ježíš Kristus, který spasí Svůj lid od hříchů. Každý za
sebe by měl činit to, co je pro všechny psáno, že při Jméně Ježíš by se mělo
sklonit každé koleno, kdykoliv je toto slavné Jméno vzpomenuto, zvláště při
posvátných tajemstvích mše svaté by každý měl sklonit kolena svého srdce, což
může učinit i úklonou hlavy.“
(2)
Katolická encyklopedie cituje sv. Augustina (L. P. 354 – 430), jak ve svém
Sermo de verbis Domini říká: „Neuslyšíte slovo ´Confiteor´ dříve, než se budete
bít v prsa. Co jiného to znamená, než že chcete vynést na světlo to, co se
skrývá v hrudi, a tímto skutkem se očistit od svých skrytých hříchů?“ Také
cituje sv. Jeronýma (ca L. P. 34 – 420), jak říká v Ezechielovi: „Bijeme se v
prsa, protože v prsou sídlí zlé myšlenky. Chceme rozptýlit tyto myšlenky,
chceme očistit svá srdce.“
(3)
Pozice orantu je často zobrazena v umění v katakombách, kde zobrazené postavy,
které se takto modlí, představují duše zesnulých modlící se za duši toho, jehož
náhrobek zdobí. Katolická encyklopedie říká: „Mnohé biblické postavy, například
ty, které jsou zobrazeny v katakombách – Noe, Abrahám, tři děti z ohnivé pece,
Daniel v jámě lvové – jsou zpodobněny, jak se modlí k Pánu za vykoupení duší,
na jejichž náhrobku jsou zobrazeny.“ Dále říká, že kromě biblických postav v
pozici orantu existují idealizované postavy v tomto „starobylém modlitebním
postoji“, které symbolizují duši pohřbeného v nebesích, jak se modlí za své
přátele na zemi. „Tento symbolický význam se dovozuje ze skutečnosti, že velká
většina postav je ženských i když jsou zobrazeny na náhrobcích mužů.“
Zdroj: Fish Eaters
Překlad: D. Grof
