Divini Cultus

Konstituce "Divini Cultus" Pia XI. o posvátné hudbě

z 20. prosince 1928.

***

Obsah:

Oddíl historický

1. Liturgie, dogma a umění
2. Motu proprio papeže Pia X.
3. Devítisté výročí Quidona z Arezza

Oddíl zákonodárný

1. Hudební výchova kněžského dorostu
2. Chórová modlitba
3. Pěvecké sbory a chlapecké pěvecké školy
4. Orchestr a varhany
5. Účast lidu na liturgii
6. Hudební školy
7. Závěr

***

Oddíl historický

§ 1. Liturgie, dogma a umění

Poněvadž Církev obdržela od Krista, svého Zakladatele, úkol, aby opatrovala posvátnost bohopocty, zajisté jí přísluší, aby, zachovávajíc ovšem podstatu oběti a svátostí, to nařizovala - totiž obřady, rity, formule, modlitby, zpěv - čím by se nejlépe pořádala ona vznešená a veřejná služba, jejíž vlastní jméno je liturgie, t. j. posvátná služba v nejvlastnějším slova smyslu. A věru, liturgie je cosi posvátného; neboť jí se povznášíme k Bohu a s ním se spojujeme, svou víru mu projevujeme a nejvážnější povinností se mu zavazujeme za obdržená dobrodiní a poskytnutou pomoc, čehož máme stále zapotřebí. Odtud pochází jakási vnitřní souvislost mezi věroukou a posvátnou liturgů, a rovněž i mezi křesťanskou bohopoctou a posvěcením lidu. Proto Celestin I. soudil, že v úctyhodných formulích liturgie je vyjádřeno pravidlo víry; neboť praví: “Zákon víry je stanoven zákonem modlitby. Neboť když představení (biskupové) věřícího lidu vykonávají úřad sobě svěřený, zastupují u Božího milosrdenství celé lidské pokolení a prosí a modlí se ve spojení s úpěním celé Církve.

Tyto společné modlitby, zvané nejprve “opus Dei” (dílo Boží), později “officium divinum” (povinnost Boží), takřka dluh, který máme denně Bohu spláceti, konávaly se dříve ve dne i v noci za velké účasti křesťanů. A je podivuhodné, jak již za starodávna ony ušlechtilé zpěvy, které krášlily posvátné modlitby a liturgické úkony, mnoho přispěly k udržování zbožnosti v lidu. Neboť zvláště v starých basilikách, kde biskup, duchovenstvo a lid střídavě zpívali Boží chvály, liturgické zpěvy nemálo přispěly k tomu, že přemnozí barbaři byli přivedeni ke křesťanství a k civilizaci, jak svědčí dějiny. V chrámech odpůrci katolické víry hlouběji poznali článek o obcování svatých; proto ariánský císař Valens, velebností služeb Božích, které konal sv. Basil, byl tak neobyčejně dojat, že byl takřka bez sebe; a v Miláně obviňovali kacíři sv. Ambrože, že okouzluje lid liturgickými zpěvy, kterými ovšem také sv. Augustin byl tak mocně pohnut, že pojal úmysl přijmout víru Kristovu. V chrámech, kde se skoro z celé obce stával velký sbor, nabývali řemeslníci, stavitelé, malíři, sochaři, ano i spisovatelé liturgii takového poznání theologie, jaké až podnes tak silně vyzařuje z památek onoho středověku.

Z toho lze poznat, proč římští papežové s takovou péčí opatrovali a chránili liturgii, a že s jakou péčí se snažili vhodnými slovy vyjádřit články víry, s takovou také upravovali zákony posvátné liturgie a hleděli je chránit a uchovati od všeho porušení. Rovněž je z toho patrné, proč svatí Otcové ústně i písemně vykládali posvátnou liturgii (čili zákon mod1itby); také tridentský sněm chtěl, aby byla vykládána a vysvětlována křesťanskému lidu.

§ 2. Motu proprio papeže Pia X.

Co se však týče naší doby, Pius X. před 25 lety, při vydávání oněch předpisů svého Motu propria o gregoriánském zpěvu a posvátné hudbě, měl na mysli především to, aby vzbudil a živil v lidu křesťanského ducha, odstraniv moudře to, co se nesluší na posvátnost a velebnost chrámu. Neboť věřící se scházívají v domě Božím proto, aby tam čerpali zbožnost jako z hlavního pramene, účastníce se činně úctyhodných tajemství Církve a veřejných slavných modliteb. Velmi mnoho tedy záleží na tom, aby cokoli je okrasou liturgie, bylo vymezeno jistými zákony a předpisy Církve, tak, aby všechna umění, jak se sluší, skutečně sloužila bohopoctě jako vznešené služebnice; to jistě nebude na újmu těmto uměním, kterých se používá na posvátných místech, nýbrž spíše jim to dodá důstojnosti a lesku. To se ukázalo podivuhodným způsobem zvláště v posvátné hudbě: neboť kdekoliv byly ony předpisy svědomitě uskutečňovány, tam nejen ožily krásy tohoto vzácného umění, nýbrž také začal vzkvétat náboženský duch, protože křesťanský lid, vniknuv hlouběji do smyslu liturgie, navykl si častější účasti na oběti mše sv., zpěvu žalmů a veřejných pobožnostech. To jsme také my zažili, když v prvním roce našeho pontifikátu velký sbor kleriků všech. národností gregoriánským zpěvem zušlechtil slavnou liturgii, kterou jsme slavili ve vatikánské basilice. 

Avšak, bohužel, ony velemoudré zákony nebyly na některých místech plně provedeny, a proto nebylo dosaženo žádoucích výsledků. Neboť dobře víme, že někteří tvrdili, že nejsou vázáni těmi zákony, které byly přece tak slavnostně prohlášeny; nebo že někteří zprvu se jimi řídili, ale ponenáhlu počali hověti takovému druhu hudby, jaký musí být zcela vyloučen z chrámů; a že konečně někde, obzvláště když se slavila stoletá památka proslulých hudebníků, vzali si to za záminku, aby byly předneseny v chrámě některé skladby, které jsou sice výborné, ale pro posvátné místo a liturgii nevhodné, a proto jich nemělo být použito v kostelích.

§ 3. Devítisté výročí Quidona z Arezza

Aby však duchovenstvo i lid svědomitěji poslouchali těchto zákonů a předpisů, jež mají být svatě a přesně zachovávány po celé Církvi, chceme zde něco připojiti, co jsme v této době dvaceti pěti let poznali ze zkušenosti. A činíme to tím raději, protože v tomto roce nejen připadá památka obnovy posvátné hudby, jak jsme řekli, nýbrž také je slavena památka mnicha Quidona z Arezza.

Když Quido asi před devíti sty lety přišel do Říma na rozkaz římského papeže, vyložil tu svůj duchaplný vynález, jímž by se liturgické zpěvy, od pradávna zachované, snáze šířily a neporušeně zachovaly pro budoucnost k užitku a okrase Církve i umění samého. V lateránském paláci; kde předtím sv. Řehoř Veliký, sebrav, uspořádav a rozmnoživ poklad posvátné melodie - dědictví to a odkaz Otců – tak moudře zřídil onu slavnou školu k zachování správného přednesu liturgických zpěvů, mnich Quido učinil zkoušku svého podivuhodného vynálezu před římským duchovenstvem a samým papežem. Papež pak schválil tento vynález a uděliv mu zaslouženou pochvalu, způsobil, že se tato novota ponenáhlu rozšířila daleko široko a přispěla k velkému rozkvětu všeho hudebního umění. 

***

Oddíl zákonodárný

Proto všem biskupům a představeným, kteří jsouce strážci liturgie, mají pečovat o posvátné umění v chrámech, chceme zde dáti některé pokyny, vyhovujíce tím jaksi přáním, na která nás upozornili někteří duchovní správcové a horliví šiřitelé tohoto umění při hudebních sjezdech; zvláště nedávného sjezdu v Římě; jim všem zde vydáváme zaslouženou chválu. Nařizujeme, aby tyto pokyny byly provedeny, a v dalším pojednání k tomu naznačujeme účinnější cesty a způsoby.

§ 1. Hudební výchova kněžského dorostu

I. Kdokoli chtějí dosáhnout kněžské důstojnosti, nejen v seminářích, nýbrž i v řeholních domech, nechť se hned od útlého mládí cvičí v gregoriánském zpěvu a posvátné hudbě, poněvadž se tehdy snáze naučí těm věcem, které se týkají modulací tónů, a mají-li vady v hlase; mohou je odstranit anebo aspoň poopravit, kdežto v pozdějším věku by se z nich nemohli nijak vyléčit. Výcvik ve zpěvu a hudbě se má začít od nejnižších škol a má se v něm pokračovat na gymnasiu a lyceu. Tímto způsobem pak ti, kteří přijmou vyšší svěcení, nabyvše již ponenáhlu zběhlosti ve zpěvu, budou se moci za bohovědných studií bez námahy a obtíže vzdělati v onom vyšším oboru, jejž bychom docela správně nazvali estetikou gregoriánského jednohlasu a hudebního umění, polyfonie a varhan, a kterou znáti kléru docela sluší. 

II. Budiž tedy v seminářích a ostatních studijních ústavech k zdárné výchově obojího kléru krátké sice, avšak časté, takřka každodenní vyučování nebo cvičení v gregoriánském zpěvu a posvátné hudbě; bude-li se to díti v duchu liturgickém, bude to po studiu těžších předmětů pro chovance spíše úlevou než břemenem. širší a dokonalejší vzdělání obojího kléru v liturgické hudbě jistě přispěje k tomu, aby chórové officium, které je důležitou částí bohopocty, bylo obnoveno v dřívější důstojnosti a bývalém lesku, a podobně také, aby i tak zvané školy (scholae) a hudební sbory (capellae musicorum) byly opět přivedeny k bývalé slávě.

§ 2. Chórová modlitba

III. Kdokoli v basilikách, v katedrálních, kolegiátních a konventních chrámech řeholních řídí a vykonávají bohopoctu, nechť se všemožně snaží, aby chórové officium bylo obnoveno správně, t.j. podle církevních předpisů; nejen co se týče všeobecného předpisu, aby se také božské officium konalo vždycky důstojně, pozorně a nábožně, nýbrž i co se týče pěveckého umění. Při žalmech je totiž třeba dbát správné tóniny s patřičnými kadencemi středními i závěrečnými, náležitého oddechu při hvězdičce, a konečně i úplné jednotnosti při přednesu žalmových veršů a hymnových slok. Bude-li se to konati dokonale, všichni, kteří řádně pějí žalmy, projeví podivuhodnou jednotu svých duší v uctívání Boha a spořádaným, střídavým zpěvem obou stran chóru budou jaksi napodobovat onen věčný chvalozpěv serafů, kteří volali jeden k druhému: “Svatý, svatý, svatý”. 

IV. Aby se však budoucně nemohl nikdo lehce omlouvat a nemyslel, že je osvobozen od povinnosti poslouchat církevních zákonů, všechny řády kanovníků a všechny řeholní společnosti nechť v určitých shromážděních jednají o těchto věcech. A jako dříve býval kantor čili ředitel kůru, tak nechť budoucně v chórech kanovníků a řeholníků je zvolen zkušený člen, který by se staral o zachovávání pravidel liturgie a chórového zpěvu a opravoval chyby jednotlivců i celého sboru. K tomu třeba připomenout, že podle staré a stálé církevní kázně i podle kapitulních stanov, které dosud platí, všichni, kdokoli jsou vázáni k chórovému officiu, mají řádně znát aspoň gregoriánský zpěv. Avšak gregoriánský zpěv, jehož se má užívat ve všech chrámech kteréhokoli druhu, je ten, který byl věrně obnoven a od Církve předepsán v autentickém vatikánském vydání.

§ 3. Pěvecké sbory a chlapecké pěvecké školy. 

V. Také doporučujeme pěvecké sbory (capellae musicorum) všem, kterých se to týká, ježto během času byly zavedeny místo starých pěveckých škol a při basilikách a větších chrámech byly ustanoveny k tomu, aby v nich pěstovaly hlavně polyfonní hudbu. Právem tedy bývá posvátná polyfonie zařazována hned po gregoriánském zpěvu na druhém místě. Proto si přejeme, aby takové sbory, jaké kvetly od 14. do 16. století, také dnes byly obnoveny a přivedeny k rozkvětu zvláště tam, kde častější a slavnější bohoslužby vyžadují větší počet zpěváků a pečlivější jejich výběr. 

VI. Chlapecké pěvecké školy nechť jsou zakládány nejen u větších chrámů a katedrál, nýbrž i u menších a farních kostelů. Chlapci pak nechť jsou cvičeni ve správném zpěvu od ředitele sboru, aby se jejich hlasy podle starého obyčeje Církve připojily ke sboru mužů, obzvláště když se jich má použít, jak to bývalo dříve, v polyfonní hudbě pro nejvyšší hlas, který byl nazýván cantus. Z jejich řad vyšli, jak známo, obzvláště v 16. století, dovední skladatelé, mezi nimiž nejvíce vyniká Jan Petr Alois Palestrina.

§ 4. Orchestr a varhany. 

VII. Poněvadž jsme se dověděli, že se někde dějí pokusy, aby byl znovu zaveden druh hudby, který se naprosto nehodí k slavení svatého officia, obzvláště pro nemírné používání hudebních nástrojů, prohlašujeme zde, že zpěv s nástrojovou hudbou není od Církve nikterak považován za dokonalejší způsob hudby a za lépe se hodící pro služby Boží. Je totiž záhodno, aby v chrámu Páně zazníval více hlas než hudební nástroje, totiž hlas duchovenstva, zpěváků a lidu. Nechť se však nikdo nedomnívá, že Církev je proti rozkvětu hudebního umění, poněvadž dává přednost lidskému hlasu před kterýmkoli hudebním nástrojem; neboť žádný nástroj, byt byl sebevzácnější a dokonalejší, nemůže předčit lidský hlas ve vyjadřování vnitřních citů, obzvláště tehdy, když duch sám ho používá, aby přednesl všemohoucímu Bohu modlitby a chvály.

VIII. Církev má svůj vlastní hudební nástroj od předků zděděný, totiž varhany, který pro svou velkolepost a velebnost byl uznán hodným, aby se připojoval k liturgickým úkonům, bud' aby doprovázel zpěv, anebo, mlčí-li sbor, aby podle předpisů vyluzoval příjemné harmonie. Ale přitom je třeba míti se na pozoru, aby se k posvátnosti nepřimísila světskost, což může míti svou příčinu jednak v stavitelích varhan, jednak ve varhanících, kteří si libují v podivnostech novější hudby; a vedlo by to k tomu, že by se tento podivuhodný nástroj uchýlil od účelu, k němuž je určen. Přejeme si sice, aby podle předpisů liturgie, cokoli se týče varhan, stále se zdokonalovalo; avšak nemůžeme nestěžovat si na to, že jako kdysi jinými způsoby hudby, které Církev právem zapověděla, tak se dnes nejnovějšími způsoby pokouší světský duch vloudit do chrámu; kdyby se tyto způsoby začaly vzmáhat, Církev by nemohla jinak, než je zavrhnout. Ať zaznívá v chrámech jen taková hra varhan, která svědčí o velebnosti místa a vyjadřuje posvátnost bohoslužebných úkonů. Tímto způsobem totiž bude vzkvétat umění jak stavitelů varhan tak hudebníků, kteří na ně hrají, k skutečnému prospěchu posvátné liturgie.

§ 5. Účast lidu na liturgii.

IX. Aby věřící měli živější účast při službách Božích, staniž se gregoriánský zpěv v těch částech, které patří lidu, opět lidovým zpěvem. A zajisté je velmi zapotřebí, aby věřící ne pouze jako cizí a němí diváci, nýbrž krásou liturgie zcela proniknuti tak byli přítomni posvátným obřadům - také když se konají průvody či tak zvaná procesí, které koná podle stanoveného řádu duchovenstvo a bratrstva - aby podle platných pravidel střídavě zpívali s knězem nebo se sborem zpěváků; provede-li se to šťastně, nestane se již, aby se lid nijak neúčastnil, anebo jen jakýmsi slabým a polohlasým mručením sotva odpovídal na společné modlitby, přednášené v jazyku liturgickém nebo lidovém.

X. O to ať pilně pracuje obojí duchovenstvo, ovšem povzbuzeno příkladem biskupů a místních představených, aby buď sami anebo prostřednictvím jiných, kteří to dovedou, starali se o liturgické a hudební vzdělání lidu, což těsně souvisí s křesťanským učením. To se snáze provede, jestliže se hlavně školy, náboženské spolky a ostatní sdružení vycvičí v liturgickém zpěvu; společnosti řeholníků, sester a nábožných žen nechť se přičiní, aby toho cíle dosáhly v rozmanitých ústavech, které jsou jim svěřeny k výchově a vyučování. Rovněž doufáme, že v této věci mnoho dokážou ony spolky, které v některých zemích, za vedení církevních představených, snaží se obnovit posvátnou hudbu podle církevních zákonů.

§ 6. Hudební školy. 

XI. K dosažení toho všeho, aby to odpovídalo našemu očekávání, je nezbytně třeba zkušených a velmi mnohých učitelů. Proto udělujeme zaslouženou pochvalu školám a ústavům toho druhu, které byly založeny po širém katolickém světě; neboť vyučujíce bedlivě těmto předmětům, vzdělávají výborné a schopné učitele. Ale docela zvláštní vzpomínku s velkou pochvalou chceme na tomto místě věnovati Vyšší papežské škole posvátné hudby, která byla založena v Římě již r. 1910 Piem X. 

Této škole, kterou náš předchůdce Benedikt XV. pilně podporoval, také My prokazujeme zvláštní přízeň, jakožto drahému dědictví, jež nám zanechali dva papežové, a proto ji všem představeným velice doporučujeme.

§ 7. Závěr.

Víme sice dobře, jak mnoho píle a práce vyžaduje to všecko, co jsme shora nařídili. Avšak kdo neví, jak četná a s jak velkým uměním vykonaná díla odkázali naši předkové potomstvu? Nedali se přemoci žádnými obtížemi, protože byli naplněni pravou zbožností a duchem liturgie. A není divu: neboť cokoli vychází z vnitřního života, kterým žije Církev, převyšuje i nejdokonalejší výkony tohoto světa. Obtíže tohoto přesvatého úkolu nesmějí podlomit odvahu biskupům a představeným Církve, nýbrž spíše ji povzbudit a posílit. Budou-li všichni svorně a vytrvale poslušni Naší vůle, prokážou nejvyššímu biskupu službu na výsost hodnou svého biskupského úřadu. 

To nařizujeme, prohlašujeme, uzákoňujeme rozhodujíce, že tato apoštolská konstituce má a bude míti stále platnost, přes jakákoli odporující ustanovení. Pročež nikomu nebudiž dovoleno tuto konstituci Námi uveřejněnou porušovat anebo jí svévolně odporovat.  

Dáno v Římě u sv. Petra, v padesátém roce Našeho kněžství, dne 20. prosince 1929, v sedmém roce Našeho pontifikátu.