Stuart Chessman
23. listopadu 2010
Je potřeba říci pár slov
o tématu, které otřásá světem katolických médií: papežovy komentáře ke kondomům
v Seewaldově knize. Nepotřebujeme zde analyzovat smysl papežových prohlášení,
do teď to již učinily tisíce jiných. Mám jen několik obecných poznámek. Za
prvé, vydání tohoto rozhovoru je očividně součástí koordinované vatikánské
iniciativy utlumit konflikt se západními médii, který letos dostoupil vrcholu.
Další součástí tohoto úsilí je nová vatikánská iniciativa ohledně zneužívání
dětí. Za druhé, rozhovor obsahuje i jiné poznámky, které jsou dokonce ještě
zvláštnější než ty, jež se týkají AIDS, a byly zastíněny popraskem okolo
kondomů, jako například:
Pozměnil jsem
/starobylou velkopáteční modlitbu, abych vyjádřil, že/ Kristus je Spasitelem
židů...ale takovým způsobem, že se člověk nemodlí přímo za obrácení židů v
misionářském smyslu...
Za třetí, dopad tohoto
všeho na „konzervativní katolíky“ je pochopitelně traumatizující. Jen někteří
rozporují správnost těchto poznámek. Jiní (jako arcibiskup Chaput nebo Andrea
Tornielli) jsou razantnější v kritizování nyní již legendární nekompetentnosti
fungování vatikánských komunikačních prostředků (např. špatné překlady,
načasování publikování výňatků z knihy, které koliduje s obřadem jmenování
kardinálů, naprostá nepřipravenost na následnou mediální bouři).
Doufáme, že zde později
budeme moci recenzovat Seewaldovu knihu (v jazyce originálu) a tou dobou budeme
schopni říci něco specifičtějšího o věcech, které se vztahují k textu
samotnému. Rád bych se však zaměřil na některé jiné body, které si podle mě
nezískaly dostatečnou pozornost. Jde o mnohem podstatnější věci, které by měly
zajímat každého tradicionalistu.
Souhlasíme s analýzou
zesnulého prof. Thomase Molnara, který chápal Druhý vatikánský koncil a období
po něm v podstatě jako podrobení se Církve současnému světu a jeho vládcům. Z
dřívějších dob máme stejné, byť méně extrémní, příklady: „babylonské zajetí“
avignonských papežů za francouzské monarchie, ustavení Jindřicha VIII. za hlavu
anglikánské církve, vítězství bourbonských panovníků nad papežstvím, němečtí
biskupové a císař Josef II. okolo roku 1780. Ale současní vládci nejsou
aristokracií nebo monarchy, ale „občanskou společností“: tiskem, korporacemi,
právními firmami, univerzitami, nátlakovými skupinami atd. Molnar například
chápal účast papeže Jana Pavla II. v dřívější knize rozhovorů s italským
novinářem jako ztělesnění církevní konformity s očekáváními občanské
společnosti.
Je ohromující, že žádný
z komentátorů neshledal nepatřičným, že papež Benedikt nejenže poskytl rozhovor
novináři, ale používá jej jako prostředek pro potenciální revoluční teologická
a mravní vyjádření. Navíc nikdo kromě jednoho nebo dvou vnímavých komentátorů se
nezamyslel nad tím, že takovéto poznámky jsou technicky vzato pouze papežovy
soukromé názory. Naprostá většina (včetně vatikánského deníku L´Osservatore
Romano) je bere tak, jako že stanovují novou normu. Mimo to, usuzujeme-li z
doposud publikovaných výňatků, je to tisk, který vytváří agendu a rámec pro
diskuzi. Jasnější příklad naprostého podřízení se pokoncilní Církve „občanské
společnosti“ si nelze představit.
Kromě toho, pokud si
Vatikán myslel, že Seewaldova kniha bude krokem k obnovení míru se silami
„občanské společnosti“, dle prvních náznaků se těžce mýlí. Když padla jedna
bašta, síly současného světa se jednoduše obrátí k dalšímu objektu. A my se
obáváme, že dalším krokem může být obnovený útok proti tradicionalismu a jeho
příznivcům. Článek, který se objevil v předních německých novinách může
naznačovat, co přijde.
Německý novinář
Christian Geyr, který poskytl některé neobyčejně citlivé komentáře k církevním
záležitostem během vlády Jana Pavla II., v poslední době začal neúnavně
kritizovat papeže Benedikta a Církev. Ve svém článku "Eine goldig verzierte Moral”
ve FAZ z 22. 11. 2010 odstartoval prudký útok proti tradicionalistickým
katolíkům formou recenze knihy jistého Davida Bergera. Berger, „teolog“ (v
německém kontextu často nikdo víc než student nebo učitel tohoto předmětu), se
v posledních letech profiloval jako „konzervativní katolík“ a zuřivý nepřítel
tradicionalistů – něco jako Mark Shea v USA. Jeho panování jakožto hrdiny
„neokatolíků“ náhle skončilo „odhalením“ jeho homosexuálního skandálu, ale jeho
společenský status u německých sekulárních médií samozřejmě nabral přesně
opačnou dráhu.
Berger a Geyr zjišťují,
že tradiční liturgie „má zvláštní přitažlivost pro homosexuály“, což je podle
nich paradoxní, protože takováto tradiční liturgická hnutí jsou reprezentována
„skupinami, které víc než všechny jiné katolické skupiny odsuzují
homosexualitu“. Berger není žádným příznivcem Martina Mosebacha (německý
spisovatel, který se vyjadřuje za návrat tradiční latinské mše svaté – pozn.
překl.). „Tradicionalismus, vkusně navoněný estéty jako je Martin Mosbach, se
mezitím stal společensky přijatelný“ – říká Berger. Berger dále prohlašuje, že
„až do dnešní doby prosperující trh s liturgickými rouchy pro tradiční liturgii
je z velké části v rukou homosexuálů. Každé kněžské roucho, které vytvořilo 18.
a 19. století – od růžového po fialové a vždy ozdobené zlatou nití – se dá
mezitím koupit od homosexuálních obchodníků na internetu.“ Ale „homosexuální
zjemnělost“, která je „kořenem a zdrojem tradičního katolického kultu“ také
vysvětluje „homofóbii“ v takovýchto kruzích. Geyr zjišťuje, že po vydání
Seewaldovy knihy už není tato kultura „rezervovanosti a útlaku“ /vůči
homosexualitě – pozn. překl./ udržitelná. Uvolnění restrikcí ohledně kondomů je
jen prvním krokem v osvobození sexuality v „katolickém fantazijním světě“.
V současné atmosféře
tyto poznámky dávají důvod ke znepokojení. Současný vatikánský duch ústupků a
naprostá nepředvídatelnost Ratzingerova týmu už zapříčinila, že někteří
komentátoři se sympatiemi k tradici vnímají nedávno znovu oživené fámy o dlouho
očekávaném vydání prováděcích směrnic k Summorum Pontificum se znepokojením,
nikoliv s radostným očekáváním. Uvidíme – možná ještě před koncem roku. Ale
vůbec bych nebyl překvapen, kdyby se mezitím objevil obnovený pokus ze strany
médií a některých národních biskupských hierarchií zadusit rozvoj
tradicionalistického hnutí.
Překlad: D. Grof
