Sacrosanctum Concilium – právník zkoumá mezery

Sacrosanctum Concilium – právník zkoumá mezery

Christopher Ferrara (Asociace amerických katolických právníků)

Poznámka překladatele: Český text Sacrosanctum Concilium byl převzat z www.vatican.va.

Takřka 30 let tradicionalisté poslouchají argument „konzervativců“, že pokoncilní ničení Římského ritu nemá co dělat s jazykem Sacrosanctum Concilium (Konstituce o posvátné liturgii), dokumentu Druhého vatikánského koncilu o posvátné liturgii. (Dále budu odkazovat na tento dokument zkratkou „SC“.)

Jak víme, většina „konzervativců“ není ze své podstaty schopná uznat, že Druhý vatikánský koncil otevřel cestu největšímu debaklu v dějinách katolické Církve a zapříčinil stav věcí, ve srovnání s nímž ariánská hereze vypadá jako katolická obnova. Až dodnes tito „konzervativci“ zarputile zastávají názor, že Druhý vatikánský koncil – se svým svérázným „pastoračním“ záměrem a svými zvláštně zmatenými dokumenty jimž podobné žádný koncil nevytvořil – žádným způsobem nezapříčinil bezprecedentní církevní krizi, která následovala. Jistě.

Kvůli tomuto odmítání reality „konzervativci“ dále trvají na tom, že kdyby SC byla realizována tak, „jak koncil zamýšlel“, měli bychom pak „autentickou reformu liturgie“ v „pravém duchu Druhého vatikánského koncilu“. Ale „konzervativci“ nemají co říci k prohlášením Pavla VI. z listopadu 1969, znovu opakovaným Janem Pavlem II. u příležitosti 25. výročí SC, že nová mše je přesně tím, co SC autorizovala a tudíž je přesně tím, co koncil zamýšlel. Uznat tuto skutečnost je pro „konzervativce“ těžké. Protože jestliže Pavel VI. i Jan Pavel II. souhlasí, že opatření SC zaručovala vytvoření nové mše v národním jazyce, pak musí „konzervativci“ buď souhlasit s tím, jak čtou SC papežové – v tom případě se skutečně udála „autentická reforma“ – nebo musí obvinit dva papeže, že vážně chybili v autoritativním výkladu koncilního dokumentu. Což je celkem dilema.

Před pár lety jsem stále více unaven posloucháním tohoto výkladu SC ze strany „konzervativců“ učinil to, co jsem měl učinit už dávno. Sedl jsem si a přečetl ten dokument řádku po řádce, slovo za slovem. Byla to klasická zkušenost, kdy zůstanete s údivem otevřenými ústy. Kdokoliv s trochou bystrosti může vidět (přinejmenším při zpětném pohledu), že SC byla naplánována svým hlavním projektantem Annibalem Bugninim, aby dala svolení k liturgické revoluci pod zevnějškem liturgické kontinuity. Je hnízdem smrtících mnohoznačností, kterou koncilní Otcové mohli schválit pouze v přesvědčení, že liturgická tradice Římského ritu tím pravděpodobně neutrpí dramatické zpřetrhání, protože to se nikdy předtím nestalo.

Právník ví, že nebezpečí ve smlouvě z pohledu jeho klienta neleží až tak moc v tom, jaké termíny smlouva poskytuje, jako spíš v tom, co druhé straně dovolí udělat. Nebezpečí je v mezerách. Zcela jednoduše SC vůči římské liturgii umožňuje všechny způsoby drastických věcí. Je to jedna velká sbírka mezer. Kdyby právník, který by byl pověřen úkolem chránit římskou liturgii před škodlivými novotami, zpracoval takovýto dokument, byl by vinen hrubým profesním pochybením.

Je ohromující, že kdokoliv, kdo tvrdí, že důkladně četl SC, může ještě tvrdit, že její „pravdivá“ interpretace znemožňuje liturgické novoty, které na nás byly uvaleny. Pavel VI. a Jan Pavel II. si to jistě nemysleli. Ani já jsem si to nemyslel, dokud jsem si skutečně neprostudoval tento dokument namísto toho, abych přijímal „konzervativní“ výklad jako hodnotný. Dámy a pánové, to jsme měli udělat. A také koncil to měl udělat.

Následující je stručnou polemikou mezi tím, co se dá nazvat „konzervativními“ a „liberálními“ normami SC. Tato rozprava netvrdí, že je směrodatná, pouze představuje analýzu dokumentu za použití zdravého rozumu z pohledu uvážlivě skeptického čtenáře. Hledá mezery a pokouší se dopátrat skutečných záměrů jejího autora – v tomto případě Bugniniho, který měl také za úkol dozorovat realizaci SC jakožto tajemník konzilia Pavla VI.

Dvě témata

Požádám čtenáře, aby se v SC soustředil na dvě témata, která jsou zřejmá z udaných právních úprav: a) nedefinovaných pověření k liturgické reformě v potenciálně ohromném rozsahu, ale bez toho, že by se musela jakákoliv konkrétní reforma liturgie nechat schválit nebo jsme se jí museli vyvarovat; a b) „demokratizace“ liturgie tím, že se přenechala kontrola nad liturgií „místním biskupským autoritám“ každé země a liturgickým komisím, které měly být ustaveny v každé diecézi. Tato dvě témata jsou zaobalena v jazyce, který se zdá ve světle tradice umenšovat prostor pro potenciální reformu, ale činí tak způsobem, který vždy připouští okamžité výjimky, které vyhovují místním potřebám, podmínkám a okolnostem, jak je určí „místní biskupská autorita“ podléhající pouze souhlasu Říma nebo ex post facto schválení – které bylo zřídka odepřeno. To, že se tato dvě témata projevují po 30 let, neznamená nic menšího než to, co Msgr. Klaus Gamber (se souhlasem kardinála Ratzingera) nazval „skutečným zničením Římského ritu“ s následnou ztrátou jednoty kultu v západní Církvi. Výsledky mluví samy za sebe.

Prozíravě skeptický čtenář SC může snadno vidět, že SC je sestavena jak z „konzervativních“, tak „liberálních“ norem, přičemž ty druhé slouží k podkopávání a popírání těch prvních. Při čtení „liberálních“ norem SC se bude čtenář bezpochyby divit, jak mohli být přesvědčeni koncilní Otcové, včetně zesnulého arcibiskupa Marcela Lefébvra, aby schválili takovýto přesně nevymezený dokument. Jak Msgr. Gamber vysledoval  v práci Reforma římské liturgie: „Když koncilní Otcové zveřejnili Konstituci o posvátné liturgii, jednoduše nepředpokládali onu lavinu, kterou spustili, a která pod sebou rozdrtila všechny tradiční formy liturgie a dokonce i novou liturgii, jíž sami stvořili... „ (str. 21) Jak jsme viděli, dnešní konzervativci projevují stejnou slepotu, i když oni, na rozdíl od koncilních Otců, mají výhodu toho, že vidí, jak byl dokument interpretován a realizován dvěma papeži – s očividně katastrofálními výsledky.

Při pohledu zpět teď můžeme vidět celkem jasně, že bezprecedentní jazyk SC dovolil bezprecedentní reformy, které následovaly. Opět nám ten fakt připomněl Jan Pavel II. při projevu ke 25. výročí SC, v němž ocenil tento dokument a „reformy, které umožnil,“ a poznamenal, že „liturgická reforma je nejviditelnějším ovocem celé práce koncilu“. Jak měly poznámky Svatého Otce vyjasnit,  SC již neměla sloužit žádné jiné agendě než agendě jejich tvůrců, která je prováděna. Vezme-li se posledních 25 let liturgické reformy, celá je autorizovaná Svatým stolcem jako v souladu s SC a jakéhokoliv hledání „autentické“ interpretace tohoto dokumentu, která by se lišila od stálého jeho výkladu ze strany Svatého stolce, je třeba zanechat jako celkem zbytečného. Bude-li naše latinská liturgická tradice obnovena, nebude obnovena podle nějaké nově objevené interpretace SC.

„Konzervativní“ pravidla

• Čl. 4 – „... svatá matka církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo i stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.“

Toto pravidlo nepochybně ušlo dlouhou cestu než přesvědčilo koncilní Otce, aby přijali SC navzdory mnoha „liberálním“ normám, které v tom dokumentu následují. Za předpokladu, že je SC stále funkční, mají tradicionalisté oprávněně spoléhat na toto pravidlo, když podporují návrat k tradiční liturgii tím, že se zachová a bude se podporovat tradiční mešní ritus, žádným způsobem nedotčený reformou.

• Čl. 23 - „...platí, že se nové formy mají zavádět jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek církve. Přitom ať se dbá, aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují...“

Říci, že se nemají zavádět nové formy „nevyžaduje-li to..užitek“, samozřejmě znamená, že se nemají zavádět. Tato „konzervativní norma“ přináší dva bezprecedentní koncepty do liturgické kázně Církve – „nové formy“ v liturgii a přijímání zcela „nových forem“ liturgie, což je v protikladu k postupnému, takřka nepostřehnutelnému liturgickému vylepšování v předešlých stoletích. Požadavek, ať se dbá, „aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují“ otevírá cestu k nové liturgii, jejíž podobnost s předešlou starobylou formou je minimální.

Sledujeme-li jazyk tohoto „konzervativního“ pravidla, není mše Pavla VI. „novotou“, kterou považoval „za opravdu a nepochybně vyžadovanou“ pro dobro Církve, „novou formou“, která se jaksi vyvíjí z existující formy mše? Alespoň tak to papež Pavel VI. prezentoval věřícím, když na vysvětlenou citoval právě toto pravidlo.

Samozřejmě, že toto pravidlo může také mít striktní interpretaci, která naprosto zakazuje jakékoliv revize předkoncilní mše a tradicionalisté jistě mají právo nárokovat prosazování této striktní interpretace oproti „konzervativní“ interpretaci, která předpokládá existenci nějaké hypotetické „autentické reformy“, která má být teprve objevena. To samozřejmě platí za předpokladu, že je SC stále funkčním dokumentem. Přesto proč teď, kdy nám dva papežové řekli, že SC je věrně naplňována, ještě dále tento dokument diskutovat? Návrat k liturgické tradici se ani nemusí odvolávat na SC, jelikož SC „vplynula“ (abych použil právní termín) do nové mše tak, že by nahrazení nové mše tím, že by se obnovila tradiční liturgie, bylo také nahrazením SC.

• Čl. 36 – „...§ 1 Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech; místní právo v té věci zůstává nedotčeno.

„Konzervativci“ neustále argumentují, že toto pravidlo bylo „porušeno liberální frakcí“ reformátorů v Církvi a některými liberálními biskupy, čímž chtějí říci (ale nedokáží to férově říci), že bylo porušeno dvěma papeži a takřka celou hierarchií.
Ale byl článek 36 opravdu porušen pokoncilními reformami? Jak nám řekli dva papežové – vůbec ne.

Za prvé toto pravidlo pouze stanovuje, že užití latinského jazyka se má zachovat, nikoliv tradiční latinská mše nebo dokonce římský kánon. Co je důležitější, tato omezená ochrana latinské liturgie je  oslabena frází „místní právo v té věci zůstává nedotčeno“. Rámec „místního práva“ vytyčený následujícími pravidly naprosto negoval toto „konzervativní“ pravidlo ab initio (od počátku – pozn. překl.) tím, že umožnil rozšířené užití národního jazyka při mši a přizpůsobení liturgie místním zvyklostem a podmínkám, které byly považovány za „užitečné“ „místními biskupskými autoritami“.

Vzhledem k tomuto katastrofálnímu účinku SC vyhlásil všudypřítomný Bugnini vítězoslavně:

„Po čtyři století byla všechna moc v liturgických záležitostech vyhrazena Svatému stolci (kanon 1257). Role biskupů byla omezena na sledování toho, že jsou liturgické zákony dodržovány... Konstituce prolomila tuto staletí starou zábranu. Církev je nyní v procesu, kdy znovu předává kompetentním místní autoritám pravomoc – slovo „místních“ je zřetelně přizpůsobivé – u mnoha problémů týkajících se liturgie včetně...zavedení, užívání a omezení užívání národního jazyka v určitých obřadech.“ (citováno v knize Michaela Daviese „Pope Paul´s New Mass, str. 25)

V roce 1964, jen rok poté, co byla SC schválena, vydal papež Pavel VI. své motu proprio s názvem Sacram Liturgiam. Článek 9 Sacram Liturgiam zmocnil všechny národní hierarchie schvalovat překlady mše do národních jazyků, které by podléhaly pouze souhlasu Říma ex post facto, kterýžto byl udělen ve všech případech. Tolik k „užívání latiny“ v římské liturgii. Výjimka „místního práva“ potlačila toto velmi vychvalované „konzervativní“ pravidlo během jednoho roku, jak to Bugnini jasně předvídal. Kdokoliv, kdo říká, že článek 36 SC je „porušován“ a  jde o „neposlušnost“ vůči koncilu z důvodu nové liturgie, která je celá v národním jazyce, nikdy nečetl SC jako celek a nebo předstírá, že dva papežové a takřka celá hierarchie nám už neukázali, že SC dává svolení (byť ne pověření), aby mše byla celá v národním jazyce.

• Čl. 114 – 116 – „(čl. 114)... Poklad církevní hudby ať je udržován a pěstován s největší pečlivostí.“ (čl. 116) – „...Patří mu tedy /gregoriánskému chorálu/ při liturgických úkonech – jsou-li jinak stejné podmínky – čelné místo.“

Slovní spojení „jsou-li jinak stejné podmínky“ částečně oslabuje slovní spojení „čelné místo“ a zbývající ustanovení SC (probíraná níže) oslabení dokončují přiznáním nároků „místní biskupské autoritě“ s její úplnou kontrolou úpravy církevní hudby podle „místních potřeb“ spolu se zbytkem liturgie.

„Liberální“ pravidla

• Čl. 1 – „Posvátný sněm si vytkl za cíl neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobit potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Krista... Proto považuje za svůj zvláštní úkol postarat se také o obnovu... liturgie.“

Toto pravidlo skutečně cituje „křesťanské sjednocení“ a přizpůsobování církevních institucí „potřebám naší doby“ – ať už to znamená cokoliv – jako „zvláštní úkol“ při revidování starobylého a doposud posvátného Římského ritu. To, že koncil schválil blíže neurčené reformy 1500 let starého mešního ritu je takřka neuvěřitelné. Traduje se, že Pavel VI. se později svěřil Guittonovi, že nový ritus, který promulgoval, byl speciálně navržen tak, aby se  co nejvíce je to možné podobal kalvinistické bohoslužbě, a toto měl očividně na paměti.

• Čl. 4 – „Posvátný sněm... ...si přeje, aby tam, kde je třeba, byly /rity/v celém rozsahu obezřetně upraveny v duchu zdravé tradice, a aby získaly novou životnost vzhledem k dnešním poměrům a potřebám.“

Jak poznamenal Michael Davies, koncil nevysvětlil, jak může být obřad upraven „v duchu tradice“, když celá tradice je proti úpravě starobylých obřadů, zvláště mešního obřadu. Koncil ani nedal nejmenší náznak toho, co jsou „dnešní poměry a potřeby“, které by nasvědčovaly potřebě úpravy liturgie, jež by byly protichůdné „poměrům a potřebám“ kteréhokoliv jiného období církevní historie.

• Čl. 14 - „...Tuto plnou a aktivní účast všeho lidu je třeba při obnově a pěstování posvátné liturgie mít co nejvíce na zřeteli. Je to první a nezbytný zdroj, ze kterého mají věřící čerpat skutečně křesťanského ducha.“

Toto pravidlo vyzdvihuje účast lidu na mši nad jakýkoliv jiný zřetel. Ačkoliv se toto pravidlo nevztahuje k liturgické úpravě jako takové, ale spíše k „podpoře a obnově“ liturgie, to, že je v liturgii povýšeno na prvořadý zájem, má jistě dopad na ta pravidla v čl. 21 a dále, která jsou rozhodující pro liturgickou reformu.

• Čl. 21 – „Aby se křesťanskému lidu jistěji dostávalo v posvátné liturgii mnoha milostí, touží svatá matka církev po uskutečnění celkové obnovy liturgie. Liturgie totiž obsahuje složku neměnnou, ustanovenou Bohem, a části podléhající změnám. Tyto části se postupem času mohou nebo dokonce musí měnit, jestliže do nich proniklo něco, co docela neodpovídá vnitřní povaze liturgie, nebo jestliže zastaraly. Texty a obřady je třeba při této obnově upravit tak, aby jasněji vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením.“

Vyjádření „celková obnova liturgie“ a „texty a obřady je třeba upravit“ naznačují, že „odborníci“, kteří mají „spolupracovat“, jak se píše v článku 25, se mají ujmout bezprecedentního a naprosto nespecifikovaného přepracování římské liturgie v masovém měřítku. Mají „sestavit“ nové texty a obřady, jak se jim to bude zdát vhodné. To je přesně to, co SC udělala, a dala nám novou mši a obřady pro ostatní svátosti, vše s plným schválením papeže Pavla VI.

Toto pravidlo jasně naznačuje, že důvodem pro „celkovou obnovu“ a sestavení nových textů a obřadů je to, že existující obřady pro mši a svátosti v Římském ritu nevyjadřují dostatečně jasně „to svaté, čeho jsou znamením“. Také naznačuje neustálou úpravu liturgie kdykoliv, kdy kterákoliv z jejích částí bude „ne zcela odpovídající“ – ale pojem „ne zcela odpovídající“ není v SC, stejně jako jiné pojmy, jakkoliv vysvětlen.

• Čl. 25 – „Liturgické knihy ať jsou co nejdříve upraveny za spolupráce odborníků a po poradě s biskupy, a to z různých oblastí světa.“

Toto pravidlo poprvé v historii Církve povoluje simultánní revize všech liturgických knih Římského ritu neznámými „odborníky“, aniž by byly specifikovány jakékoliv směrnice pro jejich práci. „Odborníci“ za plného souhlasu papeže rychle začali dělat přesně to, co koncil dovolil tímto neomezeným povolením – začali revidovat všechny liturgické knihy po poradě s biskupy světa. Biskupové poté začali ničit římskou liturgii překlady do národních jazyků a jinými místními úpravami, jak je k tomu SC podle následujících pravidel zmocnila.

• Čl. 34 – „Obřady ať se vyznačují vznešenou jednoduchostí, ať jsou stručné, srozumitelné a bez zbytečných opakování. Ať jsou přizpůsobeny chápavosti věřících a zpravidla ať nepotřebují mnoho vysvětlení.

Neříká toto pravidlo nepřímo, že 1500 letá damašská – řehořská - tridentská liturgie - největší poklad Římského ritu – byla příliš dlouhá a komplikovaná a měla by být „zjednodušena“ nějakým naprosto nespecifikovaným způsobem? (A to nezmiňuji obřady pro jiné svátosti.) Co se myslí pojmy jako „vznešená jednoduchost“, „stručné“ a „srozumitelné“? Která opakování jsou „zbytečná“? Koncil nedefinoval v tomto pravidle – „časované bombě“ - absolutně nic. Jednoduše v článku 25 pověřil „odborníky“, aby interpretovali tyto pojmy po koncilu.

Co by se také mělo se mší učinit, aby byla „přizpůsobena chápavosti věřících“, vezme-li se v potaz, co Pius XII učil pouhých patnáct let předtím ve své jasně definované encyklice Mediator Dei, že ti, co neporozumí římskému misálu se přesto mohou aktivně a plodně účastnit mše tím, že se budou modlit růženec nebo se budou věnovat jiným modlitbám a pobožnostem?  Tuto otázku koncil ani nezodpověděl. „Odborníci“ ji zodpověděli tím, že nám dali novou maximálně redukovanou snadno chápatelnou mši Pavla VI.

• Čl. 36 (2,3) – „Avšak ve mši, při udělování svátostí i jinde v liturgii může být pro lid nezřídka velmi užitečné uplatnit národní jazyk. Budiž proto možné poskytnout mu více místa zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech... Příslušná církevní autorita určitého území... ...má ... právo rozhodovat o tom, zdali a jak může být uplatněn národní jazyk. Apoštolský stolec taková rozhodnutí přezkoumá, tj. potvrdí.

Toto pravidlo dalo biskupům moc zavést do mše tolik národního jazyka, kolik chtěli, což následně podléhalo jen potvrzení z Říma. Toto pravidlo se odráží v článku 9 Sacram Liturgiam na základě něhož Řím brzy schválil liturgii celou v národních jazycích, jak ji máme dnes, což roztříštilo jednotu liturgického kultu v Římském ritu.

• Čl. 38 – 40 – „/38/ Také při úpravě liturgických knih ať je možné uplatnit oprávněné rozdíly a přizpůsobení vzhledem k různým společenstvím, krajům a národům, zvláště v misiích; podmínkou je zachování podstatné jednoty Římského ritu. Tato zásada ať je patřičně respektována při určování struktury obřadů i jejich rubrik. /39/ Bude věcí příslušné územní církevní autority, uvedené v článku 22 § 2, určit přizpůsobující úpravy, zvláště pokud jde o udělování svátostí, o svátostiny, průvody, liturgický jazyk, liturgickou hudbu a umění. Vždy ovšem podle základních směrnic, které jsou obsaženy v této konstituci, a v mezích, které stanoví „typová“ vydání liturgických knih. /40/ Na různých místech a za různých okolností se ukazuje nezbytnost přizpůsobit liturgii pronikavěji...“

Tato pravidla otevřela dveře dokořán větru změn v Římském ritu. Povolila úplnou proměnu tváře katolické bohoslužby „úpravou“ liturgie – dokonce pronikavou úpravou – aby vyhověla místním zvyklostem a preferencím, jak se hodilo biskupům. Zplnomocnily biskupy pozměnit prakticky každý aspekt liturgie včetně „liturgického jazyka“, který se měl používat při slavení mše.

Neschválil Svatý stolec tuto radikální proměnu liturgie v každém kroku dle „základních pravidel“ SC? – pravidel, která nepředstavovala žádnou skutečnou překážku tomu, co Gamber nazval „lavinou, kterou /koncilní Otcové/ spustili“.

• Čl. 40 (1,2) – „.../1/ Příslušná územní církevní autorita, uvedená v článku 22 § 2, musí důkladně a moudře uvážit, co z tradic a svérázu jednotlivých národů má předpoklady, aby mohlo být přijato do bohoslužby. Přizpůsobení, která se pokládají za užitečná nebo nutná, je třeba předložit Apoštolskému stolci, který dá souhlas k jejich zavedení. /2/ Aby se však přizpůsobení uskutečnilo s náležitou obezřelostí, Apoštolský stolec, bude-li to žádoucí, udělí zmíněné územní církevní autoritě zmocnění povolovat a kontrolovat nezbytné předběžné pokusy v některých k tomu vhodných společenstvích po určitý čas.“

Toto pravidlo jasně biskupům přenechává absolutní kompetence upravovat liturgii způsobem, který považují za „užitečný“ a dokonce experimentovat s různými novotami, které podléhají pouze odsouhlasení z Říma – včetně mše celé v národním jazyce. A neschválil Řím bezpočet z toho plynoucích místních přizpůsobení liturgie?

• Čl. 44 – 46 – „/44/ Je žádoucí, aby příslušná územní církevní autorita... ustavila liturgickou komisi, která ať si přizve na pomoc odborníky v liturgické vědě, liturgické hudbě, sakrálním umění a otázkách duchovní správy. Této komisi ať podle možnosti pomáhá ústav pro pastorační liturgii; není vyloučeno, aby se jeho členy stali podle okolností i laici vynikající znalostmi tohoto oboru. Úkolem této komise bude pod vedením uvedené územní církevní autority řídit pastoračně liturgickou činnost ve své oblasti... /45/ Právě tak má být v každé diecézi zřízena liturgická komise. Pod vedením biskupa bude podporovat liturgické hnutí... /46/ Kromě komise pro posvátnou liturgii ať se pokud možno v každé diecézi ustaví také komise pro liturgickou hudbu a komise pro sakrální umění.“

Tato pravidla institucionalizovala pokračující reformu liturgie a ukončila jednotu liturgického kultu v Římském ritu tím, že decentralizovala kontrolu liturgie a předala ji do rukou diecézních liturgických komisí, které mají zahrnovat i laiky. Nepatří tyto komise zavedené SC mezi hlavní příčiny destrukce Římského ritu a jeho nahrazení všelijak uzpůsobenou liturgií v národním jazyce, která se neustále přizpůsobuje „vzhledem k dnešním poměrům a potřebám“, jak se o tom mluví v článku 4?

• Čl. 50 – „Mešní řád je upraven tak, aby jasněji vynikl vlastní smysl jednotlivých částí i jejich vzájemný vztah a aby se věřícím usnadnila zbožná a aktivní účast. Proto je třeba obřady zjednodušit, přitom však svědomitě zachovat jejich podstatu. Ať se vynechá, co bylo během času zdvojeno nebo přidáno ne právě účelně. Ať se naopak obnoví podle starobylé tradice svatých otců i něco z toho, co nepřízní doby zaniklo, pokud to bude uznáno za vhodné nebo potřebné.“

Čím přesně se tradiční liturgii Římského ritu nepodařilo, aby jasně vynikl vlastní smysl a vzájemný vztah jejich částí? Které části mše byly v průběhu 2000 let přidány „ ne právě účelně“? Které části jsou „zdvojené“ – nějaká část zahrnující opakovanou modlitbu nebo gesto nebo jen nějaké opakované modlitby nebo gesta? Které části „nepřízní doby zanikly“ nebo je „vhodné“, aby byly obnoveny? A co je „podstatou“ obřadů, která se má při všech navrhovaných úpravách zachovat, ale není tímto pravidlem specifikována?

Koncil neposkytl na tyto otázky žádné odpovědi. Jednoduše odevzdal liturgii k rozhodování „odborníkům“ zmíněným v článku 25, jak to schválil papež. Jedinou normou pro jejich práci je cokoliv, co je „uznáno za vhodné nebo potřebné“, což je neuvěřitelné. Výsledkem je samozřejmě mše Pavla VI.

• Čl. 54 – „Národnímu jazyku se může poskytnout přiměřený prostor ve mších za účasti lidu, zvláště ve čteních a v „přímluvách“, a podle místních poměrů také v částech týkajících se lidu, ve smyslu článku 36 této konstituce... Kde by se pak zdálo, že je vhodné používat národního jazyka při mši ještě rozsáhleji, je třeba řídit se předpisy článku 40 této konstituce...“

Toto pravidlo otevřelo cestu k „rozsáhlejšímu použití národního jazyka“ než jen při čtení a „přímluvách“, pokud se to „zdálo“ místním církevním autoritám vhodné dle článku 40. Cožpak Řím dle tohoto pravidla a výše citovaných pravidel a Sacram Liturgiam, která vyvstala z těchto pravidel, brzy neschválil rozhodnutí každé národní hierarchie, že by bylo „vhodné“ rozšířit národní jazyk na celou mši?

• Čl. 63 – „Při udělování svátostí a svátostin může často lidu velmi prospět uplatnění národního jazyka. Má se to tedy umožnit ve větším rozsahu, a to podle těchto směrnic:
  
  a) Při udělování svátostí a svátostin je možné užívat národního jazyka ve smyslu článku 36.
  
  b) Příslušná územní církevní autorita... ať co nejdříve připraví podle nového vydání Římského rituálu rituály místní, přizpůsobené potřebám jednotlivých zemí, a to i z jazykového hlediska. Po schválení Apoštolským stolcem ať se jich užívá v příslušných zemích...“

Toto pravidlo otevřelo cestu  obřadům v národním jazyce i pro jiné svátosti, aby šly ruku v ruce s mší celou v národním jazyce. Obojí se mělo přizpůsobit místním zvykům a potřebám dle náhledu místních biskupů.

• Čl. 81 – „Pohřební obřad ať vyjadřuje zřetelněji velikonoční smysl křesťanské smrti. Má lépe odpovídat podmínkám a tradicím jednotlivých zemí, i pokud jde o liturgickou barvu.“

Toto pravidlo navrhlo místní kulturou velmi ovlivněné zádušní mše, jak je dnes vídáme, kdy nás kněz v bílém rouchu ubezpečuje, že zesnulá duše je světec, který dojde velkolepého vzkříšení jako Náš Pán.

• Čl. 107 – „Liturgický rok ať je nově uspořádán. Přitom mají být zachovány nebo obnoveny tradiční zvyklosti a řád posvátných dob, ovšem se zřetelem k současným životním podmínkám. ... Jsou-li snad vzhledem k místním podmínkám nutné některé úpravy, mají se provádět podle článků 39 a 40.“

Toto pravidlo povolilo revizi liturgického kalendáře, ale neposkytlo naprosto žádné vodítko, jak to má být učiněno. Otevřelo to cestu zničení tradičního liturgického kalendáře a cyklu čtení, který trval 1300 let – aby se vyhovělo „současným životním podmínkám“. A stejně jako všechny ostatní aspekty liturgie, byl liturgický rok podroben místním obměnám podle článku 40. Nebyla ztráta tradičního liturgického roku, integrální části našeho liturgického domova, hlavní příčinou zmatení a ztráty víry po koncilu, jak poznamenává Gamber v Reform of the Roman Liturgy (Reformě římské liturgie)?  

• Čl. 119 – „V některých územích, zvláště misijních, jsou národy s vlastní hudební tradicí; ta má velký význam pro jejich náboženský a sociální život. Této hudbě náleží patřičná vážnost a přiměřené místo jak při utváření náboženského cítění těch národů, tak při přizpůsobování liturgie jejich národní povaze ...“

Toto pravidlo připouští zavedení lidové hudby do posvátné liturgie a „přizpůsobení“ mše takové hudbě v kterékoliv zemi s „vlastní hudební tradicí“ a „národní povahou“. Není „lidová hudba“ přesně tím, co toto pravidlo v praxi zapříčinilo? Z dobrých důvodů papež sv. Pius X. zakázal jakoukoliv světskou hudbu při mši svaté. Toto pravidlo opouští tento moudrý zákaz a vpouští světské písně do posvátné liturgie.

• Čl. 120 – „Jiné nástroje / kromě píšťalových varhan/ lze připustit k bohoslužbě...Souhlas k tomu dá podle svého uvážení příslušná územní autorita...“

Toto pravidlo otevřelo cestu zavedení pián, kytar a dalších profánních hudebních nástrojů do posvátné liturgie v rozsahu jak je nově zmocněná „příslušná územní autorita“ považovala za přijatelné. Není výsledkem při mši „salónní hudba“? Není toto pravidlo opuštěním výslovného zákazu užívat světské hudební nástroje jako jsou kytary (v protikladu k smyčcovým nástrojům), jak je nacházíme v předkoncilních pokynech Svatého stolce o posvátné hudbě až do pontifikátu Pia XII.

• Čl. 123 – „...Rovněž umění naší doby a všech národů i zemí ať se v církvi pěstuje svobodně, jen když slouží s náležitou vážností a úctou bohoslužebným budovám a obřadům...“

Toto pravidlo podnítilo proniknutí moderního umění do sanktuária, včetně nepřirozeně pokroucených obrazů Našeho Pána a hnusných plstěných transparentů. Nejlepším příkladem toho je naprosto ohyzdné „Vzkříšení Krista“ od Pericla Fazziniho, které hyzdí prostor přijímacího sálu Pavla VI. ve Vatikánu.

• Čl. 128 - „Ať jsou co nejdříve upraveny současně s liturgickými knihami...kánony a církevní ustanovení, které se vztahují na věcné vybavení bohoslužby. Jde tu hlavně o důstojnou a účelnou stavbu kostelů, o tvar a zřizování oltářů, o ušlechtilý vzhled, umístění a bezpečnost eucharistického svatostánku, o správné a čestné umístění křtitelnice a také o přiměřené zásady pro svaté obrazy, výzdobu a okrášlení. Ustanovení, která zřejmě už málo vyhovují obnovené liturgii, ať jsou opravena nebo zrušena...V této věci se uděluje územním biskupským shromážděním...pravomoc přizpůsobit zmíněná ustanovení místním potřebám a zvyklostem. Jde tu především o materiál a tvar bohoslužebných předmětů a rouch.“

Všimněte si, jak toto pravidlo předjímá ohromnou liturgickou revoluci, kterou Bugnini plánoval už před koncilem. Toto pravidlo je „všepostihujícím“ opatřením otevírajícím cestu obrazoborecké revizi každého Církevního pravidla vztahujícího se k vnějším rysům katolické bohoslužby. Toto pravidlo dalo územním biskupským konferencím úplnou pravomoc (podřízenou pouze razítku z Říma) pozměnit všechny staré tradiční vnější rysy podle „potřeb a zvyklostí svých různých regionů“ a odstranit všechny tradiční svatostánky, oltáře, liturgická roucha, sochy, kostelní vybavení a kostelní uspořádání, pokud se prostě zdálo, že „málo vyhovují obnovené liturgii“ – s kteroužto obnovenou liturgií se ještě ani nezapočalo!

Nemáme dnes přesně to, co toto pravidlo připustilo? – liturgii takřka zcela postrádající tradiční posvátné obrazy, roucha, hudbu a rubriky; stůl namísto mramorového hlavního oltáře, protože starý zdobený oltář se dle úsudku biskupů „zdá málo vyhovující obnovené liturgii“; svatostánek odsunutý na stranu sanktuária a nebo úplně do jiné místnosti, neboť je v jejich pravomoci určit jeho „umístění“; a samo sanktuárium vybrakované dle architektonické libovůle každého biskupa a s potvrzením biskupova rozhodnutí ze strany Svatého stolce ve všech případech?  

ZÁVĚR

Nikdo, kdo čte SC pečlivě ve světle naší zkušenosti od koncilu, nemůže popřít, že SC představuje „bianko šek“ pro liturgickou reformu, do nějž lze dopsat sumu zcela v závislosti na tom, kdo třímá pero. Několik „konzervativních“ pravidel, která se zdají omezovat možnost liturgické změny jsou jasně přemožena mnohem početnějšími a vše prostupujícími „liberálními“ pravidly, která vytváří takřka neomezený potenciál ke zničení liturgie.

Přesto SC, kromě obnovené „modlitby věřících“ v článku 53, ve skutečnosti nedává pověření k jediné konkrétní změně v textu nebo rubrikách tradičního mešního řádu. To se jeví jako hlavní důvod proč koncilní Otcové odhlasovali tento dokument, protože nehrozil žádnou zjevnou újmou tradiční latinské liturgii. A to je také důvod proč ani „konzervativci“, ani kdokoliv jiný nemůže určit povahu „pravé reformy požadované koncilem“  na základě přečtení SC.

Zatímco SC otevřela cestu všem způsobům možných liturgických reforem, je v této věci jednoduchou pravdou, že nedala pověření k žádné konkrétní reformě liturgie. SC docela jednoduše mlčí ohledně toho, jaký druh obnovené liturgie měli koncilní Otcové na mysli, pokud vůbec většina v této věci na koncilu sdílela nějakou společnou koncepci. V praxi však SC bezesporu sloužila jako oprávnění k rozsáhlému projektu liturgické reformy a přenechání efektivní kontroly nad liturgií národním hierarchiím s katastrofálními výsledky.

Objevení se „konzervativních“ požadavků na „autentickou reformu“ liturgie názorně ukazuje, že dokud nebude SC přezkoumána spolu s katastrofálními změnami, které vyvolala, liturgická krize v Římském ritu nikdy neskončí. Požadavek „obnovy“ ze strany liberálů na jedné straně a „autentické obnovy“ ze strany konzervativců na druhé se bude dál točit kolem tohoto naprosto problematického dokumentu tak dlouho, dokud ten bude sloužit jako oprávnění pro liturgicko-reformistickou mentalitu, kterou koncil nevědomky v Církvi vyvolal.

Jediným způsobem, jak potlačit tuto mentalitu a obnovit liturgickou normalitu v Římském ritu, je úplná obnova naší latinské liturgické tradice – kterou nám ze dne na den vzali před 30 lety.

Zdroj: Latin Mass Society

Překlad: D. Grof